Tento příspěvek se bude týkat především našeho vyčerpávajícího výletu do hrabství Kerry a výstupu na tři nejvyšší vrcholy v Irsku. Plánů jsme měli hodně, ale jelikož jsme si v sobotu trochu přispali a cesta z Dublinu do Killarney byla mnohem delší než jsme předpokládali, dorazili jsme do cílového města až později odpoledne. Proto jsme museli plány hodně zredukovat a jako obvykle si slíbit, že to není naše poslední cesta do těchto končin. Cesta byla dlouhá rovnou ze tří důvodů. Za prvé jsme si konečně pořídili novou mapu. Podle staré se nám špatně jezdilo, protože tam nebyly zakresleny nové dálnice, a když jsme se náhodou ztratili (přiznávám, v Irsku to není tak těžké se ztratit), tak jsme netušili, kde zrovna jsme. Nová mapa super, dokonce tam byla i čísla sjezdů, ale při cestě z Dublinu do Limericku jsme zjistili menší technickou závadu. Vybrali jsme si tuto cestu, protože měla být nejrychlejší, ale to jsme netušili, že jsou tam zakreslené i dálnice, které se teprve staví. Takže jsme každých pár kilometrů sjížděli a objížděli vesnicemi nedostavěné úseky dálnic. Paráda. Ale to nejlepší nás ještě mělo čekat. Skoro v každé vesnici jsme zůstávali viset v dopravních zácpách. Byla sobota a červen, takže období svateb. No a jelikož jsou tady všichni pobožní a musí se brát v kostelech, které stojí uprostřed města, svatebčani vždy ucpali hlavní tahy do Kerry, opravdu vyhlídková cesta. No a překvapení na závěr nás čekalo, když už jsme konečně dorazili do Killarney. Motorkáři tam měli víkendový koncert a byli ubytování v jednom hotelu a dopravu tam řídili policisté. Přes tyto těžkosti jsme se rozhodli, že už přes centrum Killarney o víkendu určitě nepojedeme a cestu zpáteční zvolíme jinou.

Po únavné cestě jsme ještě stačili navštívit hrad Ross Castle, klášter a prošli se nezáživnou cestou přírodou, kde jsme obdivovali jedinou perlu – krásné vodopády. Poprvé jsme s Pájou v Irsku spolu stanovali. Přijeli jsme večer do kempu strašně hladoví a vydali se proto do nejbližší hospody. Čím větší hlad, tím delší cesta. Nakonec jsme se museli spokojit s hotelovou restaurací, protože nikde jinde nám jídlo nedali. Jídlo bylo dobré, ale tak pomalou obsluhu byste nenašli ani v Čechách.

Další den jsme měli jet autíčkem na okruh Ring of Kerry kolem jednoho poloostrova. Pája ale řekl, že je nádherné počasí a výborná viditelnost, tak bychom mohli jít dle původního plánu na nejvyšší horu Irska. A tak bylo zaděláno na průšvih. V průvodci jsme se dočetli, že cesta trvá tak 6 až 7 hodin a my ji absolvovali téměř za 10 hodin. Samozřejmě to bylo kvůli mně, protože nejsem trénovaná jako Pája a šla jsem poněkud pomaleji, ale bylo to náročné i pro Páju a to už je co říct. Cesta vedla po hřebenech přes 7 vrcholů. Opravdu pěkné cvičení pro sportovce, ale ne pro Adélku. Pája už jednou na Carrauntoohil (jméno nejvyšší hory v Irsku) vylezl, ale šel jinou cestou, prý kratší a tvrdil, že je náročnější. Ta naše cesta měla být delší a méně náročná. Ale ukázalo se, že je to sice delší, ale horší cesta. super kombinace, na kterou jsme nebyli psychicky připraveni.  Už první výstup od auta stál za to. Naivně jsem si myslela, že budeme postupně stoupat a po hřebenech to nebude tak zlé. Dva první vrcholy jsme ještě trochu obešli, takže jsme se nemuseli drápat až na kamenitý vrcholek. Ale ostatní jsme si užili v celé parádě. Pajíkovi jsme cestou museli vytahovat klíště, ale přežil to ve zdraví (myslím Páju). Pak jsme další vytahovali večer a poslední doma. Zřejmě nám vlezli do stanu, ale mě se vyhnuli, poznají, kde jim krev nepoteče 🙂 . Pája teda tvrdil, že strašně trpěl, a že skoro umřel, ale znáte chlapi, nic nevydrží.

Jako první jsme zdolali kopec asi 850 m vysoký. Byla to příšerná cesta po šutrech a nejhorší byl ten výhled. Tedy výhled byl skvělý, ale bohužel bylo vidět široko daleko, což znamenalo, že jsme každým naším krokem mohli sledovat, co máme ještě před sebou. Pája si to opravdu užíval, protože když tu byl poprvé, tak byla taková mlha, že ani neviděl tvar nejvyšší hory, tak teď se mohl kochat. Já jsem ztrácela trochu naději, že vše zvládnu, protože cesta to byla opravdu hodně náročná a hlavně vůbec neubíhala. Připadalo mi, že máme pořád před sebou tolik cesty, že nemůžeme dojít za světla. Vyšplhali jsme na druhou nejvyšší horu v Irsku, a pak nás čekal hřeb dne Carauntoohil. Mezi druhou a první nejvyšší horou jsme objevili docela nebezpečný hřeben, který jsme museli projít. V průvodci psali, že je to adrenalin, když máte z obou stran sráz. Z dálky to vypadalo děsně, ale vrátit jsme se nemohli. Tedy teroreticky ano, ale lepší je jít cestou, kde ještě nevíme co nás čeká, než cestou, kterou jsme už absolvovali a nikdy bychom tudy již nechtěli jít zpátky. Když jsme k hřebenu došli blíže, zjistili jsme, že to tak strašné není, jen se velmi špatně hledala cesta. Ale poradili nám lidé, které jsme viděli dole pod námi. Výstup na Carrauntoohil jsem ani nevnímala, chtěla jsem se tam jen dostat, abych to už měl z krku. Na vrcholu mi došlo, že už nemám z čeho čerpat síly a smála jsem se, jen když mě Pája fotil, abych mu nezkazila fotky. Ptala jsem se Páji, jak se pozná totální vyčerpání a on na to, že když se na to ptám, tak ještě to nenastalo. Moje nožičky přestávaly poslouchat, ale museli jsme jít dál. Nerada bych umrzla někde v irských končinách, začalo se totiž zatahovat a trochu pršet. Cestou na třetí nejvyšší vrchol v Irsku jsem měla menší brečící krizi, ale Pája mě rozveselil a já se dostala do stavu šílenství. To znamenalo, že mi bylo vše jedno, pořád jsem se smála a blábolila vtipné historky, až se Pája popadal za břicho. To mi vydrželo docela dlouho.

