Zařizování bytu

Zdravím všechny, kteří vydrželi a čtou si i další naše příhody z Dublinu. Upřímně řečeno zařizování bytu nám dalo dost zabrat, a tak jsem si dala předsevzetí, že udělám cokoli proto, abychom tady vydrželi alespoň rok, protože představa nějakého brzkého stěhování zpátky do Čech mě dost děsí. Proto si raději tady zvyknu, ať to stojí cokoli. Je pravda, že mě teď trochu drží nad vodou můj středeční odjezd do Čech, kde mám v plánu setkání s rodinou a spoustou kamarádů. Doposud se učím angličtinu jen doma, ale nejvíce času jsme dosud strávili vybíráním a zařizováním bytu. K dnešnímu dni máme již vše nejpotřebnější zvládnuto a už budeme jenom dolaďovat. Jsme z toho velmi udření, ale maximálně spokojení s výsledkem. Máme perfektní byteček.

Ve středu 27. ledna jsme se vystěhovali z hostelu a dojeli busem obtěžkaní pěti báglíkama do našeho nového bydlení, kde už na nás čekal náš domácí. Vypadá na slušného chlapíka a už nám i vyměnil hadici u sprchy, která tekla. Byl tam i instalatér, aby opravil záchod. Na druhý pohled nám byt připadal poněkud zanedbaný. Všude plíseň v oknech, pavučiny, špinavý koberec a prach. Trošku jsme z toho byli zklamaní, ale byli jsme rádi, že už nejsme bezdomovečci. Pája šel do práce a já se pustila do prvního úklidu, který byl nekonečný až do neděle. V ten samý den nám přijeli i věci z Čech, našich 10 krabic vážilo zhruba 105 kg. Pán nám i nabídl české pečivo, tak jsme si koupili chlebíka. Začali jsme tedy zkoumat obsahy jednotlivých krabic a bylo to jako rozbalování vánočních dárků: překvápko, co tam najdeme 🙂 . První věci našly svoje místo a Adélka tak měla již vše vybaleno. S Pájou jsme pak uklízeli až do noci. Pajíkovy věci přijely o den později a ty se tu povalovaly až do neděle. Ale není to jen proto, že by to byly věci chlapa a ty se obecně pomalu uklízejí, ale Pája chodí do práce a má tedy méně času.

V pátek jsem jela za Pájou na oběd do Blackrocku. Jelikož jsem měla jen padesáti eurovou bankovku, tak jsem si šla koupit lístek ke kase, ale pán byl ze mě nějaký zmatený a nevěděl, kam chci jet. Podařilo se mi totiž přehodit Blackrock za Rockblack, ale pán napodruhé pochopil. K obědu jsme si dali klasické Fisch and Chips, mňam.  V bytě jsme stále měli děsný bordel, až jsem došla k závěru, že to snad nikdy tady nebude vypadat jako u lidí. Když se nějaká krabice vybalila, byl tu ještě větší nepořádek než předtím, dalo by se říct, čím víc se člověk snažil něco uklidit, tím víc přibývalo věcí a nedalo se vůbec nikam šlápnout. To ale Pájovi nezabránilo v tom, aby na pátek večer objednal hospodu se dvěma jeho slovenskými kamarády. Že půjdeme na chvilku, na jedno. No šlo se na jedno asi jako v Čechách, byli jsme v české hospodě CZECH INN. Z večera si odnáším jedno ponaučení: už nikdy nebudu chlastat v Irsku se Slovákama. Další den jsem myslela, že zahodím hlavu a pokračování bylo i v neděli. Navzájem jsme se s Pájou podpírali a došli domů, ale Pája neměl další den žádné následky. Já jsem se totiž obětovala, a když jeden jeho kamarád objednal pro každého panáka slivovice, tak jsem ji nechtěla přijmout, protože ji vůbec nepiju. Ale když jsem zjistila, že by ji místo mě musel vypít Pája, tak jsem si řekla, že to mu nemůžu udělat. Příště už se zachovám jinak 🙂 .

Poté co jsem se v sobotu v poledne trochu uschopnila jsme šli s Pájou vyřizovat PPP (papír plný problémů). Spousty věcí, které v bytě nebyly, jsme se vydali shánět. Kdo nenakupoval ještě nikdy s Pájou, tak nepochopí 🙂 . To se nejdřív musí obejít hromada obchodů, aby se zjistilo, co kde mají a porovnat to, a pak teprve jít opravdově nakupovat. Když mě Pája vzal i do místí tržnice, moje nálada byla na bodu mrazu. Když se ale začal náš seznam vyškrtávat a naše baťohy se plnily, bylo to lepší. První várku věcí jsme dotáhli domů a Pája vymyslel, že se pojedeme podívat do jednoho obchodu UDĚLEJ SI SÁM, protože jsme chtěli ještě dokoupit pár poliček do skříní. Bohužel si zapomněl zjistit, zda tam uvedenou věc prodávají a zda mají vůbec otevřeno. Připomínám, že s mojí opičkou a absolvování již jednoho vyčerpávajícího chození po x obchodech, jsem byla značně znavena a samozřejmě nejen, že měl ochod zavřeno, ale byly tam jen věci do koupelen. Jelikož jsme tuto náročnou cestu absolvovali pěšky, ukecala jsem Páju, abysme do centra jeli busem. Kdyby nepodlehl mým zoufalým očím, tak ještě teď asi někde ležím napůl cesty domů. Jeli jsem do Dunnes Stores a koupili si knihovničku, kterou Pája nesl pěšky až domů, upozorňuji, že vážila 17 kg. Měli jsem batůžky narvané k prasknutí, Pája v rukách knihovnu, já skládácí koš na prádlo a střídali jsme si půllitry. To byla ta chvíle, kdy jsem si řekla, že tu zůstanu alespoň rok. I když jsme byli zničení, tak jsme i pouklízeli další věci večer v bytečku. Do bytu jsme si museli pořídit následující věci (tento seznam je spíš pro nás, abysme věděli, co vše jsme za jedno odpoledne dokázali v Dublinu sehnat): sprchový závěs s rybičkami, stojánek na kartáčky s mušličkami, háčky na ručníky a osušky, tmel, věšák na bundy, koberečky do koupelny, talíře, půllitry, knihovničku, koš na prádlo, který má využití i na sezení, potraviny z polského obchodu, odpadkový koš, příbory, odkapávač, skleničky, potah na matraci.

