Skotsko

Zdravím všechny horlivé čtenáře našeho blogu. Dříve než začnu naší dovolenou ve Skotsku, přidám pár informací o dovolenkovém srpnovém měsíci. Skončila jsem dnem 1. srpna, a tak plynule navážu, protože 2. srpna byl v Irsku svátek, tak jsme toho využili k malému výletu do lesoparku poblíž Dublinu Donadea Forest Park. Překvapilo nás, že to vlastně nebylo ani tak blízko a také, že se tam platil vstup. Do lesa a vstup. No naštěstí jsme měli drobné mince na vhození do automatu, který nám zvednul závoru a mohli jsme tak směle pokračovat. Byla to hezká procházka na čerstvém vzduchu, ale trochu zmodernizovaná. Cesty byly vyštěrkované, takže jsme si neužili chůzi po měkké lesní půdě a museli jsme chodit jen po cestičkách, protože les mimo cesty byl poněkud hustý.

 O pár dní později už jsme seděli v letadle na první část naší dovolené, a to v Čechách. Tuto část vezmu poněkud hopem. Byli jsme šťastní, že jsme zase doma a snažili se vidět, co nejvíce známých. V Pardubicích jsme oslavili třicetiny Pájíka a Ondry. Bylo to v hospodě v centru a nakonec jsme skončili i na diskotéce. Taky jsme grilovali u Pájových rodičů a oslavili tak narozeniny i s jeho rodinou. Já jsem se sešla se svými kamarádkami a také s bývalými kolegyněmi z České pojišťovny, což se vše opravdu vydařilo. Taky jsme si s Pájou oběhali různé doktory, protože to byla naše poslední návštěva v Čechách pro tento rok. Dále jsme si vybrali zážitek, který jsme dostali od Pájových rodičů k Vánocům a jeli do adrenalinového parku ve Špindlerově mlýně.

Nejdříve jsme šli na obří houpačku. Vytáhli nás do výšky uvázané na laně, a pak nás spustili dolů. Při prvním zhoupnutí jsme oba křičeli, nešlo to zarazit, ale byl to dobrý zážitek. Pak jsme tam vyzkoušeli lezení po lanech, nikdy bych nevěřila, kolik to člověku vezme sil. Oba jsme vylezli až nahoru totálně vyčerpaní. Pája byl lepší než já, protože se z lan dokázal vydrábat na vodorovně ležící kůl dřeva v pěkné výšce a pak přejít na druhou stranu a pak ještě jednou a nakonec se spustil dolů. Já jsme se snažila jako nikdy, ale na kůl jsem se nedokázala vydrábat, tak po absolvování výlezu po lanech jsem se spustila dolů bez dalších možností ukázat, jak jsem statečná. Další disciplína byla trampolína a také terénní koloběžky. Ty se nám moc nelíbily, protože 90% času jsme jeli z kopce a museli jen šíleně brzdit, přičemž brzdy mé a Pájovy koloběžky šíleně kvičely. Když se jelo do kopce, tak se zase muselo šlapat pěšky, protože to bylo moc těžké na vyjetí. Byli jsme docela rozklepaní, protože se jelo po šílené lesní kamenité cestě, měli jsme strach, abychom se nevysekali. Jediný, čím jsme chránili naše těla, byla helma. Jezdili jsme vždy na chvostu naší mini výpravy, ale ostatní členové se nebáli a jeli šusem jak blázni, což se jednomu vymstilo. Vysekal se, když jel uprostřed pěšiny a lekl se motorky, co jela proti němu. Pak ho tam museli několik desítek minut ošetřovat a obvazovat a kluk z motorky ho odvezl na vyšetření do nemocnice. Svou kamarádku tam kluk z motorky nechal, aby svezla koloběžku pomláceného pána s námi dolů. No a nakonec jsme přelétli nad přehradou po kladce.

Pája strávil v Čechách 10 dní a já 14. Po návratu do Dublinu jsem v pátek naplánovala cestu do Skotska a v sobotu 21. srpna jsme mohli vyrazit na devítidenní dobrodružství.

