Pařba ve Woolshedu

Hned po ránu jsem vyrazil s Kuřetem a Smejkim na kole do centra. Oni jeli na poslední den do školy, já chtěl jít na internet a nakupovat na další cestu. K internetové kavárně jsem dorazil v půl deváté, kdy byla ještě zavřená, a proto jsem se rozjel k Lagoonu. Téměř nikdo tam v tuto hodinu nebyl a já si tam tedy sedl a psal deníček. Asi po hodině jsem se pěšky vydal do kavárny, kde jsem psal deníček na internetu.

V poledne jsem si odskočil na obídek do obchodního centra, dal jsem si standardní kwai-du (nudle), nakoupil sušenky na odpoledne a šel zpět do kavárny.

Ve 4 hodiny jsem šel zavolat domů mamince, abych jí vylíčil zážitky z potápění a také řekl, že jedeme na 12 dní do divočiny a že o mě po tuto dobu neuslyší. Nefungují tu totiž mimo město ani mobily.

Potom jsem volal Kuřeti jak to vypadá s dnešní pařbou od jejich školy. Včera mi totiž říkala, že se u nich ve škole dají koupit za $7,50 lístky do nějakého klubu a je k tomu večeře a jedno pití zdarma. Kuře říkalo, že se sejdeme v 7 před obchoďákem. Šel jsem tedy zatím zpět do kavárny.

Když jsem se srazil s Kuřetem, Smejkim a Kukinem, chvíli nám trvalo, než jsme našli klub Woolshed. Nikdo totiž pořádně neznal ani název a tak jsme jezdili na kolech centrem sem a tam 🙂 . Nakonec jsme klub přece jen našli a před ním jsme potkali kamarádku Kuřete a Smejkiho ze školy a dva další korejce. Společně jsme tedy vešli a objednali si jídlo. Já si dal žebírka s opečeným bramborem. To mi bylo doporučeno jedním z korejců (psal bych jména, ale bohužel se nedali zapamatovat 🙁 ) a normální cena byla 14 dolarů. Museli jsme pak čekat chvíli frontu u výdeje a s jídlem jsme si šli sednout do patra a baštili. Byla to mňamka 😛 .

Potom jsme šli s Kuřetem pro piva a kecali jsme s korejci u stolu. Když jsem šel na záchod, všiml jsem si u jednoho stolu Billa a Mavy, korejců, kteří s námi byli na barbecue minulý čtvrtek. Tak jsem k nim přisedl a kecal s nimi. Za chvíli přisedlo i Kuře a také její učitel John (docela dobrý chlapík 🙂 ).

Asi v 9 hodin začala neobvyklá soutěž dobrovolníků, v níž se hrálo o bungee jump pro dva lidi. Dobrovolníci byli dva kluci a dvě holky. Soutěž měla čtyři kola a vítězný tým si mohl jít zadarmo skočit.

První kolo sestávalo z vypití pinty čehosi vypadajícího dost odporně a z tváří soutěžících bylo vidět, že to odporně i chutnalo 🙂 . Vyhrály kupodivu holky, protože jeden kluk to neustál.

Druhé kolo bylo o prorážení balónků, ale jen za pomocí boků při použití různých sexuálních poloh. Kluci se opravdu snažili a také vyhráli.

Třetí kolo bylo o vypití co největšího množství džusu z kelímku poté, co vám do ruky pustí elektrický proud. Vyhrály opět holky, protože kluci měli tak silný stisk, že kelímek úplně rozmačkali a džus vytekl.

Čtvrté a závěrečné kolo byl tanec na klíně (lap dance) jednoho z barmanů a musím uznat, že kluci se opravdu snažili. Při téhle části soutěže většina korejců zavírala oči 😉 .

Celou soutěž nakonec vyhráli kluci. Rozhodování totiž bylo na publiku a přeci jen předvedli lepší show.

Po skončení soutěže jsem ještě kecal s Mavou. To už začala hrát hudba a tak jsme šli tancovat. Jen Kukin seděl u stolu. Dříve večer mi ukazoval svoji učitelku a byla to docela kočka. Teď jsem si všiml, že tancuje sama a tak jsem přemlouval Kukina, ať jde tancovat s ní. Nechtěl. Tak jsem mu to šel dohodnout a pak jsem ho tam dotáhl 🙂 .

Pak jsem zase tancoval s Mavou a protože nějací cvoci začali tancovat na stole, nechtěl jsem zůstat pozadu (ale já jsem úplně normální 😀 ). Ukecával jsem nejprve Mavu, ale nechtěla a tak jsem tedy vyskočil na stůl sám. Poté, co jsem se asi 3x praštil o střechu do hlavy, jsem to vzdal a seskočil na lavici. Mavu jsem vystrčil na stůl a přeci jen se vešla lépe 🙂 .

Po chvíli se k nám přidal i Bill, Kuře a další lidé a u nás na stole bylo brzo plno. Dokonce i učitel John se přidal, ale brzo to také s otlučenou hlavou vzdal. Okolo půlnoci jsem si všiml, že Kuře se Smejkim někam zmizeli. Šel jsem se tedy podívat ven a našel jsem je tam kecat s Johnem a nějakými Švýcary. Vmísil jsem se tedy do debaty a téměř jsem si nevšiml, že Korejci odcházejí.

Kuře se Smejkim a Kukinem už chtěli jet také domů a tak jsme se tedy rozloučili s korejci a japonci, kteří už byli na odchodu. Když odešli, Kuře se Smejkim začali být nějací smutní z toho, že už své spolužáky neuvidí. Nechali jsme je tedy s Kukinem o samotě a vydali se domů. Kuře se Smejkim dorazili asi o půl hodiny déle.