Ráno jsme posnídali, ostatní se vydali do školy a já si začal balit na dnešní výlet. Dneska po obědě totiž odjíždíme na třídenní výlet do Chillagoe, malého hornického městečka asi 200km západně od Cairns.

Když jsem vše zabalil, vydal jsem se na nákup jídla pro mě a Kukina na tři dny. Potom jsem se usadil u počítače, psal jsem maily a čekal na ostatní, až přijdou. Nejdříve přijel Kukin a říkal, že Kuřín někde zůstal a Smejki se pro ni vracel. Tak jsem jim šel kousek naproti. Kuřínovi bylo blbě, tak si šla lehnout a odjezd jsme odložili o pár hodin. Já jsem tedy zatím seděl na počítači. Smejki obědval a vyprávěl, že dneska měli ve škole nějakou charitu a žáci si mohli na učitele za peníze házet balónky s vodou. Kuře se Smejkim si prý hodili 3x 🙂 .

Asi v půl třetí se už Kuřeti udělalo líp a tak jsme naložili věci do auta a vydali se na cestu. Já jsem řídil a Kuře sedělo vpředu, aby jí nebylo zase blbě. Jeli jsme klikatou cestou do Kurandy, kam také vede lanovka přes hory a také vláček deštným pralesem. U Kurandy jsme odbočili na vodopády Barron Falls.

Nejprve jsme zastavili na místě, odkud vedla k vodopádům cesta deštným pralesem, ale protože jsme měli málo času do setmění, popojeli jsme autem až skoro k vodopádům. Když jsme zastavili na parkovišti, viděli jsme vyhlídku s informační cedulí a hádankami pro děti (takové ty otvíračky, kde se zvedne víčko a je tam odpověď), což se děsně líbílo Kuřeti. Pokoukali jsme na vodopády z první vyhlídky a vydali se na na vyhlídkovou cestu až k vodopádům. Cesta vedla vzduchem, byly to takové mosty a místy byly hodně vysoko nad terénem. Také jsme s Kuřetem a Smejkim soutěžili, kdo dál doplivne, vyhrál Smejki 🙂 .

Když jsme došli až na vyhlídku, uviděli jsme vodopády v celé své kráse. Vodopádům ale chyběla jedna podstatná maličkost a to voda. Přece jen je suchá sezóna 🙂 . Jak správně podotkl Smejki: "No water, no falls". Ale i ta trocha vody, co tu tekla vypadala dobře. Padala z velikananánské výšky a ještě tam bylo cestou několik jezírek. Za deště to musí vypadat úchvatně. Kuře pak ještě vyfotila jakési lidi a vrátili jsme se stejnou cestou k autu.

Odtud jsme se vydali už přímo ke kempu u potoka Davies Creek, který nám doporučila Fran. Z hlavní silnice jsme museli sjet a jeli jsme po štěrkové cestě, která byla dost hrozná. Byly tam takové vlnky jak od pásáku a dost to drncalo. Takhle jsme přetrpěli 6,5km a asi o půl šesté jsme našli tábořiště. Bylo už dost obsazené, protože tento tábor byl samá skála a písku pro stany tam moc nebylo. Nakonec jsme si přece jen místečko našli u cesty a aby do nás případně v noci někdo nenajel, dali jsme si před sebe auto. Nebylo snadné k tomu potoku dojet, ale když se auto vyložilo a jel jsem sám, přeci jen jsem se přes ty kameny dostal 🙂  .

Kemp to byl opravdu nádherný, u potoka s čistou vodou. Hlídali ho rangeři a museli jsme zaplatit poplatek 4 dolary na osobu, ale byly tam alespoň záchody 🙂 . Rozbalili jsme tedy stany, připravili spacáky a začali vařit. Já jsem si šel ještě máčet nohy do potoka, který byl docela studený. Řekl jsem si, že se ráno vykoupu. Potom jsme večeřeli a po večeři jsme debatovali o měsíci. Nikomu se totiž nezdálo, jak ten měsíc vypadá. Byl totiž vykouslý zespoda.

Bádali jsme o tom snad hodinu, já jsem totiž říkal, že to záleží na úhlu pohledu, protože měsíc byl přímo nad hlavou. Také jsem tvrdil, že v Čechách to je také, a dokonce jsem se s Kuřetem a Smejkim vsadil o zmrzlinu. Samozřejmě jsem prohrál, protože měsíc může být nad hlavou jen mezi obratníky, což jsme nakonec vydedukovali. Smejki mi dal potom přezdívku "Moonwatcher" 😀 . Kuřeti se zase udělalo špatně a tak jsme šli spát asi v 9 hodin večer.

Přidat komentář