Dnes jsem si pospal až do osmi poté, co jsem včera do sedmi seděl na počítači 🙂 . Dnes letíme do Darwinu a tak jsme museli vše dobalit, uklidit náš dočasný byteček a já ještě vrátit kolo.

Dobalili jsme tedy batohy, roztřídili, co si necháme v Cairns u Davida a Fran a co budeme potřebovat po další 2,5 měsíce na cestách. Pak jsme šli nahoru předat nakoupené dary Davidovi a Fran a posnídat. Davida jsem poprosil, jestli bychom mohli jet vrátit to kolo, protože venku opět pršelo. David řekl, že to není problém a tak jsme kolo naložili do auta a chtěli jsme vyjet. Na poslední chvíli se ještě přidal Kukin s tím, že potřebuje ve městě vrátit nějakému Japonci z jazykovky půjčenou knihu.

Rozjeli jsme se tedy nejprve do půjčovny kol, jaké však bylo moje překvapení, když dveře byly zavřené a na dveřích cedulka, že se vrátí za hodinu. Zavolal jsem mu tedy na mobil a on říkal, že musel pro někoho dojet a že mám kolo zamknout před půjčovnou a klíček strčit pod dveře. On si kolo potom vyzvedne a zálohu mi připíše zpět na kreditku. Nechal jsem tedy kolo u plotu a rozjeli jsme se hledat adresu, kde chtěl Kukin vracet knihu.

Adresu jsme po několikerém projetí ulice našli a Kukin vylezl, aby knihu doručil. Po chvíli přišel s tím, že tam nikdo není a do schránky to dávat nechce, že prý si tou adresou není jistý. Prý nechá knihu u Davida a napíše Japonci email, ať si pro ni dojde. David moc radost neměl 🙂 . To je prostě Kukin.

Cestou zpět jsem se Davida vyptával, jak se vlastně do Austrálie dostal a také na byty a domy v Cairns. Né, že bych tu chtěl zůstat (je tu na mě moc velké vedro), ale zajímala mě zdejší situace. Když jsme se vrátili, Kuře se Smejkim už měli skoro douklizeno a tak jsme dobalili poslední věci a dali si poslední oběd s Davidem a Fran. Já jsem pak ještě zavolal do půjčovny, zda je kolo v pořádku a byl jsem ujištěn, že je vše v pohodě. Pak už jsme se naložili do auta a rozjeli se na letiště.

Tam jsme vyložili bagáž a David s Fran jeli zaparkovat. Já jsem zatím šel ověřit lety. V Cairns jsou totiž dvě letištní haly, jedna pro domácí lety a druhá pro mezinárodní. Náš let měl být z mezinárodní haly, i když jsme letěli jen v rámci Austrálie 🙂 . Divné.

Postavili jsme se do fronty na odbavení a Fran s Davidem říkali, že tu s námi nebudou čekat a že tedy jedou. To Kuře začalo želvičkovat a Smejki musel utěšovat. Rozloučili jsme se tedy s Davidem a Fran a nechali se odbavit. Já jsem potom ještě neúspěšně hledal bankomat a posílal pohledy. Pak jsme prošli detektory kovu, dostali jsme na letenky razítka, že nemusíme procházet imigrační kontrolou v Darwinu a šli jsme k odletové bráně.

Tam jsme se pustili do posledních sušenek, které jsem měl v batohu, protože ty bych do Darwinu asi nepropašoval. Společným úsilím jsme je spořádali 😛 . Pak jsme nastoupili do letadla. Kuře se Smejkim a Kukinem seděli spolu, protože měli společnou letenku, já seděl zvlášť. Vedle mě si sedl starší pár hovořící výhradně německy a tak jsem si tentokrát nepokecal (nepošprechtil 🙁 ). Pustil jsem se tedy do čtení průvodce, což mě dokonale uspalo.

Byl jsem probuzen až stewardem, který roznášel jídlo. Nadlábl jsem se tedy a koukal jsem na video o Severním Teritoriu a Darwinu. Pak jsem si až do přistání opět četl.

Po výstupu z letadla jsme prošli imigrační kontrolou bez jakýchkoliv problémů, přece jen kulaté razítko fungovalo a tak jsme si pouze vyzvedli zavazadla a vylezli do příletové haly. Tam jsme se hromadně vrhli jak kobylky na prospekty a sbírali jsme co nám pod ruku přišlo 🙂 . Pak jsme šli vyzvednout auto.

Dostali jsme objednanout Toyotu LandCruiser 4WD i se snorchlem (možné jezdit i ve vodě). Dokonalé a velké terénní vozidlo, které neobsahovalo téměř žádnou elektroniku a bylo vodotěsné. Také jsme se ptali na benzín a bylo nám řečeno, že jezdí na diesel, má to dvě nádrže, jednu na 95 litrů a druhou na 45 litrů. To nás uspokojilo a ještě jsme si objednali předplacený benzín za 1,20 dolarů litr, což byla výborná cena. Prý stačí auto vrátit s plnou záložní nádrží, hlavní může být prázdná. S Eddiem jsem dohodl půjčení auta pouze na 9 dní a tak jsme se přeci jen zeptali, zda by nebylo možné půjčení rozšířit na 12 dní. Kupodivu to šlo a tak jsme to po krátké poradě dohodli.

Pak jsme si přesunuli bagáž na parkoviště a začali podrobně kontrolovat auto (poslední příhoda nás poučila). Hned jsme si všimli několika ďubek kolem celého auta a tak jsem se vrátil zpět do půjčovny a hlásil jsem to. Paní řekla, že prý to je od kamenů a na to se prý u tohohle auta nehraje a napsala mi to na papír se závadami. To nás potěšilo. Pak už jsme se jen naložili do auta, Kuře sedlo za volant a vyrazili pryč z letiště.

Po chvíli bloudění, kdy jsem navigoval 🙂 , jsme přece jen našli cestu ven z Darwinu. Cestou jsme hledali obchod, kde bychom nakoupili jídlo na 12 dní a také velké zásoby vody. Na letišti jsme se ptali po nějakém supermarketu a paní nás ujistila, že jich jsou na cestě spousty. Bohužel jsme žádný velký nepotkali (protože tady by i Jednota byla supermarket 🙂 ) a tak když jsme vyjeli z Darwinu, radili jsme se co dál. Kuře bylo trošku mrzuté. Já jsem navrhoval pokračovat do Palmerstonu, což bylo o kousek dál a nakoupit tam, ale Kuře se Smejkim chtěli jet zpět do centra. Argumentoval jsem tím, že je to zajížďka a mezitím se nám setmí (bylo to už asi 20km jedna cesta), ale nakonec jsme se tam přece jen rozjeli.