Když už nás měla čekat jenom cesta dolů, byla jsem šťastná, ale to nejhorší teprve přišlo. Šli jsme cestou dolů jen po šutrech, rašeliništi a jediný, kdo nás doprovázel, byli ovečky…. Musím říct, že cesta nahoru, nemoci popadnou dech při výstupech či neposlušné nohy bylo nic oproti tomu, že jsem nemohla sejít. Pája mě musel podpírat, jinak bych musela osedlat jednu z ovcí. Cesta dolů nám díky tomu trvala děsně dlouho, ale nakonec jsme dorazili i k autu, i když se to zdálo skoro nemožné. Pája říkal, že jsem teď trénovaná, že nic vyššího už tady není, takže v pohodě vylezu teď na cokoli. Takže se bojím, co vymýšlí na tento víkend, zítra už jedeme, ale tentokrát si dám velký pozor na to, co mu slíbím..

Rozhodli jsme přespat v Bed & Breakfast, protože po takovém výkonu Pája rozhodl, že si zasloužíme spát v posteli a ne ve stanu. Byli jsme strašně hladoví a čas nás tížil, tak jsme šli rychle do města, nepřevlečení, upocení a špinaví a nacházeli jsme jen samé luxusní restaurace. Nakonec jsme se rozhodli navštívit fast food, kde jsme se nadlábli báječnou pizzou. Vyspali jsme se opravdu báječně, jen se ráno Pája málem přizabil při roztahování závěsu, kdy na něj padla železná tyč. Naštěstí má tvrdé kosti.

Jelikož počasí bylo nic moc, váhali jsme, zda vyrazit na odložený Ring of Kerry, ale po pár kilometrech jsme to vzdali, byla strašná mlha a nebylo se čím kochat. Vydali jsme se tedy zpět do Dublinu a že se cestou zastavíme někde, kde nám nebude déšť vadit. Byli jsme v jeskyních v Mitchelstown, mě se tam celkem líbilo, jen v českých jeskyních je toho mnohem víc k vidění. Pak jsme byli na hradě v Cahiru, který je jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších v Irsku. Bohužel jsme již nestihli navštívit Swiss Cottage, nádhernou chatu s doškovou střechou. Otvírací doba již sice byla u konce, ale rozhodli jsme se, že si ji prohlídneme aspoň z venčí. Po 2 kilometrech jsme zjistili, že se k chatce po zavíračce nedá vůbec dostat, protože je tam obrovská zavřená brána. Naivně jsem si myslela, že je možné si ji prohlédnout z dálky. Ale aspoň nám vytrávilo a mohli jsme zajít do jedné z nejlepších restaurací, kde jsem kdy byla. Byla to čínská restaurace a jídlo bylo prvotřídní. Pak už jsme jen spěchali po dálnici domů.

Tři dny jsem nemohla chodit, Salsu jsme museli vynechat a Pája jezdil na kole poněkud pomaleji. Ale jak Pája pořád tvrdí, stálo to za to. Já tvrdím, už nikdy více…

Zdravím z věčně zeleného a slunečného ostrova. Určitě byste nevěřili, že tu máme taky někdy léto, ale je to tak. Předposlední květnový víkend jsme dokonce vyrazili do Malahide na pláž. Jeli jsme samozřejmě autíčkem, aby bylo trénované na dlouhou cestu po Skotsku, kterou plánujeme v srpnu.  První cesta vedla na pláž, bylo nádherné letní počasí, lidé se opalovali na sluníčku a pláže byly plné. Jediný rozdíl od jižních států Evropy byl v tom, že ve vodě nebylo vidět skoro ani živáčka. Moře je v Irsku poměrně studené a i v létě dosahuje maximální teploty 18 stupňů. Jelikož tady byla dlouhá a chladná zima, je teď moře mnohem studenější než v dřívějších letech. My jsme sundali botky a brouzdali v moři, občas jsme šli po suchu a občas po vodě, protože při odlivu vznikají na pláži určitá jezírka a moře je daleko od břehu. Do jednoho většího jezírka jsme namířili naše kroky a v půlce nám začaly nožičky děsně mrznout, až jsme mysleli, že už to nedojdeme. Šli jsme po pláži až do další vesničky Portmarnock, kde jsme se chtěli stočit tentokrát vnitrozemím zpátky do Malahidského parku, kde je hrad, model železnice a palác, kde najdete domečky pro panenky. Problém ale byl, že Pája zapomněl mapu v autě. On sice tvrdil, že jsme ji zapomněli oba, ale ve skutečnosti  mi zapomněl říct, že nějakou potřebujeme. Já myslela, že cestu zná. Bohužel to tak nebylo. Bloudili jsme po vesnici jak zajíci v kukuřičném poli. Výchozím bodem se nám stala jedna křižovatka, ze které jsme vyzkoušeli téměř všechny směry (viděli jsme ji celkem čtyřikrát). Vždy jsme ale skončili ve slepé ulici, neboť zde byla pouze bytová zástavba. Když se blížila pokročilejší hodina a já už ani nedoufala, že uvidíme někdy Malahidský park, Pája zjistil cestu od jednoho pána na autobusové zastávce. Poradil nám, že za chvilku jede autobus, tak jsme toho využili a urychleným přesunem a busem jsme vše stihli a našli i park. Bylo to docela daleko od místa, kde jsme uvázli, Pája si dle mapy prý neuvědomil, jak daleko to je. Park byl hezký, ale zámek nestál vůbec za to, naprosto nezajímavý. Zato jsme byli nadšení z modelu železnice, kde na jednom velkém modelu byly koleje, nádraží, lodě apod. ze všech koutů Irska. Bohužel už jsme nestihli domečky pro panenky, a tak se tam podíváme ještě jednou a pořádně.

