Dnes jsme všichni ráno brzo vstali, nasnídali jsme se a já jsem s Kuřetem a Smejkim na kole vyrazil do půjčovny, kde jsme měli na osmou zamluvené auto. Po vyplnění všech možných i nemožných papírů a také podepsání prázdného šeku Smejkim jsme auto opravdu dostali. Kuřeti se ten prázdný šek nelíbil, ale bez toho by nám to auto asi nepůjčili. Auto bylo trošku dražší, ale zase bylo velikánské.

Když jsme šli auto okukovat, všimli jsme si, že je to automat. To mě trošku zarazilo, protože jsem automat nikdy neřídil. Kuře se Smejkim už ale museli do jazykovky a tak mi alespoň poradili, ať se zajdu zeptat jak se to řídí. Šel jsem tedy zpět do půjčovny a poprosil je, jestli by mi to nemohli ukázat, že jsem automat nikdy neřídil. Jeden mladý kluk šel tedy se mnou, ukazál mi jak se to řídí a řadí a objel se mnou půlku bloku. Druhou půlku jsem dojel já. Když jsem auto zase zaparkoval, zeptal jsem se ještě, jestli si tam někde můžu nechat kolo. Zamkl jsem si ho tedy pod takovou malou stříškou, nasedl do auta a vyrazil do Port Douglasu.

V Port Douglasu je jakási ZOO a od 8 do 10:30 je tam snídaně s ptáky, kdy si člověk sedí ve velkém stanu, snídá (nejlépe ovoce), okolo létají ptáci, občas sednou na stůl a uzobnou něco z talíře. Cesta do Port Douglasu mi zabrala asi hodinu, protože dálnice končí kousek za poslední pláží, kde jsem byl včera. Také jsem zjistil, že Trinity Beach byla až o kousek dál a pláž, na které jsem byl, byla nějaká jiná.

ZOO v Port Douglasu nebylo těžké najít a protože už bylo skoro 10 hodin, zaplatil jsem rychle 38 dolarů za vstup a hnal se dovnitř. Hned jsem šel do jídelny, kde mi nabídli šampaňské, které jsem odmítl s tím, že řídím, a tak jsem dostal alespoň džusíka. Pak jsem byl usazen. Jídelna fungovala jako samoška, člověk mohl jíst, co chtěl a dokud mohl. Začal jsem tedy dobrou irskou snídaní, fazolkama, párečkama, vajíčkem, slaninkou a chlebíkem. Když jsem se nacpal, došel jsem si pro ovoce.

Až do téhle doby jsem tam moc ptáků neviděl a byl jsem trošku zklamán. Pak se ale přiřítilo hejno papoušků a usídlili se na jednom stole, kde seděla rodinka s malými dětmi. Bylo to super, opravdu jim běhali po stole, sedali na hlavu, zobali z talíře, prostě super. Tak jsem se tak kochal až do doby, než se nějaký velký pták prohnal kolem a všechny papoušky vyplašil.

Ještě jsem čekal asi do jedenácti, jestli se nevrátí, ale nevrátili se. Tak jsem tedy značně přecpán vstal a šel jsem okukovat zahradu. Cestou jsem si koupil za dva dolary krmivo pro klokany a dvojlist s obrázky zvířat. Po chvíli hlásili, že je krmení medvídka Koaly a tak jsem se tam hned hnal. Tam jsem viděl kupu medvídků spících na stromech a dočetl jsem se, že tento medvídek spí 19 hodin denně a je strašně líný. Jeden medvídek byl probuzen ve speciální sekci a krmil se listím. Lidé si mohli za 5 dolarů vlézt dovnitř, pohladit si ho a také se s medvídkem vyfotit. Já si ho jen vyfotil, protože se mi nechtělo dávat 5 dolarů.

Potom jsem si začal prohlížet celou sekci s ptáky, nazvanout Wetlands (mokřiny). Bylo jich tam opravdu hodně a tak jsem fotil jako blázen. Když jsem tuto sekci prošel právě jsem chytil show, kde si člověk mohl šáhnout na živého krokodýla. Donesli tam takového mrňouse se zalepenou tlamou a ošetřovatelka povídala asi 20 minut o krokodýlech, jak žijí, co dělají a jedí atd. Tenhle jedinec velký asi 70cm i s ocasem prý je sedm let starý. Nic moc. Šáhl jsem si a šel jsem dál.