Nalezli jsme tam veliký obchoďák zvaný Woolworth a ujali se nakupování. Kuře se Smejkim si nakupovali zvlášť, my s Kukinem taky. Měli jsme toho každá dvojice plný košík. Také jsme si vzali dohromady 4 desetilitrové kanystry na vodu. Kukina jsem také nabádal, aby si koupil tábornickou příborovou sadu jako mám já, protože neměl ani lžíci. On si místo tábornické sady koupil sadu čtyř standardních lžic, že prý to bylo levnější 🙂 . Když jsme u pokladny platili (Stálo nás to asi 180 dolarů), Kuře dostalo výborný nápad požádat o krabice a tak jsme veškerý nákup naskládali do krabic. My s Kukinem jsme měli jen 3, Kuře se Smejkim asi 5. Znovu jsme se tedy naložili do auta a tentokrát jsme nákladový prostor zarovnali už až po střechu. Já jsem si pak ještě odskočil k bankomatu vybrat peníze a vyrazili jsme opět z města.

Bylo už po sedmé hodině a protože se tu stmívá v sedm, byla tma. Kuřín tedy musel řídit v noci. Jeli jsme sice po "dálnici", ale klokani jsou tu všude. Když jsme míjeli Palmerston, opravdu jsme tam viděli obrovské obchodní centrum, jak jsem říkal 😉 .

Popojeli jsme až k městu Noonamah, kde byla poslední pumpa před národním parkem Litchfield, což byl náš první cíl. Protože už bylo po osmé hodině, odbočili jsme kousek za městem na vedlejší silnici a poté na jakousi cestu. Tam jsme našli plácek s trávou a rozhodli se utábořit. Vedle našeho plácku byla ohrada s koněm.

Protože jsme neměli ve vařiči benzín, dali jsme si pouze studenou večeři. Během večeře k nám na cestu zahnulo auto a zastavilo poblíž. Bylo plné lidí a chlápek, co řídil, nám říkal, že jsme na soukromém pozemku, že prý má za křovím barák. Zeptali jsme se ho tedy, jestli tu můžeme přespat a on říkal, že tedy nemáme rozdělávat oheň a tak. To jsme poznali, že je pěkně opilý a pořád chtěl kecat. Bohužel jsme mu nerozumněli, tak to vzdal 🙂 .

Po večeři jsem zkoušel rozproudit konverzaci veselými historkami ze života, ale nikdo se nechytl. Všichni byli totiž od Darwinu nějací zamlklí, i Kuře. Kuře se Smejkim řekli, že jdou spát a Kukin se přidal. Zůstal jsem tedy sám a přemýšlel jsem, co budu dělat. Spát 11 hodin bych nevydržel a tak jsem si při baterce pročítal historii Severního Teritoria.

Prý tu žije jen 200 000 lidí (což je asi 2x velikost Pardubic). Také jsem se dočetl, že tu je mnoho Aboriginských (původní obyvatelé) území, na které se bez povolení nesmí, a že tu Aboriginci vlastní téměř veškerou půdu a vláda si ji od nich pronajímá (včetně národních parků). Přeci jen dopadli lépe, než indiáni v Americe, říkal jsem si. Také jsem četl o Darwinu, který byl za 2.světové války (19.2.1942) téměř celý rozbombardován a pak ho také smetl cyklón v roce 1974.

Když jsem se vyčetl, rozhodl jsem se koukat na hvězdy. Lehl jsem si venku na karimatku a koukal na souhvězdí. Jižní kříž jsem nalezl rychle, ale o ostatních souhvězdích jsem netušil nic. Znovu jsem litoval, že nemám mapu hvězdné oblohy, protože jasněji hvězdy už asi neuvidím. Když člověk totiž chvíli koukal, objevilo se strašně moc hvězd a po chvíli už bylo tolik hvězd, že bylo těžké jakékoliv souhvězdí objevit. To se v Evropě nestane 🙁 . Přece jen jsem si ale jedno souhvězdí našel a pojmenoval ho souhvězdí Stegosaura. Povzbuzen úspěchem v pozorování hvězd jsem se odebral v 11 hodin spát.

Po včerejší pařbě jsme si ráno trošku pospali. Po snídani jsem se usadil na internetu a rozesílal poslední majlíky před dlouhou zítřejší cestou. Kuře se Smejkim mezitím začali balit na zítřek a tak jsem se k nim posléze přidal.

Měl jsem také vracet kolo, ale bohužel už jako standardně pršelo a mě se moc nechtělo jet do centra na kole bez blatníků. David se mi ale nabídl, že mě s kolem odveze zítra, pokud to půjde vrátit dopoledne. Zavolal jsem tedy do půjčovny a ověřil, že kolo vrátit půjde.

Když jsme dobalili, bylo už skoro poledne a David s Fran zatím připravili grilovačku – oběd. Měli jsme zbytky ze čtvrtka, protože jsme ani vše nesnědli. Po obědě jsme naskočili do velkého auta pro sedm lidí, které David s Fran vypůjčili do Franiných rodičů, a vyrazili do Mareeby. Tam se totiž dnes v podvečer koná rodeo a celé daleké široké okolí se tam sjíždí. Je to tu totiž velká kulturní akce a je možné potkat sousedy, které jinak celý rok člověk nevidí (i když bydlí hned vedle, pouhých 600km daleko 🙂 ).

Vyrazili jsme po dálnici směrem na jih přes město Innisfall a David s Fran nám ukazovali zničené lesy a domy po letošním cyklónu. Stromy byly poničené docela brutálně, střechy na domech byly dočasně nahrazené igelitovou plachtou, někde dosud chyběly.

Cestou do Mareeby jsme se stavili na Diary Milk farm (mléčné farmě), kde dělají dobré cukroví a jogurty. Bohužel jsme přijeli pozdě a měli už zavřeno. Paní nám mohla prodat pouze jogurty nebo sýry. Také jsme dostali vzorky na ochutnávku. Potom jsme si každý koupili na cestu jeden jogurt. Byly s různou příchutí a tak jsme navzájem ochutnávali za jízdy mezi sebou.

Další zastávka byla v Yungabuře, kde jsme se chtěli stavit v kavárně, ve které jsme byli s Kuřetem, Smejkim a Kukinem, když jsme tu byli na výletě. Bohužel měla už také zavřeno a tak jsme jeli přímo do Mareeby na rodeo.