Večer jsme pak šli na večeři s aikidisty od Páji. Bylo to docela dobré, jen bylo těžké se zapojit do hovoru, když všichni kolem mě mluvili rychleji než já a hlavně já o tom musím víc přemýšlet a soustředit se a než dám dohromady svůj názor na danou věc, téma je pryč. Ale aspoň jsem si naposlouchala Iry a příště už to bude lepší.

V neděli jsme si chtěli půjčit ve Phoenix parku tandemové kolo, ale jelikož bylo nádherné počasí, všichni nás už předběhli. Tak jsme se aspoň slunili na trávě a zbaštili zmrzku.

Další týden jsem se musela rozloučit s hodně lidma z jazykovky a bylo to smutné. Taky jsem dvakrát pařila v hospodě, kde jsem si hodně pokecala s jednou kamarádkou ze Španělska, která už ve škole není. Někdy si tu připadám děsně sama, protože lidé odcházejí jak na běžícím páse a přicházejí noví, ke kterým ale vždycky se nedá najít vztah a když ano, tak začíná celé poznávání od začátku. Už mi to trochu leze na mozek. Někdy se ani nechci s někým sbližovat, abych se s ním pak nemusela srdceryvně loučit. Ale většinou to je v pohodě, jen někdy to na mě padá.

Taky jsem byla na obědě s Pájovými kolegy z práce. Bylo to fajn a Paulína (Pájova kolegyně z Polska) slíbila, že půjde další týden se mnou na jógu, ale jako tradičně to zrušila. Ona vždy něco slíbí, že někam půjdeme, nebo tak a vždycky z nějakého důvodu to odvolá. Pája říká, že tak nespolehlivou ženskou ještě nepotkal.

Pája nám začal lézt po skalách. Nějak se mu tam zalíbilo, že zapomněl i chodit na takwondo. Vždycky se na nějakou dobu pro něco nadchne a zapomene na své další koníčky. Naštěstí mě si ještě pamatuje 🙂 .

Další víkend jsme pak vyrazili na dvoudenní výlet do Connemary na západním pobřeží Irska. Je to úplně jiná krajina než tady na východě. Všude jsou hory, jezera, rododendrony, na silnicích potkáte chrápající či kojící ovce, lidé tam hodně mluví irsky, velice krásné místo. Prozatím můj favorit. Určitě tam s Pájou uděláme ještě další výlet, protože jsme všechno nestihli objet.

První den jsme pojali jako road trip (výlet po silnici). Jeli jsme do Galway a odtud dále po pobřeží a kochali jsme se. Ještě předtím ale Pája přehlédl již podruhé ve svém životě tu samou čtyřmetrovou ceduli, která byla na dálnici a rozdělovala silnici do dvou směrů a on samozřejmě zůstal v tom špatném pruhu, což si sice uvědomil, ale poněkud pozdě. Tak jsme museli sjet na nejbližším sjezdu,

který byl docela z ruky a vraceli se šílenými silničkami zpět na dálnici, protože Pája říkal, že je to lepší než jet na dálnici opačným směrem a pak správně odbočit. Poněkud se ale spletl a my tam jezdili v divočině, kdy pokaždé Pája říkal, že si pamatuje, že tudy taky bloudil při své první omylné cestě, ale po čase uznal, že vůbec neví, kde jsme. Ještě k tomu jsme měli starou mapu, na které nejsou dálnice zakreslené. Po hodně dlouhých minutách a desítek minutách jsme cestu našli a naštěstí už po zbytek dne nebloudili a mohli se kochat. Občas se Pája kochal až moc a já musela dávat pozor, aby on dával pozor. Pája mi ukázal korálovou pláž, fakt nádhera, nikdy jsem nic podobného neviděla.

Ještě jsme ten den navštívili ostrůvky, které jsou spojené úzkými mosty a chatu Patricka Pearse, který byl významný účastníkem velikonočního povstání v roce 1916 a který bojoval za nezávislost Irska. Bylo to jeho letní sídlo a sloužilo i jako letní sídlo pro jeho žáky. Hezká krajina, jezero u chatky, trošku zaneřáděno všudypřítomnými muškami, ale fajn.

Navštívili jsme také město Roundstone, kde jsme se těšili, že uvidíme výrobu bubínku z kozí kůže a ruční malování keltských vzorů. Bohužel ale měli otevřen jen obchod a ve výrobních místnostech nikdo nebyl. Alespoň jsme si ale mohli prohlédnout všelijaké hudební nástroje, které používají irští muzikanti.

Večer jsme dojeli do hostelu, který nám doporučil Pajíkův kolega z práce. Hostel byl v naprosté divočině a nacházel se u jediného fjordu v Irsku. Tak jsme se chtěli aspoň projít podél fjordu, když se tam nic jiného nedalo dělat, ale to nám bylo také znemožněno, protože u vody bylo vše oploceno. Těšili jsme se na večeři, ale bohužel tu byla jen kuchyň, kde si můžeš uvařit sám. Tak jsme dojedli zásoby z domova a na teplou večeři si nechali zajít chuť. Večer jsme se chtěli aspoň projít při západu slunce, ale všude bylo tolik mušek, že jsme udělali jednu fotku a mazali na pokoj. Pokoj jsme sehnali s obtížemi, protože Pája ohlásil náš příjezd na záznamník, jelikož se nemohl dovolat do recepce. Záznamník ale slouží v tomto hostelu asi pouze jako dekorace, protože o našem příjezdu nikdo nevěděl. Nakonec jsme dostali poslední volná místa v desetilůžáku.