V další sekci byly všechny druhy klokanů a ve spojovací ohradě běhal pták Emu. U klokanů byli také krokouši a tak jsem se tam na ně díval. Jeden slanovodní krokodýl spal s otevřenou tlamou a čekal, kdy mu do ní něco skočí. Občas totiž mrkal. Před ním běhali nějaké slepice a kuřátka, asi krmení, které mu bylo přiděleno.

Pak jsem se dostal ke klokanům. Ty jsem se snažil krmit a takoví malí klokani mi žrali z ruky, bylo to super. Když jsem našel ty veliké, byli strašně líní a jen leželi. Musel jsem přijít až k nim a strčit jim to žrádlo až pod nos, aby si ho vůbec všimli. Stejně ho ale nechtěli. Byli přežraní. Tak jsem vyzkoušel všechny druhy klokanů a když nic nechtěli ani při mé druhé obchůzce, vyprdnul jsem se na ně a šel pryč.

Poslední část v ZOO byl deštný prales a byla tam opět kupa ptáků a stromů. Ptáčkové byli pěkně barevní, hlavně papoušci. Když jsem se vynadíval, byly už asi dvě hodiny. Vylezl jsem tedy ze ZOO a vydal jsem se do protějšího supermarketu na nákup. Měl jsem už docela hlaďáka.

Pak jsem autem zamířil do Mossman George, což je deštný prales asi 20km severně od Port Douglasu. Kuře se Smejkim a Kukinem tam byli s Fran a Davidem hned první den, co přijeli do Austrálie. Cesta tam vedla uzoučká, ale dojel jsem. Na parkovišti jsem si koupil zmrzlinu a vydal se na hodinovou procházku pralesem. Cestou byl pěkný výhled na řeku, šel jsem přes visutý most a také jsem viděl další závěsový fíkus (Curtain Fig Tree).

Když jsem byl asi v půlce cesty, začalo se mi chtít na záchod. Chtěl jsem se tedy schovat za strom, ale vzpomněl jsem si na vyprávění Kuřete, že právě v tomto lese viděli za jedním stromem hada. Rozhlédl jsem se tedy po okolí a usadil jsem se vedle cesty. Když jsem už skoro končil, vynořili se na cestě nějací lidé. Tak jsem si tam tak seděl a oni mlčky prošli a dělali, že nic neviděli. Trapas. No co se dá dělat. Zahladil jsem stopy a pokračoval v cestě.

Po návratu na parkoviště už byly skoro 4 hodiny a já musel zpět do Cairns. Kuře mi totiž říkala, že jedna jejich studentka ze třídy bude odjíždět a mají párty v Lagoonu. Prý tam bude opékání a byl jsem také pozván. Tak jsem si to pádil do Cairns. Když jsem byl asi 20 minut od Cairns, volalo Kuře, že sraz je v 5 u školy a že oni nestíhají. Říkal jsem, že já taky ne a že se tedy sejdem v Lagoonu.

Zaparkoval jsem kousek od Lagoonu, parkoviště tu mají po páté hodině neplacená, a vydal se pěšky k Lagoonu. Nikdo tam ještě nebyl. Po chvíli čekání opravdu dorazilo Kuře, Smejki a několik korejců a japonka. Byl jsem představen, ale téměř žádné jméno jsem si nezapamatoval. Jen jsem si pamatoval korejce Billa 🙂 . Jednou když jsme připravovali jídlo, stálo Kuře v řadě s korejci a bylo největší. Smejki to hned vyfotil, protože to se hned tak nestane.

Já jsem ještě volal domů Fran, ať řekne Kukinovi ať vezme plavky a přijede taky. Během večera několikrát zapršelo, ale nebylo to tak hrozné (řekl člověk žijící v Irsku 😀 ). Kecali jsme o kde čem, já jsem si nejvíce pokecal s jednou korejkou, která taky nebyla z jazykovky, ale byla kámoška jíné holky, co tam chodí. Byla to docela příjemná holčina, která tu pracuje v obchodním centru a prodává kebab.