Před areálem už bylo plno aut a parkoviště bylo skoro plné. Rodeo je totiž několikadenní akce a lidé tam většinou i kempují. Je to něco jako pouť u nás. Jsou tam houpačky, různá nafukovací skákadla, kupa stánků a další atrakce převážně pro děti. Také jsem si všiml, že tam měl téměř každý mimo nás klobouk a tvářil se kovbojsky. Já ve svých sandálkách a čepičce s fotákem jsem vypadal spíše turisticky 🙂 .

V jednom stánku jsem si zakoupil Chiko roll, což má být jakási zdejší specialita. Kuře se Smejkim o tom slyšeli ve škole a ptali se na názor Fran. Ta říkala, že je to odporné. Jelihož jsem blbě rozuměl, myslel jsem, že je to kuřecí rolka. Když jsem pak dostal jakousi rolku plnou zelí nebo co to bylo, trošku jsem dostal strach. Ale nebylo to tak hrozné, jedl jsem už i horší 🙂 .

Potom jsme viděli takový ten trenažér na rodeo. Malý kluk se snažil co mohl a docela mu to šlo. Stejně ho ale nakonec ta bestie shodila 🙂 . To už byl nejvyšší čas vydat se hledat místo na tribuně. Stejně jsme nakonec místa pohromadě najít nemohli a tak jsme se roztrhali. David s Fran šli sami, Kuře se Smejkim si taky místo našli a já jsem se prodral až na vršek tribuny, Kukin zůstal uprostřed. Byli jsme domluveni, že po skončení se sejdeme u auta.

Show začala asi v 6 hodin a já si naivně myslel, že to bude tak hodinku. Divně jsem koukal na lidi, kteří byli zahaleni v dece a smál jsem se "Australanům", protože my "Irové" zvyklí na zimu jsme tam v těch 30 stupních seděli v kraťasech. Ovšem za pár hodin bylo docela zima a pak jsem jim tu deku docela záviděl. Navíc mě z tvrdých prken tribuny pěkně bolel zadek.

Show začala předváděním skoků na motorce. Byli tam dva závodníci a předváděli různé akrobatické kousky ve vzduchu, jako třeba přehazování nohou, pouštění řidítek, uvolnění nohou tak, že vláli za motorkou ve vzduchu a jiné.

Asi po půl hodině tato část skončila a nastoupil průvod aut a koní s vlajkami. Také nám byli představeni účastníci dnešního rodea, tým z Nového Jižního Walesu a z Queenslandu. Když průvod skončil, začaly proslovy různých hlavounů, které byly velice nudné a trvaly asi 20 minut. Bylo to na téma "jistota a prosperita našeho národa".

Pak se přihnal klaun a ukazoval cvičeného psa na provázku. Byl docela dobrej 🙂 . Pak také začal roztleskávat publikum a to už byly rozmístěné barely pro první část soutěže. Tou byl závod koní v obíhání sudů. Kůň s jezdcem musel oběhnout tři sudy a zaběhnout zpět na start. Měřil se čas. Za každý závod se získavaly body, které se na konci show sečetly.

Další část bylo rodeo na koních a poté na malých býcích, kdy vypustili kovboje a on se měl udržet co nejdéle v sedle. Občas se stalo, že býka zkrotili a seskočili sami, občas je museli sundat další kovbojové na koních. Býci byli poté zaháněni do další ohrady.

Následující část bylo chytání malého býka. Býk byl vypuštěn a zároveň byli vypuštěni dva kovbojové. Cílem bylo dostat býka mezi koně a potom jeden kovboj musel skočit na býka a za rohy mu položit hlavu na zem. Tím dostal na zem i tělo. Občas to bylo docela drsné, občas kovboj býka minul a skočil jen tak na zem. Také býkům se poté do ohrady nechtělo a jeden býk pobíhal v hlavní ohradě asi 15 minut, než se kovbojům podařilo ho zahnat. Několikrát totiž otevřeli další ohradu a tento býk si to namířil zpět do hlavní ohrady a vzal s sebou další býky. Byla to docela sranda.

Poslední a závěrečná část bylo rodeo na velkých býcích. To už bylo docela nebezpečné, protože býk se hned po osvobození vrhal na svého trýznitele a kovbojové museli opravdu rychle utíkat. Také měli trošku problém se zaháněním těchto býků zpět do ohrad. Navíc tam vždy postavili slaměnout figurínu, aby býk po osvobození mohl něco porazit a uklidnil se 🙂 .

Tímto rodeo skončilo a my se vydali k autu. Když jsme nalezli do auta a vydali se zpět do Cairns, volala mi maminka aby mi dopředu popřála k budoucím 26. narozeninám. Budu totiž tou dobou mimo civilizaci.

Doma jsme najednou všichni chtěli na počítač a tak jsme se dohodli na směnách přes celou noc. Začal Smejki, po něm Kuře a já šel spát. Kuře mě vzbudilo o půl třetí a vydržel jsem dopisovat deníček až do sedmi do rána. Pak jsem si šel na chvíli schrupnout.

Hned po ránu jsem vyrazil s Kuřetem a Smejkim na kole do centra. Oni jeli na poslední den do školy, já chtěl jít na internet a nakupovat na další cestu. K internetové kavárně jsem dorazil v půl deváté, kdy byla ještě zavřená, a proto jsem se rozjel k Lagoonu. Téměř nikdo tam v tuto hodinu nebyl a já si tam tedy sedl a psal deníček. Asi po hodině jsem se pěšky vydal do kavárny, kde jsem psal deníček na internetu.

V poledne jsem si odskočil na obídek do obchodního centra, dal jsem si standardní kwai-du (nudle), nakoupil sušenky na odpoledne a šel zpět do kavárny.

Ve 4 hodiny jsem šel zavolat domů mamince, abych jí vylíčil zážitky z potápění a také řekl, že jedeme na 12 dní do divočiny a že o mě po tuto dobu neuslyší. Nefungují tu totiž mimo město ani mobily.

Potom jsem volal Kuřeti jak to vypadá s dnešní pařbou od jejich školy. Včera mi totiž říkala, že se u nich ve škole dají koupit za $7,50 lístky do nějakého klubu a je k tomu večeře a jedno pití zdarma. Kuře říkalo, že se sejdeme v 7 před obchoďákem. Šel jsem tedy zatím zpět do kavárny.