Ráno jsme vstali brzy a hned vyrazili do civilizace pro nějaké jídlo, protože ubytování bylo bez snídaně a naše zásoby byly na minimu. V koupelně nás stačilo poštípat tisíce mušek, které tam čekali na čerstvou krev. Naštěstí v noci jsme měli klid. To si představte, že sedíte na záchodě či si čistíte zuby a každých 5 vteřin dostanete štípanec. Paráda, vypadli jsme z hostelu hrůzy velice rychle. Bohužel příliš, protože v nejbližším městě bylo naprosto mrtvo včetně obchodu s jídlem a muzeem, které jsme chtěli navštívit. Tak mě Pája poprvé na parkovišti učil řídit a připomínal mi vše, co jsem už za těch deset let, co jsem neřídila, zapomněla.

Obchod nakonec otevřel, ale moc toho tam neměli, tak jsme se aspoň zásobili sušenkami a krekrami pro případ nouze. V muzeu jsme taky pochodili jen na půl, protože byl opět otevřen jen obchod se suvenýry. Muzeum otvíralo až o dvě hodiny později. Ale naštěstí nás hodný pán pustil do muzea, mohli jsme shlédnout video o tom, jak se z ovčího porostu stane svetr, prohlédli jsme si staré stroje, na kterých se předlo a tkalo a viděli mnoho fotek ze starých dob a to vše zadarmo a ještě se nám pán pořád omlouval. Tak jsme mu aspoň udělali kšeft v obchodě a koupili si ptáčka zpěváčka.

Další zastávku jsme měli v Kylemore Abbey, kde se nacházel nádherný park, zahrady, hrad, kostel a mauzoleum. Netušili jsme, že je to tak turisticky atraktivní místo, všude samí Francouzi, ale důvod jsme nezjistili. Kromě turistů nás otravovali i mušky, které nás doprovázeli na každém kroku.

No a další zastávka byl vrchol výpravy a to doslova. Jeli jsme do národního Connemarského parku a tam vylezli

na 445 m vysokou horu Diamond Hill. Z dálky se zdála strašně vysoká a nepřístupná, ale nakonec výstup nebyl tak strmý, jak jsem si myslela. A ten výhled. Poté už jsme frčeli na pláž, která je přístupná jen při odlivu a můžete na ní dokonce vjet autem a přemístit se na ostrůvek. Za přilivu je celá pod vodou. My měli to štěstí, že byl zrovna odliv a já se mohla podruhé vyřádit jako řidič.  Ještě nikdy jsme ani jeden neřídili na pláži a jelikož provoz tam byl dost malý, tak jsme si to patřičně užili. Pája si tam i zasmykoval a pak mě donutil ještě chvíli řídit na opravdové silnici, která byla tak akorát úzká pro jedno a půl auta. Po kilometru jsem to zabalila, že pro dnešek už bylo zábavy dost. Ale ani mi nepřišlo, že řídím vlevo, protože ta cesta byla tak úzká, že si to člověk ani neuvědomoval. Ještě jsme si prohlédli jeden osamělý hrad a místo, kde přistáli piloti po prvním úspěšném transatlantickém letu bez mezipřistání a mazali na večeři do Clifdenu a pak směr Dublin, kam jsme dorazili pozdě v noci.

Ještě vám musím popsat příhodu, jak Pája kupoval fish and chips (rybu s hranolkama) za poloviční cenu. Pája zjistil, že je den fish and chips a všude můžete koupit tuto tradiční pochoutku za poloviční cenu. Tak se vydal do jednoho známého obchodu, ale byla tam tak dlouhá fronta, že to vzdal a našel jiný méně frekventovaný obchod. Poté co již čekal poměrně dlouhou dobu a měl na zmíněné jídlo děsně velkou chuť zjistil, že v tomto obchodě ho prodávají za plnou cenu. Když už ale tak dlouho čekal a chuť byla stále větší a větší, rozhodl se, že to koupí. Tady dávají na rybu ocet (ale je to dobré), a bohužel tady mu dali octa poněkud více, takže mu to celé teklo po papíře, když odcházel z obchodu. Rozhodl se tedy, že to nebude dávat do brašny, ale vezme jen tak do ruky. Samozřejmě byl nakupovat na kole, protože je to jeho nejoblíbenější dopravní prostředek. Takže si vzal fish and chips do jedné ruky a druhou rukou řídil. Když už pak sjížděl naší ulicí dolů z kopce domů, musel hodně brzdit, protože jeho brzdy moc nefungovaly a podařilo se mu ztratit jeden balíček na silnici. Naštěstí se to nerozbalilo, a tak si Pája myslel, že to sebere a dotáhne konečně domů, ale nezadařilo se. Jedno auto právě jelo kolem a balíček rozmasakrovalo. Takže nakonec Pája dotáhnul domů jeden balíček fish and chips místo za poloviční cenu, tak za cenu dvojnásobnou. A to se vyplatí 🙂 .

Přikládám ještě video s mým řidičským uměním na pláži:

http://jandic.com/download.php?fname=.%2F_download%2FIrsko%2FAdelka_ridi.MOV

Do blogu jsem vložila jen pár fotek, víc jich můžete najít v již pro vás známé galerii: http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010

Ahoj, zdravím všechny lidičky. Vzpomínám na ty, které jsem viděla při své poslední květnové návštěvě v Čechách i na ty, na která se nedostalo.