Z Dublinu jsme jeli do Belfastu na trajekt, který nás přepravil na Skotskou pevninu. Byla to obrovská loď, která nás nalodila i s autíčkem. Mohli jsme si užívat na lodi kina, restaurací, výhledu na moře apod. Po přistání jsme hned vyrazili směrem na sever, protože nás pro tento den čekala dlouhá cesta. Cestou jsme se kochali výhledem na moře, nádhernou skálou vyčnívající z moře, která nás doprovázela pěkný kus cesty a jako první zastávku jsme si zvolili hrad Culzean Castle.

Byli jsme plně naložení, takže autíčku dělali problémy velké táhlé kopce, kdy jsme poněkud naši rychlost byli nuceni zredukovat a spokojit se s pomalým přesunem na špičku kopce, ale alespoň jsme měli čas si vše pořádně prohlédnout. Měli jsme plný kufr a slušně zaplněné zadní sedačky všemi možnými věcmi od plavek až po zimní bundy, rukavice a šály. Musím přiznat, že nic z výše uvedeného jsme neužili. Spíše nepromokavé oblečení, protože zhruba polovinu naší dovolené pršelo, ale také i lehké oblečení, když bylo teplo a svítilo sluníčko.

Hrad Culzean se nám líbil, byl nádherně postavený u moře, takže vyhlídka super, krásné zahrady a venek i vnitřek hradu stály za to. Jediné, co nestálo za to, byly děsně smradlavé záchody už z dálky, takže jsem tam odmítla jen vkročit. Pája hrdina se odvážil.

          Cesta pak pokračovala k největšímu jezeru ve Skotsku Loch Lomond, kde jsme hledali nocleh. Jelikož pořád pršelo, rozhodli jsme se najít nějaký hostel místo původního stanování. Pája viděl u silnice ceduli Travelodge, které poskytují ubytování za rozumnou cenu. Ceduli jsme ale napoprvé minuli, tak jsme se museli vracet, což nebylo zrovna nejkratší a když jsme tam chtěli zastavit napodruhé, nešlo to, protože z druhé strany nebyla možnost odbočit. Tak jsme to zase o další kus dál otočili a napotřetí, když jsme jeli kolem a zjistili, že je to jen směrovka, a že Travelodge je v nedalekém městě. Pája ji chtěl mermomocí najít, a tak jsme to město projeli na třikrát křížem krážem, ale nenašli. Naštěstí to pak Pája vzdal a mohli jsme pokračovat k jezeru, kde jsme si dle mapy vyhlídli hostel.

Odbočku k hostelu jsme samozřejmě napoprvé přehlédli, protože všechny jsou tak nádherně značené až za křižovatkou a když se náhodou vyskytovaly před, tak byly tak úžasně schovány, že je člověk neviděl, dokud to nepřejel, případně musel i otočit hlavu dozadu. Cesta se nám moc nezdála, protože už byla tma a vedla šíleně zarostlou silnicí v lese a když se před námi les otevřel, viděli jsme před sebou hrad. Chtěli jsme se raději otočit a jet jinam, ale bylo už dost pozdě, tak jsme to zkusili. Ubytování bylo pěkné, jen tam žijí ještě za krále klacka a pokoje jsou rozděleny na mužské a ženské, takže jsme nespali spolu v jedné místnosti. Já jsem si vybrala poslední postýlku dole, abych nemusela spát na palandě nahoře, ale nějaká Francouzska mě ukecala, že v noci často chodí na záchod a nechce budit celý pokoj, tak jestli bych si s ní nevyměnila místo, tak jsem jí nemohla odmítnout. Věci jsme si s Pájou museli přehazovat, protože jsme nebyli připraveni na to, že nebudeme spát spolu. Vše jsme měli poházeno v různých taškách. Oba jsme se moc nevyspali, ale za to jsme mohli brzy vyrazit, ihned po Skotské snídani.

Šli jsme se projít cestou kolem jezera Loch Lomond, vyrazili jsme na menší okruh z vesnice Balmaha a výhled byl opravdu nádherný. Opět nám sice pršelo, ale zas tak nám to nevadilo, protože jsme si řekli, že se počasím nenecháme otrávit.