Když jsem se srazil s Kuřetem, Smejkim a Kukinem, chvíli nám trvalo, než jsme našli klub Woolshed. Nikdo totiž pořádně neznal ani název a tak jsme jezdili na kolech centrem sem a tam 🙂 . Nakonec jsme klub přece jen našli a před ním jsme potkali kamarádku Kuřete a Smejkiho ze školy a dva další korejce. Společně jsme tedy vešli a objednali si jídlo. Já si dal žebírka s opečeným bramborem. To mi bylo doporučeno jedním z korejců (psal bych jména, ale bohužel se nedali zapamatovat 🙁 ) a normální cena byla 14 dolarů. Museli jsme pak čekat chvíli frontu u výdeje a s jídlem jsme si šli sednout do patra a baštili. Byla to mňamka 😛 .

Potom jsme šli s Kuřetem pro piva a kecali jsme s korejci u stolu. Když jsem šel na záchod, všiml jsem si u jednoho stolu Billa a Mavy, korejců, kteří s námi byli na barbecue minulý čtvrtek. Tak jsem k nim přisedl a kecal s nimi. Za chvíli přisedlo i Kuře a také její učitel John (docela dobrý chlapík 🙂 ).

Asi v 9 hodin začala neobvyklá soutěž dobrovolníků, v níž se hrálo o bungee jump pro dva lidi. Dobrovolníci byli dva kluci a dvě holky. Soutěž měla čtyři kola a vítězný tým si mohl jít zadarmo skočit.

První kolo sestávalo z vypití pinty čehosi vypadajícího dost odporně a z tváří soutěžících bylo vidět, že to odporně i chutnalo 🙂 . Vyhrály kupodivu holky, protože jeden kluk to neustál.

Druhé kolo bylo o prorážení balónků, ale jen za pomocí boků při použití různých sexuálních poloh. Kluci se opravdu snažili a také vyhráli.

Třetí kolo bylo o vypití co největšího množství džusu z kelímku poté, co vám do ruky pustí elektrický proud. Vyhrály opět holky, protože kluci měli tak silný stisk, že kelímek úplně rozmačkali a džus vytekl.

Čtvrté a závěrečné kolo byl tanec na klíně (lap dance) jednoho z barmanů a musím uznat, že kluci se opravdu snažili. Při téhle části soutěže většina korejců zavírala oči 😉 .

Celou soutěž nakonec vyhráli kluci. Rozhodování totiž bylo na publiku a přeci jen předvedli lepší show.

Po skončení soutěže jsem ještě kecal s Mavou. To už začala hrát hudba a tak jsme šli tancovat. Jen Kukin seděl u stolu. Dříve večer mi ukazoval svoji učitelku a byla to docela kočka. Teď jsem si všiml, že tancuje sama a tak jsem přemlouval Kukina, ať jde tancovat s ní. Nechtěl. Tak jsem mu to šel dohodnout a pak jsem ho tam dotáhl 🙂 .

Pak jsem zase tancoval s Mavou a protože nějací cvoci začali tancovat na stole, nechtěl jsem zůstat pozadu (ale já jsem úplně normální 😀 ). Ukecával jsem nejprve Mavu, ale nechtěla a tak jsem tedy vyskočil na stůl sám. Poté, co jsem se asi 3x praštil o střechu do hlavy, jsem to vzdal a seskočil na lavici. Mavu jsem vystrčil na stůl a přeci jen se vešla lépe 🙂 .

Po chvíli se k nám přidal i Bill, Kuře a další lidé a u nás na stole bylo brzo plno. Dokonce i učitel John se přidal, ale brzo to také s otlučenou hlavou vzdal. Okolo půlnoci jsem si všiml, že Kuře se Smejkim někam zmizeli. Šel jsem se tedy podívat ven a našel jsem je tam kecat s Johnem a nějakými Švýcary. Vmísil jsem se tedy do debaty a téměř jsem si nevšiml, že Korejci odcházejí.

Kuře se Smejkim a Kukinem už chtěli jet také domů a tak jsme se tedy rozloučili s korejci a japonci, kteří už byli na odchodu. Když odešli, Kuře se Smejkim začali být nějací smutní z toho, že už své spolužáky neuvidí. Nechali jsme je tedy s Kukinem o samotě a vydali se domů. Kuře se Smejkim dorazili asi o půl hodiny déle.

Dnes mě čeká poslední den mého potápěčského kurzu, který bude zakončen mým prvním samostatným ponorem. Bohužel jsem opět přišel o parťáka a tak jsem zvědav, kdo bude další 🙂 . Nemám teď vlastně ani instruktora.

Ráno jsem vstal opět v 6 hodin, což už se docela dalo, protože jsem šel spát včera brzo, pořádně jsem se nasnídal aby mi zase nebylo blbě a ještě jsem napsal email Eddiemu, aby nám změnil rezervaci auta v Darwinu na neděli. Vzal jsem kolo a jen jsem vyjel, zjistil jsem, že opět jemně prší a silnice je plná vody. Opět jsem tedy jel celou cestu pomalu a s jednou rukou na zadku, abych nebyl moc zacákaný. Přilbu jsem si tentokrát nasadil dobře 😉 .

Do DSDD jsem dorazil kupodivu přesně na čas a tak jsem se opět nahlásil a dostal jsem jako včera kartičku na loď. Ještě jsem se ptal, kdo je vlastně můj instruktor na dnešek, že jsem o svého přišel, a bylo mi řečeno, že to se rozhodne až na lodi. Pak jsem chvilku čekal venku než přijelo auto.

Když jsem nastupoval, usadil jsem se vedle jedné pěkné snědé holčiny, která mě hned pozdravila a začala se vyptávat co a jak. Tak jsme prokecali celou cestu. Byla to Rachel z Anglie, která už šla na samostatné potápění, protože se prý 3 měsíce potápěla v Africe. V Austrálii je už druhý měsíc poté, co strávila měsíc na Novém Zélandě. Rachel se mě vyptávala, jestli spím na lodi a tak jsem jí povídal o svém potápěčském kurzu a že ještě sám pod vodu nemůžu. Zatímco jsme povídali, dojeli jsme do přístavu, a vydali se k lodi, kde jsem byl já odbaven stejně jako včera a poslán na výběr výstroje. Rachel musela vyplňovat nějaký papír.

Během výběru výstroje se mě ptali, jakého mám instruktora a tak jsem říkal, že žádného. Za chvíli mě tedy dohnala jedna instruktorka a představila mi Hwana z Koreje, což prý bude můj a Georgův instruktor. George jsem poznal za chvíli. Byl to docela dobrý týpek z Itálie, jen nebyl moc upovídaný. Připravili jsme tedy výstroj a já se vrátil zase do kabiny a šel opět kecat s Rachel.