Ve škole získávám stále více kamarádů, ale brzy odcházejí a já je nestačím ani poznat. V lepším případě odejdou pouze ze školy, a tak je můžu vídat alespoň ve svém volném čase. Na jógu se po svém návratu z Čech snažím chodit pravidelně a už jsem absolvovala tři lekce. Pája pořád říká, že se tam mám družit, ale to není to správné místo. Každý si tam chce odpočinout od lidí a jen relaxovat. Většina lidí tam chodí sama a jen co přijde, lehne si na karimatku, zavře oči a přijímá super atmosféru. Já už taky chodím sama, protože na mou kamarádku, která mě k tomu přivedla, není spolehnutí a moc často nechodí. Bohužel měl Pája pravdu, ostatně jako vždycky, někteří lidé se tam družit chtějí, ale poněkud jiným způsobem, než si Pája myslel. Po mé poslední lekci jógy když jsem šla ze schodů, za mnou někdo promluvil. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože jsem myslela, že dotyčný telefonuje. Když jsem pak stála na přechodu, zase jsem někoho zaslechla, ale myslela jsem, že mluví k někomu jinému. Ale človíček to nevzdal a oslovil mě potřetí. Byl to jeden kluk z jógy a strašně se chtěl družit. Bohužel to byl Ir, a tak jsem mu ze začátku moc nerozuměla, ale šel se mnou kus cesty, tak to bylo lepší a lepší. Pořád mi něco vyprávěl, jak je nezaměstnaný, že teď má spousty času, tak chodí na jógu a na kurzy kreslení, ale že od července začne pracovat v továrně v Dublinu, kde vyrábějí Baileys. Pořád mě zpovídal, proč jsem v Irsku, co tu dělám, odkud jsem a tak. Tipla jsem ho na kluka, který chodí na kurzy, kde se pohybuje hodně holek a chce někoho sbalit. Kurzy jógy a kreslení nejsou zrovna nejoblíbenější u kluků. Ale ocenila jsem jeho nápad. Pro jistotu jsem se zmínila, že jsem přijela do Irska za svým přítelem, aby měl jasno 🙂 .

Salsu stále válíme, ale bylo by mnohem lepší najít pořádný klub s pěkným parketem a trénovat po večerech jenom spolu. Na hodinách si totiž spolu moc nezatančíme. Pája začal tvrdě trénovat, asi tak třikrát týdně. Na kole teď jezdí děsně rychle, aby potrénoval tělo a měl rychlejší nohy při taekwondu.

Minulý týden jsem byla se školou na výletě lodí po řece Liffey, která protéká Dublinem. Bylo to bezva, jen průvodce mluvil dost rychle, tak jsem rozuměla jen málo. Ale vyhlídka byla pěkná a viděli jsme i povalujícího se tuleně. Páju už znají skoro všichni moji současní i minulí spolužáci, protože se mnou Pája začal chodit častěji do hospody a na společné akce. Jednou z nich byla i výuka irského tance. Bylo to v jedné klasické hospodě a učila nás jedna Američanka, která studovala irský tanec 15 let. Té bylo báječně rozumět. Dále tam byli dva lidé – hudebníci, kteří zajišťovali hudbu a zábavu. Dobře jsme se všichni bavili a naučili jsme se něco z irského tance, ale jen legrační verzi. Ale slečna nám samozřejmě předvedla i umění irského tance, což jsme znali již z Riverdance, ale teď jsme si to mohli pořádně prohlédnout.

Minulý pátek, kdy jsme byli v hospodě s kamarády ze školy a přišel tam i Pája, tak mi to božsky mluvilo anglicky, až jsem se sama divila. Ani jsem moc nemusela přemýšlet nad konstrukcí vět a  slovíčka přicházela celkem rychle. Pája mě taky pochválil. Ale toto krásné období nemá nikdy moc dlouhé trvání, protože hned v pondělí jsem se sešla se svojí kamarádkou z Běloruska a zase už to dřelo. Říkala jsem jí, jak mi to kecalo v pátek a ona na to, jestli jsem v sobě náhodou neměla alkohol 🙂 . Cizinci jsou stejně držkatí jako Pája, asi je tady všechny nakazil 🙂 .

O víkendu jsme si udělali s Pájou boží válecí dva dny. Jen jsme čučeli na filmy, vařili si dobrůtky a hráli si. Po stálém cestování a výletu do Čech jsme potřebovali pauzu. Ale tento víkend už zase vyrážíme do Malahide na hrad a podívat se na model železnice. Tak se mějte a pozdravujte ty, co nečtou deníček….

Zdravím všechny věrné čtenáře a děkuji za komentář od Ondry a Lídy. Nebojte se, já se nedám, ale Pája chce, abych psala vyvážený blog, tak tam nemůžu napsat všechno 🙂 .

Náš život v Irsku se poměrně ustálil. Pája pořád pracuje, poslední dva týdny začal zase pilně trénovat taekwondo, já pilně studuji, někdy je toho na mě moc a mozek to už nechce brát, ale to vždy brzy přejde. Člověk má dobrý pocit, když si zajde na oběd s Italem a Belgičankou a můžeme si popovídat. Všichni už z mých vyprávění znají Páju a říkají, že je sun (sluníčko), star (hvězda) a nebo hrozně milý. Tak si dokážete představit, že mezi námi pořád panuje láska jako trám.

Minulý týden jsem byla v nejstarší hospodě v Irsku Brazen Head, která je kousíček od místa, kde s Pájou bydlíme. Byli jsme tam se školou a mě se strašně líbila dublinská muzika. Nebylo to jen klasické šmidlání irské muziky, která je slyšet všude kolem, ale melodické pěkné písničky. S Pájou jsme byli zase na Salse a tentokrát jsme trénovali i po klasické hodině, abychom se mohli na Ondrově svatbě vytáhnout. Tento týden jsem byla na své první lekci jógy. Bylo to super a po půl hodině jsem začala i učitelce více rozumět, super relax a protažení těla.

No a největší událostí uplynulých čtrnácti dní byl výlet do Galway a na Aranské ostrovy. Výlet začal páteční cestou z Dublinu do Galway, která trvala 3,75 hod. V pátek dorazila jen první půlka výletníků a to já, Pája a Cristina. V sobotu dopoledne dorazil zbytek výpravy Laura 1, Laura 2 a Esti. V pátek jsme prošli centrum města a zakotvili v místní hospůdce. V sobotu jsme vyrazili na širší obhlídku města, ale protože centrum je celkem malé, vydali jsme se k pláži, dali jsme si irskou zmrzku a obdivovali místní otužilce, kteří se koupali v moři. Španělské dívky se na ně koukaly ze silnice, já s Cristinou jsme se odvážily i na pláž a Pája hrdina chtěl okusit moře a zabrouzdal bosými nožičkami k moři, bohužel však musel se smíchem utéct, protože voda byla opravdu mrazivá. Ušli jsme hodně kilometrů, Pája si dal záležet, abychom toho viděli co nejvíc a hlavně mu šlo také o to nás pořádně utahat. Já jsem si totiž trošku stěžovala na předchozí večer, kdy hostel byl sice v klidné části města, ale na chodbě dlouho do noci byla docela hlučná společnost. Pája mi tvrdil, že nemám poslouchat, kde se co šustne a spát, ale on nedokáže pochopit lehkost ženského spaní (Cristina taky vše slyšela). A tak jsem měla podezření, že nás chtěl Pája utahat hlavně proto, abych padla večer za vlast a hezky se vyspinkala.