Dále jsme pokračovali do městečka Aberfoyle, kde jsme se opět prošli lesem a viděli hezký vodopád. Měli tam nějakou uměleckou výstavu, takže jsme v lese mohli objevovat různé šílenosti i roztomilosti z per umělců. Jako třeba níže uvedená fotografie, kde jsou tři lidské postavy, které mají demonstrovat soužití člověka s přírodou. Mě to spíš připomínalo scénu z Predátora. Nad hlavami jsme pořád slyšeli nějaké divné bzučení. Když se to opakovalo asi potřetí, tak jsme našimi zraky zachytili, že se tam prohánějí lidi na kladce. Byl to neuvěřitelně dlouhý přelet nad údolím a lesy a součást lanového parku Go Ape!

Jako další cíl jsme si vybrali známé jezero Loch Katrine. Jezer tam bylo opravdu hodně. Pořád jsme zastavovali a fotili si další a další jezírka, stejně jako nádherné scenérie hor a kopců. Jezero Loch Katrine bylo

opravdu nádherné. Škoda, že jsme neměli více času, abychom ho celé obešli, ale i tak jsme si udělali báječnou procházku s neuvěřitelným množstvím turistů. Poprvé jsme se tam setkali se známými skotskými muškami, které jsou opravdu neuvěřitelně dotěrné a koušou. Pája se dočetl, že útočí hlavně za úsvitu a k večeru a jedná se o samičky, které se chtějí množit a potřebují k tomu kapku krve. No podle mně jim bylo jedno, jaká je denní doba, ale na druhou stranu jsme se s pár hejny setkali, ale že by nám otravovali celou dovolenou, tak to ne. Existovala místa, kde se nevyskytovaly vůbec.

Poté už jsme jeli nádhernou přírodou se samými jezery a údolími. Na fotce vlevo je např. jezero Loch Lubnaig.

Také jsme tam objevili nádherné kamenné železniční mosty, které v kopcovité zalesněné přírodě vypadaly jako z pohádky. Cestou jsme zastavili v údolí Glen Coe, kde jsme se prošli k signální skále. Pak už jsme jen pokračovali do našeho první kempování v městečku Fort William, odkud jsme měli výhled na nejvyšší horu Británie Ben Nevis. Tedy jak se to vezme. Výhled byl zastřen mraky, tak jsme jen hádali, která z těch hor může být nejvyšší. Ben Nevis měl být cíl našeho příštího dne, ale bohužel další den celý propršel a to hustým deštěm, tak jsme to vzdali a změnili plán. Mimochodem v kempu jsme dost promokli, hlavně náš stan a taky nás tam otravovali mušky.

Ráno jsme tedy místo výstupu na Ben Nevis jeli k údolí Glenfinnan, kde byl monument u jezera, na který se dalo vylézt. Na monument vedlo dost úzké schodiště, ale prodrali jsme se tam. Výhled byl nádherný jak na jezero, tak na další kamenný železniční most, kde se točila jedna scéna z Harryho Pottera. Jel tam dokonce i parní vláček, ten ale bohužel Pája nezachytil – pouze kouř z lokomotivy. Tak si to aspoň trochu vynahradil, když vyfotil moderní vláček na mostě. Pak už jsme pokračovali do města Mallaig, kde jsme se trajektem přepravili na ostrov Skye u městečka Armadale.

V Armadale jsme viděli hrad, nebyl to snad ani hrad jako zřícenina, ale nějaká zvláštní, protože to vypadalo, jako by si dal někdo práci a postavil nové obvodové stěny. Zahrada byla krásná, byla tam i polorozpadlá budova bývalé prádelny, ve které si někdo udělal menší rybníček, když tam natáhl plachtu a nalil tam po kotníky vody. Muzeum se nám moc nelíbilo, a tak jsme brzy vyrazili dál, a to do hlavního města ostrova Portree, které má necelých 2 tisíce obyvatel. Celý ostrov má téměř 12 tisíc.

V Portree jsme hledali Bed & Breakfast a měli jsme štěstí, protože jsme po chvilce narazili na volný pokoj (už u silnice mají vždy napsáno, zda je tam volno či ne). Museli jsme se však vrátit, protože to bylo na hodně špatně viditelném místě a mezitím nám tam vjelo jedno auto, které taky hledalo, kde hlavu složit. Zajeli před námi k jednomu domku a my za nimi. Ale zjistili jsme dříve než oni, že to nebude ono a sjeli o kousek níž k druhému domku a tam si objednali pokoj. Po chvilce přijelo zmíněné auto, ale měli už smůlu a museli hledat jinde. Ubytování bylo u jedné moc fajn rodiny a měli jsme krásný pokoj.

Jelikož jsme měli ještě čas než přijde večer, zajeli jsme si na Old Man of Storr, což je takový skalní útvar. Taky jsme se tam vydali na výšlap. Bylo to moc príma. Kouzelné skály a prostředí jako z pohádky. Na zpáteční cestě jsme dokonce potkali český pár.  Ze zdola bylo vše často v mlze, ale když jsme se doplazili nahoru, tak jsme viděli krásná panorámata a i Old Man of Storr se nám odkryl.

Dále jsme ještě před soumrakem viděli útesy a vodopády Mealt Falls & Kilt Rock a Lealt Falls. Opravdu krásný vodopád padající do moře.

Další den jsme se jeli podívat na západ ostrova.

Zastavili jsme se na prvním zajímavém místě – pohádkovém mostu. Myslím, že kamenné mosty mají své kouzlo, ale nevynikal více než ostatní. Byly tam strašně zlý krávy, pořád na mě divně koukaly a Pája po mně neustále chtěl, abych pózovala a já se tak bála. Asi se jim nelíbila červená barva mého oblečení. Poté jsme navštívili místní prodejnu ručně dělané keramiky a také jsme se dozvěděli celý proces výroby ovčích kůží od stáhnutí a nasolení, přes máchání ve vodě, změkčení kůže, natažení, zjemnění a načesání.

Pokračovali jsme na cestě po tomto poloostrově Waternish na vyhlídku u vesnice Trumpan. Pak už nás čekal hrad Dunvegan, který nás naprosto zklamal. Nevypadal nic moc a ještě k tomu byla velká část pokrytá bílou plachtou kvůli rekonstrukci. Uvnitř taky žádný zázrak, a proto už jsme se těšili na tuleně.

Z tohoto místa totiž vozili na malých lodičkách pro 7 lidí návštěvníky asi na 20 minutové projížďky za “tulínkama”.  Bylo jich tam opravdu hodně a s malou lodičkou jsme jeli tak blízko, jen si na ně šáhnout. Měli jsme štěstí, že byl zrovna odliv, a tak se tam krásně vyvalovali na malých ostrůvkách. Opravdu nádherný zážitek.

Po tuleních jsme si ještě prohlédli zahradu a šupajdili na korálovou pláž, která nebyla tak pěkná, jako ta, kterou mi Pája ukazoval v Irsku, ale bylo tam nádherně slunečno, a tak jsme si tam dali piknik. Byl to vlastně první slunečný den, který jsme ve Skotsku zažili.

Cestou k majáku Neist Point se nám do silnice postavily krávy. Šly přímo proti nám a kdybychom neuhnuli, tak nám jedna z nich vlezla až na kapotu 🙂 . Cesta k majáku trvala děsně dlouho a většinu času jsme jeli po silnici pro jedno vozidlo, kde po pár desítkách či stech metrech vždy bylo místečko na vyhnutí se protijedoucím vozidlům. Už jsme si říkali, že to snad není ani možný, že už tam asi nikdy nedorazíme, ale to, co jsme tam viděli, stálo za to. Nádherné útesy, maják, cestička, všechno. Když jsme se vraceli zase do našeho ubytování, kde jsme zůstali dvě noci, dostali jsme velký hlad, a tak jsme v jedné vesničce zastavili, že se tam najíme v místní restauraci. Mimochodem to byla jediná hospoda, kterou jsme za celý den viděli. Pán nám ale řekl, že bez rezervace máme smolíka, a tak jsme museli jet dál. Chtěli jsme si ještě prohlédnout jednu starou památku, ale vzhledem k pokročilému času a stále zvětšujícímu se hladu, jsme ji vyfotili jen od silnice. V Portree, kde jsme bydleli, jsme se snažili najít nějakou hospodu, ale všude měli plno. Byla totiž sezona a všichni turisté měli hlad. Nakonec jsme se usídlili v jedné hotelové restauraci a poprvé v životě jsme ochutnali langusty. Žádný zázrak to nebyl a ještě byly studené.

Další den na ostrově Skye jsme jeli na sever, který jsme už trochu objevovali náš první den. Nejdříve jsme zajeli do pohádkového údolí, kde jsme se cítili jako na konci světa, a pak pokračovali do přístavu Uig. Tam jsme se krásně prošli po čerstvém asfaltu, takže jsme chvilku chodili a lepili se k chodníku 🙂 . Z Uigu jsme se vzdělali v jednom muzeu o životě na ostrově (Muzeum of Island Life). Byly tam staré chatrče a různé nářadí a stroje, které dříve používali lidé pro svoji obživu. Měli to opravdu krásně provedené a uvnitř chatrčí jsme se dočetli spousty zajímavostí. Nedaleko jsme se šli podívat na památník skotské hrdinky Flory MacDonald’s na místním hřbitově. Další zastávka byla ruiny Duntulm, opět krásné a opět u moře, takže podívaná nádherná jako vždycky.

Poté už jsme jeli do Quiraing, velmi populární místo, skoro jak na Václaváku. Procházka po kopcovité krajině a viděli jsme skály ve tvaru vězení, jehly a stolu. Alespoň je tak na mapě pojmenovali. Chtěli jsme ještě navštívit hory Cuillin, kam jsme se zatím nedostali, ale byly nám moc doporučovány. Musím se přiznat, že jsem tady udělala svou první a poslední navigační chybu a přejela odbočku k horám o 15 km než mi to došlo, ale Pája to bral s humorem, protože on měl rest z minulého dne, kdy jsem měla ztratit mapku, hledali jsme ji opravdu všude a já jsem nechápala, kam mohla zmizet. Nakonec ji Pája objevil ve své bundě druhý den, protože si ji ode mne půjčil a již nevrátil. Pro túru v Cuillin Hills jsme si vybrali jednu 6,5 km dlouhou cestu k jezeru a začali u jednoho kempu, kde jsme i přemýšleli, že přenocujeme. Cestou nahoru jsme se však stali oběťmi obrovského množství mušek a Adélce se začal dělat puchýř na noze. Pokračovali jsme sice odvážně dál, ale v půlce cesty jsme to vzdali. Nedalo se to vydržet. Viděli jsme tedy z hor jen trochu, ale v rámci našeho zdraví, jsme hory obětovali.

Cestou k mostu, který nás měl dopravit zase zpátky na skotskou pevninu, jsme viděli nádhernou duhu ještě předtím než začalo pršet. Bylo to tak úžasné, že jsme zastavovali, kde se dalo a fotili a fotili. Fotky vypadají jako malované obrázky. Ve městě ještě na Skye jsme hledali, kde bychom přespali. Byli jsme jen kousíček od mostu, po kterém jsme chtěli pokračovat dále příští den. Ubytování jsme ale nemohli trochu najít, až jsme zakotvili zase v jednom Bed & Breakfast. Pán ale neměl místo pro dva lidi, ale zavolal své známé, která měla pokoj pro dva. Tak nás tam pán autem doprovodil. Netušili jsme však, že to bude asi 7 km zpátky do vnitrozemí ostrova. Nechápali jsme, kam nás veze a byli trošku v šoku. Hlavně dle mapy široko daleko žádná vesnice nebyla. Když už jsme to chtěli vzdát a zastavit, pán se stočil z hlavní silnice a vezl nás ještě kus k pobřeží a konečně zakotvil. Pokoj byl pěkný, a tak jsme zůstali.

