Zdravím všechny, slyšela jsem, že je u vás už skoro jaro, to my si museli počkat až na dnešek, kdy je nádherné slunečné počasí celý den. S každým pondělkem mě většinou čekají změny ve škole. Odešla nám jedna studentka Tatsiana (Běloruska), ale vyměnily jsme si čísla a tento týden si půjdeme někam sednout a pokecat a nebo se projít, když počasí vydrží. Vzhledem k jeho velikým změnám raději nic neplánuji dopředu. Máme jednu novou studentku Hafsa (Francouzka s marockými kořeny), chodí se mnou i na konverzaci, ale bude tu jen 2 týdny, přijela za sestrou. Na konverzaci taky přibyli 2 noví studenti a naopak jedna studentka zase skončila. Tak často se to mění, že se začínám ztrácet nejen ve jménech nových lidí, ale především v tom, jak dlouho tu jednotliví lidé jsou či budou, odkud jsou apod. Asi si na to zavedu zvláštní sešit 🙂 . Také jsme dostali novou učitelku, což mě velmi mrzí. Brona byla perfektní, lekce měly spád, spousty nových slovíček a domácích úkolů (opravdu jsem to napsala, neupadla jsem na hlavu, ale jsem ráda za to, když se doma můžu připravovat a přijde mi to důležité), hodně toho namluvila a hráli jsme spousty her. Tahle nová učitelka Sarah vypadá, že učí jen krátce a uděláme s ní za stejný čas tak čtvrtinu věcí, ale třeba se rozjede. Zase je jí mnohem lépe rozumět. Dám jí šanci, ale Brona měla šmrc a byla děsně ukecaná a dozvěděli jsme se spousty věcí.

Zítra jdeme s Pájou na první lekci Salsy, jsem moc zvědavá, jaké to bude a jak nám to půjde. Jako samouci jsme to zkoušeli loni v létě, ale nejvíc nám šla cha-cha. Tak uvidíme.

V neděli se možná sejdu se dvěma spolužačkami u jedné z nich doma a budeme každá vařit typické jídlo pro naší zemi. Dost těžký úkol, protože většina typických českých jídel je dlouhá na přípravu a také tu některé ingredience nejdou sehnat. Tak si to zatím promýšlím a hlavně já těch typických českých jídel moc nenavařím…

V pátek minulý týden se mi podařilo prozkoumat pěšky kus Dublinu a některé kusy dokonce několikrát, protože jsem neměla mapu a chtěla jsem jít do obchodního centra. Nejdřív jsem to chtěla vzdát a poté co jsem našla řeku Liffey jít domů. Ale protože mám pro strach uděláno, šla jsem to zkusit do centra a hledala a hledala, ale nějak jsem se divně motala a motala, až jsem si řekla, že dojdu k té veliké budově naproti a pak zamířím k řece a domů. A úplnou náhodou jsem se ocitla tam, kde jsem chtěla. To bylo radosti 🙂 . Nazpátek už jsem šla najistotu, tedy po cestě, kterou jsem si pamatovala od Páji a dostala jsem se na ulici, kde mám školu a bylo vymalováno. Ale musím si nějak vštípit Dublin do paměti, už je to ostuda, že se tady v Dublinu po měsíci ještě nevyznám.

V sobotu jsme s Pájou vyrazili do Phoenix parku a bylo to opravdu super až na to, že jsme děsně zmrzli a odpoledne pršelo. Ale byla to báječná procházka po čerstvém vzduchu, byli jsme na prohlídce prezidentského sídla (tady od roku 1990 mají na nejvyšším postu ženu), vyslechli si spousty zajímavostí. Trošku jsem rozuměla, ale stejně mi Pája dělal osobního překladatele. Pak jsme šli na prohlídku papežova kříže, který tu byl vztyčen, když Papež přijel do Dublinu a sloužil tady mši pro milion lidí. Nejvíc mě zaujalo, že v celém Phoenix parku je strašně moc daňků a ti tam jen tak pobíhají a můžete jít až k nim a oni se vás nebojí. To já z Čech neznám, tam všechna divoká zvířata jen co uvidí člověka, tak zdrhají. Sice jsem se trochu bála, protože ta stáda byla veliká, ale oni jsou tak na lidi zvyklí, že splynete s divokou přírodou jako jedno tělo a jedna duše.

