První den byl na potápěčském kurzu chlápek z Irska, který tu dělá přednášky o korálových útesech. Kuře se Smejkim mi to doporučili, že prý to bylo super, prý mu sice nerozumněli ale dostali tam čajíka a sušenky 🙂 . Tak jsem se rozhodl, že tam dneska po kurzu zajdu.

Ráno jsme opět brzo vstali a i když jsem se snažil spěchat, dorazil jsem na kurz pozdě asi o 10 minut. Ostatní už stáli připraveni u bazénu v plavkách. Rychle jsem si tedy vzal plavky, a ptal se ostatních, co se dělá. Říkali, že nejdříve bude plavání 200m, pak 10 minut šlapání vody, aby věděli, že se neutopíme. V bazéně už plavala jiná skupina a tak bylo trochu těžší plavat. Nějak jsem se ale vešel a uplaval to bez problémů. Ani šlapání vody nebyl problém, jen mi to připadlo takové dlouhé 🙂 . Spolu s námi byla v bazéně nějaká další skupina, později jsem si všiml, že mluví německy.

Když jsme vše uplavali a ušlapali, oblékli jsme se opět do výstroje a naskákali do vody. Tentokrát jsme se ponořili do 3 metrů a nacvičovali tam. Bazén je totiž stupňovitý, jedna část má 1,5 metru (tam jsme byli včera), druhá 3 metry. Dnes jsme pod vodou cvičili vzlínání, sundávání a vyměňování masek, sundávání a nandávání BCD, sundávání a nandávání zátěže, nouzové vynoření, výměnu regulátorů navzájem a signalizace, že jsme bez vzduchu.

Pak jsme také trénovali na hladině. Tam jsme trénovali tahnutí potápěče, který nemůže, opět sundávání a výměnu BCD a zátěže, a také šnorchlování. Celé to trvalo asi 3 hodiny. Měl jsem pak ruce samý varhánek 🙂 .

Tím celý bazénový trénink skončil a my dostali opět půl hodiny na oběd. Já jsem se tentokrát vydal na čínské nudle na kole do obchodního centra. Po obědě jsme měli teorii, kdy jsme nejprve zopakovali třetí lekci a napsali test.

Potom jsme začali sledovat čtvrté video, u kterého jsem úspěšně usnul, až mě James musel vzbudit. To bylo o ponorech v moři a o bezpečnosti. Říkali tam vesměs, že nás žádná potvora nekousne, pokud ji nenapadneme a že nemáme raději na nic sahat, pokud to neznáme. Pak jsme to opět zopakovali a napsali test.

Pak přišlo páté, propagační video. Během toho náš instruktor odešel dělat nějaké zkoušky či co a tak jsme to sledovali sami. Byla to nuda, protože to byla jen upoutávka na další kurzy. Sam se to snažil chvíli přepnout, ale jiný kanál na televizi nešel a tak jsme si z toho dělali srandu. Byly tam třeba fráze jako: "A který potápěč může zažít dobrodružství? No přece potápěč dobrodruh. Přihlaste se do našeho kurzu." 😀 .

Po tomto videu jsme dostali finální závěrečný test, kterým jsme museli projít abychom mohli pokračovat v kurzu. Byl to souhrn všeho za uplynulé dva dny. Moje učební bilance byla slabá, první dvě lekce zmeškané, třetí zapomenuté, čtvrté prospané 🙂 . Ale prošel jsem a docela dobře.

Když jsme skončili, bylo už téměř půl sedmé. V půl sedmé měla začínat ta přednáška o korálových útesech zvaná Reef Teach. Bylo to asi 10 minut na kole a tak jsem se tam rozjel. Sam s Lindsey říkali, že tam taky půjdou, ale čekali na odvoz autem.

Já jsem tam dorazil akorát včas. Zaplatil jsem 14 dolarů, našel si místečko v přeplněné místnosti, došel si pro čajík a sušenky a už to začalo. Nevyprávěl to sice onen Ir, ale i tak to stálo za to. Nejdříve povídal o historii tohoto reefu. Prý to kdysi dávno byla pevnina až to bylo zaplaveno mořem. Teď je reef asi 50 km od pevniny a mezi ním a pevninou je mělké moře. Ovšem za reefem dno padá strmě dolů a začíná opravdový oceán.

Následovalo povídání o rybách, ze kterého jsem měl akorát guláš, protože jsem ani jednu neznal (kapra tu nemají 😀 ) a bylo jich moc. Pak byla přestávaka, během které jsem se přesunul k Samovi a Lindsey (protože seděli hned vedle sušenek 😉 ) a zásobil se novým čajíkem a sušenkami.

