Pozdrav z Austrálie 6

Psáno 1. září 2006

Ahojky,

tak se opět hlásíme, tentokráte už ale z Nového Zélandu. Ve středu jsme se totiž přemístili o kousek východně, ale vše po pořádku.

Naposledy jsem psal o Sydney a o Opera House. Další den jsme se vydali vlakem a autobusem na pláž Bondi Beach, kde jsme se i koupali ve studené vodě a v obrovských vlnách. Dokonce se v nich dalo i surfovat bez prkna, jedna vlna mě vyplivla přímo až na břeh a to jsem jel asi 20 metrů. Stačí se jen rozplavat a je to. Potom jsme se vydali podle pobřeží po útesech a zpět domů.

Minulé pondělí jsme se vydali na organizovaný zájezd do Blue Mountains (modrých hor). Modré jsou prý kvůli tomu, že jsou porostlé eukalypty a jejich olej vytváří mlhu, která způsobuje modrý efekt. Je to to samé jako s oblohou. Jeli jsme malým autobusem a řidič nám zastavoval na kdejaké vyhlídce, takže jsme viděli vodopády, Australský Grand Kaňon a také jsme jeli na nejstrmějším vlaku na světě. Sklon byl 51 stupňů. Když jsme do toho nasedali, říkal jsem si, proč tam skoro ležíme, když se to rozjelo, pochopil jsem. Byl to pěkný sešup a také jsme měli klec ze všech stran, abychom nevypadli. Dole jsme měli procházku deštným pralesem, kde nás s Kukinem honil průvodce, protože jsme byli moc pomalí a nebyl čas. Také jsme viděli olympijské městečko. Šílené dílo. Postavili kupu stadionů a dokonce i domy pro ubytování sportovců na jednom místě. Je to obrovské, teď liduprázdné. Domy prý byly prodány, ale stadiony tam stále zejí prázdnotou. Zpět do Sydney jsme potom jeli lodí za tmy a viděli celé noční Sydney z vody.

Poslední den (rozhodli jsme se náš pobyt v Sydney prodloužit na 5 dní) jsme strávili prohlídkou muzea námořnictví, kde jsme se dostali i na vysloužilou bitevní loď a ponorku z druhé světové války. Ponorka byla strašně mrňavá a lidé tam museli spát skrčení. Ptal jsem se tam jednoho vysloužilého námořníka, jak to zvládali a on řekl, že poté, co člověk sloužil na ponorce už usne všude 🙂 . Pravda. Také mi říkal, jak se prý člověk v Austrálii dostane na ponorku. Nejprve musí mít zájem, pak je fyzický trénink a psychotesty a nakonec jde za kapitánem, dostane sklenici vína a když ji vypije, zůstane mu v puse odznak delfína. Ten si připne a je "ponorkář" 🙂 . Tohle je prý oficiální ceremonie. Večer jsme se pak přesunuli autobusem do Canberry.

Původně jsem chtěl nejprve prozkoumat Canberru a druhý den půjčit auto a jet do vesmírného komunikačního střediska (Canberra Deep Space Communication Complex), ale v autobuse jsem dostal šílený nápad (který se Kukinovi už od začátku nelíbil 🙂 ), že můžeme půjčit v hostelu kolo a jet na kole. To jsme také udělali. Mělo to být pouze 40km tam a dalších 40km zpět. Bohužel jsme cestou tam zabloudili (jeli jsme bez mapy 😉 ) a přijeli do vesmírného střediska z druhé strany po ujetí alespoň 50km. Tam jsme si ovšem vyslechli úžasnou přednášku pro malé děti (byla tam škola) o funkci střediska, o Marsu, o vesmíru a také jsme shlédli video o posílání sond na Mars a obrázky z Marsu. Bylo to super a docela sranda, protože děti měli takové dotazy, jako třeba zda byl už ve vesmíru Jamajčan 😀 . Průvodce se je snažil navnadit co to šlo aby se z nich stali kosmonauti (nebo astronauti?), protože prý až přistane první člověk na Marsu, nechce slyšet žádný americký slogan stylu "malý krok pro člověka ale velký skok pro lidstvo" ale pořádné "G’Day Mates!" 🙂 . Také jsme se dozvěděli, že video se snímky Neila Armstronga z Měsíce byli přijmuty tady. Prý v Americe měli jakousi závadu a měli obraz vzhůru nohama a tak Neil musel chvíli čekat na žebříku, než zmobilizovali Australské středisko a než tu vyšel měsíc.