V neděli jsme pak šli do věznice Kilmainham Gaol, bylo to moc zajímavé, ale tady jsem nerozuměla skoro vůbec, tak se Pája musel snažit vše si zapamatovat, aby mi to mohl převyprávět. Člověk se tak úplně vžil do života za mřížemi a že to bylo hodně kruté, a to je jen 110 let zpátky. Měli tam děsnou zimu, dříve dokonce chlapi, ženské i děti byli zavíráni do jedné místnosti. Některé odváželi do britských kolonií, nejdříve do Ameriky, pak do Austrálie a to na 7 let, 14 let nebo na doživotí a i když je propustili, tak neměli peníze na to, aby se mohli vrátit ke své rodině. A přitom někteří z nich nebyli žádní zločinci, ale jen v době hladomoru ukradli pecen chleba pro sebe a svou rodinu. Na prohlídku navazovala i návštěva muzea, tam bylo strašně moc čtení o všech možných rebeliích a povstáních kvůli nezávislosti pro Irsko. Jelikož bylo Irsko přes 800 let pod britskou nadvládou, dovedete si představit, že se pořád někdo bouřil a chtěl se osamostatnit. Bylo toho tolik, že jsem to už začala shledávat poněkud nezajímavé, ale Pája byl ve svém živlu. Naštěstí dostal hlad stejně jako já a mohli jsme v klidu odejít a venku vytáhnout klasickou svačinku 🙂 .

Odpoledne jsme pak s Pájou hráli deskovou hru Alhambra a musím se pochlubit, že jsem dvakrát vyhrála. Ale Pája to hrál poprvé v životě a byl fakt dobrej. Pak jsme ještě hráli kostky a to zas vyhrál on. Jinak Pája udělal galerii fotek z tohoto roku, co jsme v Dublinu. Pravidelně tam budou přibývat fotky z našich výletů apod., takže kdo má raději fotky než psaný text, tak se jukněte na tento odkaz http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010, vždy stačí rozkliknout jednotlivé datum a načtou se vám všechny fotky k danému tématu či dni. Ale upozorňuji, že ani tady se textu nezbavíte, protože Pája děsně rád poučuje, takže tam najdete spousty informací o daném místě, historii atd.

Ze sociálky zatím nemám žádnou odpověď, tak ani nevím, jestli někdy vymámím svoji podporu z místního úřadu. Už jim to docela trvá, hlavně, aby mi to pak zpětně doplatili. Přeci jen, když jsme v té unii, tak ať taky něco sypou 🙂 .

Už jsem tu skoro měsíc v kuse a začíná se mi poněkud stýskat. Jinak do Čech přiletíme s Pájou 29. dubna a odletíme 9. května, takže kdo by nás chtěl vidět, tak ať si najde čas a dá nám vědět. Kdo dřív přijde, ten dřív mele 🙂 .

Zdravím všechny lidičky, kteří vydrželi mé první pokusy psaní o mém životě v Dublinu s Pájou. Jsem ráda za každou zpětnou vazbu, kterých se mi poslední dobou dostávalo dost, takže jsem ráda, že jste vydrželi. Musím přiznat, že Pájou slibované počasí v Dublinu v zimě se nějak minulo s pravdou. O víkendu a tento týden pravidelně sleduji počasí v Čechách a bohužel tu v Dublinu máme větší zimu a dnes dokonce sněží. Teploty se pohybují stále kolem nuly přes den a v noci pod nulou. I Irové říkají, že tato zima je neobvyklá.

