Po snídani v pondělí 25. ledna jsme začali na netu hledat nejvhodnější byteček pro nás dva v části Dublin 8, protože tam Pája většinou bydlel a zná to tam jako svý boty. Našli jsme spousty nabídek a Pája začal volat na smluvení prohlídek. To nám trochu zkazilo náladu, protože jsme se většinou dovolali na záznamník nebo byl byt pryč. Podařilo se nám na odpoledne zajistit 2 prohlídky. Po dalším usilovném hledání jsme získali další kontakty a další 3 prohlídky. Po prozkoumání našich možností jsme se rozhodli, ze z těchto pěti bytů si musíme ten náš vybrat. Strávit další dny na netu hledáním a prodlužovat pobyt v hostelu se nám opravdu nechtělo a do pár nabídek jsme vkládali velké naděje, hlavně do první. Byl to dvoupokojový byt, prostorný a velice se nám na netu líbil. Po prohlídce jsme byli trochu zklamaní, neboť na nás moc nezapůsobil, hlavně velice nešikovné řešení jednotlivých místností. Pája začal mít deprese, co když si žádný nevybereme, ale to jsem mu hned vymlátila z hlavy 🙂 . Jednoduše vezmeme ten, co nás zaujme nejvíce, i když nebude dokonalý, sice v Pájovi ještě hlodal červík, ale uklidnil se. Dalších dvou prohlídek jsme se trochu báli z důvodu malého prostoru. Druhá prohlídka bytu se nám líbila strašně moc, i když jsme váhali nad kuchyňkou, tak malou jsme ještě nikdy neviděli. Nešlo ani o ten miniprostor, ale hlavně o naprostou absenci pracovního místa a pokud jsme nějaké našli, tak deska byla poloviční než normálně bývá. Ale řekli jsme si, že se s tím popereme. Po krátkém zhodnocení pro a proti jsme majiteli bytu zavolali a potvrdili, že si jeho byt pronajmeme. Je dokonce od něj osobně čerstvě vymalovaný, to není jako v Čechách, kde jsme se museli s vymalováním bytu nadřít my než jsme předali byt majiteli. Máme i vlastní parkovací místo pro naše budoucí výletní autíčko. Byt je v přízemí s okny do dvora, je tam opravdu klídek, i přesto, že je za byty obrovská rušná ulice. Máme hezkou ložnici se spousty úložného prostoru hlavně pro Pajíkovy věci (spousty toho za těch pár let v Dublinu nasbíral 🙂 ), již zmíněnou minikuchyňku, obývák s pohodlnou pohovkou a koupelnu s vanou. Od té doby co jsem se odstěhovala od rodičů jsem vanu neměla, tak si to užiju 🙂 . Třetí prohlídku jsme ještě absolvovali, i když jsme už byli rozhodnuti. Velice nás překvapilo, že byt vypadal velmi dobře, prostorně a velice se nám líbila kuchyň, malá, ale dobře uspořádaná. Začali jsme být trochu zvyklaní, ale ne na dlouho. Přeci jen jsme začali v tomto bytě hledat samé mouchy, abychom si ho zprotivili a podařilo se, i když z kuchyně jsme se nemohli odtrhnout 😛 . Ten týpek, co nám byt ukazoval, měl prý hodně zájemců a bude si vybírat, což nás taky hodně odradilo. Poslední prohlídku v 8 hodin večer už jsme odřekli, byt byl docela drahý a měli jsme ho jen jako zálohu. Prohlídku další den ráno jsme též již neabsolvovali. Byli jsme ten den tak strašně utahaní z celoodpoledního bloumání po Dublinu, že jsme večer akorát zbaštili poslední řízky a sdělili novinky přes ICO rodičům.

V úterý již šel konečně Pája do práce, dorazil tam po 11 hodině. Přeci jen si chudáček těžko zvyká na režim každý den v kanceláři, když teď pracoval pár měsíců z domova. Já jsem se potloukala městem, koupila si sama svůj první sendvič 😀 a netovala. Také napsala tyto 2 příspěvky. Takže se pro dnešek loučím a brzy naviděnou.