Rachel si tam prohlížela kartičku s rybami, kterou jsem si koupil na Reef Teach (přednášce o korálových útesech) v úterý a tak mi říkala, co je která ryba zač a jak jsou velké atd. Docela to byla dobrá přednáška a už jsem si nějaké i zapamatoval. Rachel zjišťovala, kolik stojí půjčení podvodního foťáku a prý je to 60 dolarů na den. Nakonec si tedy koupila jednorázový foťák za 32 dolarů, který mě také lákal. Pak se ptala, co tu kolik stojí a tak jsem jí říkal, že pití je zdarma, jídlo za peníze. Načež hned vstala a prý že donese čaje. Bohužel mi do něho dala po anglicku mléko 🙁 , ale vypil jsem ho, i když to nerad (abych neurazil 😉 ).

Mezitím loď nastartovala a stejný člověk jako včera začal říkat instrukce o průběhu plavby. Používal úplně stejnou řeč jako včera i stejné vtípky. Dozvěděl jsem se tedy, že jedeme i na stejné místo jako včera, ale to mi zase moc nevadilo, protože jsem se včera moc nesoustředil, když mi bylo špatně. Ještě než ten člověk domluvil, mávala na mě jedna instruktorka, ať jdu ven. Šel jsem na horní palubu, kde jsme se Georgem posadili a instruktorka Lu nám začala vysvětlovat, že dneska jsme malá skupinka dvou lidí a že dostaneme i dva instruktory, protože Hwan je nový instruktor a tak bude pozorovat. Bylo to docela super, protože včera jsme se pod vodou docela pletli a pořád do sebe naráželi.

Lu nám potom vysvětlila průběh dnešního dne, že budou dva ponory dopoledne s instruktorem a odpoledne budeme mít svůj první samostatný ponor. Lu pořád dělala vtípky, takže byla prča. Koukla nám do našich deníků, aby zjistila, jaká cvičení jsme už absolvovali a pak začala povídat, co tedy budeme dělat. Při prvním ponoru budeme prý nacvičovat kontrolované nouzové vynoření, práci s kompasem a zvedání se ze dna pomocí dýchání (plnění a vyprazdňování plic). Při druhém ponoru budeme cvičit vznášení se ve vodě a sundavaní a nandávání masky. Ponor odpoledne už bude prý jen na nás a ještě nás bude instruovat po obědě. Lu nám pak ještě ukázala, jak zacházet s kompasem čímž instruktáž skončila a byli jsme rozpuštěni. Kecal jsem chvíli s Georgem a pak jsem si přisedl zase k Rachel, která se mezitím přesunula na horní palubu.

Rachel říkala, že musí koukat na horizont, protože jí není moc dobře. Prý bydlí u nějakých bohatých známých v Tablelandu (kteří jí prý zaplatili tohle potápění) a oni jí ráno vezli po klikatých cestách do Cairns. Prý se jí udělalo docela blbě a tak to nechce moc pokoušet. Za chvíli volali Rachel na briefing a tak jsem nahoře zůstal sám. Mezitím jsem přemýšlel, že bych si mohl zaplatit noční ponor a další den potápění tady na lodi, pokud by to šlo. Docela se mi to potápění líbilo a nebylo mi dnes ani blbě. Asi se ze mě stává námořník 😀 . Moře bylo dneska pěkně rozbouřené, ještě víc než včera. Seděl jsem na horní palubě sám, pršelo na mě a foukal vítr, ale já jsem vydržel a učil se rybičky 🙂 .

Asi po 40 minutách mi přece jen začala být zima a nechtěl jsem jít do vody vymrzlý jako včera, proto jsem se přesunul do kabiny, abych se ohřál. Tam na mě mávala asi po 10 minutách Lu, že se máme jít s Georgem připravovat. Vzal jsem si tedy neoprén, zaskákal jsem si a zadřepoval na zahřátí a oblékl si výstroj. Pak jsme si Georgem vše navzájem zkontrolovali. George prý dělá tento kurz podruhé, protože na poprvé neprošel (nevím přes co, protože teorii prý udělal). Zjistil jsem, že mi utíká z BCD (vesty) vzduch upouštěcím ventilkem a hlásil to Hwanovi, který ale řekl, že to bude dobré. Pokrčil jsem rameny a nechal to být. Ještě jsme dostali náramkový kompas a byli jsme připraveni.

Lu skočila do vody a my s Georgem za ní. Zasignalizovali jsme na loď, že je vše v pořádku a plavali k bójce. Nasadil jsem si šnorchl, ale byly takové vlny, že jsem tam měl pokaždé vodu, tak jsem si ho zase vyndal a dýchal jsem normálně mezi vlnami 🙂 . Když skočil do vody i Hwan, začali jsme nacvičovat nouzové vynoření. První jsem šel já. S Lu jsme se potopili do šesti metrů podle lana, což mě chvíli trvalo, protože jsem si pořád nemohl vyrovnat tlak v uších. Lu ale po ponoru říkala, že to nevadí, že je dobře, že si dáváme na čas a že se nemá spěchat. Také nás chválila, že jsme si pořád oba hlídali hloubku a tlak v bombě.

Když jsme byli v šesti metrech, Lu začala ukazovat prsty jedna až tři a já jsem začal připravovat kontrolované nouzové vynoření. To znamená, že člověku došel vzduch a parťák je v nedohlednu. Sestává se to ze signalizace, že nemám vzduch, hlubokého nádechu a za chrčení písmene á (jeden dlouhý výdech) pomalý výstup na hladinu. Vydechovat je důležité, protože vzduch se cestou rozpíná a mohl by roztrhat člověku plíce. Nahoře jsme museli pusou nafouknout BCD abychom plavali. Po mě šel George a splnil také na jedničku.

Dalším krokem byl nácvik volného ponoru bez lana, takže jsme s Georgem nasignalizovali a začali se potápět. Já jsem šel trošku pomaleji, ale nakonec jsem se do těch 12m taky dostal. Lu nás potom vedla ještě hloub, až jsme se dostali do 16m. Cestou nám ukazovala korály a různé rybičky. Potom jsme vystoupali zpět do asi 12 metrů a začali nacvičovat zvedání se ze dna a plnění masky vodou. To nám šlo bez problémů a zvládli jsme to asi za dvě minuty oba. Dalším krokem byla navigace, kdy nám Lu ukázala směr a my měli podle kompasu plavat. Ona za nás kontrolovala hloubku, protože hloubkoměr jsme měli na břiše a neviděli jsme na něj. Po chvíli jsme se měli vrátit a Lu nám gratulovala.