Další den jsme konečně překročili hranice ostrova a jeli do vnitrozemí. Těšili jsme se na hrad Donan Castle. Byl opravdu super a nezklamal nás. Doporučil nám ho pán, u kterého jsme bydleli na Skye. Nejúžasnější byla kuchyně. Vypadalo to tam, jakoby se tam stále vařilo. Byli tam sochy v životní velikosti, které právě připravovaly jídlo a vše bylo děsně reálné. Zeleninu, uzené, bábovky, polévky, ryby, vše bylo udělané jako živé a nikdo by nepoznal rozdíl, kdyby se toho nedotkl. Nic hezčího jsem ještě neviděla. Byli jsme naprosto okouzleni, jen jedinou chybu to mělo, nesmělo se fotit, takže nemáme jediný obrázek.

Pak už jsme pokračovali k vysněnému jezeru Loch Ness. Viděli jsme sestavu zdymadel, které tam jsou postaveny ve vybudovaných kanálech, které spojují jednotlivá jezera od západu k východu přes celé Skotsko. Lodě si tak mohou zkrátit cestu a nemusejí plout kolem Skotska po pobřeží, což v minulosti bylo značně nebezpečné z důvodu přírodních živlů. U výstavy na počest Lochnesky jsme na malém rybníčku viděli i pravou Lochnesku 🙂 . U jezera je nádherný hrad Urquhart, tedy spíše zřícenina. Pája na fotce předvádí jak vypadá holubička, jelikož se právě nachází na místě, kde v minulosti stál holubník.

Jelikož bylo hezky, rozhodli jsme se, že zakempujeme. Vybrali jsme si italský kemp s italskou restaurací v Aviemore, kde se nám strašně moc zalíbily červenočerné chatky. Na recepci seděly Maďarka a Češka z Karviné, ale sdělily nám, že chatky mají plné a že je tam sjezd motorkářů, tak jestli nám nebude vadit hluk. Pak nám nabídly, že můžeme ještě přespat v motelu, což Pája přijal s rozjasněnou tváří. Pokoj byl opravdu moc pěkný a zalíbilo se nám tam tak, že jsme tam chtěli zůstat ještě další den, ale kvůli sjezdu motorkářů měli již vše plné. Na večeři jsme šli do pizzerie a bylo to bezva. Zaplatili jsme si sněz co můžeš a mohli si tak vybrat v baru z různých pizz, salátů a těstovin. Když nám došlo jídlo na talíři, mohli jsme si chodit neomezeně přidávat. Pája šel třikrát.

V pátek jsme se jeli podívat do safari Highland Wildlife Park. Část tam byla divoká, kde se muselo jezdit jen v autě a nesmělo se vylézat ven, jen mohla být stažena okénka. Druhá část byla jako ZOO. Viděli jsme zblízka mnoho zvířat, nejvíc se nám asi líbil velbloud na silnici, ale byli tam i jeleni a laně, bizoni, sobi apod. Ze ZOO Páju nejvíc zaujala opička, která si hrála s dvěma kamínky a vypadalo to, jakoby chtěla křesáním rozdělat oheň stejně jako kdysi naši předkové.

  Dále jsme jeli do Cairngorm Mountains, měly to být nádherné hory, ale my jsme si je moc neužili, protože opět začalo pršet, a tak jsme výstup na horu vypustili. Zajeli jsme si ale k jezeru Loch an Eilein, kde jsme se prošli po lese a měli odtud krásný výhled na jezero. Jelikož jsme chtěli vidět bývalé sídlo skotské královny, vyrazili jsme na cestu do hor. Pája si nevšiml, že nám začíná docházet benzín, takže se s rostoucím časem jízda měnila na adrenalin, kam dneska dojedeme. Naštěstí do vzdáleného města, jediného po cestě, jsme dojeli, benzínku našli, ale zavřela hodinu před naším příjezdem a otvírala až druhý den ráno. Tak jsme uvázli v naprosto malém městečku, kde nebylo vůbec nic k jídlu, pouze jedna zavřená restaurace a fast food, kde měli jen hamburgry nebo fish & chips. Hladově jsme se vrhli na cokoli, co bylo k jídlu a kempovali pod stanem v místě, kde byly samé kachny. Kdo si myslí, že kachny v noci spí, ten se tedy mýlí. Tyhle nespaly a celou noc dokazovaly, že jsou to kachny. Mimochodem to sídlo královny jsme ani nenašli.