Po jídle jsme kecali ještě asi hodinu a pak jsme vše uklidili a chystali se domů. Koupat jsme se nakonec nešli. Já jsem se s ostatními rozloučil a šel jsem k autu. Jinak všichni byli na kolech 🙂 . Snobácky jsem odfrčel domů.

Doma se Kuře pustilo do holení a potom i stříhání Smejkiho. Smejki se totiž od odletu z Čech nestříhal ani neholil a Kuře měla jen můj elektrický holící strojek. Takže to vzala zrovna načisto, ať prý to chvíli vydrží. Smejki pak vypadal jak trestanec, zvlášť když si vzal své pruhované tričko. Ostatní pak ještě večer balili na zítřejší výlet, já to nechal na ráno a šel jsem spát.

Na dnešek jsem si připravil výlet na kole na pláže na sever od Cairns. V průvodci jsem našel, že je tam asi 9 pláží v různých vzdálenostech od Cairns a dá se tam i koupat. Tak jsem je chtěl vyzkoušet.

Ráno jsem si trošku pospal a po snídani jsem vyřizoval maily a chvíli upravoval deníček. Asi v 11 jsem se rozhodl, že už je čas vyrazit. Bylo od rána zataženo a já jsem čekal, jestli nezačně pršet. Protože bylo pod mrakem, ani jsem se nenamazal a opalovák jsem si s sebou taky nevzal.

Když jsem vyrazil z domu, byla mi v kraťasech chvíli i zima, ale po asi 20 minutách vysvitlo sluníčko a udělalo se teplo. Na pláže jsem musel po dálnici vedoucí do Port Douglasu na sever a prý tam měly být dobře značené odbočky. První jsem nalezl hned za letištěm. Byla to pláž Machans Beach. Na kruhovém objezdu jsem tedy odbočil a po chvíli jsem dojel do městečka Machan. Tam jsem se kochal mořem a dal jsem první sváču.

Při jídle mě napadlo, že bych se nemusel vracet zpět na dálnici, ale mohl bych jet po silničce podél pobřeží. Tato silnička ale za chvíli skončila a dál podle pobřeží nic nevedlo. Dostal jsem tedy další nápad, že bych mohl jet po pláži, protože pláž pokračovala pořád dál. Tak jsem kolo snesl na rameni po schodech a vydal se po pláži. Písek tu byl velice jemný a jet se nedalo. Tak jsem kolo vedl. Hned za první dunou jsem ovšem objevil potůček, široký asi 3 metry.

Řekl jsem si, že tohle mě nezastaví, sundal jsem tenisky a přebrodil jsem, s kolem na rameni. Pak jsem pokračoval dál po pláži. Za chvíli jsem zjistil, že už by se nechalo jet a tak jsem nasedl na kolo. Mezitím jsem dojel do další vesničky a po pláži pokračoval dál. Narazil jsem na místo, kde voda dosahovala skoro až ke kamenům, zpevňujícím břeh a rozhodl jsem se to projet mezi vlnami. Bohužel jsem si neuvědomil, že moje kolo nemá blatníky a tak jsem byl pěkně zacákaný.

Oklepal jsem tedy písek a pokračoval jsem. Když jsem dojel k dalšímu výběžku, měl jsem nádherný výhled na Cairns i s horami. Udělal jsem pár fotek a chtěl pokračovat, ale přede mnou se objevilo ústí řeky. Tohle už nepřebrodím, řekl jsem si a vydal se zpět, hledat most. Slunce už docela pěkně pálilo a já litoval, že jsem si nevzal opalovák. Cestou zpět k poslední vesničce jsem si sebral i pár mušliček.

Ve vesničce jsem nasedl na kolo a vydal se hledat řeku a poté most. Vždy jsem ale skončil ve slepé uličce a nakonec jsem to vzdal a vyjel jsem zpět na dálnici. Po té jsem pokračoval k další pláži na sever. Když jsem míjel kulturní park Tjapukai, kde se člověk může dozvědět za 40 dolarů něco z historie Aboriginiů, původních obyvatel Austrálie, objevil jsem jakýsi umělý rybníček, po kterém jezdili lidé na vodních lyžích. Hned jsem tedy sjel z dálnice a vydal se na čumendu.