Po přestávce bylo povídání o korálech a také o chování v tomto národním parku. Prý nemáme na nic sahat a nic nás nekousne, dokonce ani žralok 🙂 .

Přednáška skončila v půl deváté a já si tam ještě koupil takové kartičky s obrázky ryb a korálů, které se nechají vzít do vody. Pak jsem se rozjel domů. Bohužel pršelo a na mém kole bez blatníků to byla super jízda. Dorazil jsem mokrý zvrchu i zespoda a šel se tedy hned umýt.

Dnes vařilo Kuře, těstoviny se sójovou omáčkou. Chvíli po mě přijel i Smejki z tréninku boxu. Pojedli jsme tedy a potom jsme s Kuřetem a Smejkim dohadovali auto. Kukin se od toho jako vždy distancoval se rčením, že mu to je jedno a šel spát. Kuře se Smejkim pořád chtěli auto s náhonem na všechna čtyři kola, ale mě se zdálo dost drahé a k neupotřebení. Začal jsem tedy studoval průvodce a pořád se mi to zdálo zbytečné. Pak jsem ve Smejkiho průvodci konečně našel jednu trasu, která se mi líbila a kvůli které jsem tedy souhlasil s půjčením tohoto šíleně drahého auta na 9 dní. Objednali jsme ho tedy a šli jsme asi v jednu hodinu spát. Jen Kuře zůstalo vzhůru až do půl třetí a dávala na internet fotky.

Dnes mi začíná čtyřdenní potápěčský kurz. Zaplatil jsem si ho u stejné společnosti jako Kuře, Smejki a Kukin před dvěma týdny. Měl jsem tam být v 8 hodin a tak jsem si ráno přivstal. Kuře se Smejkim vstávali také, protože měli vracet auto a museli být v půl deváté v jazykovce.

Já jsem si ráno po snídani vzal Smejkiho kolo, on jel na Kuřecím a Kuře jelo autem. Já se rozjel rychle, protože jsem měl trošku zpoždění a ostatní jsem nechal za sebou. Na potápění (před kancelář, kde byl zároveň i bazén a výcvikové centrum) jsem dorazil chvíli po osmé. Chlápek, u kterého jsem se přihlašoval mě odvedl dozadu, kde byly dřevěné stoly a lavice a řekl, že mi sežene instruktora. Za chvíli přišel mladý kluk, který se jmenoval Paul.

Ptal jsem se ho, jestli jsem tu sám, ale on řekl, že máme neobvykle velkou skupinu 12ti lidí, ale ostatní že ještě nedorazili. Pak zase odešel a tak jsem čekal. Za chvíli jsem uviděl dva další lidi. Mladý pár Sama a Lindsey, Sam byl z Anglie a Lindsey z Nizozemí. Prý oba studují v Anglii a sem se vydali na 2 měsíce na prázdniny a chtějí tu utratit všechny peníze 🙂 . Docela dobře se s nimi povídalo. Za další chvíli si k nám přisedl další kluk, James také z Anglie. Tak už jsme povídali čtyři. Když přicházeli další lidé, už si sedali k dalšímu stolu, takže jsem je moc nepoznal.

Asi o půl deváté přišel Paul a řekl, že nám to tu ukáže. Začal nás provádět po centru, ukazoval nám bazén, sklad s vybavením, třídy atd. Pak nás odvedl do jedné třídy a začal výklad. Během prohlídky mi několikrát volalo Kuře na mobil, což jsem musel típnout. Pak jsem mobila raději vypnul, abych nerušil.

Ve skupině nás bylo celkem 9, zbytek lidí asi nepřišel. Paul nám říkal, jak bude celý výcvik probíhat, že budeme mít dnes dopoledne teorii, a odpoledne potápění v bazéně, zítra to bude naopak a ve středu a ve čtvrtek pojedeme ke korálovým útesům (Great Barrier Reef) na moře.

Během Paulova úvodu se do třídy přihnal Smejki a chtěl se mnou mluvit. Říkal, že chlápek z půjčovny našel na autě malý škrábanec a chce za něj 100 dolarů. Smejki říkal, že mu to asi budeme muset dát, ale Kuře prý nic dát nechce a tak jestli bych tam s ním nezajel. Ptal jsem se tedy Paula, jestli bych se mohl na 30 minut vytratit, že máme trošku problém a on říkal, že to moc dobré není, ale co prý se dá dělat. Tak jsem vzal kolo a jeli jsme se Smejkim do půjčovny.

