Jak jsem se učil potápět

Dnes mi začíná čtyřdenní potápěčský kurz. Zaplatil jsem si ho u stejné společnosti jako Kuře, Smejki a Kukin před dvěma týdny. Měl jsem tam být v 8 hodin a tak jsem si ráno přivstal. Kuře se Smejkim vstávali také, protože měli vracet auto a museli být v půl deváté v jazykovce.

Já jsem si ráno po snídani vzal Smejkiho kolo, on jel na Kuřecím a Kuře jelo autem. Já se rozjel rychle, protože jsem měl trošku zpoždění a ostatní jsem nechal za sebou. Na potápění (před kancelář, kde byl zároveň i bazén a výcvikové centrum) jsem dorazil chvíli po osmé. Chlápek, u kterého jsem se přihlašoval mě odvedl dozadu, kde byly dřevěné stoly a lavice a řekl, že mi sežene instruktora. Za chvíli přišel mladý kluk, který se jmenoval Paul.

Ptal jsem se ho, jestli jsem tu sám, ale on řekl, že máme neobvykle velkou skupinu 12ti lidí, ale ostatní že ještě nedorazili. Pak zase odešel a tak jsem čekal. Za chvíli jsem uviděl dva další lidi. Mladý pár Sama a Lindsey, Sam byl z Anglie a Lindsey z Nizozemí. Prý oba studují v Anglii a sem se vydali na 2 měsíce na prázdniny a chtějí tu utratit všechny peníze 🙂 . Docela dobře se s nimi povídalo. Za další chvíli si k nám přisedl další kluk, James také z Anglie. Tak už jsme povídali čtyři. Když přicházeli další lidé, už si sedali k dalšímu stolu, takže jsem je moc nepoznal.

Asi o půl deváté přišel Paul a řekl, že nám to tu ukáže. Začal nás provádět po centru, ukazoval nám bazén, sklad s vybavením, třídy atd. Pak nás odvedl do jedné třídy a začal výklad. Během prohlídky mi několikrát volalo Kuře na mobil, což jsem musel típnout. Pak jsem mobila raději vypnul, abych nerušil.

Ve skupině nás bylo celkem 9, zbytek lidí asi nepřišel. Paul nám říkal, jak bude celý výcvik probíhat, že budeme mít dnes dopoledne teorii, a odpoledne potápění v bazéně, zítra to bude naopak a ve středu a ve čtvrtek pojedeme ke korálovým útesům (Great Barrier Reef) na moře.

Během Paulova úvodu se do třídy přihnal Smejki a chtěl se mnou mluvit. Říkal, že chlápek z půjčovny našel na autě malý škrábanec a chce za něj 100 dolarů. Smejki říkal, že mu to asi budeme muset dát, ale Kuře prý nic dát nechce a tak jestli bych tam s ním nezajel. Ptal jsem se tedy Paula, jestli bych se mohl na 30 minut vytratit, že máme trošku problém a on říkal, že to moc dobré není, ale co prý se dá dělat. Tak jsem vzal kolo a jeli jsme se Smejkim do půjčovny.

Kuře už tam na nás čekala. Ukazovali mi ten škrábanec, což byl jen asi centimetrový škrábanec v laku na zadních dveřích a ne moc hluboký. Šli jsme tedy za tím chlápkem a říkali jsme mu, že se nám to zdá moc. On říkal, že kvůli tomu musí přestříkat celé dveře a taky přelepit řeklamní proužku na dveřích, což ho bude stát 100 dolarů. Vzhledem k tomu, že měl po celém autě praskliny asi 10cm velké se nám to zdálo směšné. On ale začal argumentovat tím, že jsme mu podepsali protokol se závadami a tahle tam nebyla. Zajímavé bylo, že ten škrábanec našel v těch zablácených dveřích dost rychle 😉 .