Měli tam nad rybníkem něco jako lyžařský vlek a člověk se chytil lana a mohl lyžovat po vodě. Vypadalo to docela super a tak jsem zjišťoval, kolik to stojí. 34 dolarů na hodinu, 44 dolarů na dvě. Chvíli jsem přemýšlel, že bych to zkusil, ale pak jsem si řekl, že tohle je větší sranda ve více lidech a že se zkusím zeptat ostatních. Alespoň jsem tam tedy posvačil a vydal se opět hledat pláže.

Čekala mě Trinity beach, což je pláž, o které psali v průvodci, že je nejhezčí a nevhodnější na koupání. Když jsem na dálnici viděl značku Trinity Village (vesnice Trinity), sjel jsem tam a v zápětí jsem uviděl ukazatel na pláž. Jel jsem tedy tímto směrem. Cesta se postupně měnila až téměř zmizela a byl tam jen udusaný písek se spoustou děr. Pak jsem míjel ceduli, že vstup je zakázán, kterou jsem ale ignoroval. Dojel jsem až k jakémusi křovíčku, skrz které vedla cesta a bylo vidět moře. Jen mě zarazila cedule, že tyto končiny obývají krokodýli. Proběhl jsem tedy křoví jak jen rychle jsem mohl a ocitl jsem se na pěkné pláži. Pláž se docela svažovala, takže ke koupání opravdu super, ne jako ty předešlé, které byly mělké. Šel jsem tedy po pláži směrem zpět do Cairns a potkal jsem cestou skupinu lidí, kteří ve vodě se sítí chytali malé rybičky.

Když jsem ovšem opět kousek ušel, narazil jsem znovu na řeku. Přebrodit se nedala a mě nezbylo nic jiného, než se znovu vydat po pláži až k místu, kterým jsem se na ní dostal. Když jsem opět procházel mezi krovíčkem, něco zašelestilo a já se rozběhl i s kolem kupředu. Zastavil jsem se až v pořádné vzdálenosti od křovíčka a zjistil jsem, že mě žádný krokodýl nepronásleduje 🙂 . Nasedl jsem tedy na kolo a jel jsem zpět na dálnici a po ní domů.

Zpátky jsem jel ale proti větru a jelo se strašně špatně. Už jsem taky cítil, že budu trošku připálený od sluníčka. Asi po hodině jízdy jsem dorazil do Cairns a vydal se po Esplanádě k Lagoonu. Tam jsem se převlékl do plavek a konečně se šel smočit. Chvíli jsem si zaplaval, převlékl se zpět a vydal jsem se do města. Měl jsem už hlad a tak jsem si koupil po cestě wrappo.

Zašel jsem do internetové kavárny a zkoušel jsem volat domů. Z jedné jsem se dovolat nemohl a tak jsem šel ke konkurenci a dovolal jsem se už bez problémů. Pokecal jsem s maminkou asi půl hodiny. Potom už jsem se vydal domů. Cestou jsem ještě stihl zabloudit ve zkratkách, ale nakonec jsem přece jen šťastně dojel.

Kuře se Smejkim už byli doma a hlásili, že se jim podařilo sehnat auto na víkend a že ho zamluvili už od zítra. Já si ho ráno vyzvednu a budu moct sám jet do Port Douglasu do ZOO na snídani s ptáky. Taky jsme začali na internetu hledat auto v Darwinu, protože jsme se obávali stejného problému. Smejki pak odjel na trénink a my s Kuřetem jsme se dali do deníčků. Večeři tentokrát vařila Fran. Po obvyklém pokecu jsme šli spát.

Ráno jsem opět vstal brzy a četl jsem. Smejki šel běhat. Když se vrátil šli jsme posnídat a já jsem po odjezdu ostatních do školy hledal na internetu auto. Chceme totiž tento víkend jet do Chillagoe, což je malé městečko asi 200km západně od Cairns a chtěli jsme si půjčit auto s náhonem na všechna čtyři kola.