Jednou Pája vymyslel, že se podíváme k majáku. Cristina ho sice upozorňovala na obrovské cedule, kde bylo napsáno, že je tam zákaz vstupu. My jsme tomu nevěnovali pozornost a mysleli jsme si, že Cristina je jen unavená a nechce se jí tam jít. K majáku totiž mířilo strašně moc lidí a bránu jsme viděli otevřenou. Nakonec se ukázalo, že trubky jsme my a Cristina měla pravdu, protože za otevřenou branou byl hlídač majáku a všem ukazoval, že mají slušně řečeno vypadnout.

V Galway mají zvláštní způsob uchovávání starých památek. Krásnou starou zeď, mají umístěnou v supermarketu a z místního hradu udělali banku. Navečer jsme dorazili i na Aranské ostrovy trajektem, kde jsme si užili bojovku najdi hostel. Pája měl sice podrobný návod, ale nějak se nám dařilo dokonale bloudit a když už jsme konečně hostel našli, nevěděli jsme, zda je to on nebo ne, protože to vypadalo jako obyčejný rodinný domek bez žádného popisku. Ale byli jsme rádi, že máme kde složit hlavu.

Další den jsme si vyhradili pouze na výlet na kolech po ostrově. Výlet to byl dlouhý, náročný, ale krásný. Většina slečen byly totiž příležitostné jezdkyně na kolech, a tak naše zadky chrochtaly blahem. Viděli jsme nádhernou krajinu, útesy, pevnosti a kostely. Všichni jsme byli unešeni zátokou tuleňů. Nejkrásnější pevnost byla u útesů, kde jsme okouzleně seděli a vychutnávali si výhled a také dobrou svačinku.  Druhou pevnost jsme viděli už z dálky, ale cestu k ní ne a ne najít. Nakonec Pája našel cestu, o které se ale dá velmi pochybovat, že někdy po ní někdo šel. Cristina si narazila palec, já se zapletla do pichavých křovisek a našli jsme na sobě několik desítek klíšťat. Znavení celodenním ježděním na kole jsme únavou dosedli na trajekt a strávili několik dalších hodin v autobuse do Dublinu.

Další víkend jsme prožili spíše relaxačně, protože v pondělí po Aranských ostrovech jsme všichni vypadali jak zombíci a další dny jsme se léčili z bolestí všeho druhu. Samozřejmě kromě Páji, který byl trénovaný. V sobotu jsme se dívali na dva české filmy a dvě české pohádky a v neděli vyrazili do Skerries podívat se na starý vodní mlýn a dva větrné mlýny. Bylo to strašně zajímavé a Adélka dostala od Páji Veverušku (plyšáka s velkýma očima).

V sobotu večer byli Áďa a Pája pozváni na rozloučení s Cristinou, ale Pájovi se nechtělo, tak jsem vyrazila sama. Cristina se totiž vracela do rodného Španělska po třech měsících pobytu v Dublinu a vůbec se jí nechtělo. Byla tam spousta dobrého jídla a pití a večer jsme vyrazili na diskotéky v centru Dublinu. Pařili jsme dlouho do noci a já se vrátila domů v půl páté ráno. Pája tvrdě spal a já myslela, že mě ani nezaregistroval. Ale ráno se mi svěřil, že můj návrat se nedal nepoznat, protože cítil, jak kdyby na něj sáhla smrt. Byla jsem trošku promrzlá, to uznávám, ale zas tak strašné to nebylo. S Cristinou jsme se pak loučili ještě v týdnu před naším odjezdem do Čech a darovali jsme jí CD s irskou taneční hudbou, protože se začala v Irsku věnovat tomuto tanci.

Předposlední dubnový den jsme dorazili do Čech na desetidenní dovolenou. Tím mé vyprávění na několik dní přeruším, protože deníček je psán pouze o zážitcích v Irsku….

Poslední den v březnu jsme jeli vyzvednout Pájovy rodiče na letiště. Naštěstí jsme již měli autíčko v pořádku. Pár dní před jejich příletem jsme totiž zjistili nemilou skutečnost, že máme baterku kaput. Naštěstí kousíček od našeho baráčku (ve stejné ulici) máme autoservis, kde nám baterku vyměnili. Pája to zařídil s obdivuhodnou rychlostí a my jsme tak měli na chvíli po problému s autem. O půlnoci jsme již čekali na letišti, ale bohužel obě komunikační techniky zklamaly, a my jsme museli hodinu strávit na letišti kvůli zpožděnému letu z Prahy. Dívali jsme se totiž na odlety z pražského letiště ještě doma na internetu a tam bylo zpoždění pouze 15 minut, což se ale nezakládalo na pravdě. Dále nám informaci o zpoždění posílala Pájova maminka, ale smsky bohužel nedorazily. Při čekání na letišti nás oslovil místní policista. Ani se nedivím, Pája vždy čerstvě po ostříhání vypadá poněkud nebezpečně, a tak nás raději prověřili, zda jsme pro Irsko neškodní. Policista chtěl po nás doklady a ptal se, co tam děláme. Já samozřejmě žádný doklad u sebe neměla, neboť jsem byla od Páji ujištěna, že v Irsku po mě nikdo nebude chtít, abych se legitimovala. Naštěstí mu stačil doklad od Páji a my mohli nabrat rodiče a jet domů okružní jízdou po Dublinu, protože Pája popletl cestu. Ale nebyla to jeho vina, letiště je totiž v rekonstrukci a velmi špatně značené.