V jazykovce už jsem odchodila 7 dní a kolem mě lidé říkají, že vidí zlepšení mé angličtiny. Já to tedy moc nepozoruji, ale občas vidím náznaky toho, že reaguji více svojí pusou než rukama 🙂 . Největší pokrok je v tom, že se vůbec nestydím mluvit a to nejen v jazykovce, ale i v obchodě, restauraci nebo na ulici. Nemluvím sice nijak zázračně, ale nebuší mi aspoň moje srdce již čtvrt hodiny před plánovaným mluvením. Zatím zůstávám ve třídě pre-intermediate, protože se tam již dokážu dobře prosadit, znám tam spolužáky a je nás tam jen šest. Příští týden, pokud nepřijde někdo nový, tak bychom tam měly být jen ve čtyřech, protože jedna slečna jede do Londýna na týden a jedna končí z důvodu dojíždění. Třída intermediate je celkem plná, je tam 9 lidí a když tam půjde i jedna holka, která se o tom zmínila, bylo by nás tam se mnou 11 a to už je docela až moc. Pro mě je teď nejdůležitější mluvit, takže ještě chvíli zůstanu v nižší třídě. Pořád se každý den učím a dělám úkoly, ještě musím udělat něco s tím pohybem, nějak tady tuhnu, a to nejen tím počasím 🙂 .

Níže posílám ještě pár fotek našeho bytu s novým povlečením, konečně zarámovaným obrázkem z Itálie, zcela fungl novou pračkou a úžasným stojánkem na kartáčky:

V Irsku člověk může vyzkoušet jakoukoli kuchyni, je to bezva. Už jsem tu byla v italské, francouzské, české a japonské restauraci a v pátek jdeme s lidma z konverzace do španělské. Na příkaz Páji vám musím sdělit, co mi došlo minulý týden v pátek. Začátky jsem totiž neprožívala zrovna nejlépe, především kvůli jazykové bariéře a kvůli tomu, že jsem si tu připadala naprosto neužitečná. Třeba když jsem byla v Čechách, tak jsem věděla, že jsem někdo a že mě tam lidé potřebují a rádi se mnou řeší ať už příjemné věci či problémy. No a v pátek mi teprve došlo, jak jsem strašně ráda, že jsem tady. Je to pro mě výjimečná příležitost zase být studentem a studovat něco, co je mi k užitku v Dublinu kvůli porozumění místním občanům, ale bude se mi hodit i v budoucnu v Čechách a to nejdůležitější: děsně moc mě to baví. Už si nestýskám, protože s většinou z vás se bavím online nebo po emailu. Hlavně je tu super pohůdka. Nemusíte chodit brzy spát ani brzy vstávat, neboť stačí, když v 8 hodin otevřu očka, pak se v klidu nasnídám, většinou i s Pájou, v klidu si připravím malou svačinku a v 9 odcházím do školy. Tam jsem do 13:45, doma se učím, koukám na telku, abych si zlepšila poslech angličtiny, můj oblíbený pořad jsou Čarodějky, je to seriál a běží myslím právě teď i v České republice. O víkendu se snažíme s Pájou vždy někam vyrazit, ale zatím je docela zima. Takovýhle život si musím užít, protože je to moje poslední příležitost. Pak už mě čeká jen samá práce a možná mateřská. Připadám si strašně svobodně, nejsem otrokem žádné práce, prostě taková velká dovolená. Ale samozřejmě jsem vás tím nechtěla otrávit (možná trochu 🙂 ), však až se zlepším v angličtině, taky si budu hledat práci a budu na tom jako vy.

Ve čtvrtek jsem si vyřizovala papíry kvůli převedení podpory a musím uznat, že vůbec nevím, jak to dopadne. Paní sice přesně věděla co chci, ale nedokázala pochopit, že v následujících měsících určitě nehledám práci na plný úvazek, protože chodím do  jazykovky 20 hodin týdně. Velice se podivovala tomu, kdyby mi náhodou sehnali práci na plný úvazek, že ze školy neodejdu a takovou práci nepřijmu. Musela jsem napsat speciální čestné prohlášení o této skutečnosti a vyjádření mi přijde poštou. Paní dělala, jak kdyby šla ta podpora z její kapsy a přitom nejde ani z kapsy Irska.

