Barcelona

Zdravím všechny čtenáře. Tentokrát to bude trochu změna, protože nebude žádné povídání o Irsku, ale o Barceloně. Vyrazili jsme brzy a to v sobotu ráno minulý víkend. Zvoník budil už ve čtyři ráno, ale trvalo nám dlouho, než jsme přemluvili naše těla fungovat a vypakovat se zavčas z bytu. Na letiště jsme jeli autem a nechali ho tam zaparkované, protože je to mnohem rychlejší a dokonce i levnější. Takhle ráno nejezdíme moc často, a tak nám nedocvaklo, že tam bude taková spousta lidí. Zácpy byly úplně všude, před letištěm, v letištní hale, chvílemi jsme měli strach, jestli vůbec stihneme letadlo. Ale měli to tam dobře zorganizované a šlo to docela rychle. Do Barcelony jsme přiletěli na čas a měla nás tam čekat Cristina se sestrou. Spletla si ale terminál, a tak jsme tam byli opuštění a nevěděli, zda na nás náhodou nezapomněla. Ale po chvilce dorazila, celá smutná, že nesnáší, když chodí pozdě. Bylo to poprvé, co řídila auto do Barcelony a byla z toho trochu vystresovaná. Seznámili jsme se s její sestrou Annou, která také hovořila anglicky. To byl ale poslední člen rodiny Cristiny, který mluvil anglicky 🙂 .

Autem jsme se dostali do centra Barcelony, kde jsme asi půl hodiny hledali volné parkovací místo, kde by se nemuselo platit. A pak už jsme se vydali na výpravu po Barceloně pěšky. Viděli jsme ohromný pomník Kryštofa Kolumba, o kterém si Španělé myslí, že je Španěl a Italové, že je Ital. Ve Wikipedii jsem našla, že byl Ital 🙂 . Prošli jsme krásná náměstí s fontánou, viděli pěkné baráčky a šli jsme ulicí plnou živých soch jako je v Dublinu. Také jsme se podívali na místní trhy, naprosto narvané, všude bylo vystaveno tolik nádherného čerstvého a barevného ovoce, zeleniny, houbiček, sladkostí atd. Lákalo to ke koupi všeho, ale nakonec jsme zůstali jen u ovocného salátu.

Dostali jsme se k nádherné katedrále, kde jsme zjistili, jak je bezva mít sebou španělsky hovořící obyvatele. Holky se zeptaly hlídače u katedrály, jestli se tam dá jít podívat zdarma a on řekl, že se platí jen mezi 13 a 17 hod, a pak už ne. Tak jsme návštěvu odložili a šli si dát první pravé španělské jídlo Tapas. Jsou to takové malé mističky s různými dobrůtkami. Pochutnali jsme si a Pája dokonce požádal o účet španělsky.

Po pozdním obědě jsme se rozhodli navštívit park Güell, který byl projektem slavného architekta Gaudího, kterého všichni Barcelóňané považují téměř za svatého. Je symbolem tohoto města a jeho budovy jsou všude a jsou nejnavštěvovanější. Park byl opravdu nádherný, plný zajímavostí, ani nevím, jak bych to popsala, ale fotky ve fotogalerii mluví sami za sebe. Byl tam i nádherný výhled na město.

Už nás začínaly pomalu bolet nožičky, ale protože jsme odolní, chtěli jsme ještě vidět prý překrásnou fontánu, která vždy v sedm hodin večer se zapne a rozsvítí se barevná světla a hraje k tomu hudba. My jsme bohužel o tuto událost přišli, protože byla rozbitá, ale plno lidí tuto skutečnosti nezjistilo a čekali tam a čekali a jestli neumřeli, čekají tam dodnes. Vyšlápli jsme si tedy aspoň schody k Národnímu muzeu a pokochali se vyhlídkou na fontánu a dále nás Pája zavedl k Olympijskému stadionu. Dovnitř jsme se sice podívat nemohli, ale byl to zvláštní pocit, vědět, že tu před pár lety bylo tak strašně živo a teď je tam liduprázdno. Cristina byla moc šťastná, že jsme přijeli, protože sice bydlí od Barcelony jen 30 km a studovala tam na vysoké, ale moc Barcelonu nezná. Tedy zná různé uličky a Barcelonu zvenku, ale do mnoha budov, kde jsme spolu byli, se ještě nedostala. Znáte to, když máte něco nedaleko, říkáte si, že máte vždycky čas tam zajít, ale nakonec jedete někam do zahraničí a to co máte pod nosem nevidíte. Taky se těším až přijede Cristina do Čech, protože se konečně podívám všude po Praze, taky ji totiž moc neznám.

