Po snídani v pondělí 25. ledna jsme začali na netu hledat nejvhodnější byteček pro nás dva v části Dublin 8, protože tam Pája většinou bydlel a zná to tam jako svý boty. Našli jsme spousty nabídek a Pája začal volat na smluvení prohlídek. To nám trochu zkazilo náladu, protože jsme se většinou dovolali na záznamník nebo byl byt pryč. Podařilo se nám na odpoledne zajistit 2 prohlídky. Po dalším usilovném hledání jsme získali další kontakty a další 3 prohlídky. Po prozkoumání našich možností jsme se rozhodli, ze z těchto pěti bytů si musíme ten náš vybrat. Strávit další dny na netu hledáním a prodlužovat pobyt v hostelu se nám opravdu nechtělo a do pár nabídek jsme vkládali velké naděje, hlavně do první. Byl to dvoupokojový byt, prostorný a velice se nám na netu líbil. Po prohlídce jsme byli trochu zklamaní, neboť na nás moc nezapůsobil, hlavně velice nešikovné řešení jednotlivých místností. Pája začal mít deprese, co když si žádný nevybereme, ale to jsem mu hned vymlátila z hlavy 🙂 . Jednoduše vezmeme ten, co nás zaujme nejvíce, i když nebude dokonalý, sice v Pájovi ještě hlodal červík, ale uklidnil se. Dalších dvou prohlídek jsme se trochu báli z důvodu malého prostoru. Druhá prohlídka bytu se nám líbila strašně moc, i když jsme váhali nad kuchyňkou, tak malou jsme ještě nikdy neviděli. Nešlo ani o ten miniprostor, ale hlavně o naprostou absenci pracovního místa a pokud jsme nějaké našli, tak deska byla poloviční než normálně bývá. Ale řekli jsme si, že se s tím popereme. Po krátkém zhodnocení pro a proti jsme majiteli bytu zavolali a potvrdili, že si jeho byt pronajmeme. Je dokonce od něj osobně čerstvě vymalovaný, to není jako v Čechách, kde jsme se museli s vymalováním bytu nadřít my než jsme předali byt majiteli. Máme i vlastní parkovací místo pro naše budoucí výletní autíčko. Byt je v přízemí s okny do dvora, je tam opravdu klídek, i přesto, že je za byty obrovská rušná ulice. Máme hezkou ložnici se spousty úložného prostoru hlavně pro Pajíkovy věci (spousty toho za těch pár let v Dublinu nasbíral 🙂 ), již zmíněnou minikuchyňku, obývák s pohodlnou pohovkou a koupelnu s vanou. Od té doby co jsem se odstěhovala od rodičů jsem vanu neměla, tak si to užiju 🙂 . Třetí prohlídku jsme ještě absolvovali, i když jsme už byli rozhodnuti. Velice nás překvapilo, že byt vypadal velmi dobře, prostorně a velice se nám líbila kuchyň, malá, ale dobře uspořádaná. Začali jsme být trochu zvyklaní, ale ne na dlouho. Přeci jen jsme začali v tomto bytě hledat samé mouchy, abychom si ho zprotivili a podařilo se, i když z kuchyně jsme se nemohli odtrhnout 😛 . Ten týpek, co nám byt ukazoval, měl prý hodně zájemců a bude si vybírat, což nás taky hodně odradilo. Poslední prohlídku v 8 hodin večer už jsme odřekli, byt byl docela drahý a měli jsme ho jen jako zálohu. Prohlídku další den ráno jsme též již neabsolvovali. Byli jsme ten den tak strašně utahaní z celoodpoledního bloumání po Dublinu, že jsme večer akorát zbaštili poslední řízky a sdělili novinky přes ICO rodičům.