Zdravím všechny. Pro ty, které zajímá můj osud v Irsku s Pájou, dnešním prvním příspěvkem zakládám pravidelnou sekci o našich osudech. Předběžně slibuji tak týdenní aktualizaci, ale budu se snažit psát častěji. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží.

Rozloučení s naší rodnou zemí bylo pro nás oba drsné. Pro Páju z důvodu, že se za necelé 4 měsíce v Čechách slušně zabydlel, k tomu jsem samozřejmě velmi vypomohla já, neboť se měl jako v bavlnce, ale také jeho či již naši společní přátelé a především také jeho rodina. Člověk si na domov a všechny známé zvykne hrozně rychle. Pro mě to bylo mnohem těžší a stále je. Chystám se popisovat naše vtipné historky i případné těžké chvíle, záleží co se namane, ale doufám, že veselého bude mnohem více. K tomu ale odjezd do Irska bohužel pro mě nepatřil, i když je mi Pája velkou oporou a snaží se mi to tu ze začátku ulehčovat a já mu za to jsem velmi vděčná, ale přeci jen, než se tu zabydlím a najdu si nějaké kamarády a začnu trochu rozumět i lidem kolem sebe, to bude ještě nějaký ten pátek trvat. Zatím se tu cítím jak na dovolené, bydlíme v hostelu už druhý den a za týden mě zase čeká cesta do Čech z důvodu návštěvy Úřadu práce v Havlíčkově Brodě.

S Pájou jsme přistáli na dublinském letišti včas, i když jsme v Praze měli 40 minut zpoždění na odletu. Chviličku Pája jako obvykle tápal, kde vlastně má být Times hostel, chtěl mě znervóznit, ale já už ho znám, takže jsem se nedala rozhodit. Takže jsme s baglíkama doputovali až před hostel, zdál se nám poněkud menší než dle nabídky na netu, ale hlavně, že nás v noci pustili dovnitř a ubytovali v pokoji č. 29. Byli jsem celkem unavení a těšili se do postýlky, ale to jsme nevěděli, že nás čeká ještě dlouhá cesta. Nejdříve jsme s plnou polní vystoupali do třetího patra. Jelikož všude byly šipky a označení čísla pokojů od 1 do 29, bylo nám jasné, že náš pokoj je ten nejvzdálenější od recepce. Velice úzké chodbičky nám stěžovaly přesun, ještě k tomu byly nekonečné a stáčely se pořád na jednu a druhou stranu. Šla jsem první a na konci chodby, kde vedly schody zase dolu jsem si začala zoufat, ale netrvalo dlouho a šli jsme zase po schodech nahoru. Když jsem dorazili na konečnou, nedokázala jsem ani já ani Pája otevřít dveře. Oba jsme se na sebe podívali a věděli, že je zle, ale Pája jako gentleman mě tam zanechal a podnikl dlouhou cestu na recepci sám. Když dorazil i s recepčním, podařily se dveře po přemlouvání otevřít. Pokoj nás trochu zklamal, neboť nevypadal jako na netu, ale hlavně nás překvapila velká zima. Pustili jsme topeni, ale i v tuto chvíli po dvou dnech mám vždy studený nos, pokud tady strávím více než pár minut. Nějak to kamínka nestačí vytápět. Ale pokrok je znát. První noc jsem měla na sobě tepláky, tričko, mikinu a ponožky a druhou noc už jsem odložila před spaním ponožky a během noci mikinu. Dneska zkusím spát v noční košili 🙂 . Už dvě noci moc nespím, protože pod okny našeho pokoje jezdí neustále cokoli, co má kola a dělá randál. Když jsem Pájovi říkala, že mě překvapuje, kolikrát za noc tudy projede auto se zapnutou houkačkou, dozvěděla jsem se, že jsme poblíž policejní stanice. Hluk a zima by jsme snad ještě skousli, ale že nám nejde na pokoji net, nám docela vadí, protože kvůli tomu, jsme si tento hostel zajistili. Paní říkala, že o tomto problému ví a snaží se to spravit, ale my máme podezření, že v našem nejvzdálenějším pokoji internet nešel nikdy. Musíme se spokojit se společnou kuchyňkou, kde je asi ještě o 5 stupňů méně než v pokoji, neboť obrovskou místnost vytápí stejné topení jako v našem pokoji. Lidé tu obvykle sedí u notebooků se zimním bundou a dokonce jedna slečna s čepkou. Celkem vzato se už těšíme, až odsud zítra odejdeme. Pája říkal, že mu v Dublinu chybí teplo domova, ale to se už zítra změní.