Pak už jsme se nalodili do Saxíku, Cristina má totiž stejné auto jako my, Citroen Saxo, jen je třídveřový, jiné barvy, starší a trochu potlučenější. Dorazili jsme do města Mataró, kde nás Cristina ubytovala ve svém pokoji. Cítili jsme se tam jako v hotelu. Dům byl krásný a prostorný. Po otevření dveří jsme viděli chodbu s ohromným schodištěm, které vedlo do obytné části domu, protože v přízemí měli jen obrovskou garáž pro všechno možné i cvičící přístroje a ubytování pro Nan, což byl neuvěřitelně živý a kamarádský psík kokršpaněl. Schodiště pak vedlo doprostřed chodby v prvním patře a kolem dokola byly dveře do různých pokojů. Z jednoho balkónu měli výhled na moře, prostě paráda. Hned jak jsme přišli, tak se nás ujala Cristinina maminka a pořád nám něco povídala, i když jí Cristina vysvětlovala, že nerozumíme ani slovo. Nabídla nám králíka, sladké brambory, tousty, typické druhy salámů, všechno, co zrovna měla navařeno. Maminka je v důchodu a pořád prý vaří.

Den byl hrozně teplý a dusný, a tak přišla v noci pořádná bouřka s hromy, blesky a slejvákem. Já jsem strašně špatně spala, ale Pájovi to bylo jedno. Ráno jsme se šli podívat po městě Mataró, kde jsme si chtěli jít zaplavat. Ale po noční bouřce bylo moře pořádně rozbouřené a špinavé, a tak jsme to vzdali. Během procházky nám zase začalo pršet, viděli jsme park, jehož povrch byl pokryt pískem a ochutnali horkou čokoládu a cukroví, které tu tradičně jedí po celý den ke kávě. Když už nás déšť přestal bavit, čekal nás rodinný oběd. Sešli se tam maminka Cristiny, Cristina a její tři sestry Anna, Rosa a Margarita, dále přítel Margarity a my dva s Pájou. Všichni tam brebentili španělsky, Pája poslouchal, aby něco pochytil a já jsem tak byla odkázána sama na sebe. Jako předkrm jsme měli bramborový salát a salámky, byl docela dobrý, ale musela jsem dávat pozor, abych nezbaštila olivu. Hlavní chod byla rybička, mňam, ale bohužel nevíme druh, neboť nám to Crisitina nedokázala přeložit. Pak ještě dezert – ovoce a koláč.

Napapaní jsme jeli opět autem do Barcelony, tentokrát o jednoho člena navíc – s Margaritou. Naším cílem byla slavná katedrála La Sagrada Família. Je to opět stavba od Gandího a myslím, že už ji staví přes 120 let, je to totiž děsně náročné. Prý jim to tak ještě 30 dalších let bude trvat. Na jednu stranu je to úchvatné dílo a motivy přírody jsou opravdu ojedinělé (trochu dětinské), ale nechápu, že se někomu chce věnovat tomu tolik času. Je pravda, že něco takového asi nikde jinde neuvidíte. Bohužel kvůli noční bouřce byly zavřené věže a nemohli jsme si tedy užít super výhled.

Po prohlídce jsme se sešli s Pájovou kamarádkou Laurou a jejím přítelem.  Nastaly trochu komunikační šumy, protože se s Pájou spolu domlouvali asi třikrát po telefonu a pořád ne a ne to klapnout. Nakonec už oba stáli u katedrály, ale Pája popletl strany jako vždycky a řekl jí, že má jít doprava, ale myslel doleva. Nakonec vše dobře dopadlo a my tak mohli všichni společně vyrazit k přístavu a chodit další nekonečné hodiny po Barceloně a čekat než všichni dostanou hlad, což se nakonec kolem deváté večer podařilo 🙂 . Jídlo bylo bezvadné, Pája si dal kachnu a já plněnou cuketu. Utahaní jsme dorazili do Mataró a všichni usnuli spravedlivým spánkem.