Ptala se na vzduch v bombách a s Georgem jsme měli kupodivu úplně stejně, dýchali jsme stejně pomalu oba, což bylo dobře, protože alespoň můžeme být pod vodou déle. Protože jsme už všechna cvičení absolvovali, Lu nás vedla opět mězi korály a ukazovala nám různé ryby, mušle atd. Takhle jsme tam plavali dalších 20 minut, než nám vzduch klesl na 70 barů. To už jsme byli dávno v 5 metrech hloubky, kam jsme během výletu postupně vystoupali. Cestou jsme ještě potkali bláznivého fotografa, který nám blesknul do ksichtu s nadějí, že mu za tuto fotku dáme 10 dolarů 🙂 .

Lu nám nasignalizovala, že se máme připravit na vynoření a my s Georgem zaposuňkovali a vystoupali na hladinu. Tam jsme si měli nasadit šnorchly nastavit kompas k lodi a plavat podle kompasu. To se nám taky zdárně povedlo a tak jsme vylezli na loď. Lu nám znovu pogratulovala, říkala, že to bylo super a že nám to jde. Pak jsme sundali výstroj a připravili ji na naplnění. Já se šel na záchod vysmrkat, protože jsem měl plný nos a kalhoty jsem měl v kabině, kam se ale v neoprénech nesmí. Když jsem smrkal, všiml jsem si, že smrkám krev. Dostal jsem z toho strach a tak jsem se šel zeptat Lu. Ona říkala, že prý pokud to bylo jen trošku a už to nekrvácí, že prý to je normální, když se jde takhle hluboko a že je to v pořádku. Uklidnilo mě to.

Šel jsem si na horní palubu sednout k Georgovi, ale byla mi strašná zima a klepal jsem se. Začal jsem tedy hopsat a dřepovat, což mě pěkně zahřálo. Po půl hodině jsme měli bomby plné a Lu říkala, že jdeme znovu pod vodu. Opět jsme se tedy ustrojili, zkontrolovali vše a skočili do vody.

Ponor probíhal stejně jako předtím, jen jsme tentokrát skončili v 15 metrech a začali cvičet vznášení se ve vodě. To se musí BCD napustit tak akorát a pak rychle dýchat po malých objemech, aby se člověk vznášel ve stejné hloubce. Potom jsme ještě trénovali sundání masky a její nasazení pod vodou a tím byl náš trénink ukončen. Lu nás potom zase asi 20 minut prováděla po okolí. Když jsme se vynořili, Lu nám řekla, že jsme oba ponory byly pod vodou 33 minut, což na tuhle hloubku vůbec není špatné. Já se šel vysmrkat a opět jsem měl krev, ale už to bylo normoš 🙂 . Odstrojili jsme všechno a šli do kabiny na obídek. Viděl jsem tam sedět Rachel a tak jsem s ní dal rychlý pokec, jak jí to šlo. Ráno se totiž trošku bála, že už se dlouho nepotápěla. Říkala, že to ušlo, ale že dostali instruktora a dlouho tam nevydrželi. Také prý měla jen jeden ponor.

Já si tedy došel pro jídlo a protože u Rachel místo nebylo, sedl jsem si k Georgovi a páčil z něho moudra 🙂 . Po chvíli přišla Lu, abychom jí vyplnili nějaké papíry a také nám dala dočasný 3 měsíční průkaz, že jsme už potápěči a můžeme jít pod vodu sami. Opravdový nám prý přijde do měsíce domů. Pak nám řekla, ať už dáváme pozor na hlášení pro potápěče a že bude v horní kajutě instruktáž. Loď se mezitím rozjela a přesunovala se na jiné místo útesů.

Po zakotvení byla opravdu instruktáž a tak jsme s Georgem poslouchali co a jak. Potom jsme dostali zelenou a že se můžeme jít potápět. Venku začal strašný slejvák a vlny byly snad ještě větší než ráno. Já si ještě skáknul do kabiny pro moje kartičky s rybičkama a také jsem si tam za 22 dolarů koupil podvodní analogový foťák (zajímavé bylo, že ráno ho Rachel kupovala za 32 dolarů). George si vytáhl také svůj foťák, prý půjčený a tak jsme se ustrojili, zkontrolovali vše a mohli jsme vyrazit. Lu nám ještě řekla, že nesmíme hloub jak 14 metrů a my naskákali do vody.

Byl tu docela silný proud a na povrchu se to moc plavat nedalo. Rozhodli jsme se tedy s Georgem potopit. Pod námi byla docela hloubka a tak jsme se nořili podle útesu, který byl jako zeď vedle nás. Cestou dolů jsme fotili a dávali si na čas. Pak už jsem musel George upozornit, že jsme na 13 metrech a měli bysme se pohnout. Tak jsme plavali podle útesu jedním směrem až jsme tento jeden celý obeplavali a dostali jsme se asi do 6m hloubky. Pak jsme se vydali na druhou stranu a George chtěl jít zase dolů, což jsem mu zatrhl, protože nám Lu říkala, že není dobré pořád lítat nahoru a dolů. Zustali jsme tedy do 8 metrů hloubky a pořád fotili. S kyslíkem jsme byly oba úplně nastejno a tak jsme se postupně dostávali až do 5 metrů, kde jsme chvíli plavali. Tam jsme si také navzájem udělali foto pod vodou a protože jsme už byli na 70 barech, připravovali jsme se na vynoření. Poté, co jsme si všechno nasignalizovali, a chtěli stoupat, mi na rameno kdosi zaklepal. Byl to bláznivý fotograf a nedal jinak, než že nás musí vyfotit. Už se mi moc nechtělo, protože pokud by nám tlak v lahvích klesl pod 50 barů, byl by to průser (je tu zákon, že se na loď musí člověk vrátit s padesátkou), ale nakonec jsme mu zapózovali a pak hupsli na hladinu. K lodi jsme pak šnorchlovali.

Nahoře už na nás čekala Lu, zkontrolovala nám budíky, jestli jsme nepřekročili hloubku (měli jsme 14,1m) a také tlak. Pak říkala, že jsme to zvládli perfektně a ptala se, jak se nám to líbílo. Bylo to super. To už jsme sundali všechnu výstroj, uklidili vše a přestrojili se. Já si opět vyčistil krev z nosánku a šli jsme s Georgem diskutovat zážitky do kajuty. Loď se mezitím pohnula a přirazila k noční lodi, jako včera. Lidé začali přestupovat (spíše přeskakovat), protože se naše loď houpala tak v rozmezí 3 metrů. Dokonce se velké lodi urvala i pneumatika na boku a lodě pak narážely do sebe. Kapitán proto hned odrazil. Rachel přestoupila a já se ani nestihl rozloučit, protože jsem už musel zůstat kabině. Potkal jsem ale opět Jamese, Sama a Lindsey a také jsem zamával na druhou loď Matině, která tam stála. Dal jsem se chvíli do řeči s Jamesem, abych se dozvěděl, jaké to bylo. Prý super. Lindsey bylo pořád blbě, takže z toho moc neměla.

Cestou zpět to kapitán docela hnal a vlny byly obrovské. Občas jsem myslel, že to ta loď nevydrží, protože se ozývaly rány jak kdychom narazili na skálu. Lu přišla aby mi dala vyplnit poslední formulář a strašně se mi smála, když jsem nemohl napsat ani svoje jméno. Že prý to vypadá jak ze třetí třídy 🙂 . Loď totiž skákala v rozmezí tak metru a já lítal na sedačce nahoru dolů. Nakonec to Lu tedy napsala za mě, a docela jí to šlo 😉 . Pak jsem se dal do řeci se Samem a později s jedním starším chlápkem z Kanady, který dělá prý ve výzkumu léků a chvíli žil ve 12 zemích. Nejdéle prý v Rusku (5 let) a na Ukrajině, kde si našel i ženu, které mě hned představil. Také mi představil syna a tak jsem s nimi povídal celou zpáteční cestu. Říkal jsem jim, co je tu hezkého okolo Cairns a kde všude jsme byli, o Irsku i o Čechách. Sam mezitím usnul a byl probuzen po jednom skoku, kdy se na něho vylila jeho plechovka 7UP. Celá kajuta se tomu smála, protože vypadal, jak kdyby se počůral. Lindsey byla celou dobu vzadu na palubě a přemáhala nevolnost.

Když jsme přistáli, rozloučil jsem se s Kanadskou rodinkou, popřál jim pěknou dovolenou a naskákali jsme do auta, které nás odvezlo zpět k DSDD. Tam jsem se rozloučil a Jamesem, Samem a Lindsey a v dešti vyrazil na kole bez blatníků domů. Po příjezdu jsem opět vypadal skoro jak Zdeněk Svěrák ve filmu Obecná škola a tak jsem se šel hned osprchovat. Mezitím dorazilo Kuře se Smejkim z nákupu na barbecue a říkali, že Kukin s nimi nakupoval a když měli jet domů, sebral se a jel na párty se školou. Museli to tedy celé odvézt sami.

Povídal jsem jim své zážitky a zatím dorazili Fran s Davidem a Baruškou, protože byli venčit. David byl celou dobu někde na jihu Austrálie na lodi a já ho viděl poprvé. Za chvíli dorazil i Scooty, Franin bratr, se psem Rexem. Rex se hned začal prát s Baruškou. My jsme se po chvíli povídání o Australském slangu přesunuli dolů na bar a chlastali jsme pivo. David pak začal opékat maso. Já se nejvíce těšil na klokaní steaky, protože jsem ještě klokana nejedl. Byly výtečné!

Během večeře dorazil i Kukin a tak se přidal k jídlu. Asi v 9 jsme se přesunuli zpět nahoru, kde Kuře opět aktivně začala mýt nádobí a když jsem se jednou otočil, sebrala mi i hrneček s čajem, který vylila a hrneček umyla. To se pak stalo ještě jednou. Scooty se za chvíli rozloučil a odešel domů, já, Kuře a Smejki jsme se s Davidem přesunuli opět dolů na bar, kde jsme česky kecali o aikidu. Kukin zasedl na počítač. Kuře aktivně pralo a dokonce se dala i na žehlení!! Asi v půl jedenácté šli David s Fran spát a my za chvíli také, protože já byl celý večer nějaký ospalý. Kuře mi ještě říkala, že prý mají zítra zase nějakou párty od školy a jestli prý nechci jít. Samozřejmě jsem souhlasil, takže mi prý zítra zavolá co a jak.

Dnes ráno jsem měl jet poprvé na moře. Sraz jsme měli v 7:15 před budovou, kde nás školili a tak jsem musel vstávat už v 6 hodin. Byla ještě tma. Když jsem odjížděl v 6:45, začínalo svítat. Cesta byla mokrá a tak jsem jel pomalu a jednu ruku jsem si držel vzadu na zadku, abych nebyl moc zacákaný.

Tentokrát jsem přijel včas, protože mi Paul včera říkal, že loď nečeká. Nahlásil jsem se tedy v kanceláři a dostal jsem vstupenku na loď. Pak jsem měl čekat na auto, které nás odveze do přístavu. Za chvíli tam dorazil James a protože jsme neměli co dělat, začal se vyptávat na výstroj v obchodě. Jeden ochotný chlápek nám tam vysvětloval masky a tak jsem se alespoň dozvěděl, jakou velikost si na lodi vybrat.

Pak přijelo nějaké auto a tak jsme s Jamesem a ještě dalším klukem z kurzu Adrianem naskočili a jeli do přístavu. Pak jsme došli na loď, nahlásili se a bylo nám řečeno, že si máme položit někde věci a jít si vybrat výstroj. Dostali jsme neoprén, bombu, BCD (vestu), ploutve a masku. Připravili jsme si BCD a bombu a zkontrolovali tlak a další. Pak jsme to zase uložili a šli zpět do kajuty.

Loď byla stylu katamarán a ve předu byla kajuta, zadek byl zastřešený ale otevřený. Na horní palubě byla opět kajuta ale jen pro posádku a také venkovní lavičky na čumendu. Všude tam měli blicí pytlíky a věděli proč 🙂 .

V kajutě jsme si dali čaj a také jsme si koupili za 3,50 sendvič. Při tom jsme kecali. Loď se mezitím rozjela a jeden chlápek začal dávat instruktáž. Prý má kapitán neobvykle těžký úkol a to dostat se z tohoto přístavu, pak trefit díru v přístavní hrázi a pak dát do počítače souřadnice cíle 🙂 . Taky bych to zvládl. Také nám ten chlápek říkal, že pojedeme k Normanově Reefu, kde se budeme dopoledne potápět, pak bude oběd a po něm se přesuneme na jiné místo na další ponor.