V sobotu jsme měli s Pájou spoustu plánů, ale nakonec Páju totálně učaroval Harry Potter. Mám štěstí, že sedmý díl ještě není natočený, jinak bych Harryho sledovala ještě tento týden 🙂 . Pája dokonce přemýšlí, že si sedmý díl přečte, aby věděl, jak to dopadne, ale vzhledem k jeho schopnostem udělat si čas na čtení, to považuji pouze za teorii těžko uveditelnou do praxe. Ale musela jsem slíbit, že ke konci roku půjdeme na poslední dvoudílnou sérii do kina tady v Dublinu. V sobotu odpoledne jsme si totiž pustili třetí a čtvrtý díl (první a druhý jsme zvládli během pracovního týdne), Pája byl unešen, já jsem viděla prvních pět dílů a taky je to můj šálek kafe. V přestávce jsem zavolala našim a Pája udělal večeři a pokračovali jsme do noci pátým dílem. Šestý jsme si nechali na neděli večer. Naštěstí jsme se tak dostali do Dublinia, kde byla super výstava světa Vikingů, dále něco ze středověké historie Irska a o novodobých archeologických nálezech. Pája mi vše ochotně překládal. Také jsme byli na věži, kde Pája tvrdil, že je poprvé v životě, ale večer mu maminka ukázala fotky, že už tam byl. No dlouhodobá paměť u Páji poslední dobou dost vázne, doufám, že se to už nebude zhoršovat.

Níže posílám pár fotek z Dublinia:

Tak zase za týden na stejném místě.

Tak už je ze mě od pondělka zase studentík s batůžkem, svačinkou a učebnicemi. Navštěvuji jazykovku asi 20 minut pěšky od našeho bytu. Je to tam príma, snažím se co nejvíc mluvit a poslouchat, někdy je to ale moc těžké. Prosadit se mezi třemi Italkami a jednou Španělkou není pro východoevropana zrovna nejlehčí. Jsou velice hlučné a i když neví, jak něco říct, jsou slyšet všude a i učitelka má někdy problém je trochu usměrnit. Ještě je tam jedna Běloruska, ta se moc neprosazuje, ale umí více gramatiky a slovíček než ony. Jinak jsem se školou moc spokojená, hodně mluvíme, děláme rozhovory mezi sebou a spolupracujeme vždy s někým jiným, ale do dnes jsem nevěděla, jak špatnou výslovnost mají Italové a Španělé, když se učí anglicky: šišlají, nevyslovují h, to zřejmě neumí, já myslela, že má výslovnost je slabá, ale ve srovnání s nimi je výborná, a to nejsem žádný profík. Zajímalo by mě, zda jim anglicky mluvící občané rozumějí, tedy kromě našich učitelů, těm to jde dobře 🙂 .

Kromě 3 hodinového kurzu každý den od pondělí do pátku navštěvuji ještě hodinu konverzace. Všichni jsou tam na lepší úrovni než já, jsou v pokročilejších kurzech, tak se musím moc a moc učit, abych si s nimi dokázala povídat. Do tohoto kurzu chodím s Čechem Filipem, jediný další Čech v jazykovce, dále se Španělkou Marinou a Italkou Cristinou. Se všemi, se kterými jsem dosud mluvila jsou studenti a jeli do Dublinu pouze studovat, pouze Běloruska Tatsiana přijela na delší dobu za svým manželem, který tu pracuje a do Běloruska se vrátit nechce. Po konverzaci většinou někam jdeme, zatím ve třech, ale zítra se k nám má přidat jeden velice výmluvný Ital. Jednou jsme byli v Subway na sendviči a dnes v české hospodě Pifko, kterou máme vedle našeho bytu s Pájou. Výmluvný Ital má prý rád japonskou kuchyni, no snad mi po ní nebude špatně 🙂 . Se svými spolužáky je mnohem jednodušší mluvit, ale bohužel mi zatím nejdou slova do pusy tak, jak bych chtěla a potřebovala.