It has been a long time since I wrote about our life in Ireland last time. Actually, it was more than 18! months ago. I will try to fix that now 😉 .

How are we here? always good 😀 . In the summer 2006, I went for my first big trip to Australia and New Zealand and, of course, I did not forget to write a diary about it. While I was in Australia I talked to Ondra or Palko sometimes and once Palko told me about his big plans. I asked him if he wanted to go traveling with me next time (that time he could not as he only started working in Tradesports). He told me, he would prefer going to another country, live there and travel around. It made me laugh because anytime I planned some trip, Palko always stayed at home as he was tired 🙂 . Nonetheless, it is getting better and sometimes Palko goes for some trip with me (after my several-days persuasion 😉 ).

Last summer, we had to move out of our lovely flat in Tandy Court to a house at Cameron Square. The house was not one of the best and the rent was quite high but we got used to it and in the end we liked living there. There was lots of big rooms in the house, so we did not have any problem accommodating a whole band Denudace, which was here on a concert tour. Only in the winter we suffered. The house was full of holes, probably for ventilation’s purposes and it was very hard to heat this house. There was always cold inside. It got slighly better when we filled all holes with pieces of plastic, but we always popped our eyes out when we saw our gas bill 🙂 . But I have to admit that the garden was really huge and we could do barbecue and park our bikes there (yep, even I have bought a bike).

Last July, we had to move again as our landlord wanted to go back to his house at Cameron Square. Ondra and Lida decided to try living on their own (probably because Palko was always at home with them 😉 – I am just kidding) and therefore Palko and I had to look for some place where to stay as well. My plan about camping in parks was not good enough to Palko so we found a very nice flat with two bedrooms. It is located near Tandy Court, where we used to live just ten months before. The rent is a bit high though the flat is super and big. The only thing we miss is a garden. Bikes have to be parked in a hall next to handrail but I do not mind that much as I started walking (and read while walking) to my work again 🙂 .

Also Ondra and Lida got their own flat in a house at Kilmainham. It is a bit far from the city centre but the flat is nice and two storey. They had and I think they still have a trouble with wasps, which took over their bathroom, and also with neighbours, who wake them up regularly every night. I would say they got used to it already though. Neither them have a garden so our barbecue’s time is over 🙁 . And we always stuffed ourselves with meat 🙂 .

Our moving was also interesting. We decided to have a party the night before moving and we invited lots of people. In the end there was about 15 of us and we celebrated not only our moving, but also my and Ondra’s bithdays (I got a cake from Lida and Ondra so we polished it off 🙂 ). It was also our leaving party. The day after we moved all our stuff to our new flats thanks to Vlastík (a friend of Libor) with a car. Although we do not live together anymore, we regularly meet up every weekend for a pint 😉 . For me it does not make any difference since I was never at home and if I came late in the night, everybody was sleeping already 🙂 .

I still train aikido and last July, exactly for my 27th bithday, I did my first dan grading and became a holder of a black belt. I did the grading in České Budějovice and my mum was not that happy about that. I came to the Czech Republic for 10 days and I spent 7 of them by training aikido 🙂 . Now I have been trying to order my hakama (a black trousers) from Japan. I would like to get my name in Japanese embroidered on it. At first I did not know how to translate my name to katakana (Japanese alphabet) and after Tetsu (a guy from our dojo) translated it for me, I did not know how to fill it in a webform. So I have to give a call to a company in Japan and ask about it which is not that easy as their business hous are when here is between midnight and 8am. I always sleep at this time. But I will order it once 😛 .