Kuře už tam na nás čekala. Ukazovali mi ten škrábanec, což byl jen asi centimetrový škrábanec v laku na zadních dveřích a ne moc hluboký. Šli jsme tedy za tím chlápkem a říkali jsme mu, že se nám to zdá moc. On říkal, že kvůli tomu musí přestříkat celé dveře a taky přelepit řeklamní proužku na dveřích, což ho bude stát 100 dolarů. Vzhledem k tomu, že měl po celém autě praskliny asi 10cm velké se nám to zdálo směšné. On ale začal argumentovat tím, že jsme mu podepsali protokol se závadami a tahle tam nebyla. Zajímavé bylo, že ten škrábanec našel v těch zablácených dveřích dost rychle 😉 .

Nechali jsme si tedy od něho udělat kopii papíru se závadami a šli si to překontrolovat. Během naší kontroly si to chlápek přišel vyfotit, že si všechno dokumentují a tvrdil nám, že auta myjí několikrát denně a že ty auta zná. Hned jsme mu tedy ukázali rezaté díry na přední kapotě, které v papíru nebyly. To trošku zbledl a utekl do kanceláře. My tam do něho opět přišli hučet a on nám říkal, ať to tedy neplatíme, že nás dá k soudu. To jsme se se Smejkim trošku zalekli, ale Kuře říkala, že nás k soudu nedá, že jen blafuje.

Tak jsme taky přitvrdili a vyndal jsem svůj foťák a řekl Smejkimu, ať jde to auto nafotit. Zároveň jsme od toho chlápka chtěli napsat a podepsat papír, co po nás chce. Napsal to takovým stylem, že když jsem to četl, chtěl jsem mu skoro poděkovat, že po nás chce "jen 100 dolarů" 🙂 . Asi po hodině a půl jsme tedy odešli s tím, že se večer poptáme Fran jak tu fungují soudy. Pokud jako v Čechách, jsme za vodou. Po dvou dnech jsme ale zjistili, že chlápek chytře využil prázdný podepsaný šek a svých 100 dolarů si vzal ze Smejkiho účtu 🙁 . Ale zkusili jsme to. Fran večer ještě volala na různé vládní agentury a nechávala zjišťovat, jestli už náhodou někdo nehlásil podobný případ u stejné společnosti.

Kuře se Smejkim se poté vydali do školy, já se vrátil zpět na kurz. Utekl mi celý úvod a první instruktážní video. Jak jsem přišel, Paul mi řekl, že si mám doma nastudovat prvních 70 stran z knihy, kterou jsme dostali, že prý z toho bude zítra zkouška. Přišel jsem právě na opakovací test z první kapitoly a během tohoto testu jsem se toho dost naučil, nějaké věci jsem i uhodl rovnou, protože to byla dost fyzika (otázky stylu zvuk ve vodě a nebo viditelnost byly v pohodě). Také jsem během toho vyplňoval papír pro doktorku, protože jsem musel absolvovat povinnou prohlídku.

Když jsme skončili opakování první kapitoly a test, pustil nám Paul druhé instruktážní video. Zrovna v tu chvíli si mě zavolala sestra a šel jsem tedy na prohlídku. Byl jsem zvážen, změřen, vyptán na kde co, byla mi zkontrolována moč, a také jsem absolvoval poslední zkoušku sestávající z kontroly dechu. Moc jsem ji nepochopil a trvalo mi chvíli projít přes ni. Dostal jsem zařízení vypadající jako fén a musel jsem do té trubice rychle vydechnout. Sestra pak měřila cosi, ale pořád jsem asi nějak blbě dýchal, protože to nemohla změřit. Pokoušel jsem se asi 3 minuty, než jí to ta mašina změřila. Pak jsem byl vrácen do třídy s tím, že si mě doktorka zavolá.

Koukal jsem na video asi 5 minut, když si pro mě přišla doktorka. Poslechla si srdce, plíce, pokoukala do uší (to jsem jí nezáviděl 😉 ), podívala do krku a proklepla mi kolena a lokty. Pak řekla že jsem fit a chtěla 55 dolarů 🙂 . Poté už mě dali razítko a poslali mě zpět do třídy. Instruktážní video právě skončilo a bylo druhé opáčko a druhý test. Opět jsem z toho moc nevěděl.

Pak nám ještě pustili třetí video, u kterého jsem měl co dělat abych neusnul. Bylo to přeci jen už v čase oběda. Tímto videem teorie skončila a dostali jsme pauzu na oběd. Já jsem si zašel jen koupit sendvič k nedaleké benzínce a vrátil jsem se zpět do centra. Tam jsem zase kecal se Samem a Lindsey.

Po obědě jsme byli nahnáni do plavek, dostali jsme neoprény, ploutve, masky, bomby a BCD. BCD je jakási nafukovací vesta spojená s držákem na bombu. Celé se to zajímavým způsobem propojí a funguje to na čudlíky. To jak se to propojí a jak se správně umísťují regulátory (takové ty blbiny co se z nich dýchá) a jak se vše kontroluje jsme se učili hned na začátku. Také jsme dostali opasky se závažími, které mají vyvažovat bombu se vzduchem. Pak jsme celé vesty hodily do bazénu, naskákali tam a v bazénu jsme se oblékli.

Také jsme dostali druhého instruktora, protože naše skupina byla moc velká. Při potápění je potřeba mít parťáka a tak jsme si museli někoho zvolit. Já jsem byl s Jamesem. Ten sem přijel pracovat na rok, prý ho kancelářská práce v Anglii nudila a tak dal výpověď a přijel dělat cokoliv sem do Austrálie.

Začali jsme trénovat jak se dýchá z regulátoru, ze snochlu, jak to přehazovat pod vodou, jak vyflusávat vodu z pusy, jak vyrovnávat tlak v uších, aby nám při ponoru nepraskly bubínky a také základní signály.

Asi po hodině, když některým došel vzduch jsme zase vylezli z bazénu a demontovali celou výstroj. Bomby jsme odnesli k naplnění a mezitím jsme se posilňovali z nedalekého automatu. Zajímavé na potápění je, že se musí dýchat pomalu a z hluboka. Jinak dojde strašně rychle kyslík. Mě to problémy nedělalo, protože z 200 barů mi zbylo 100 ve chvíli, kdy už někteří signalizovali 50 a chtěli novou bombu.

Po naplnění jsme se znovu ustrojili do výstroje, tentokráte na suchu a navzájem zkontrolovali. Pak jsme naskákali do bazénu a to tak, že jsme se postavili na hranu, nasadili ploutve, masky a regulátory a jedním krokem skočili do vody. Takhle prý budeme skákat i z lodi. Po vyplavání na hladinu se musí zasignalizovat na loď, že je vše v pořádku, plně nafouknout BCD (vesta), přehodit regulátor na šnorchl a odplavat opodál, aby mohl skákat další. Poté pokračoval podvodní trénink až asi do půl šesté.

Protože mi z toho potápění vyhládlo, jel jsem se do nedalekého obchodního centra nadlábnout. Už bylo po šesté a tak měli téměř všechny fast-foody zavřeno až na nějaké japonské take-away. Dal jsem si tedy nějaké kuřecí nudle a nacpal se. Při jídle jsem si vzpomněl, že jsem měl dneska vracet půjčené kolo a zapomněl jsem tam zavolat, že si ho chci ještě týden nechat. Musím to udělat hned zítra.

Pak jsem se vydal na trénink boxu za Kuřetem a Smejkim, ale dorazil jsem tam až po sedmé a tak jsem necvičil a jen koukal. Bylo to super, vedl to opět Taka a já jsem alespoň při koukání fotil. Kuře se Smejkim se v ringu nešetřili 🙂 .

Po tréninku jsme společně jeli domů, kde jsme opět pobaštili těstoviny, které Fran uvařila. Je moc hodná, takhle nám vyvářet. Já se pak pustil do studia domácího úkolu a Kuře se Smejkim také psali jakési eseje. Kuřeti jsem to ještě večer kontroloval.

Asi o půl dvanácté mi psal Ken (kolega z práce), jestli bych měl chvilku na pokec o projektu, který jsem dělal v Dublinu. Napsal jsem, že ano a tak zavolal. Nejdřív jsme dobu kecali jen o Austrálii, pak o práci a nakonec o tom, že se jim stýská, protože jim nikdo nekomolí angličtinu a Aodan (můj další praštěný kolega) nemá na koho pořvávat českoanglická slova a tak tam křičí alespoň na prázdnou židli 😀 . Prostě úplně normální firma 😀 .

Já pak ještě asi do jedné hodiny studoval tabulky na potápění, podle kterých se určuje kolik dusíku má člověk v krvi a jak dlouho může zůstat pod hladinou než to bude mít zdravotní následky. Docela jednoduché 🙂 . Spát jsem šel hodně pozdě a tak jsem se opět moc nevyspal.

Ráno jsem se opět probudil s úsvitem, stejně jako Smejki. Šel jsem si zaběhat po pláži a zacvičit, zatímco Smejki šel po okolí fotit. Když se probudili ostatní, dali jsme rychlou snídani a protože jsme s Kukinem dlouho a pořádně snídali, šli se Kuře se Smejkim zase projít.

Když přišli, my už měli také zabaleno a oni říkali, že našli nataženou houpačku tak že se houpali a také že se koupali v řece na Adama. Poté jsme se tedy naložili do auta a jeli přímo do Chillagoe. Cesta byla chvílemi asfaltová, chvílemi štěrková, ale byla lepší než ta ke kempu u Davies Creeku, kde jsme spali v pátek.

V Chillagoe jsme hledali nějaké informační centrum a protože to byla opravdu malá vesnička, snadno jsme ji celou hned přejeli. Za vesnicí jsme uviděli ceduli, že příští benzínka je 560km daleko. Chvíli jsme bádali, jestli to není lobby nějakého místního pumpaře, ale Fran nám večer po návratu potvrdila, že prý tam skutečně skoro 600km žádná vesnice není. Protože jsme si nebyli jisti svým stavem nádrže a také ujetými kilometry, řekli jsme si, že tu další blízkou vesnici oželíme 😀 .

Vrátili jsme se tedy zpět do města a hledali pořádně. Hned na hlavní ulici vedle obchodu, kde se dá koupit vše od hřebíku až po chleba, jsme našli informační kancelář. Chvíli jsme oplendovali vevnitř a prohlíželi výstavku o historii města a okolí. Pak jsme si u paní na "recepci" zamluvili prohlídku jeskyně od 11ti. Má to být prohlídka s rangerem, prý se musíme dostavit před jeskyni a on nás pustí dovnitř.

Protože jsme měli skoro hodinu času, paní nám doporučila prohlídku nedalekého balancujícího kamene (Balancing stone). Naskákali jsme tedy opět do auta a rozjeli se tam. Od parkoviště vedla asi 600m dlouhá procházka kolem kamene. Na té jsme potkali (Smejki) jednu paní z Německa, se kterou jsme se poté viděli i v jeskyni. Prý za 8 dní ujela 3000km z Darwinu až sem, je tu už po šesté a jezdí každý rok na 4 týdny. Prý cestuje výhradně sama, alespoň tak pozná nové lidi atd.

Balancující kámen vypadal jako vejce postavené na špičku. Bylo tam docela rušno a museli jsme chvíli čekat na focení. Okruh jsme oběhli, nic nás nekouslo a tak jsme autem popojeli před jeskyni. Tam už jsme zase potkali naši německou paní, která nám cestou k jeskyni vyprávěla. U jeskyně jsme museli chvíli čekat a pak paní rangerka začala instruktáž, co smíme a co nesmíme. Prý nás pustí dovnitř a bude tam čekat, dokud všichni zase nevylezou. Jinak 11 dolarů, které jsme zaplatili, byly jen za vstup, průvodce se nekoná 🙁 .

Do jeskyně jsme tedy lezli jeden za druhým, bylo to místy docela úzké. Měli tu krápníky, stalagtity, stalagmity i stalagnáty, falešné podlahy, vodopády atd. Jen v tuto dobu byla ta jeskyně taková vyschlá. Také tam měli zajímavý krápník vypadající jako okrasný lustr, něco takového jsem ještě neviděl.

Vykocháni jeskyní jsme vylezli zpět před jeskyni a usadili se na poradu na lavičky. Vedle nás seděl takový tlustší chlápek a tak jsme se s ním dali do řeči. Prý je z Kalifornie a přijel na 6 týdnů. Teď už je tu 15 let. Prý absolvoval kurz potápění a to se mu tak zalíbilo, až se stal instruktorem. Jeho manželka mu to prý ale po 12ti letech zatrhla, protože se jí nelíbilo, že se okolo něho motají mladé holky 🙂 . Byl to docela srandista. Taky mi dal kupu dobrých rad na moje zítřejší potápění.

Naším dalším cílem byla tavírna mědi na protějším kopci a tak jsme se po asi 15ti minutách povídání rozloučili, naskákali do auta a vydali se tam. Pán nám ještě říkal, že tavírna je super a že cestou si můžeme nasbírat úlomky zdejšího mramoru, protože je tam důl a vyhazují tam nepovedené kusy.

Tavírna byla ve značném stádiu rozkladu, téměř nic už tam nebylo. Informační cedule všude varovaly, že se nemá vstupovat moc blízko k ruinám objektu, protože je to tam plné olova a azbestu. Jinak tam tavili nejen měď ale i olovo. Pracovníci také měli vysokou nemocnost, hlavně kvůli výparům, popáleninám a kvůli olovu v krvi. Rudu dopravovali z okolních dolů po železnici. Tavírna fungovala asi 50 let, pak se ukázala jako neefektivní a byla prodána na dražbě, demontována a nechána přírodě. Komíny od pecí už byly rozděravěné od blesků a také zbytky budov už nějaký ten blesk chytly.

Nejzajímavější tu ale byla hromada strusky, kterou za těch 50 let tavírna vyprodukovala. Ještě roztavené zbytky rudy tu totiž po železnici tlačili a vylévali ze srázu. Postupem času tu vznikla strusková hrouda vysoká asi 20m o rozloze několika hektarů. Nová část tavírny už stála na struskovém podkladu.

Cestou zpět do Chillagoe jsme se zastavili ještě nasbírat kousky mramoru. Opravdu tam byla hromada vyleštěného mramoru, ale dlaždice byly různě popraskané. To ovšem nevadilo několika lidem, kteří tam největší kusy nakládali. My si sebrali jen pár malých kousků a jeli jsme zpět do informační kanceláře. Tam jsme dali na zahrádce sváču a poté jsme pročítali o historii města.

Asi za hodinu jsme se vydali stejnou cestou zpět směrem na Cairns. Protože byla cesta dlouhá, zastavili jsme se znovu u potoka Emu Creek, kde jsme spali minulou noc a vykoupali se. Kuřeti se opět do vody nechtělo, ale se Smejkim jsme k ní zákeřně připlavali pod vodou a pocákali ji 🙂 . Ječela, jako vždy 😀 . Pak jsme zamířili k parku Granite George, kde měl být poklad. Cestou jsem se s Kuřetem pustil do politických debat, což ji hrozně rozčílilo a pak s námi s nikým nemluvila. Kluci mi pak říkali, že s Kuřetem se o politice bavit nemám, je na to háklivá.

Park Granite George leží 7km jižně od Mareeby a jsou tam vodopády a procházka po obrovských kamenech, mezi kterými teče voda. Kuře nám hned u začátku utekla a šla napřed. Cestou jsme potkali skalní klokany (rock wallabi), kteří byli krmeni několika dětmi. Byli nádherně ochočení. Pak jsme pokračovali podle bílých teček značících cestu. Občas tu byly šipky ukazující na určitý kámen i s nápisy říkajícími jako co ten kámen vypadá. Asi v půlce cesty jsem se oddělil od Kukina a Smejkiho, kteří odbočili z cesty a šli za hlasem GPSky, já pokračoval po cestě. Park byl nádherný, nejvíce se mi líbil kámen zvaný velryba a laguna pod ním.

Cestou zpět jsem našel Kuřína a tak jsme šli k autu spolu. Samozřejmě jsme několikrát zabloudili a museli se vracet. Už bylo skoro tma a tak jsme vlezli do auta a vydali se zpět k domovu.

Doma nám Fran připravila výbornou večeři, u které jsme s ní probírali zážitky z výletu. Potom jsme ještě dlouho do noci se Smejkim koukali na auta v Darwinu a snažili se nějaké sehnat. Pak už jsme šli spát, protože jsme všichni museli ráno brzo vstávat, já na potápěčský kurz, Kuře se Smejkim museli vracet auto.

Jak jsem včera správně předpokládal, nevydržel jsem spát od devíti od večera až do rána a probudil jsem se dávno před úsvitem. Pozoroval jsem tedy chvíli hvězdy (měli jsme s Kukinem jen moskytiéru) až jsem zase usnul. Ráno jsem se v 6 hodin probudil a hned po mě Smejki. Říkal, že mu to bylo taky dlouhé 🙂 .

Smejki vzal kameru a že se jde projít, já si vzal tenisky a šel jsem si zaběhat. Dal jsem se dále po silnici, po které jsme přijeli a vydal jsem se až na vršek, kde měla být vyhlídka a vodopády. Bylo to asi 2km do kopce, ale stálo to za to. Viděl jsem nádherně celou nížinu s potokem jako na dlani právě když vycházelo slunce. Ještě jsem si proběhl 800m okruh kolem vodopádů, které byly super a běžel jsem nazpět. Kousek pod vrškem jsem potkal Smejkiho a tak jsem mu říkal, co tam je. On šel fotit dál, já běžel zpět do kempu. Zajímavé bylo, že téměř pod vrcholem kopce se na chvíli ve štěrkové cestě objevil kus asfaltové silnice. Docela mě to překvapilo.

Do kempu jsem dorazil asi v půl osmé a probudil jsem Kuře a Kukina. Kukin začal vařit čaj a já jsem cvičil a protahoval svaly. Všichni jsme se smáli jedné rodince, kteří tam pobíhali (i dospělí) v růžových pižamech. Zálesáci, říkali jsme si 😀 a vyndali jsme zapalovač, abychom zapálili benzínový vařič 😉 .

Já jsem docvičil, vzal jsem plavky a šel se do potoka opláchnout. Bylo to opravdu studené a dalo mi hodně přemáhání tam vlézt. Osud rozhodl za mě, protože jsem uklouzl po kameni a bylo to. Pak jsem se tam dobu cachtal. Když jsem vylezl a začal jsem snídat, vrátil se Smejki. Říkal, že se musí jít také vykoupat, protože ho to nahoře přepadlo a neměl papír. Tak vlezl také do vody. Nakonec jsme ukecali Kuře s Kukinem, ale byla to sranda, kterou jsme se Smejkim natočili na video. Připadal jsem si jak indiáni ve filmu Vinnetou, když čekali, až se jim Santer napíchne na připravené oštěpy. Seděl jsem totiž na břehu na kameni s chlebem a čajem a pozoroval, jak Kuře s Kukinem nechtějí do vody 🙂 . Nakonec tam ale vlezli, jen na chvíli.

Potom jsme zabalili stany a vyjeli jsme. Kuřeti už bylo lépe a tak řídila. Vyrazili jsme na vodopády, kde jsem byl ráno, ale popojeli jsme k nim autem. Tam jsme se dobu kochali pohledem na vodopád, který byl pěkně nasvícen sluníčkem. Pak jsme obešli celý okruh a zastavili se na plavacím a piknikovém místě. Byla tam taková malá plážička já tam hned začal hrabat díru. Kuře se ke mě po chvíli přidala a nakonec jsme udělali umělý ostrov a jezero 🙂 .

Když jsme se vyblbli, šli jsme zpět k autu a vydali se zpět na hlavní silnici. Po silnici jsme se vydali do Mareeby, kde jsme se stavili nejprve ve výrobně kafe. Mají tu totiž kafové plantáže a tak jsem tam studoval kafové boby a taky ty stromy, co to na nich roste. Pak jsme procházeli malou výstavku kafe a já se ptal, jak se vlastně dělá kafe bez kofeinu. Bylo mi řečeno, že jediná továrna na umělé odkofeinování kafe je v Americe, a proto to tam musí vozit. Pak jsme ještě ochutnali různé druhy čokolády. My jsme si potom s Kukinem dali horkou čokoládu a chvíli trvalo, než nám ji donesli. Kuře se Smejkim na nás museli čekat. Kuře tam taky potkalo svojí učitelku z jazykovky.

Další zastávka byla na mangových vinicích a ve stáčírně vína. Tam jsme dostali ochutnávku několika druhů vín a tak jsme pak i nějaká vína nakoupili. Byly pěkně drahé, ale dobré, slaďoučké.

Poté jsme vyrazili do Mareeba Wetlands, což je přírodní rezervace severně od Mareeby. Je tam kupa jezer, mokřin a také ptáků, ale bohužel jsme tam byli brzo odpoledne a bylo moc vedro. Zaplatili jsme ale vstup 10 dolarů a šli na dvouhodinovou procházku kolem jezera až k dalšímu jezeru. Cestou jsme viděli mraky termitišť a dohadovali jsme se, zda jsou obydlená, nebo ne. Smejki studuje ve škole nějaký předmět o Austrálii a měl o termitech referát, takže nám zkušeně řekl, že jsou všechna obydlená. Nekecal. Ptali jsme se totiž potom v recepci a oni to potvrdili.

Když jsme došli k druhému jezeru, pozorovali jsme ze speciální budky ptáky na jezeře a přitom se cpali sušenkama 🙂 . Cestou zpátky jsem s Kuřetem diskutoval posmrtný život a převtělování. Po návratu do Mareeby, Smejki prosazoval jet na nedalekou horu. Já jsem zase říkal, že bychom měli jet co nejdále k Chillagoe, pokud tam chceme vůbec dojet, protože po dvou dnech jsme byli stále jen v půli cesty. Zastavili jsme tedy na poradu a já šel doplnit zásoby vody.

Pak jsme tedy horu zavrhli a vydali se směrem k Chillagoe. Cestou jsme si vždy pamatovali pozici posledního vhodného kempovacího místečka, abychom se kdyžtak mohli vrátit. Nakonec jsme skončili u potoka Emu Creek, kde jsme zjistili, že je jakási pláž. Auto jsme nechali u silnice, pobrali všechny věci a vydali se pod mostem podle potoka. Kus od silnice, kryti křovím jsme postavili na písku stany, já nasbíral větve na oheň a založil jsem ohniště, Smejki zatím ohříval večeři.

Večer jsme seděli u ohně a jedli, pili pivo a víno a kecali jsme asi do 10ti. Kuřeti už pak bylo zase špatně a tak šli se Smejkim spát. Já jsem ještě chvíli kecal s Kukinem a pak jsme šli spát také. Podle očekávání jsem spát zase nemohl celou noc a navíc se mi chtělo na záchod. Vzal jsem si tedy v noci čelovku, posvítil a vyklepal boty a pak jsem opatrně šel čůrat, kontrolujíce okolí, jestli tam nečíhá nějaký krokodýl 🙂 . Pak jsem zase usnul.

Ráno jsme posnídali, ostatní se vydali do školy a já si začal balit na dnešní výlet. Dneska po obědě totiž odjíždíme na třídenní výlet do Chillagoe, malého hornického městečka asi 200km západně od Cairns.

Když jsem vše zabalil, vydal jsem se na nákup jídla pro mě a Kukina na tři dny. Potom jsem se usadil u počítače, psal jsem maily a čekal na ostatní, až přijdou. Nejdříve přijel Kukin a říkal, že Kuřín někde zůstal a Smejki se pro ni vracel. Tak jsem jim šel kousek naproti. Kuřínovi bylo blbě, tak si šla lehnout a odjezd jsme odložili o pár hodin. Já jsem tedy zatím seděl na počítači. Smejki obědval a vyprávěl, že dneska měli ve škole nějakou charitu a žáci si mohli na učitele za peníze házet balónky s vodou. Kuře se Smejkim si prý hodili 3x 🙂 .

Asi v půl třetí se už Kuřeti udělalo líp a tak jsme naložili věci do auta a vydali se na cestu. Já jsem řídil a Kuře sedělo vpředu, aby jí nebylo zase blbě. Jeli jsme klikatou cestou do Kurandy, kam také vede lanovka přes hory a také vláček deštným pralesem. U Kurandy jsme odbočili na vodopády Barron Falls.

Nejprve jsme zastavili na místě, odkud vedla k vodopádům cesta deštným pralesem, ale protože jsme měli málo času do setmění, popojeli jsme autem až skoro k vodopádům. Když jsme zastavili na parkovišti, viděli jsme vyhlídku s informační cedulí a hádankami pro děti (takové ty otvíračky, kde se zvedne víčko a je tam odpověď), což se děsně líbílo Kuřeti. Pokoukali jsme na vodopády z první vyhlídky a vydali se na na vyhlídkovou cestu až k vodopádům. Cesta vedla vzduchem, byly to takové mosty a místy byly hodně vysoko nad terénem. Také jsme s Kuřetem a Smejkim soutěžili, kdo dál doplivne, vyhrál Smejki 🙂 .

Když jsme došli až na vyhlídku, uviděli jsme vodopády v celé své kráse. Vodopádům ale chyběla jedna podstatná maličkost a to voda. Přece jen je suchá sezóna 🙂 . Jak správně podotkl Smejki: "No water, no falls". Ale i ta trocha vody, co tu tekla vypadala dobře. Padala z velikananánské výšky a ještě tam bylo cestou několik jezírek. Za deště to musí vypadat úchvatně. Kuře pak ještě vyfotila jakési lidi a vrátili jsme se stejnou cestou k autu.

Odtud jsme se vydali už přímo ke kempu u potoka Davies Creek, který nám doporučila Fran. Z hlavní silnice jsme museli sjet a jeli jsme po štěrkové cestě, která byla dost hrozná. Byly tam takové vlnky jak od pásáku a dost to drncalo. Takhle jsme přetrpěli 6,5km a asi o půl šesté jsme našli tábořiště. Bylo už dost obsazené, protože tento tábor byl samá skála a písku pro stany tam moc nebylo. Nakonec jsme si přece jen místečko našli u cesty a aby do nás případně v noci někdo nenajel, dali jsme si před sebe auto. Nebylo snadné k tomu potoku dojet, ale když se auto vyložilo a jel jsem sám, přeci jen jsem se přes ty kameny dostal 🙂  .

Kemp to byl opravdu nádherný, u potoka s čistou vodou. Hlídali ho rangeři a museli jsme zaplatit poplatek 4 dolary na osobu, ale byly tam alespoň záchody 🙂 . Rozbalili jsme tedy stany, připravili spacáky a začali vařit. Já jsem si šel ještě máčet nohy do potoka, který byl docela studený. Řekl jsem si, že se ráno vykoupu. Potom jsme večeřeli a po večeři jsme debatovali o měsíci. Nikomu se totiž nezdálo, jak ten měsíc vypadá. Byl totiž vykouslý zespoda.

Bádali jsme o tom snad hodinu, já jsem totiž říkal, že to záleží na úhlu pohledu, protože měsíc byl přímo nad hlavou. Také jsem tvrdil, že v Čechách to je také, a dokonce jsem se s Kuřetem a Smejkim vsadil o zmrzlinu. Samozřejmě jsem prohrál, protože měsíc může být nad hlavou jen mezi obratníky, což jsme nakonec vydedukovali. Smejki mi dal potom přezdívku "Moonwatcher" 😀 . Kuřeti se zase udělalo špatně a tak jsme šli spát asi v 9 hodin večer.