V úterý již šel konečně Pája do práce, dorazil tam po 11 hodině. Přeci jen si chudáček těžko zvyká na režim každý den v kanceláři, když teď pracoval pár měsíců z domova. Já jsem se potloukala městem, koupila si sama svůj první sendvič 😀 a netovala. Také napsala tyto 2 příspěvky. Takže se pro dnešek loučím a brzy naviděnou.

Zdravím všechny. Pro ty, které zajímá můj osud v Irsku s Pájou, dnešním prvním příspěvkem zakládám pravidelnou sekci o našich osudech. Předběžně slibuji tak týdenní aktualizaci, ale budu se snažit psát častěji. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží.

Rozloučení s naší rodnou zemí bylo pro nás oba drsné. Pro Páju z důvodu, že se za necelé 4 měsíce v Čechách slušně zabydlel, k tomu jsem samozřejmě velmi vypomohla já, neboť se měl jako v bavlnce, ale také jeho či již naši společní přátelé a především také jeho rodina. Člověk si na domov a všechny známé zvykne hrozně rychle. Pro mě to bylo mnohem těžší a stále je. Chystám se popisovat naše vtipné historky i případné těžké chvíle, záleží co se namane, ale doufám, že veselého bude mnohem více. K tomu ale odjezd do Irska bohužel pro mě nepatřil, i když je mi Pája velkou oporou a snaží se mi to tu ze začátku ulehčovat a já mu za to jsem velmi vděčná, ale přeci jen, než se tu zabydlím a najdu si nějaké kamarády a začnu trochu rozumět i lidem kolem sebe, to bude ještě nějaký ten pátek trvat. Zatím se tu cítím jak na dovolené, bydlíme v hostelu už druhý den a za týden mě zase čeká cesta do Čech z důvodu návštěvy Úřadu práce v Havlíčkově Brodě.

S Pájou jsme přistáli na dublinském letišti včas, i když jsme v Praze měli 40 minut zpoždění na odletu. Chviličku Pája jako obvykle tápal, kde vlastně má být Times hostel, chtěl mě znervóznit, ale já už ho znám, takže jsem se nedala rozhodit. Takže jsme s baglíkama doputovali až před hostel, zdál se nám poněkud menší než dle nabídky na netu, ale hlavně, že nás v noci pustili dovnitř a ubytovali v pokoji č. 29. Byli jsem celkem unavení a těšili se do postýlky, ale to jsme nevěděli, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Nejdříve jsme s plnou polní vystoupali do třetího patra. Jelikož všude byly šipky a označení čísla pokojů od 1 do 29, bylo nám jasné, že náš pokoj je ten nejvzdálenější od recepce. Velice úzké chodbičky nám stěžovaly přesun, ještě k tomu byly nekonečné a stáčely se pořád na jednu a druhou stranu. Šla jsem první a na konci chodby, kde vedly schody zase dolu jsem si začala zoufat, ale netrvalo dlouho a šli jsme zase po schodech nahoru. Když jsem dorazili na konečnou, nedokázala jsem ani já ani Pája otevřít dveře. Oba jsme se na sebe podívali a věděli, že je zle, ale Pája jako gentleman mě tam zanechal a podnikl dlouhou cestu na recepci sám. Když dorazil i s recepčním, podařily se dveře po přemlouvání otevřít.P1040591 Pokoj nás trochu zklamal, neboť nevypadal jako na netu, ale hlavně nás překvapila velká zima. Pustili jsme topeni, ale i v tuto chvíli po dvou dnech mám vždy studený nos, pokud tady strávím více než pár minut. Nějak to kamínka nestačí vytápět. Ale pokrok je znát. První noc jsem měla na sobě tepláky, tričko, mikinu a ponožky a druhou noc už jsem odložila před spaním ponožky a během noci mikinu. Dneska zkusím spát v noční košili 🙂 . Už dvě noci moc nespím, protože pod okny našeho pokoje jezdí neustále cokoli, co má kola a dělá randál. Když jsem Pájovi říkala, že mě překvapuje, kolikrát za noc tudy projede auto se zapnutou houkačkou, dozvěděla jsem se, že jsme poblíž policejní stanice. Hluk a zima by jsme snad ještě skousli, ale že nám nejde na pokoji net, nám docela vadí, protože kvůli tomu, jsme si tento hostel zajistili. Paní říkala, že o tomto problému ví a snaží se to spravit, ale my máme podezření, že v našem nejvzdálenějším pokoji internet nešel nikdy. P1040603 Musíme se spokojit se společnou kuchyňkou, kde je asi ještě o 5 stupňů méně než v pokoji, neboť obrovskou místnost vytápí stejné topení jako v našem pokoji. Lidé tu obvykle sedí u notebooků se zimním bundou a dokonce jedna slečna s čepkou. Celkem vzato se už těšíme, až odsud zítra odejdeme. Pája říkal, že mu v Dublinu chybí teplo domova, ale to se už zítra změní.P1040602

