Cesta do Darwinu

Dnes jsem si pospal až do osmi poté, co jsem včera do sedmi seděl na počítači 🙂 . Dnes letíme do Darwinu a tak jsme museli vše dobalit, uklidit náš dočasný byteček a já ještě vrátit kolo.

Dobalili jsme tedy batohy, roztřídili, co si necháme v Cairns u Davida a Fran a co budeme potřebovat po další 2,5 měsíce na cestách. Pak jsme šli nahoru předat nakoupené dary Davidovi a Fran a posnídat. Davida jsem poprosil, jestli bychom mohli jet vrátit to kolo, protože venku opět pršelo. David řekl, že to není problém a tak jsme kolo naložili do auta a chtěli jsme vyjet. Na poslední chvíli se ještě přidal Kukin s tím, že potřebuje ve městě vrátit nějakému Japonci z jazykovky půjčenou knihu.

Rozjeli jsme se tedy nejprve do půjčovny kol, jaké však bylo moje překvapení, když dveře byly zavřené a na dveřích cedulka, že se vrátí za hodinu. Zavolal jsem mu tedy na mobil a on říkal, že musel pro někoho dojet a že mám kolo zamknout před půjčovnou a klíček strčit pod dveře. On si kolo potom vyzvedne a zálohu mi připíše zpět na kreditku. Nechal jsem tedy kolo u plotu a rozjeli jsme se hledat adresu, kde chtěl Kukin vracet knihu.

Adresu jsme po několikerém projetí ulice našli a Kukin vylezl, aby knihu doručil. Po chvíli přišel s tím, že tam nikdo není a do schránky to dávat nechce, že prý si tou adresou není jistý. Prý nechá knihu u Davida a napíše Japonci email, ať si pro ni dojde. David moc radost neměl 🙂 . To je prostě Kukin.

Cestou zpět jsem se Davida vyptával, jak se vlastně do Austrálie dostal a také na byty a domy v Cairns. Né, že bych tu chtěl zůstat (je tu na mě moc velké vedro), ale zajímala mě zdejší situace. Když jsme se vrátili, Kuře se Smejkim už měli skoro douklizeno a tak jsme dobalili poslední věci a dali si poslední oběd s Davidem a Fran. Já jsem pak ještě zavolal do půjčovny, zda je kolo v pořádku a byl jsem ujištěn, že je vše v pohodě. Pak už jsme se naložili do auta a rozjeli se na letiště.

Tam jsme vyložili bagáž a David s Fran jeli zaparkovat. Já jsem zatím šel ověřit lety. V Cairns jsou totiž dvě letištní haly, jedna pro domácí lety a druhá pro mezinárodní. Náš let měl být z mezinárodní haly, i když jsme letěli jen v rámci Austrálie 🙂 . Divné.

Postavili jsme se do fronty na odbavení a Fran s Davidem říkali, že tu s námi nebudou čekat a že tedy jedou. To Kuře začalo želvičkovat a Smejki musel utěšovat. Rozloučili jsme se tedy s Davidem a Fran a nechali se odbavit. Já jsem potom ještě neúspěšně hledal bankomat a posílal pohledy. Pak jsme prošli detektory kovu, dostali jsme na letenky razítka, že nemusíme procházet imigrační kontrolou v Darwinu a šli jsme k odletové bráně.

Tam jsme se pustili do posledních sušenek, které jsem měl v batohu, protože ty bych do Darwinu asi nepropašoval. Společným úsilím jsme je spořádali 😛 . Pak jsme nastoupili do letadla. Kuře se Smejkim a Kukinem seděli spolu, protože měli společnou letenku, já seděl zvlášť. Vedle mě si sedl starší pár hovořící výhradně německy a tak jsem si tentokrát nepokecal (nepošprechtil 🙁 ). Pustil jsem se tedy do čtení průvodce, což mě dokonale uspalo.

Byl jsem probuzen až stewardem, který roznášel jídlo. Nadlábl jsem se tedy a koukal jsem na video o Severním Teritoriu a Darwinu. Pak jsem si až do přistání opět četl.

Po výstupu z letadla jsme prošli imigrační kontrolou bez jakýchkoliv problémů, přece jen kulaté razítko fungovalo a tak jsme si pouze vyzvedli zavazadla a vylezli do příletové haly. Tam jsme se hromadně vrhli jak kobylky na prospekty a sbírali jsme co nám pod ruku přišlo 🙂 . Pak jsme šli vyzvednout auto.

Dostali jsme objednanout Toyotu LandCruiser 4WD i se snorchlem (možné jezdit i ve vodě). Dokonalé a velké terénní vozidlo, které neobsahovalo téměř žádnou elektroniku a bylo vodotěsné. Také jsme se ptali na benzín a bylo nám řečeno, že jezdí na diesel, má to dvě nádrže, jednu na 95 litrů a druhou na 45 litrů. To nás uspokojilo a ještě jsme si objednali předplacený benzín za 1,20 dolarů litr, což byla výborná cena. Prý stačí auto vrátit s plnou záložní nádrží, hlavní může být prázdná. S Eddiem jsem dohodl půjčení auta pouze na 9 dní a tak jsme se přeci jen zeptali, zda by nebylo možné půjčení rozšířit na 12 dní. Kupodivu to šlo a tak jsme to po krátké poradě dohodli.