Ve čtvrtek a v pátek Pája chodil do práce, já do školy a Pájovi rodiče byli navštívit Phoenix park a Sandymount. V sobotu jsme vyrazili na třídenní putování po jihovýchodním pobřeží Irska. Trošku nás zdržela ranní nepříjemnost ve formě poloprázdné pneumatiky zadního kola. Naštěstí měli již v servisu otevřeno, tam jsme kolo dofoukli a doufali, že to není nic vážného, co by nám znemožnilo cestování. Nakonec vše proběhlo bez problému, jen jsme raději ještě jednou dofoukávali během cesty.

První zastávka za krásného slunečného dne byla na pláži v Greystones, kde jsme sice neměli být, ale Áďa poněkud popletla cestu a skončili u moře, což nám ale vůbec nevadilo. Byl tu nádherný výhled na pláž. Áďa dostala první přednášku o tom, jak se má navigovat a skoro to vypadalo, že vzadu budeme sedět tři a Pája si bude dělat navigátora sám. Navigovat Páju je totiž velice nevděčná funkce a nikdo se do toho zrovna nehrne. Naštěstí jsme navigační krizi překonali a mohli neohroženě pokračovat dále, protože jak se ukázalo, další cesta byla na dodržení směru čím dál tím složitější. Z Greystones jsme jeli do města Wicklow a po krátkém tápání jsme našli věznici. Vřele všem doporučuji, neboť prohlídka je zde obzvláštněna o dva průvodce oblečené do dobových obleků a výklad je osobního charakteru. Jednotlivé cely už procházíte sami. Mnohem lepší než věznice v Dublinu, neboť tady vidíte figuríny v životních velikostech a zažijete plno překvapení a zážitků z praxe, třeba vázání v poutech, vážení a měření ve starých irských mírách apod.

Z věznice jsme zamířili ke krásám poloostrova Wicklow Head. Pro návštěvníky tu byl připraven neobvyklý průvodce – urousaný psík. S každým běhal k pláži plné kamínků, tam si zaštěkal a popovídal nám o místním golfovém klubu, a už pospíchal přivítat další zájemce o výhled na úžasnou přírodu a golfové hřiště. Pokračovali jsme po krásném pobřeží na východě Irska k Brittas Bay, kde byla nádherná písčitá pláž s barevnými kamínky. Většina byla plochá a mohli jsme si zasoutěžit o nejhezčí žabky.  Další cesta nás zavedla do města Arklow, které se pyšní unikátním mostem s 19-ti mostními oblouky. V Irsku je mnoho mostů hezčích i ošklivějších, ale tento je prý unikát. No nevím, já viděla jen 17 oblouků a Pája tvrdil, že další jsou schované a nejsou od řeky vidět 🙂 . V Arklow jsme byli celkem třikrát a z toho jednou neplánovaně. Všichni již určitě víte o tom, že Pája neví, kde je levá a pravá strana, to není žádné tajemství, ale v Arklow jsme zjistili další slabinu v jeho orientačním smyslu. Na kruhovém objezdu se nám snažil namluvit, že šipka ukazující doprava znamená, že máme jet rovně. Po pár kilometrech svůj omyl konečně uznal a navigátor dostal vynadáno, že mu měl říct již dávno, že jede špatně. No těžký život navigátorů!!! Irské kozí stezky jsou velmi špatně značené a orientaci v mapě tudíž velmi stěžuje. Takže pokud se sjede ze správné cesty 4. třídy, já jako navigátor přestávám trochu fungovat, protože je to jako věštit z koule. Naštěstí Pájův šestý smysl nás vždycky dokázal v pořádku dovézt na správné místo, když já a moje mapa jsme zklamaly.

Poslední zastávkou téhož dne byl soutok dvou řek Meeting of the waters, kde se setkávají řeky  Avonmore a Avonbeg (v překladu z irštiny do češtiny je to velká a malá řeka, Irové jsou někdy strašně originální). Noc jsme strávili ve městě Wexford. Do hotelu sice nedorazila naše rezervace, ale naštěstí měli volné pokoje, protože jinak bychom spali asi pod mostem. Dorazili jsme totiž k hotelu už v hodně pozdních večerních hodinách.

Druhý den jsme si šli prohlédnout město, ve kterém jsme přespávali a pokračovali do přírodní ptačí rezervace Wexford Wildfowl Reserve, kde mimo jiné přezimuje jeden druh hus, a to přímo jedna třetina celé světové populace tohoto druhu. Cestou k rezervaci jsme zachránili jednoho popleteného psíka, který nám vběhl pod auto. Díky Pajíkově opatrné jízdě a včasné reakci to přežil ve zdraví a majitel na nás ještě mával a smál se. Asi byl rád, že ten jeho sebevražedný ničema je v pořádku. Ostatně psi nás doprovázeli na našem výletě každý den. V rezervaci jsme tam zažili unikátní vzlet hus a odhadovali jsme, že míří do Grónska. Jelikož jsme tam byli časně z rána, kdy místní obyvatelé ještě spali, mohli jsme si rezervaci v klidu prohlédnout bez jediného turisty kromě nás. Přírodou jsme pokračovali do nádherného rozsáhlého zemědělského muzea. Muzeum sousedilo s hradem Johnstown Castle. Strávili jsme tam několik hodin než nám Pája všechno přeložil. Bylo to poučné a Pája se tak na chvíli mohl stát naším průvodcem a učitelem, což on velmi rád dělá.  Všude se pohybovalo plno pávů, ale žádný nám nechtěl ukázat krásu svého ocasu.

Pláží není nikdy dost, tak jsme zastavili u Carnsore point. Vyhrála jsem závod, kdo se první dotkne moře, což doteď nemůže Pája přenést přes srdce. Sice si trochu napravil reputaci, když vyhrál závod, kdo bude první u auta, ale řekněte sami, co je lepší: Být první u moře nebo u auta 🙂 .

Další hledání ostrova Lady’s island nebylo na první pohled náročné, ale při pokusu najít netradiční moderni kostel se naše teorie trochu rozcházely. Chtěli jsme najít jednu pláž u tohoto ostrova, ale totálně jsme se zamotali na cestách kolem honosných vil. Celá oblast byla poseta nádhernými baráčky, tak jsme se aspoň pokochali a jeli k již zmíněnému ostrovu z té nejznámější strany. Já jsem na tomto ostrově neshledala nic moc zajímavého kromě toho příšerného moderního kostela.