Co nového v Irsku

Publikováno v Novinky

Je to už dlouho, co jsem naposledy psal aktuální informace o našem životě v Irsku. Vlastně je to více než 18! měsíců. Tak to teď trošku napravím 😉 .

Jak se tu máme?, pořád skvěle 😀 . V létě 2006 jsem se vydal na svou první velkou cestu do Austrálie a na Nový Zéland a psal jsem o tom samozřejmě deníček. Během mého pobytu v Austrálii jsem občas pokecal s Ondrou nebo Palkem a také mi Palko prozradil své velké plány. Ptal jsem se ho totiž, zda by se mnou příště jel také (tenkrát nemohl, protože sotva začal pracovat v Tradesports). On řekl, že by raději zase někam odjel, tam pracoval a při tom cestoval po okolí. Trošku mě to rozesmálo, kdykoliv jsem totiž plánoval nějaký výlet, Palko vždycky zůstal doma, protože byl unaven 🙂 . Nicméně se to už lepší, a občas se mnou Palko někam vyrazí (poté co ho pár dní přemlouvám 😉 ).

Vloni v létě jsme se také museli přestěhovat z našeho bytu v Tandy Court do baráčku na Cameron Square. Dům nebyl z nejlepších a taky nájem byl pěkně drahý, ale zvykli jsme si a bydlelo se nám tam dobře. Bylo tam kupa velkých místností, takže nebyl problém ubytovat třeba celou kapelu Denudace, která tu byla na zahraničním turném. Jen v zimě jsme tam trpěli. Takhle postavený barák by v Čechách neuspěl, fascinovaly mě totiž větrací otvory ve zdech. To si pak můžete topit jak chcete a je tam pořád zima. Po přelepení igelitem se situace trošku zlepšila, ale stejně jsme vždycky valili oči na účet za plyn 🙂 . Ale musím uznat, že zahrada byla opravdu obrovská a mohli jsme tam alespoň dělat opíkačky a parkovat naše kola (ano i já jsem si pořídil kolo).

V červenci jsme se ale museli opět stěhovat, protože do domu v Cameron Square se chtěl vrátit domácí a možná ho i trošku zateplit. Ondra s Lídou se rozhodli, že by chtěli zkusit bydlet sami (asi proto, že Palko byl pořád s nimi doma 😉 – jen si dělám srandu ) a my s Palkem jsme tedy museli shánět kde složit hlavu. Můj plán na stanování po parcích nevyšel a tak jsme sehnali pěkný byt se dvěma ložnicemi. Je to kousek od Tandy Court, kde jsme bydleli o 10 měsíců dříve. Nájem je sice trošku dražší, ale byt je super a velikánský, takže se nemačkáme. Jediné, co nám chybí je zahrada. Kola musíme proto parkovat na chodbě u zábradlí, ale mě to zase tolik nevadí, protože jsem opět začal chodit do práce pěšky a číst si při tom 🙂 .