In addition to that I started training Taekwondo in January and I am a holder of a yellow belt at the moment. I am preparing myself for my next grading in October and also for a national competition a week later. Of course I have to go there. Everybody can compete in sparring, patterns and breaking techniques. I will not be able to do breaking techniques (probably because I could break my arm or leg instead of a board 😀 ), but I have tried that already and it is not that hard 8) . But I will definitely try sparring, just have to train a bit since my kicks are not that good.

We also started travelling, Ondra and Lida are in Canada right now. Lida started working in a customer service department in Lufthansa in February and she got some special deal for flight tickets. Therefore they decided to take two weeks off and go to see the world 🙂 . Last news from them were about their visit of Toronto and they were talking about hiring a car and travelling somewhere to a countryside and to Niagara falls. If they were not eaten by a bear (I hope they were not as Palko and I gave Ondra a lecture about dangerous world 🙂 ), we will hear about them soon.

We had a very bad summer here in Ireland, it was raining for nearly three months and we could not go for any trip at all. When it stopped in mid August, I started going camping with anybody who was willing to go. But I already wrote about it. Palko, I and Ken (a colleague from my work) decided to fly to Rome for four days in November. In addition to that I would like to go to South America for a month hopefully next March to see my old friend Ricardo, who is back to Chile over 1 year. Palko said he would go with me, so we will see.

In case anybody is interested in knowing about Letyn, one of the founding members of our fellowship of friends in Ireland, so he is at home in Pardubice. He has still been working for an Irish company and now he is going to establish a Czech branch of it. He has already found an office and an employee and he is looking for the second one. Moreover his bosses are coming this week for a visit so I hope he will show them also something better than Pardubice 😛 .

And what about our English? I have to say that after more than two years of living in Ireland, I am almost happy with my English. I can express nearly everything I want, I can understand pretty well and in addition to that I have lots of Irish (and non-Irish too) friends who teach me some slang and Dublin accent :-). Ondra’s and Palko’s English are probably the same.

And what next? We all decided to stay here for at least another year, until our leases expire. But I said to my boss that I would like to stay indefinetely and I will tell him when I change my mind.

Hello from Ireland say Pavlík, and also Palko, Ondra and Lída

PS: As usually I would like to apologise to anybody I managed to insult, and also to anybody I did not (maybe next time) 😀 .

On Monday on my way to work, I was reading about cryopreservation in an old issue of 21st Century (a czech magazine). Cryopreservation is a process where cells or whole tissues are preserved by cooling to low sub-zero temperatures, such as -196°C. The article desribed how problematic this process is since any cell contains a significant amount of water. When we try to freeze water, it goes through few states and one of them is crystallic state which damages cells and they die. Despite of this, some people let themselves freeze freely.

There was also described an experiment with strawberries which I decided to try. Few strawberries are put to a fridge without any treatment. They will be taken out next day, unfreezed and we can check their condition before eating them. In contrast to fresh strawberries, these will be slighly mashed and their structure will be damaged. The reason for this is just water contained in cells, which created small crystals during slow freezing and those damaged cells’ structure. We are supposed to get better results if we sugar strawberries before puting them to a fridge. Sugar can partially absorb free water.

It sounded interesting and tastily to me and then I decided to try this experiment. On my way home I stopped by in Dunnes Stores and bought two packs of strawberries in an action for 5 euro. When at home, I put 3 strawberries to a bag, sugared another 3 (unfortunately we did not have an icing sugar so I had to use a granulated one) and put them to other bag as well. Both bags were put to a fridge and the rest of strawberries were eaten by myself and Palko – anyway we know the taste of fresh strawberries and they could go off :-).

Next day I took strawberries out of the fridge, let them unfreeze and tasted them. When I tasted the sweet one, I tried to persuade myself that it is slighly better but it was not. Strawberries from both bags were kind of mashed, some of them were sweet though :-). Maybe it was caused by granulated sugar I used but anyway I would not let myself freeze not even if I was sugared properly ;-).

PS: If anyone decided to try this experiment, write your results to the comment.

Will be written