Museli jsme pospíchat, abychom stihli poslední prohlídku majáku na poloostrově Hook Head, tak jsme zredukovali Pajíkovu procházku kolem ostrova na minimum. Na maják jsme dorazili za obrovského větru a měli jsme co dělat, aby nás to nahoře neodfouklo. Byly tam nádherné útesy, po kterých jsme se prošli. Pája tam dělal ostudu s naším autíčkem, protože třikrát spustil alarm u našeho auta, pokaždé když zkoušel nastartovat. Vypadali jsme tam jak čtyři zloději, co neumí na poprvé ukrást auto. Chvíli trvalo než Pája objevil mechanismus alarmu a my mohli v pohodě odjet bez doprovodu policistů. To víte, autíčko teprve postupně objevujeme, protože má spousty skrytých vad a překvapení.

Hrad Slade byl jmenován v průvodci jako něco, co bysme měli vidět, ale jednalo se o naprosto nezajímavou zříceninu. Zato opatství Tintern Abbey bylo excelentní. Sice zavřené, ale viděli jsme toho hodně i tak. Musím pochválit Páju, který našel zapeklitou cestu a mohli jsme si tak užít nádhernou procházku po lese a přes starý most.

Dali jsme si večeři v jedné hospůdce, ale jelikož obsluha byla pomalá, neboť hospoda praskala ve švech, báli jsme se, že nestihneme poslední noční trajekt do Waterfordu. Vše ale dopadlo v pohodě, ještě jsme na něj čekali, a nalodili se. S námi cestovala i spousta opilých Irů. Jeden z nich nám otevřel kufr a Pája záchranář hned vyběhl, aby chránil svůj majetek. Naštěstí se ho výtržníci lekli a ještě se omluvili 🙂 . Měli jsme trochu problém s hledáním hotelu ve Waterfordu, protože nám přejmenovali silnici, a tak jsme si prohlédli celý noční Waterford než jsme hotel konečně objevili.

Jelikož jsme si za tmy trajekt nemohli pořádně prohlédnout, ráno jsme vše napravili a prohlédli si ho zblízka. Bylo to velikonoční pondělí a pán na trajektu si myslel, že konečně bude mít nějaké pasažéry, ale museli jsme ho zklamat, protože jsme se pouze kochali.

Z Waterfordu jsme zakotvili v Dunmore East, kde jsme našli dalšího psího průvodce. Vybral si Páju a musel mu pořád házet míček. Pája jel zaparkovat k majáku a nás nechal napospas nástrahám velkoměsta a dostali jsme bojovku dojít k majáku sami. Ale jelikož jsme šli děsně pomalu, protože někteří z nás stále fotili cokoli, co stálo i nestálo za fotku, raději nám šel Pája naproti. Prošli jsme se po hrázi, viděli další maják a nechyběl celodenní uragán a to doslova. Celý den jsme se ho už nezbavili.

V Tramore byl vítr tak silný, že jsme si ani netroufali pořádně si prohlédnout pláž a šli jsme se raději najíst do jednoho z fast foodů, kterých je tady opravdu hodně. Takové turistické místo, samé hrací automaty, normální restauraci tu nenajdete, nic moc pro nás, tak jsme razili dál a dál.

Dostali jsme se zase k pobřeží Copper Coast, kde jsme obdivovali tavírnu mědi a nádherný výhled na útesy, ze kterých díky větru létala pěna až daleko od pobřeží. Cestou jsme se stali chytřejšími na geologické stezce, která nám ukázala jak šel život na Zemi od počátku věků.

Ve Stradbally Cove (záliv) jsme objevili šíleného psa, který měl více energie než sluneční elektrárny v Rokytně. Pořád běhal sem a tam a majitelé ho nemohli odchytit. Mě se tam nejvíce líbily malinkaté mušličky – nalepené jedna na druhou tvořily úžasnou podívanou. Áďa tam našla hrabičky, a tak zvěčnila naše jména do písku a hrabičky putovaly do kufru a cestovaly až do Čech pro Michalku jako památka z dalekých cest.

Poslední zastávkou našeho výletu byly vodopády Mahon Falls. Slunce již zapadlo, vítr stále sílil a my měli co dělat, abychom proti větru dokázali jít. Všude byla mlha, doporučila bych toto místo na točení hororů nebo na odklizení neposlušných vězňů. Zimní bunda sice bylo O.K. ale nechránila už mé zmrzlé nožky. Po této strastiplné cestě už jsme zamířili domů a tentokráte nejkratší cestou do Dublinu, což je po dálnici.

Další den dost pršelo, tak jsme navštívili dvě nejznámější dublinské památky knihovnu v Trinity College a nejproslulejší knihu Book of Kells a Dublinský hrad.

  Teď o víkendu bylo v Dublinu nádherné počasí, a protože jsme byli vycestovaní z předchozího víkendu, jen jsme relaxovali, byli v parku a Pája se snažil opravit nějaké maličkosti na autě, což se mu ale nepodařilo. Zjistil však jednu důležitou věc, že tyto závady jsou neodstranitelné a nemusíme se tedy již s nimi v budoucnu zabývat. Hold není to nové auto, ale máme ho rádi i s jeho chybami. Stejně jako se máme rádi i já s Pájou a také nejsme dokonalí. I když si to Pája myslí 🙂 . O víkendu se Pája ještě postaral o výměnu našeho ucházejícího kola a koupil novou pneumatiku místo rezervy, která byla píchlá tak moc, že byla na odpis. Postupně se tak Pája postaral o všechny důležité závady na autě a můžeme tak díky němu vyrazit na letní dovolenou do Skotska. V neděli jsem byla ve Phoenix parku na pikniku s některými současnými i bývalými spolužáky, jejich kamarády atd. Bylo nás tam opravdu hodně. Musela jsem si asi dvakrát přesednout, protože ten den měli téměř všichni Španělé tendenci mluvit v jejich rodném jazyce. Tak jsem musela hledat skupinky hovořící anglicky. Tak se mějte všichni moc hezky a už se na vás za tři týdny moc těším.