Také Ondra s Lídou sehnali vlastní byt v jednom domečku v Kilmainham. Je to sice trošku dál od centra, ale byt je taky super, dokonce dvoupatrový. Měli a myslím že pořád mají problém s vosami, které jim okupovali koupelnu, a taky se sousedy, kteří je pravidelně v noci budí. Ale řekl bych, že už si zvykli. Ani oni ovšem nemají zahradu, takže máme po grilování 🙁 . A to jsme se vždycky tak nábácli 🙂 .  

Naše stěhování bylo také zajímavé. Rozhodli jsme se uspořádat párty poslední noc před stěhováním a tak jsme pozvali koho jsme mohli. Nakonec přišlo asi 15 lidí a my slavili nejen naše stěhování, ale také mé a Ondrovy narozeniny (já dostal dort od Lídy s Ondrou a tak jsme ho zbácli 🙂 ) a také to byla naše rozlučková párty. Následující den jsme se díky Vlastíkovi s autem (Liborovu kámošovi) odstěhovali do našich nových bytů. Ale pořád se vídáme každý víkend na pivu. U mě je frekvence asi stejná, protože jsem stejně doma nikdy nebyl a když už jsem v noci přišel, všichni už spali 🙂 .

Poslední společný den

Já pořád cvičím aikido a v červenci, přesně v den mých 27. narozenin, jsem zdárně udělal zkoušky na 1. dan a stal se nositelem černého pásku. Zkoušky jsem dělal v Českých Budějovicích. Maminka nebyla moc ráda, když jsem přijel na 10 dní do Čech a z toho jsem 7 strávil cvičením aikida 🙂 . Teď se marně snažím (spíš nesnažím) objednat hakamu (černé kalhoty) z Japonska. Chtěl bych na ni vyšít své jméno v japonštině, ale nejprve jsem nevěděl, jak své jméno přeložit a když mi to Tetsu (jeden člověk z našeho doja) přeložil, skončil jsem na tom, že jsem tyto znaky nemohl vyplnit do webového formuláře. Takže se chystám do toho Japonska zavolat, bohužel úřední hodiny tam mají v době, kdy je tady od půlnoci do osmi ráno a to já pravidelně zaspím. Ale já ji jednou objednám 😛 .

V lednu jsem ještě navíc začal cvičit Taekwondo a v současné době mám žlutý pásek. V říjnu se chystám na zkoušky na žlutý pásek se zeleným proužkem a o týden déle je také národní soutěž v Taekwondu. Samozřejmě, že se tam vydám. Soutěžit se dá v zápase, v sestavách a v přerážení desek. Mě do přerážení ještě nepustí (asi abych si nepřerazil ruku nebo nohu 😀 ), ale už jsem to zkoušel a tak těžké to zase není 8) . Ale určitě to zkusím v zápasení, jen musím teď hodně trénovat, ty kopy mi ještě pořád tak nejdou.

Také jsme se dost rozcestovali, Ondra s Lídou jsou právě v Kanadě. Lída totiž začala v únoru pracovat v zákaznickém oddělení Lufthansy a tak má slevu na letenky. Rozhodli se proto vzít si dovolenou a vyrazit do světa. Poslední zprávy byly, že pobyli v Torontu, pujčili auto a vydali se někam do divočiny a k Niagarským vodopádům. Pokud je nesnědl medvěd (doufám, že ne, protože jsme s Palkem Ondru důkladně poučili 🙂 ), tak o nich ještě uslyšíme.

My jsme tu měli velice ošklivé léto, pršelo tu skoro 3 měsíce, takže jsme nemohli ani na výlety. Když v srpnu konečně pršet přestalo, já jsem začal podnikat výlety s kýmkoliv, kdo se naskytl. Ale o tom už jsem psal. S Palkem a Kenem (kolegou z práce) jsme se také rozhodli jet v listopadu na 4 dny do Říma. Navíc také plánuju výlet do Jižní Ameriky snad na měsíc v březnu, abych viděl starého kamaráda Ricarda, který už je více než rok zpátky v Chile. Palko říkal, že pojede se mnou, takže uvidíme.