O víkendu jsme si s Pájou udělali výlet do Wicklow a prošli se po nehostinné krajině plné husté mlhy, vřesoviště, žádných stromů, obrovského větru a zimy. Pája říkal, že tam je nádherně a že to bude príma Valentýnská procházka. Jo procházka to byla báječná, myslela jsem, že ani nedojdu domů, jak mě bolely nohy, ale strávili jsme spousty času na čerstvém vzduchu, což se nám v Dublinu nepoštěstí. Jen ta krajina nebyla krásná, připadala jsem si jako na konci světa, pustá krajina bez života, jen samé kamení a skoro mrtvé rostliny. Můžete si udělat obrázek z následujících fotek. A to jsem se ještě nezmínila o Pájových zkratkách. Dvakrát Pája popletl cestu a skončili jsme u báječného vodou naplněného příkopu a málem nás sežrali divocí psi. Snad bude příští víkend lepší počasí, ale na druhou stranu v Dublinu prý bylo krásně a slunečno. V horách mi Pája bohužel říkal každou chvíli, tady bys viděla tohle, kdyby bylo vidět, támhle jsou vysílače, ale nevím, jak daleko, protože vždy jsou vidět z dálky, tam jsou tři skály, ale musíme jít až k nim jinak je neuvidíme atd…

   Pájova zkratka vedoucí do propadliště dějin..

Nádherný výhled z 2 Rocks Mountain

A další výhled, tentokrát z 3 Rocks Mountain   Tomuto Pája říká cesta, dle mě šutry v korytě řeky

Ještě že jsem si prozíravě do Irska vzala zimní bundu, šálu a rukavice, jinak by ve Wicklow po mě zůstala jen ledová socha. A to všichni říkají, že v Irsku nejsou hory ani zima, tedy teploty pod nulou. Nevěřte tomu, Pája vám dokáže, že to není pravda. Jinak jsme oslavili spolu poprvé Valentýna, neboť loni byl Pája v Brazílii. Byli jsme na večeři ve francouzské restauraci poblíž Dublinského hradu, kde jsme si jako předkrm dali šneky v česnekové omáčce a žabí stehýnka. Šneci byli bez chuti, ale žabičky mňam mňam, jen moc kostí a málo masa. Poprvé jsme s Pájou jako aperitiv měli Martini, připadali jsme si jak filmové hvězdy. Pája si dal kachní nožku v omáčce s fazolemi a klobáskou, měl to moc dobré a já měla bramborovou kaši a rybičku. Bylo to strašně malinká restaurace a stolečky byly nalepené na sobě, takže jste mohli vidět každému až do žaludku 🙂 .

Od 3. do 8. února jsem byla v Čechách, kde jsem si to opravdu užila, bylo to moc príma. Poté, co jsem se vrátila do Irska, měla jsem čest se poprvé setkat s úředníky v Irsku. Měla jsem menší problém na sociálce, protože pokud nemám PPSN, nechtěli mě zaregistrovat, ale já jsem se potřebovala zaregistrovat do sedmi dnů od 8.2., tedy do pátku 12.2., neboť paní na českém úřadě práce napsala do protokolu výborný datum, že se musím zaregistrovat do 14.2., tedy do neděle. Vyřízení PPSN trvá mezi 5-ti až 10-ti dny.  Ve čtvrtek jsem požádala o PPSN a v pátek šel se mnou Pája na sociálku, aby byl důraznější než já předchozí den. Paní byla chvíli neoblomná, ale když jí Pája řekl, ať si zjistí v počítači, zda už číslo náhodou nemám od včerejška přidělené, jen mi dosud nepřišlo poštou, tak zjistila, že už ho mám opravdu přidělené a zaregistrovala mě a dala mi na vyplnění 2 formuláře, jeden osmistránkový a jeden čtyřstránkový. Kam se hrabou čeští úředníci na úřadu práce. Tady po vás chtějí skoro vědět, kolik máte zubů. No ani Pája si s pár věcmi nevěděl rady, když jsme ho spolu včera vyplňovali a vzal si je do práce, aby mu s tím pomohli irští kolegové. Bůh ví, co po mě budou ještě chtít ve čtvrtek, připadá mi to jako nekonečný boj, ale třeba to vyjde.