Když dopovídal, přesunuli jsme se na záď a kochali se mořem. Moře bylo docela rozbouřené, protože foukal velký vítr a chvílemi pršelo. Adrianovi se udělalo špatně a tak tam seděl s pytlíkem. Po chvíli se k němu přidala Lindsey. Docela jsem ji litoval, protože má zůstávat na lodi přes noc. Vůbec tam bylo asi 20 lidí s pytlíkama a každou chvíli nějaký pytlík letěl přes palubu. Asi 40 minut před koncem cesty (celá cesta trvala asi hodinu a půl) nás Paul sehnal dohromady a začal nás instruovat, co budeme dneska dělat. Prý budeme nejprve nacvičovat věci na hladině, které jsme dělali včera a potom budeme cvičit ponoření do hloubky asi šesti metrů a nějaká podvodní cvičení.

Pak mi oznámil, že se přesunu do jiné skupiny, protože jsme liší. Já jsem oponoval, že mám parťáka Jamese a nejsem lichý, ale Paul říkal, že prý ostatní zůstávají na lodi přes noc a já jediný ne. Navíc říkal, že budu mít novou pěknou parťačku. Na to už jsem přestal odporovat a souhlasil jsem. Pak mi Paul ukázal nového instruktora, byl to ten kterého jsem viděl včera v bazéně. Docela super chlápek. Ten mě potom představil Matinu, holku z Německa.

Seděl jsem tedy potom vzadu na lodi celou dobu s Matinou a povídal s ní. Prý studuje v Brisbane nějakou vysokou technickou a dělá inženýra(ku). Říkala, že je odněkud od Mnichova a že teď má prázdniny a tak se vydala na cesty. Prý si zaplatila kurz se třemi dny na moři a také zůstává na lodi přes noc. O víkendu prý vyráží autobusem někam k Darwinu a pak letí zpět do Brisbane.

Zatímco jsme kecali, začalo se mi dělat trošku špatně. Pravděpodobně proto, že jsem koukal na Matinu a ne na horizont a loď sebou přeci jen házela. Po chvíli nahlásili, že budeme skoro u cíle a měli jsme se ustrojit do výstroje. Ustrojili jsme se tedy, navzájem vše s Matinou zkontrolovali a připravili se k výsadku. Celkem nás ve skupině bylo 6.

Když jsme obvyklým krokem naskákali do vody, přesně jak jsme to cvičili včera, instruktor nám říkal, co budeme dělat. Teď mi došlo, že skupina, ke které jsem se připojil je ona německá, kterou jsem viděl včera v bazénu. Mimo Matiny tam byly ještě čtyři švýcaři, jakási rodinka s malými kluky. Instruktor mi pak vše ale řekl i v angličtině, takže to bylo super. Alespoň že Matina uměla anglicky 🙂 .

Začali jsme trénink na hladině, kdy jsme trénovali tažení potápěče, výměnu BCD a závaží a pak jsme se podle lana pomalu ponořili do šesti metrů. Tam jsme na dně trénovali úplně to samé.

Asi po 20 minutách jsme se vynořili, protože malí kluci byli zmrzlí a taťuldovi docházel kyslík. Pak jsme měli asi 30 minut přestávku než nám naplnili bomby, během které jsem zase kecal s Matinou a dělalo se mi hůř a hůř. Když jsme se měli opět ustrojit, udělalo se mi špatně už dost a zase jsem celou výstroj sundal. Matina říkala, že jsem celý bílý a tak jsem se na chvíli posadil. Instruktor se mě ptal, jak to vypadá, já říkal, že tak špatné to zase není. On mi tedy řekl, ať se obleču, že dole to bude lepší. To byla pravda. Mě ale taky začínala být zima.

Podruhé jsme naskákali do vody a vydali se rovnou pod hladinu zase asi do šesti metrů. Tam jsme nacvičovali zvedání se ze dna, výměnu masek, BCD a závaží a různé posuňky. Pak jsme nacvičovali, že jednomu dojde kyslík a musí si vzít regulátor od druhého. S tím jsme se měli potom nouzově vynořit. My jsme s Matinou zvládli tu výměnu nejrychleji a s vynořením jsme čekali na ostatní. Já jsem se klepal, protože mi už byla pořádná kosa a Matina pak říkala, že to cítila, když jsme se drželi za ruce. Pak přišlo vynoření a šnorchlování k lodi.

Šel jsem se hned obléknout a pak jsem šel do kajuty. Matina se tam už ládovala obědem, já si vzal jen trošku ovoce, protože mi pořád nebylo dobře. Loď se zatím přesunula na novou lokalitu a nám bylo povoleno jít šnorchlovat. Všichni ale byli zmrzlí a tak do vody šlo jen několik bláznů. Já jsem kecal zatím s Matinou, s Lindsey a Samem. Matina říkala, že chce přiště cestovat po Evropě a že by se chtěla potápět v Africe. Lindey bylo pořád blbě, mě taky.

Když skončilo odpolední potápění, loď se znovu rozjela a bylo ohlášeno, že lidé zůstávající přes noc budou přeloženi na jinou loď a budou se potápět zítra na té druhé lodi. To mi došlo, že s Matinou už zítra nebudu a také instruktor říkal, že zítra dostanu nového instruktora i parťáka. Když obě lodě přirazili, rozloučil jsem se s Lindsey, Samem, Jamesem a Matinou a oni přeskočili na druhou loď.

Já jsem pak zůstal sám se svým zničeným žaludkem a ospalý. Celou cestu zpět jsem prospal, takže se mi alespoň nemohlo udělat blbě. Když jsem pak vystoupil z lodi, pořád se to se mnou houpalo. Šel jsem ještě do internetové kavárny a zkoušel volat domů, nikdo to nebral. Venku zatím krásně pršelo.

Mezitím mi volalo Kuře, jestli prý jdu s nimi na aikido. Bylo už po šesté a říkal jsem, že jednak nestíhám, jednak je mi zima a blbě a hlavně prší, takže bych tam dorazil celý zablácený. Ona říkala, že se jim také moc nechce. Já se tedy opět v dešti vydal domů.

Když jsem dorazil, Fran připravovala těstoviny se špenátem k večeři. Chvíli jsem s ní kecal o potápění a pak jsem se šel na chvíli natáhnout, protože mi pořád nebylo moc dobře. Když se vrátili Kuře se Smejkim z procházky s Bárou (na aikido nejeli), šli jsme nahoru na večeři, během které jsme povídali s Fran o anglické výslovnosti. Vyprávěl jsem veselé historky z Dublinu z práce a také Fran se smála Kuřeti, které jednou řeklo Franině mamince, že se tu boxují kočky 🙂 .

Těstoviny byly výborné, ale moc jsem jich raději nejedl. Pak jsem šel v 11 hodin spát, abych se pořádně vyspal a přežil na moři zítřek. Byl jsem moc rád, že jsem si nezaplatil přenocování na lodi i když jsem toho dneska ráno litoval 🙂 .