Nechali jsme si tedy od něho udělat kopii papíru se závadami a šli si to překontrolovat. Během naší kontroly si to chlápek přišel vyfotit, že si všechno dokumentují a tvrdil nám, že auta myjí několikrát denně a že ty auta zná. Hned jsme mu tedy ukázali rezaté díry na přední kapotě, které v papíru nebyly. To trošku zbledl a utekl do kanceláře. My tam do něho opět přišli hučet a on nám říkal, ať to tedy neplatíme, že nás dá k soudu. To jsme se se Smejkim trošku zalekli, ale Kuře říkala, že nás k soudu nedá, že jen blafuje.

Tak jsme taky přitvrdili a vyndal jsem svůj foťák a řekl Smejkimu, ať jde to auto nafotit. Zároveň jsme od toho chlápka chtěli napsat a podepsat papír, co po nás chce. Napsal to takovým stylem, že když jsem to četl, chtěl jsem mu skoro poděkovat, že po nás chce "jen 100 dolarů" 🙂 . Asi po hodině a půl jsme tedy odešli s tím, že se večer poptáme Fran jak tu fungují soudy. Pokud jako v Čechách, jsme za vodou. Po dvou dnech jsme ale zjistili, že chlápek chytře využil prázdný podepsaný šek a svých 100 dolarů si vzal ze Smejkiho účtu 🙁 . Ale zkusili jsme to. Fran večer ještě volala na různé vládní agentury a nechávala zjišťovat, jestli už náhodou někdo nehlásil podobný případ u stejné společnosti.

Kuře se Smejkim se poté vydali do školy, já se vrátil zpět na kurz. Utekl mi celý úvod a první instruktážní video. Jak jsem přišel, Paul mi řekl, že si mám doma nastudovat prvních 70 stran z knihy, kterou jsme dostali, že prý z toho bude zítra zkouška. Přišel jsem právě na opakovací test z první kapitoly a během tohoto testu jsem se toho dost naučil, nějaké věci jsem i uhodl rovnou, protože to byla dost fyzika (otázky stylu zvuk ve vodě a nebo viditelnost byly v pohodě). Také jsem během toho vyplňoval papír pro doktorku, protože jsem musel absolvovat povinnou prohlídku.

Když jsme skončili opakování první kapitoly a test, pustil nám Paul druhé instruktážní video. Zrovna v tu chvíli si mě zavolala sestra a šel jsem tedy na prohlídku. Byl jsem zvážen, změřen, vyptán na kde co, byla mi zkontrolována moč, a také jsem absolvoval poslední zkoušku sestávající z kontroly dechu. Moc jsem ji nepochopil a trvalo mi chvíli projít přes ni. Dostal jsem zařízení vypadající jako fén a musel jsem do té trubice rychle vydechnout. Sestra pak měřila cosi, ale pořád jsem asi nějak blbě dýchal, protože to nemohla změřit. Pokoušel jsem se asi 3 minuty, než jí to ta mašina změřila. Pak jsem byl vrácen do třídy s tím, že si mě doktorka zavolá.

Koukal jsem na video asi 5 minut, když si pro mě přišla doktorka. Poslechla si srdce, plíce, pokoukala do uší (to jsem jí nezáviděl 😉 ), podívala do krku a proklepla mi kolena a lokty. Pak řekla že jsem fit a chtěla 55 dolarů 🙂 . Poté už mě dali razítko a poslali mě zpět do třídy. Instruktážní video právě skončilo a bylo druhé opáčko a druhý test. Opět jsem z toho moc nevěděl.

Pak nám ještě pustili třetí video, u kterého jsem měl co dělat abych neusnul. Bylo to přeci jen už v čase oběda. Tímto videem teorie skončila a dostali jsme pauzu na oběd. Já jsem si zašel jen koupit sendvič k nedaleké benzínce a vrátil jsem se zpět do centra. Tam jsem zase kecal se Samem a Lindsey.

Po obědě jsme byli nahnáni do plavek, dostali jsme neoprény, ploutve, masky, bomby a BCD. BCD je jakási nafukovací vesta spojená s držákem na bombu. Celé se to zajímavým způsobem propojí a funguje to na čudlíky. To jak se to propojí a jak se správně umísťují regulátory (takové ty blbiny co se z nich dýchá) a jak se vše kontroluje jsme se učili hned na začátku. Také jsme dostali opasky se závažími, které mají vyvažovat bombu se vzduchem. Pak jsme celé vesty hodily do bazénu, naskákali tam a v bazénu jsme se oblékli.