Loučím se a těším se zase v květnu na shledání v Čechách… 

P.S.: Jinak jsem do minulých příspěvků přidala nějaké fotečky, tak se můžete juknout.

Posílám video našeho již zařízeného a uklizeného bytu. Je to sice starý byt a má plno much, které Pája s velkou chutí opravuje, ale je náš a už si tu zvykáme.

KP1040636.wmv – klikni pro stažení

Zdravím všechny, kteří vydrželi a čtou si i další naše příhody z Dublinu. Upřímně řečeno zařizování bytu nám dalo dost zabrat, a tak jsem si dala předsevzetí, že udělám cokoli proto, abychom tady vydrželi alespoň rok, protože představa nějakého brzkého stěhování zpátky do Čech mě dost děsí. Proto si raději tady zvyknu, ať to stojí cokoli. Je pravda, že mě teď trochu drží nad vodou můj středeční odjezd do Čech, kde mám v plánu setkání s rodinou a spoustou kamarádů. Doposud se učím angličtinu jen doma, ale nejvíce času jsme dosud strávili vybíráním a zařizováním bytu. K dnešnímu dni máme již vše nejpotřebnější zvládnuto a už budeme jenom dolaďovat. Jsme z toho velmi udření, ale maximálně spokojení s výsledkem. Máme perfektní byteček.

Ve středu 27. ledna jsme se vystěhovali z hostelu a dojeli busem obtěžkaní pěti báglíkama do našeho nového bydlení, kde už na nás čekal náš domácí. Vypadá na slušného chlapíka a už nám i vyměnil hadici u sprchy, která tekla. Byl tam i instalatér, aby opravil záchod. Na druhý pohled nám byt připadal poněkud zanedbaný. Všude plíseň v oknech, pavučiny, špinavý koberec a prach. Trošku jsme z toho byli zklamaní, ale byli jsme rádi, že už nejsme bezdomovečci. Pája šel do práce a já se pustila do prvního úklidu, který byl nekonečný až do neděle. V ten samý den nám přijeli i věci z Čech, našich 10 krabic vážilo zhruba 105 kg. Pán nám i nabídl české pečivo, tak jsme si koupili chlebíka. Začali jsme tedy zkoumat obsahy jednotlivých krabic a bylo to jako rozbalování vánočních dárků: překvápko, co tam najdeme 🙂 . První věci našly svoje místo a Adélka tak měla již vše vybaleno. S Pájou jsme pak uklízeli až do noci. Pajíkovy věci přijely o den později a ty se tu povalovaly až do neděle. Ale není to jen proto, že by to byly věci chlapa a ty se obecně pomalu uklízejí, ale Pája chodí do práce a má tedy méně času.

V pátek jsem jela za Pájou na oběd do Blackrocku. Jelikož jsem měla jen padesáti eurovou bankovku, tak jsem si šla koupit lístek ke kase, ale pán byl ze mě nějaký zmatený a nevěděl, kam chci jet. Podařilo se mi totiž přehodit Blackrock za Rockblack, ale pán napodruhé pochopil. K obědu jsme si dali klasické Fisch and Chips, mňam.  V bytě jsme stále měli děsný bordel, až jsem došla k závěru, že to snad nikdy tady nebude vypadat jako u lidí. Když se nějaká krabice vybalila, byl tu ještě větší nepořádek než předtím, dalo by se říct, čím víc se člověk snažil něco uklidit, tím víc přibývalo věcí a nedalo se vůbec nikam šlápnout. To ale Pájovi nezabránilo v tom, aby na pátek večer objednal hospodu se dvěma jeho slovenskými kamarády. Že půjdeme na chvilku, na jedno. No šlo se na jedno asi jako v Čechách, byli jsme v české hospodě CZECH INN. Z večera si odnáším jedno ponaučení: už nikdy nebudu chlastat v Irsku se Slovákama. Další den jsem myslela, že zahodím hlavu a pokračování bylo i v neděli. Navzájem jsme se s Pájou podpírali a došli domů, ale Pája neměl další den žádné následky. Já jsem se totiž obětovala, a když jeden jeho kamarád objednal pro každého panáka slivovice, tak jsem ji nechtěla přijmout, protože ji vůbec nepiju. Ale když jsem zjistila, že by ji místo mě musel vypít Pája, tak jsem si řekla, že to mu nemůžu udělat. Příště už se zachovám jinak 🙂 .

Poté co jsem se v sobotu v poledne trochu uschopnila jsme šli s Pájou vyřizovat PPP (papír plný problémů). Spousty věcí, které v bytě nebyly, jsme se vydali shánět. Kdo nenakupoval ještě nikdy s Pájou, tak nepochopí 🙂 . To se nejdřív musí obejít hromada obchodů, aby se zjistilo, co kde mají a porovnat to, a pak teprve jít opravdově nakupovat. Když mě Pája vzal i do místí tržnice, moje nálada byla na bodu mrazu. Když se ale začal náš seznam vyškrtávat a naše baťohy se plnily, bylo to lepší. První várku věcí jsme dotáhli domů a Pája vymyslel, že se pojedeme podívat do jednoho obchodu UDĚLEJ SI SÁM, protože jsme chtěli ještě dokoupit pár poliček do skříní. Bohužel si zapomněl zjistit, zda tam uvedenou věc prodávají a zda mají vůbec otevřeno. Připomínám, že s mojí opičkou a absolvování již jednoho vyčerpávajícího chození po x obchodech, jsem byla značně znavena a samozřejmě nejen, že měl ochod zavřeno, ale byly tam jen věci do koupelen. Jelikož jsme tuto náročnou cestu absolvovali pěšky, ukecala jsem Páju, abysme do centra jeli busem. Kdyby nepodlehl mým zoufalým očím, tak ještě teď asi někde ležím napůl cesty domů. Jeli jsem do Dunnes Stores a koupili si knihovničku, kterou Pája nesl pěšky až domů, upozorňuji, že vážila 17 kg. Měli jsem batůžky narvané k prasknutí, Pája v rukách knihovnu, já skládácí koš na prádlo a střídali jsme si půllitry. To byla ta chvíle, kdy jsem si řekla, že tu zůstanu alespoň rok. I když jsme byli zničení, tak jsme i pouklízeli další věci večer v bytečku. Do bytu jsme si museli pořídit následující věci (tento seznam je spíš pro nás, abysme věděli, co vše jsme za jedno odpoledne dokázali v Dublinu sehnat): sprchový závěs s rybičkami, stojánek na kartáčky s mušličkami, háčky na ručníky a osušky, tmel, věšák na bundy, koberečky do koupelny, talíře, půllitry, knihovničku, koš na prádlo, který má využití i na sezení, potraviny z polského obchodu, odpadkový koš, příbory, odkapávač, skleničky, potah na matraci.

V neděli se Pája vrhnul na důkladné vysávání celého bytu a odplísnění oken a utěsnění dveří a oken. Šlo mu to báječně. Máme totiž skoro všude koberce, tak to bylo náročné. Hlavně proto, že tu všichni chodí v botách po celým bytě, tak ten koberec dostává zabrat. Zítra nám snad konečně připojí internet, takže to tu zase podupou. Měli ho připojit již v sobotu, ale týpek odešel, protože nemohl najít krabici, kterou by zprovoznil naši zásuvku. Když Pája volal správci baráku, tak mu řekl, že je někde pod poklopem a že by si to NTL měla najít sama. Tak tam Pája ještě  sobotu volal, ale další termín nám řekli až v úterý, i když byl Pája drsnej. Dnes mu zase  volali, aby potvrdili montáž a Pája jim opět důrazně řekl, aby konečně poslali někoho, kdo to připojí. Tak uvidíme. Dále se tu Pája vyřádil v kutilství, což on děsně rád, Musel opravit žaluzie, zatmelovat díry v kuchyňské lince, spravit světla, panty u dvířek a sestavit knihovničku. V neděli večer jsme udělali ještě velký nákup a můžeme již i vařit. Tedy až na to, že jsme nesehnali sůl. Byli jsme v Lidlu, Sparu a Centře a nic. Ti Irové snad nevaří a nebo při vaření nesolí. Ale Čechy to jistí, ještě si Pája poručil mák, takže to ke konci týdne v Čechách zařídím.

Ještě jsem zapomněla pár drobností: máme strašně malou postel pro dva: 138 cm na 190 cm. Je to opravdu velký rozdíl, v Čechách jsme měli 160 cm šířku, nejde o to, že se musíme k sobě víc tulit 🙂 , ale o to, že z obou stran je postel volná a oba máme opravdu pocit, že z postele jednou či později sletíme. Kousíček od našeho bytu je česká hospoda Pifko. V neděli jsme tam byli na obědě a Pája si dal klasiku vepřo, knedlo, zelo a já neodolala a dala si smažený hermelín s kroketami a Kofolu. Cítili jsme se zase jako v Čechách. Jinak máme velice zajímavé okolí. Z jedné strany to vypadá, že je to nějaká chudinská čtvrť, vybitá okna, nějaký zdemolovaný objekt a z druhé strany je jedna z nejrušnějších ulic v Dublinu. Bydlíme také kousek od Paulíny (Pájova kolegyně z práce). Do dvora k apartmánům vcházíme branou, která má speciální kód na otvírání, ale není potřeba, protože je rozcapená pořád dokořán 🙁 . Ve dvoře jsou velice zajímavá místa k parkování, tedy všude, kde je to možné. Jsou přesně očíslovaná, také máme jedno. Např. parkovací místo č. 1 je těsně před naším vchodem do baráku, takže se denně prodíráme mezi autem a křovím. Čumák auta je jen několik desítek cm od vchodových dveří. Naštěstí když nám ve středu a čtvrtek dovezli věci, tak tam auto nebylo, jinak by bylo skoro nemožné nastěhovat věci do bytu. Náš byt je v přízemí, takže parkovací místo č. 2 je zase naopak přímo u našeho okna do ložnice. Dokonce i popelnice jsou zabarikádovány parkujícími auty, nějak jsme nepřišli na to, jak se tam dostanou popeláři. Ale vzhledem k tomu, že popelnice jsou přeplněné a ještě jsme tu popeláře neviděli, tak si s tím asi hlavu nelámou. Máme v bytě krabici kartonů a čekáme jen na vysypání popelnic. Tady mají tříděný odpad na plast, papír a kartony vše do stejných popelnic a třeba sklo tu zase netřídí. Stejně tak jsem dosud nepochopila, proč Irové dosud neobjevili kouzlo pákových baterií. Nejen, že mi trvá věčnost než na dvou kohoutkách namíchám správnou teplotu pro mytí nádobí nebo sprchování, už jsem si z dětských let odvykla, ale v umyvadle můžete strčit ruce pouze pod horkou nebo ledovou vodu, každá totiž teče ze zvláštního kohoutku. Stačí si jen vybrat, co máte radši.

Takže se loučím a v Čechách tento týden s některými z vás naviděnou.