Když už jsme tam uvázli, tak druhý den ráno jsme se vydali na procházku kolem řeky Dee, která byla pěkná a deštivá . Pája celý týden hledal chlupaté krávy. Někdo nám nakecal, že jsou ve Skotsku všude, ale nebyla to zas tak pravda. Viděli jsme je v dálce jenom jednou, ale Pája to nechtěl vzdát, a tak pokaždé, když viděl krávy u silnice, se mě zeptal, zda jsou chlupaté. No a předposlední den jsem je opravdu zahlédla hned u silnice, a tak jsme se pokochali, vyfotili a mohli jet spokojeně dál. Taky jsme cestou zahlédli dvě pozoruhodná dopravní značení. Značku pozor důchodci a zpomalovací ostrůvky při vjezdu do vesnice, které stály uprostřed pruhu se značkou na silnici Dej přednost v jízdě. Auto se tak muselo zastavit a objet ostrůvek v protisměru. Fakt úžasný. Když jsme objevili první, nevěděli jsme vůbec, co to znamená a sotva jsme se tomu vyhnuli a prudce zastavili, protože proti nám zrovna jelo auto. Opravdu výborný opatření.

Na východě Skotska jsme ještě viděli bunkr, který sloužil za Studené války ke kontrole radiace na britských ostrovech. Byl obrovský. A také jsme objevili městečko St. Andrews, které mělo plno zajímavých památek – starou a velice známou univerzitu, hrad, katedrálu, bránu, věže apod. Projeli jsme také kolem paláce Falkland, bohužel již zavřeného a pokračovali k jezeru Loch Leven, kde jsme opět tábořili, pro změnu zase na nějakém statku, vypadalo to tam přesně jako v českém JZD.

Poslední den nás čekala prohlídka hradu na ostrově jezera Loch Leven, kam se jelo lodičkou. Tento den byl slunečný, ale šíleně větrný, tak jsme se báli, aby nás lodička nevyklopila. Byla totiž celou cestu silně nakloněna na jednu stranu, protože naši spolusedící na opačné straně lodičky byli podstatně těžší než my.

Poslední zastávka byla u Monumentu Williama Wallace, který je skotským hrdinou, protože se tolik zasloužil o nezávislost Skotska. Ve filmu Statečné srdce ho ztvárnil Mel Gibson. Monument byla úchvatná věž s výhlídkou na celé město Stirling. Ve Stirlingu jsme se už bohužel nestihli podívat na hrad, ale za to jsme tam našli poštovní schránku, kolem které jsme jeli asi třikrát, protože se nám nedařilo najít místo na zaparkování. Nakonec jsme to vyřešili tak, že mě tam Pája vyhodil, já hodila pohledky, a pak se pro mě za chvilku vrátil. No a pak už jsme jen jeli na jih na trajekt.

V městečku Stranraer, odkud nám opět odjížděl trajekt, jsme si ještě stihli umýt auto v ruční myčce. Bylo to super, mohli jste si tam navolit ze šesti různých programů od mytí kartáčem, horkou či studenou vodou, vysokotlakou či nízkotlakou stříkačkou a nebo lesk. Autíčko teď máme jako nové. Na trajektu se Pája vrátil do dětských let a zahrál si na automatech střílečku. Když jsme dorazili do Belfastu, byla už tma, a poněkud jsme se tam zamotali, protože Pája tvrdil, že mapu vytahovat nemusím, protože tam určitě bude značení na Dublin.  Ale nebylo a než to Pája vzdal a řekl si o mapu, nevěděli jsme vůbec, kde jsme. Cesta se nám tak trošku prodloužila, ale šťastní a unavení jsme dorazili domů do Dublinu.

Závěrem mého blogu bych chtěla poděkovat Kátě Pazderové za podrobné informace a náměty, co ve Skotsku stojí za to vidět. Byly to opravdu cenné informace a hodily se nám.