Kdyby chtěl někdo vědět, co dělá Letyn, jeden ze zakládajících členů našeho společenství přátel v Irsku, tak ten se válí doma v Pardubicích. Pořád pracuje pro Irskou firmu a teď dokonce zakládá českou pobočku. Už má prý kancelář a jednoho zaměstnance a druhého usilovně shání. Navíc mu tam prý tenhle týden přijeli Irové na návštěvu, takže doufám, že jim ukáže i něco lepšího než Pardubice 😛 .

A co naše angličtina? Musím říci, že po dvou letech v Irsku začínám být se svojí angličtinou spokojený. Dokážu už říci téměř vše, co potřebuji, rozumím také výborně a navíc mám kupu Irských (i neirských) kamarádů, od kterých chytám i slang a Dublinský přízvuk 🙂 . Ondra s Palkem jsou na tom podobně.

A co dál? Všichni jsme se tu rozhodli zůstat alespoň další rok, než vyprší nájem, já jsem ale šéfovi řekl, že zůstávám na neurčito a že mu dám včas vědět, kdybych si to rozmyslel.

Takže z Irska zdraví Pavlík, ale také Palko, Ondra a Lída

PS: Jako obvykle se omlouvám všem, které jsem urazil, ale i těm, které jsem urazit nestihl 😀 .

Sladký experiment

Publikováno v Věda :-)

JahodyV pondělí jsem při cestě do práce četl v jednom starším čísle 21.Století o kryokonzervaci, tedy uchovávání biologického materiálu v teplotách typicky -196°C. V článku bylo popsáno jak problematické je zmrazování buněk z toho důvodu, že obsahují vodu. Voda při snižování teploty prochází několika fázemi a jednou z nich je krystalická, která naruší buňky a ty zahynou. I přesto se někteří lidé nechávají zmrazovat.

Byl tu také popsán experiment s jahodami, který jsem se rozhodl vyzkoušet. Několik jahod necháme bez dalších úprav zmrazit v mrazničce, druhý den je rozmrazíme a před konzumací můžeme zhodnotit jejich stav. Na rozdíl od čerstvých jahod budou trošku pomačkané a jejich struktura bude poškozena. Důvodem je právě voda v buňkách, která během postupného mrznutí vytvořila krystalky ledu a ty poté narušily strukturu buňek. Lepších výsledků prý dosáhneme, pokud jahody prosypeme před zmrazením cukrem, který dokáže volnou vodu částečně absorbovat.

Znělo to zajímavě a chutně a já se tedy rozhodl tento experiment vyzkoušet. Cestou domů jsem se stavil v Dunnes Stores a koupil výhodně dvě balení jahod za 5 euro. Doma jsem 3 jahody vložil do pytlíčku jen tak, 3 jsem pocukroval (bohužel jsme neměli cukr moučku a tak jsem použil krupici) a také dal do pytlíčku a zbytek jsme s Palkem snědli – přece jen chuť čerstvých jahod známe a ještě by se mohly zkazit 🙂 . Oba pytlíčky jsem dal do mrazáku.

Druhý den po vyndání a rozmražení jsem jahody ochutnával a když jsem chutnal tu sladkou jahodu, snažil jsem se sám přesvědčit, že je jaksi lepší. Ale o moc nebyla. Jahody z obou pytlíčků byly dost rozblemcané, některé však byly sladké 🙂 . Možná to způsobil cukr krupice, ale každopádně zmrazit bych se nenechal, ani kdyby mě pořádně pocukrovali 😉 .

PS: Pokud by se někdo rozhodl tento experiment vyzkoušet, napište do komentáře váš výsledek.

Výlet do Connemary

Publikováno v Výlety

Bude doplněno