Jan
26
Zdravím všechny. Pro ty, které zajímá můj osud v Irsku s Pájou, dnešním prvním příspěvkem zakládám pravidelnou sekci o našich osudech. Předběžně slibuji tak týdenní aktualizaci, ale budu se snažit psát častěji. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží.
Rozloučení s naší rodnou zemí bylo pro nás oba drsné. Pro Páju z důvodu, že se za necelé 4 měsíce v Čechách slušně zabydlel, k tomu jsem samozřejmě velmi vypomohla já, neboť se měl jako v bavlnce, ale také jeho či již naši společní přátelé a především také jeho rodina. Člověk si na domov a všechny známé zvykne hrozně rychle. Pro mě to bylo mnohem těžší a stále je. Chystám se popisovat naše vtipné historky i případné těžké chvíle, záleží co se namane, ale doufám, že veselého bude mnohem více. K tomu ale odjezd do Irska bohužel pro mě nepatřil, i když je mi Pája velkou oporou a snaží se mi to tu ze začátku ulehčovat a já mu za to jsem velmi vděčná, ale přeci jen, než se tu zabydlím a najdu si nějaké kamarády a začnu trochu rozumět i lidem kolem sebe, to bude ještě nějaký ten pátek trvat. Zatím se tu cítím jak na dovolené, bydlíme v hostelu už druhý den a za týden mě zase čeká cesta do Čech z důvodu návštěvy Úřadu práce v Havlíčkově Brodě.
S Pájou jsme přistáli na dublinském letišti včas, i když jsme v Praze měli 40 minut zpoždění na odletu. Chviličku Pája jako obvykle tápal, kde vlastně má být Times hostel, chtěl mě znervóznit, ale já už ho znám, takže jsem se nedala rozhodit. Takže jsme s baglíkama doputovali až před hostel, zdál se nám poněkud menší než dle nabídky na netu, ale hlavně, že nás v noci pustili dovnitř a ubytovali v pokoji č. 29. Byli jsem celkem unavení a těšili se do postýlky, ale to jsme nevěděli, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Nejdříve jsme s plnou polní vystoupali do třetího patra. Jelikož všude byly šipky a označení čísla pokojů od 1 do 29, bylo nám jasné, že náš pokoj je ten nejvzdálenější od recepce. Velice úzké chodbičky nám stěžovaly přesun, ještě k tomu byly nekonečné a stáčely se pořád na jednu a druhou stranu. Šla jsem první a na konci chodby, kde vedly schody zase dolu jsem si začala zoufat, ale netrvalo dlouho a šli jsme zase po schodech nahoru. Když jsem dorazili na konečnou, nedokázala jsem ani já ani Pája otevřít dveře. Oba jsme se na sebe podívali a věděli, že je zle, ale Pája jako gentleman mě tam zanechal a podnikl dlouhou cestu na recepci sám. Když dorazil i s recepčním, podařily se dveře po přemlouvání otevřít. Pokoj nás trochu zklamal, neboť nevypadal jako na netu, ale hlavně nás překvapila velká zima. Pustili jsme topeni, ale i v tuto chvíli po dvou dnech mám vždy studený nos, pokud tady strávím více než pár minut. Nějak to kamínka nestačí vytápět. Ale pokrok je znát. První noc jsem měla na sobě tepláky, tričko, mikinu a ponožky a druhou noc už jsem odložila před spaním ponožky a během noci mikinu. Dneska zkusím spát v noční košili 🙂 . Už dvě noci moc nespím, protože pod okny našeho pokoje jezdí neustále cokoli, co má kola a dělá randál. Když jsem Pájovi říkala, že mě překvapuje, kolikrát za noc tudy projede auto se zapnutou houkačkou, dozvěděla jsem se, že jsme poblíž policejní stanice. Hluk a zima by jsme snad ještě skousli, ale že nám nejde na pokoji net, nám docela vadí, protože kvůli tomu, jsme si tento hostel zajistili. Paní říkala, že o tomto problému ví a snaží se to spravit, ale my máme podezření, že v našem nejvzdálenějším pokoji internet nešel nikdy. Musíme se spokojit se společnou kuchyňkou, kde je asi ještě o 5 stupňů méně než v pokoji, neboť obrovskou místnost vytápí stejné topení jako v našem pokoji. Lidé tu obvykle sedí u notebooků se zimním bundou a dokonce jedna slečna s čepkou. Celkem vzato se už těšíme, až odsud zítra odejdeme. Pája říkal, že mu v Dublinu chybí teplo domova, ale to se už zítra změní.
Mohla by si psát knížky, fakt dobrý, úplnej příběh..