V pondělí jsme jeli do Barcelony vlakem a první zastávkou byl dům od Gaudího Casa Batlló. Skutečně stálo za to jít dovnitř, protože všechno tam vypadá úplně jinak než je člověk zvyklý. Dům byl stavěn na objednávku a byl skutečně v minulosti obýván. Střecha je opravdu unikátní, hlavně jak Gaudí zakryl komíny perfektní výzdobou. Dostali jsme jako průvodce sluchátka, kde jsme si zvolili angličtinu a ke každé místnosti jsme si mohli pustit příslušný komentář.

Pajík nám ukázal jeden parčík, kde zrekonstruovali starou římskou cestu a jsou tam vystaveny nějaké kameny, snad hroby. Potřebovali jsme trochu ulevit nožičkám, a tak jsme si zašli do jedné restaurace na menší oběd, která byla vyzdobena starými obrazy. Obsluha tam poněkud vázla, ale aspoň jsme se mohli pobavit jednou paní, která tam pracovala. Byla poněkud nervóza a nedařilo se jí organizovat přicházející hosty. My jsme problém neměli, protože jsme byli v části, kde se podávalo jen něco malého k zakousnutí, ale většina lidí mířila do restaurace na velký oběd. Jelikož měli plno, bylo nutné vyčkat u dveří, než si pro ně paní přijde a uvede hosty do restaurace. Jelikož to ale nikde nebylo napsáno a nikdo to tedy nemohl vědět, vždy někdo vstoupil dovnitř a paní ho za pár vteřin či minut dost ostře vyrazila ven a nechala je čekat přede dveřmi, dokud pro ně zase nepřišla. To se stalo hodně krát a nakonec ztratila trpělivost a dveře od restaurace zamknula. Když ale někdo z restaurace chtěl jít ven, musel si odemknout a opět se tam nahrnuly další davy lidí. A tak to šlo pořád dokola a my se tomu museli strašně smát. Paní na nás občas vrhla vražedný pohled a nakonec Pajíkovi, který byl asi nejvíc vysmátý, španělsky důrazně řekla, ať ty lidi nepouští dovnitř a neodemyká dveře. Chudák Pája v tom byl nevinně.

Posilněni  jsme se šli podívat do již zmíněné katedrály, ale moc jsme si to tam neužili, protože nás za chvíli vyhnali, že zavírají. Rozsvítili jsme si tam pár elektrických  svíček vhozením 10 centů za každou z nich. Ať žije moderní doba, kam se hrabou zápalky. Pak jsme se chtěli svézt lanovkou na jednu horu, či spíše kopec, a pokochat se tam výhledem, ale opět jsme zůstali zklamaní, protože lanovka byla uzavřena tentokráte zase kvůli větru. Tak jsme se rozhodli, že se raději na to najíme a zkusíme pravou Paellu. Pak už jsme se jen dokodrcali autobusem na letiště, kde jsme strávili podstatnou část večera, protože letadlo mělo hodinu zpoždění. Šli jsme obhlídnout jediný otevřený obchod, co tam byl, odlétali jsme poněkud pozdě a všechno měli hezky pozavírané. Zjistili jsme, že tam mají spousty alkoholu a vín, a tak jsme si koupili flašku vína a sangrii, kterou jsme ochutnali pár hodin před tím, a moc nám chutnala. Pájovi svítila očíčka, když viděl cenu vín a chtěl koupit aspoň čtyři flašky, ale nakonec zmoudřel a skončili jsme jen u dvou. Báli jsme se, že nenajdeme žádný obchod s vodou, ale sangria to jistila. Nakonec jsme vodu našli a dokonce i něco malého k jídlu.

Do Dublinu jsme dorazili v jednu ráno a jelikož jsme si zapomněli zapamatovat označení naší řady, kde jsme parkovali, mysleli jsme, že tam budeme autíčko dlouho hledat. Ale nakonec jsme zaimprovizovali a vyšlo to napoprvé. Spinkat jsme šli v půl třetí a po třech dnech plných zážitků v Barceloně, únavné cestě domů a krátkého spánku, se nám ráno vůbec nechtělo vstávat. Nakonec to dopadlo tak, že já jsem nešla do školy a pořádně se vyspala a Pája přišel do práce později než obvykle. Sečteno a podtrženo, bylo to nádherné a doufám, že se tam ještě podíváme a užijeme si všech pozavíraných zážitků. Nejlepší čas je prý červen, tak uvidíme…