V neděli se Pája vrhnul na důkladné vysávání celého bytu a odplísnění oken a utěsnění dveří a oken. Šlo mu to báječně. Máme totiž skoro všude koberce, tak to bylo náročné. Hlavně proto, že tu všichni chodí v botách po celým bytě, tak ten koberec dostává zabrat. Zítra nám snad konečně připojí internet, takže to tu zase podupou. Měli ho připojit již v sobotu, ale týpek odešel, protože nemohl najít krabici, kterou by zprovoznil naši zásuvku. Když Pája volal správci baráku, tak mu řekl, že je někde pod poklopem a že by si to NTL měla najít sama. Tak tam Pája ještě  sobotu volal, ale další termín nám řekli až v úterý, i když byl Pája drsnej. Dnes mu zase  volali, aby potvrdili montáž a Pája jim opět důrazně řekl, aby konečně poslali někoho, kdo to připojí. Tak uvidíme. Dále se tu Pája vyřádil v kutilství, což on děsně rád, Musel opravit žaluzie, zatmelovat díry v kuchyňské lince, spravit světla, panty u dvířek a sestavit knihovničku. V neděli večer jsme udělali ještě velký nákup a můžeme již i vařit. Tedy až na to, že jsme nesehnali sůl. Byli jsme v Lidlu, Sparu a Centře a nic. Ti Irové snad nevaří a nebo při vaření nesolí. Ale Čechy to jistí, ještě si Pája poručil mák, takže to ke konci týdne v Čechách zařídím.

Ještě jsem zapomněla pár drobností: máme strašně malou postel pro dva: 138 cm na 190 cm. Je to opravdu velký rozdíl, v Čechách jsme měli 160 cm šířku, nejde o to, že se musíme k sobě víc tulit 🙂 , ale o to, že z obou stran je postel volná a oba máme opravdu pocit, že z postele jednou či později sletíme. Kousíček od našeho bytu je česká hospoda Pifko. V neděli jsme tam byli na obědě a Pája si dal klasiku vepřo, knedlo, zelo a já neodolala a dala si smažený hermelín s kroketami a Kofolu. Cítili jsme se zase jako v Čechách. Jinak máme velice zajímavé okolí. Z jedné strany to vypadá, že je to nějaká chudinská čtvrť, vybitá okna, nějaký zdemolovaný objekt a z druhé strany je jedna z nejrušnějších ulic v Dublinu. Bydlíme také kousek od Paulíny (Pájova kolegyně z práce). Do dvora k apartmánům vcházíme branou, která má speciální kód na otvírání, ale není potřeba, protože je rozcapená pořád dokořán 🙁 . Ve dvoře jsou velice zajímavá místa k parkování, tedy všude, kde je to možné. Jsou přesně očíslovaná, také máme jedno. Např. parkovací místo č. 1 je těsně před naším vchodem do baráku, takže se denně prodíráme mezi autem a křovím. Čumák auta je jen několik desítek cm od vchodových dveří. Naštěstí když nám ve středu a čtvrtek dovezli věci, tak tam auto nebylo, jinak by bylo skoro nemožné nastěhovat věci do bytu. Náš byt je v přízemí, takže parkovací místo č. 2 je zase naopak přímo u našeho okna do ložnice. Dokonce i popelnice jsou zabarikádovány parkujícími auty, nějak jsme nepřišli na to, jak se tam dostanou popeláři. Ale vzhledem k tomu, že popelnice jsou přeplněné a ještě jsme tu popeláře neviděli, tak si s tím asi hlavu nelámou. Máme v bytě krabici kartonů a čekáme jen na vysypání popelnic. Tady mají tříděný odpad na plast, papír a kartony vše do stejných popelnic a třeba sklo tu zase netřídí. Stejně tak jsem dosud nepochopila, proč Irové dosud neobjevili kouzlo pákových baterií. Nejen, že mi trvá věčnost než na dvou kohoutkách namíchám správnou teplotu pro mytí nádobí nebo sprchování, už jsem si z dětských let odvykla, ale v umyvadle můžete strčit ruce pouze pod horkou nebo ledovou vodu, každá totiž teče ze zvláštního kohoutku. Stačí si jen vybrat, co máte radši.

Takže se loučím a v Čechách tento týden s některými z vás naviděnou.