Cestu zpět do Canberry jsme našli bez problémů, ale bylo to samý kopec. Kukin téměř každý kopec vycházel, já čekal na vršku. Dělal jsem si z něj srandu, že to je jak na Zélandě, jen že bude víc pršet. To mě nenáviděl 🙂 . Kdybychom jeli stejnou cestou tam, asi bych to také vzdal. Měl jsem toho také plné zuby. Večer jsem si ale vlezl do vířivky v hostelu a kupodivu nás ani po tom nebolely další dny nohy.

Následující den jsme chtěli prozkoumat Canberru a poté jen v noci do Melbourne, ale lilo jako z konve a jak na potvoru řidiči MHD stávkovali. Takže nebyla žádná šance se někam podívat. Nakočili jsme tedy do autobusu, zamávali Canbeře a vydali se do Melboure.

V Melbourne jsme strávili víkend jen průzkumem města, ale další muzea už nás nějak nebrali a tak jsme více lenošili. V sobotu jsme vylezli na nejvyšší budovu ve městě (opět prý nejvyšší na jižní polokouli) a porozhlédli se po městě. Nic výjímečného, žádná význačná budova. V ceně bylo opět video o Melbourne a okolí doplněné velice pěknou a chytlavou písničkou 🙂 . Potom jsme na Federation Square (náměstí) pozorovali jakéhosi herce asi hodinu a pak jsme se vydali na tržnici. Večer jsme ale měli unikátní program. Vydali jsme se na zápas fotbalu Aussie Rules. Byla to akce organizovaná hostelem a také nám nejprve promítli video s vysvětlením pravidel. Je to něco mezi Galským fotbalem a Rugby, těžké vysvětlit pravidla, ale důležité bylo, že náš tým vyhrál na celé čáře 🙂 . Tím ovšem večer neskončil. Poté jsem se s několika lidmi z hostelu vydal do jednoho nočního klubu, kde bylo od jedenácti do jedné pivo a vstup zdarma. Pekně jsem se tam za ty dvě hodiny opil a protože hudba za nic nestála, vydal jsem se jako správný Čech domů, když chtěli za pivo platit 🙂 .

V neděli jsme shlédli starou Melbournskou věznici, ale byla to bída. V Irsku mají mnohem lepší expozice. Tady byly v celách jen vývěsky o konkrétním životě jakýchsi vězňů a hlavně jakéhosi Neda, který byl cosi jako Jessie James. Prý měl bandu a používal speciální železné brnění. Nakonec ho ale dostali střelou do nohy a pak oběsili.

V pondělí jsme s Kukinem půjčili auto a vydali se na dvoudenní cestu po Great Ocean Road. Rozhodovali jsme se mezi touto možností a ostrovem, kde je možné vidět za soumraku tučňáky, ale vyhrála příroda. První den jsme zamířili nejprve na pláž, kde se každé velikonoce konají nevětší surfařské závody v Au, viděli jsme několik vodopádů a vyhlídek a projeli se podle moře. Z této silnice je nádherný výhled na pobřeží a měli jsme i pěkné počasí. Také jsme byli na obhlídce majáku na Cape Otway a celého areálu a potkali tam chlápka, který nám po zavíračce cestou od majáku ukázal plácek s medvídky Koala. Bylo jich tam po stromech plno a tak jsme nějaké nafotili. Také to tu ve vnitrozemí vypadalo jinak, než na co jsme byli zvyklí. Vše tu bylo zelené, plné pastvin a já si připadal jako v Irsku.

Přespali jsme v jednom "hostelu", kde jsme byli s Kukinem sami a mě se podařilo zavřít dveře od koupelny tak, že jsem je už nemohl otevřít a musel jsem vylézat oknem 🙂 . Další den jsme viděli plno skalních útvarů na útesech, jako Londýnský most, 12 apoštolů, větrná díra atd. Těžko popsat, to se musí vidět na fotkách (a že jich máme – asi 300). Kukin je snad někdy nahraje na web. Také jsme zamířili k jednomu velkému vodopádu a potom na vrch vyhaslé sopky na západ slunce, který jsme přes mraky neviděli 🙂 . Já jsem na cestě poklimbával, čemuž se Kukin pořád smál 🙂 .