Bohužel jsem nemohl nic najít. Buď už byly auta zamluvena, nebo chtěli minimální dobu půjčení alespoň pět dní. My ho chtěli ale jen od pátka do neděle. Potom jsem se vydal do nedalékého obchodního centra shánět plavky, protože jsem chtěl takové ty kraťasy, co se v nich chodí po pláži, abych byl "in" 🙂 . Zároveň jsem potřeboval nové i normální plavky, protože o víkendu se mi moje staré o něco v autě propálily.

Chvíli jsem tedy oplendoval a okukoval ceny. Protože už bylo po jedenácté, jel jsem do centra k jazykovce, kde měla být kancelář, ve které byli ostatní na potápěčském kurzu. K mému překvapení byl ale kurz o 100 dolarů dražší, protože už začala sezóna. Ale stálo mi to za to a tak jsem zaplatil 500 dolarů. Pak jsem jel k jazykovce říct Kuřeti a Smejkimu o autech. Potkal jsem tam Kukina a tak jsme chvíli kecali. Pak jsem viděl i Kuře a Smejkiho, kteří se chystali do informační kanceláře. Jel jsem tedy s nimi.

Na Esplanádě jsme šli do dvou turistických kanceláří a ptali se na Chillagoe a také na auto. V jedné kanceláři nám obvolali několik půjčoven, ale bez úspěchu. Kuře a Smejki se potom vrátili do jazykovky, já se jel projet po Esplanádě a také k přístavu. Pak jsem opět zapadl do obchodního centra a hledal plavky. Nakonec jsem si jedny surfařské vybral, normální ne, protože měli vždy nějaký šílený velký nápis na zadku. Ještě jsem se stavil v obchodě s mobilama a koupil jsem tam SIM kartu pro mě a pro Kuře, abychom si mohli volat co a jak.

Poté jsem se tedy vydal k domovu a stavil se ještě v druhém obchoďáku blízko u domova a koupil si normální plavky. Pak jsem nakoupil jahody a ostatní suroviny na knedlíky a jel domů. Doma jsem zadělal na těsto a kecal při tom s Fran. Zatímco mi kynulo těsto, četl jsem si dole průvodce a nebo kecal s Kukinem, který mezitím přijel domů.

Když přijeli i Kuře se Smejkim, říkali, že prý auto s náhonem na všechny čtyři už asi neseženem a že tedy musíme shánět jiné, normální auto. Smejki za chvíli odjel na trénink, já jsem začal dělat knedlíky, protože mi těsto už vykynulo a Kuře popisovala fotky. Když jsem začal vařit, Kuře stopovala. První várku si dali Fran s Kuřetem a Kukinem, další jsem slupnul já a dalších 13 knedlíků zbylo na Smejkiho. Knedlíčky se povedly, to se musím pochválit 🙂 .

Večer jsem pak kecal u počítače s Kuřetem, později, když Smejki přijel i se Smejkim. Pak jsme to asi v 11 vzdali a šli spát, Kuře popisovala fotky až asi do půl jedné.

Ráno jsme vstali se Smejkim s rozbřezkem a vyčistili jsme auto. Bylo plné bláta, jak jsme šmajdali těmi pralesy. Poté jsme si dali snídani a já jsem s Kuřetem ještě před osmou hodinou odjel autem zpět do půjčovny. Kuře si tu vzala kolo a jela do školy, já jsem šel vracet auto.

Byl tam stejný chlápek jako v sobotu, jen to auto prolétl pohledem, zkontroloval stav paliva a říkal, že to je dobré. Ještě jsem se ho ptal, jak je to tu s více řidiči a říkal, že to je stejné jako v Čechách, auto smí řídit kdokoliv. To se nám pro příště bude hodit.

Protože jsem byl kousek od botanické zahrady, znovu jsem se tam vydal. Nejprve jsem šel na procházku do kopců, kde byl bambusový háj a také deštný prales. Já jsem se vydal v protisměru a tak měl docela pěkný výhled na Cairns a potom na letiště. Na jedné vyhlídce jsem si dal sváču a čekal, jestli nepoletí nějaké letadlo. Neletělo. Popošel jsem tedy na další vyhlídku (tu nejvyšší) a tam jsem si četl průvodce a čekal. Po asi 20 minutách opravdu nějaké velké letadlo vzlétalo, takže jsem si ho mohl vyfotit. Spokojen jsem se vydal zpět dolů k botanické zahradě.

Vedle zahrady jsem ještě objevil Evoluční cestu, což byla procházka s naučnými cedulemi o historii Austrálie. Byly tam také různé stromy, podle toho, jak se tu objevovaly. Pak jsem se dostal konečně do botanické zahrady a začal jsem tam systematicky šmějdit. Bohužel jsem neměl žádný leták a také už se blížila jedenáctá hodina, takže jsem musel spěchat. Já jsem byl domluven s Kuřetem a Smejkim, že se potkáme u nich před jazykovkou ve 12 kvůli kolu. Měli se mi totiž zeptat na nějakou speciální slevu u nich ve škole.

Když jsem došel doprostřed zahrady, objevil jsem tam informační středisko, kde měli leták podle kterého se dala ta zahrada procházet. Také tam měli plody z různých stromů a dalo se na to šmatat. Takže jsem si všechno ošahal, abych věděl, jak to vypadá. To už bylo 11 a já se tedy vydal zpět do města. Chvíli před 12tou jsem dorazil k jazykovce.

Kuře říkala, že prý žádné kolo už volné není a tak jsem se rozhodl si nějaké půjčit v půjčovně. Šli jsme s Kuřetem a Smejkim pojíst mrkev na Esplanádu, což je tu jakási pobřežní ulice a také park u pláže. Na pláž se tu nesmí, jsou tam krokodýli, ale mají tu umélé koupálko zvané Lagoon. Tam jsme tedy hrcli do trávy a kecali, hlavně o Kukinovi, protože je celou dobu takový zamlklý.

Kuře se Smejkim se potom vrátili do školy a já se vydal studovat internetové kavárny a volání do Čech. Zjistil jsem, že se dá volat za 30 centů za minutu. Pak jsem si sedl na internet a přepisoval jsem deníček. Během psaní jsem dostal hlad a tak jsem se vydal do nedalekého obchodního centra, kde jsem zašel do "mekáče" na "hambáče". Chutnal stejně jako kdekoliv jinde. Prostě nic moc.

Protože už bylo dost hodin, začal jsem v průvodci zkoumat půjčovny kol. Jedna byla nedaleko obchoďáku a tak jsem tam zašel. Ptal jsem se na kolo, a říkali mi, že to stojí 40 dolarů na týden. To mi vyhovovalo a tak jsem tedy žádal kolo do města. Dostal jsem takové nádherné kolo i s košíkem ve předu. To jsem trošku zkameněl a oni mi tvrdili, že je strašně super a do města úplně ideální. Řekl jsem jim, že bych chtěl také jezdit po okolí a to že s tímhle kolem moc nejde, s čímž tedy souhlasili. Říkali ale, že žádné horské kolo volné nemají a že budou zítra ráno. Mě už se ale nechtělo jít domů 2 hodiny pěšky. Navíc jsem chtěl jít na trénink. Poděkoval jsem tedy a začal jsem venku v průvodci hledat adresu další půjčovny. To mě jeden chlápek doběhl a říkal, že by tedy ještě něco měli. Vzal jedno kolo z prodeje a že prý mi půjčí tohle. Souhlasil jsem. Vzali si zálohu 50 dolarů a dostal jsem přilbu i zámek. Šťastně jsem tedy frčel domů na kole.

Domů jsem dorazil jen tak tak abych se najedl a vyrazili jsme na trénink. K tělocvičně jsme dojeli první a tak jsme chvíli čekali. Taka, Japonec, který to tam vede, dorazil za chvíli a tak jsme dali na zem žíněnky a začali se rozcvičovat. Pak začala rozcvička, kdy jsme na počítání bouchali do vzduchu a občas padali na zem. To se jelo vždycky 3 minuty a pak minutu pauza. Docela jsem začal cítit, že jsem dlouho netrénoval. Chtělo se mi umřít 🙂 . Ale vydržel jsem.

Pak jsme trénovali údery do lapů, což už bylo super a závěrečná perlička byl sparing v ringu. To mi moc nešlo, protože jsem měl malou helmu a kdykoliv jsem do ní dostal, posunula se mi a nic jsem neviděl. Zjistil jsem ale, že přes tu helmu rána skoro není cítít. Takhle jsme se v ringu vystřídali všichni. Nejlepší to bylo s Kuřetem, protože je malá a mě stačilo natáhnout ruku k její hlavě a ona na mě nedošáhla 😀 .

Trénink byl super. Na konci bylo ještě posilování, kdy už jsem upadal a nemohl jsem. Zpocení jsme pak jeli na kolech domů, ale to nevadilo, protože bylo teplo. Kukin doma mezitím připravil zapékané brambory. Po večeři jsme kecali opět s Fran.

Ráno jsem se probudil strašně brzy, ještě ani nesvítalo. Protože jsem ale nevěděl kolik je hodin (hodinky jsem půjčil Smejkimu, chtěl totiž jít ráno na procházku), ještě jsem usnul. Smejki nás v sedm hodin všechny probudil. Jakmile jsme vylezli ze stanů, viděli jsme plno krocanů. To se nejvíce líbilo Kuřeti, která ležela ve stanu, házela jim kusy chleba a křičela: "Turkey, turkey".

Posnídali jsme, zabalili stany a vyrazili jsme na Curtain Fig Tree (závojový fíkus), což je strom, který se uchytí na jiném stromě, spouští dolů kořeny až úplně pohltí starý strom, který se kácí až vyhnije. Fíkus potom roste na stranu a opře se o další strom. Tohle byl nějaký starý exemplář a opravdu vypadal úchvatně. Když jsme zaparkovali našeho "mercedesa", šli jsme po malém okruhu okolo stromu. Lidí tam už bylo plno, asi je to opravdu velká atrakce 🙂 .

Když jsme se vynadívali a vyfotili, rozjeli jsme se směrem do Yungaburry, což je malé městečko kousek od Malandy. Tam jsme hned zapadli do jakési kavárny, protože Kuře závislák prahla po kafi. Smejki si dal kafe taky a my s Kukinem jsme šli do horké čokolády. Byla suprová, ta šla rovnou do ledvin 😀 (Školák Kája Mařík). Tam jsme také potkali nějaké lidi z Cairns a tak jsme s nimi chvíli kecali.

Po dopití jsme šli směrem k potoku Peterson Creek, ale cestou jsme se zastavili v nedalekém woodshopu. Tam si Kuře se Smejkim po dlouhém rozmýšlení koupili takový atlas zvířat žijících v Austrálii a také jsme tam viděli nádherné vyřezávané všechno. Jen to bylo pekelně drahé, třeba stůl za 6000 dolarů, a byl to jen jeden kus dřeva, pěkně vybroušený a nalakovaný.

Po této zastávce jsme už konečně dorazili k potoku. Tady mají žít zvířata zvaná Platypusové, což je podle zvhledu něco mezi bobrem a kachnou (chlupaté, se zobákem 🙂 ). Je tu dokonce i pozorovatelna a tak jsme chvíli číhali. Když jsme dlouho nic neviděli, přečetli jsme si, že tato zvířata jsou aktivní jen za úsvitu a nebo za soumraku. My tam byli v poledne 🙁 .

Vydali jsme se tedy na procházku kolem potoka a cestou jsme viděli želvy, pěkného motýla, kterého Smejki fotil snad 5 minut 😉 a kachnu. Pak se cesta stáčela na druhou stranu potoka a nebyl tu žádný most. Jen kameny ve vodě. Já jsem se tedy pokoušel přejít první ve svých super goretexových botech za 3500Kč a ponožkách za 500Kč 🙂 . Všichni se mi smáli, sundali boty a přebrodili. Já jsem po marných pokusech skákat po kamenech boty sundal taky, protože jsem usoudil, že následující kámen je příliš hluboko a do bot by mi stejně nateklo.

Na druhém břehu jsme ještě okoukli starý kotel od parní lokomotivy, který tu prý z potoka vylovili a vydali jsme se zpět k autu. Bohužel jsme nejprve šli slepou ulicí a museli jsme se tedy vracet. Poté jsme se už vydali po hlavní silnici, abychom tu nebloudili. Cestou jsme míjeli docela pěkný kostel s křížem, který Kuře hned běžela vyfotit (nebyla v Irsku dostatečně dlouho 😀 ) a také zvláštní strom, který měl lusky jako fazole. Prý když se usuší, dá se na ně hrát.

To už jsme se konečně dostali k autu a vyrazili do města Atherton, kde jsme zajeli na vyhlídku. Bylo odtamtud vidět opravdu skoro na celý Tableland, proto se to taky tak jmenuje. Tam jsem s Kuřetem objevil prolézačky pro malé děti a tak jsme tam s Kuřetem začali blbnout. Také jsme jezdili na skluzavce, to se mi líbilo nejvíce 🙂 .

Dále jsme pokračovali na Mount Baldy, což je nějaká vysoká hora kousek od Athertonu. Tam měla být asi dvouhodinová procházka na vrcholek a vyhlídka. Když jsme dojeli na parkoviště (dá-li se tomu tak říkat) a zaparkovali jsme, všimli jsme si nápisu, že je tu střelecký klub. Posvačili jsme tedy a vydali se po cestě. Hned o kousek dál nás zastavily pásky s nápisem, nevstupovat, nebezpečné. Tady jsme se zarazili, ale Smejki chtěl pořád pokračovat, že prý střelnice je vedle. Tak jsme tedy ještě kousek popošli, až jsme narazili na zřícený most.

Tohle už Kuřína zastavilo a moc se jí dál nechtělo. Smejki ale pokračoval, takže jsme šli nakonec všichni. Cestou do kopce najednou Kuře začalo ječet a tak jsme koukali, co se děje. Měla na noze cosi, co vypadalo jako malá pijavice. Chvíli jsme na to se Smejkim koukali, Kuře ječelo a skákalo, až to nakonec Smejki sundal. Fran nám večer řekla, že to byl leech (pijavice). Když jsme došli na vrchol a prohlédli si nohy, měli jsme jich se Smejkim plno. Smejki měl jednu nohu samou krev, já měl jednu na botě a pak kupu krve na jedné noze. Mršky. Nelenily. Tak jsme se jich zbavili, vyfotili a vydali se zpět. Z vršku byl opravdu nádherný výhled, takhle hora je tu jedna z nejvyšších v okolí a měli jsme celý Atherton jako na dlani. Cestou dolů jsme se ještě několikrát zbavovali pijavic, což nás stálo další krev a Kuře kupu jekotu 🙂 .

Od této hory jsme vyrazili na vodopády Milla Milla, což byl nádherný vysoký vodopád. Prý se tam dá i koupat, ale my už neměli čas, protože se mělo za hodinu stmívat. Jen jsme to tedy vyfotili, pokochali jsme se a pokračovali autem po 10km okruhu, kde měly být další dva vodopády. Ty jsme také viděli. Odtud už jsme se vydali na cestu domů, bylo nám jasné, že dojedeme už za hluboké tmy. V Austrálii není dobré řídít v noci kvůli klokanům, ale Kuře říkala, že prý v Tablelandu nejsou a tak jsme tedy jeli.

Já jsem cestou usnul a probudil jsem se až na benzínce kousek od domova. Kuře řídilo za tmy a říkala, že prý občas viděli u silnice mrtvého klokana. Také jsem si všiml, že přední sklo bylo samá moucha a Smejki se jal ho hned umývat. Po natankování jsme se přeci jen už dostali domů. Tam jsme vybalili věci, Kuře dala něco do pračky a šli jsme povečeřet.

Při večeři jsme kecali s Fran o Austrálii a různých příšerách, co tu žíjí, a také o vaření. Já jsem nahlásil, že v úterý vařím kynuté knedlíky, tak ať se všichni těší. Kukin dostal vaření opět v ponděli, protože já půjdu s Kuřetem a Smejkim na trénink boxu a neměl bych čas vařit. Na ráno jsme se se Smejkim dohodli, že umyjeme auto a já ho pak s Kuřetem zajedu zase vrátit. Potom už jsme šli spát.