Také jsme dostali druhého instruktora, protože naše skupina byla moc velká. Při potápění je potřeba mít parťáka a tak jsme si museli někoho zvolit. Já jsem byl s Jamesem. Ten sem přijel pracovat na rok, prý ho kancelářská práce v Anglii nudila a tak dal výpověď a přijel dělat cokoliv sem do Austrálie.

Začali jsme trénovat jak se dýchá z regulátoru, ze snochlu, jak to přehazovat pod vodou, jak vyflusávat vodu z pusy, jak vyrovnávat tlak v uších, aby nám při ponoru nepraskly bubínky a také základní signály.

Asi po hodině, když některým došel vzduch jsme zase vylezli z bazénu a demontovali celou výstroj. Bomby jsme odnesli k naplnění a mezitím jsme se posilňovali z nedalekého automatu. Zajímavé na potápění je, že se musí dýchat pomalu a z hluboka. Jinak dojde strašně rychle kyslík. Mě to problémy nedělalo, protože z 200 barů mi zbylo 100 ve chvíli, kdy už někteří signalizovali 50 a chtěli novou bombu.

Po naplnění jsme se znovu ustrojili do výstroje, tentokráte na suchu a navzájem zkontrolovali. Pak jsme naskákali do bazénu a to tak, že jsme se postavili na hranu, nasadili ploutve, masky a regulátory a jedním krokem skočili do vody. Takhle prý budeme skákat i z lodi. Po vyplavání na hladinu se musí zasignalizovat na loď, že je vše v pořádku, plně nafouknout BCD (vesta), přehodit regulátor na šnorchl a odplavat opodál, aby mohl skákat další. Poté pokračoval podvodní trénink až asi do půl šesté.

Protože mi z toho potápění vyhládlo, jel jsem se do nedalekého obchodního centra nadlábnout. Už bylo po šesté a tak měli téměř všechny fast-foody zavřeno až na nějaké japonské take-away. Dal jsem si tedy nějaké kuřecí nudle a nacpal se. Při jídle jsem si vzpomněl, že jsem měl dneska vracet půjčené kolo a zapomněl jsem tam zavolat, že si ho chci ještě týden nechat. Musím to udělat hned zítra.

Pak jsem se vydal na trénink boxu za Kuřetem a Smejkim, ale dorazil jsem tam až po sedmé a tak jsem necvičil a jen koukal. Bylo to super, vedl to opět Taka a já jsem alespoň při koukání fotil. Kuře se Smejkim se v ringu nešetřili 🙂 .

Po tréninku jsme společně jeli domů, kde jsme opět pobaštili těstoviny, které Fran uvařila. Je moc hodná, takhle nám vyvářet. Já se pak pustil do studia domácího úkolu a Kuře se Smejkim také psali jakési eseje. Kuřeti jsem to ještě večer kontroloval.

Asi o půl dvanácté mi psal Ken (kolega z práce), jestli bych měl chvilku na pokec o projektu, který jsem dělal v Dublinu. Napsal jsem, že ano a tak zavolal. Nejdřív jsme dobu kecali jen o Austrálii, pak o práci a nakonec o tom, že se jim stýská, protože jim nikdo nekomolí angličtinu a Aodan (můj další praštěný kolega) nemá na koho pořvávat českoanglická slova a tak tam křičí alespoň na prázdnou židli 😀 . Prostě úplně normální firma 😀 .

Já pak ještě asi do jedné hodiny studoval tabulky na potápění, podle kterých se určuje kolik dusíku má člověk v krvi a jak dlouho může zůstat pod hladinou než to bude mít zdravotní následky. Docela jednoduché 🙂 . Spát jsem šel hodně pozdě a tak jsem se opět moc nevyspal.