Pak jsme si přesunuli bagáž na parkoviště a začali podrobně kontrolovat auto (poslední příhoda nás poučila). Hned jsme si všimli několika ďubek kolem celého auta a tak jsem se vrátil zpět do půjčovny a hlásil jsem to. Paní řekla, že prý to je od kamenů a na to se prý u tohohle auta nehraje a napsala mi to na papír se závadami. To nás potěšilo. Pak už jsme se jen naložili do auta, Kuře sedlo za volant a vyrazili pryč z letiště.

Po chvíli bloudění, kdy jsem navigoval 🙂 , jsme přece jen našli cestu ven z Darwinu. Cestou jsme hledali obchod, kde bychom nakoupili jídlo na 12 dní a také velké zásoby vody. Na letišti jsme se ptali po nějakém supermarketu a paní nás ujistila, že jich jsou na cestě spousty. Bohužel jsme žádný velký nepotkali (protože tady by i Jednota byla supermarket 🙂 ) a tak když jsme vyjeli z Darwinu, radili jsme se co dál. Kuře bylo trošku mrzuté. Já jsem navrhoval pokračovat do Palmerstonu, což bylo o kousek dál a nakoupit tam, ale Kuře se Smejkim chtěli jet zpět do centra. Argumentoval jsem tím, že je to zajížďka a mezitím se nám setmí (bylo to už asi 20km jedna cesta), ale nakonec jsme se tam přece jen rozjeli.

Nalezli jsme tam veliký obchoďák zvaný Woolworth a ujali se nakupování. Kuře se Smejkim si nakupovali zvlášť, my s Kukinem taky. Měli jsme toho každá dvojice plný košík. Také jsme si vzali dohromady 4 desetilitrové kanystry na vodu. Kukina jsem také nabádal, aby si koupil tábornickou příborovou sadu jako mám já, protože neměl ani lžíci. On si místo tábornické sady koupil sadu čtyř standardních lžic, že prý to bylo levnější 🙂 . Když jsme u pokladny platili (Stálo nás to asi 180 dolarů), Kuře dostalo výborný nápad požádat o krabice a tak jsme veškerý nákup naskládali do krabic. My s Kukinem jsme měli jen 3, Kuře se Smejkim asi 5. Znovu jsme se tedy naložili do auta a tentokrát jsme nákladový prostor zarovnali už až po střechu. Já jsem si pak ještě odskočil k bankomatu vybrat peníze a vyrazili jsme opět z města.

Bylo už po sedmé hodině a protože se tu stmívá v sedm, byla tma. Kuřín tedy musel řídit v noci. Jeli jsme sice po "dálnici", ale klokani jsou tu všude. Když jsme míjeli Palmerston, opravdu jsme tam viděli obrovské obchodní centrum, jak jsem říkal 😉 .

Popojeli jsme až k městu Noonamah, kde byla poslední pumpa před národním parkem Litchfield, což byl náš první cíl. Protože už bylo po osmé hodině, odbočili jsme kousek za městem na vedlejší silnici a poté na jakousi cestu. Tam jsme našli plácek s trávou a rozhodli se utábořit. Vedle našeho plácku byla ohrada s koněm.

Protože jsme neměli ve vařiči benzín, dali jsme si pouze studenou večeři. Během večeře k nám na cestu zahnulo auto a zastavilo poblíž. Bylo plné lidí a chlápek, co řídil, nám říkal, že jsme na soukromém pozemku, že prý má za křovím barák. Zeptali jsme se ho tedy, jestli tu můžeme přespat a on říkal, že tedy nemáme rozdělávat oheň a tak. To jsme poznali, že je pěkně opilý a pořád chtěl kecat. Bohužel jsme mu nerozumněli, tak to vzdal 🙂 .

Po večeři jsem zkoušel rozproudit konverzaci veselými historkami ze života, ale nikdo se nechytl. Všichni byli totiž od Darwinu nějací zamlklí, i Kuře. Kuře se Smejkim řekli, že jdou spát a Kukin se přidal. Zůstal jsem tedy sám a přemýšlel jsem, co budu dělat. Spát 11 hodin bych nevydržel a tak jsem si při baterce pročítal historii Severního Teritoria.

Prý tu žije jen 200 000 lidí (což je asi 2x velikost Pardubic). Také jsem se dočetl, že tu je mnoho Aboriginských (původní obyvatelé) území, na které se bez povolení nesmí, a že tu Aboriginci vlastní téměř veškerou půdu a vláda si ji od nich pronajímá (včetně národních parků). Přeci jen dopadli lépe, než indiáni v Americe, říkal jsem si. Také jsem četl o Darwinu, který byl za 2.světové války (19.2.1942) téměř celý rozbombardován a pak ho také smetl cyklón v roce 1974.

Když jsem se vyčetl, rozhodl jsem se koukat na hvězdy. Lehl jsem si venku na karimatku a koukal na souhvězdí. Jižní kříž jsem nalezl rychle, ale o ostatních souhvězdích jsem netušil nic. Znovu jsem litoval, že nemám mapu hvězdné oblohy, protože jasněji hvězdy už asi neuvidím. Když člověk totiž chvíli koukal, objevilo se strašně moc hvězd a po chvíli už bylo tolik hvězd, že bylo těžké jakékoliv souhvězdí objevit. To se v Evropě nestane 🙁 . Přece jen jsem si ale jedno souhvězdí našel a pojmenoval ho souhvězdí Stegosaura. Povzbuzen úspěchem v pozorování hvězd jsem se odebral v 11 hodin spát.