Následující den (ve středu) jsme se přemístili na Nový Zéland do Aucklandu a čtvrtek jsme strávili jen relaxováním, čtením průvodců (doteď jsem o NZ nic nečetl a vím jen, že tu mají 10x víc ovcí než lidí 🙂 ) a plánováním cesty na kolech a také hledáním půjčovny kol. Původně jsme chtěli v pátek vyrazit, ale v půjčovně potřebovali den na to, aby kola připravili (namontovali držáky na tašky, blatníky, světla, gumy atd.) a tak jsme přesunuli odjezd z Aucklandu na sobotu. Naše první zastávka bude u horkých pramenů, abychom se pěkně ohřáli.

V pátek jsme tedy prozkoumali Auckland a to opět z vrchu. Mají tu zase jednu vysokánskou věž, ale už se nám nechce utrácet a tak jsme se pěšky vydali na nejvyšší sopku (Auckland je postaven na vyhaslých sopkách) v okolí, Mount Eden. Byl to travnatý vršek s 50 metrů hlubokým kráterem a nádherným výhledem na celé město a tak jsme tam proseděli celé odpoledne. Kukinovi ale bohužel došly baterky ve foťáku 🙁 . Večer jsme konečně dostali naše kola i s brašnami, nechali jsme v půjčovně přebytečné věci (plavky, suvenýry atd. 🙂 ) a zítra můžeme konečně vyrazit.

Posledně jsem slíbil také nějaké novinky od Kuřete a Smejkiho, ale bohužel se s námi moc nechtěli bavit. Ptal jsem se jich na cestu a jen jsem se dozvěděl, že jeli ze severu na jih a že se jim to líbilo 🙂 . Na každou otázku mi odpověděli jen jednou větou, takže jsem to brzy vzdal. Jen Kukin byl sprdnut za to, že jim nedal vědět, že nefungují stránky proseckého aikida. Na jeho obranu ale musím dodat, že strávil (sice neúspěšně) dvě předešlé noci snahou to spravit. Podařilo se mu to až ve středu večer, takže galerie fotek opět funguje. Když bude čas (a Kukin chvíli vzhůru 😮 ), možná se tam objeví i další fotky 😀 .

Jinak s Kukinem se nám cestuje docela dobře, Kukin by pořád spal a nic nedělal, já jsem zase akční a tak ho pořád někam honím po všech čertech. Já vždy vymyslím nějakou blbost, Kukin mi to odkýve a pak z žertu nadává, že to byl zase nápad a že jsem blázen (což mi kupodivu říká mnoho lidí 😀 ). Ale jinak máme pořád srandu, kecáme už od Brisbane až na výjímky pořád anglicky, Kukin si dokonce koupil gramatiku a studuje po večerech (když nespí 😉 ). Pak po večerech plánuju něco akčního na další den a Kukin jde hibernovat na 9-12 hodin. Všichni, které jsme tu potkali si z něho dělali srandu, občas po ránu totiž vypadá jak zombie, chvíli mu trvá než se probudí (jako Palkovi 😉 ). Cestou do Canberry se mě dokonce řidič ptal, jestli Kukin není na drogách, že vypadá jak zfetovaný 😀 .

Ale když náhodou jedeme autem, tak se role otáčí. Kukin řídí a já klimbám u navigace. Kukin se mi potom směje, jak dokážu usnout na 10 minut, pak se probudit, zorientovat a říct, že má zatočit 🙂 . On totiž nikdy neví ani kam vlastně jedeme 😀 . Tak dost pomluv a zážitků ze života.

Teď se momentálně nacházíme v časové zóně UTC+12, což dělá 10ti hodinový časový posun oproti Česku a 11ti hodinový oproti Irsku. Také mám nové telefonní číslo +64210574246. Výběr SIMky byl docela sranda, mají tu jen jednoho operátora a jednu nabídku, takže se mi chlápek smál, že se diví, proč jsem si vybral právě tento tarif (mimochodem pěkně drahý) 😀 .

Jinak mi už také po dvou měsících došly peníze, které jsem naspořil na celý výlet, ale od předčasného návratu mě zachránil můj nejlepší spolubydlící (prý jsem mu to nikdy neřekl, a nebo to prospal 😉 ) Palko, kterému tímto znovu děkuji 🙂 .

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža