Slunečný pozdrav prvního březnového dne

Zdravím všechny, slyšela jsem, že je u vás už skoro jaro, to my si museli počkat až na dnešek, kdy je nádherné slunečné počasí celý den. S každým pondělkem mě většinou čekají změny ve škole. Odešla nám jedna studentka Tatsiana (Běloruska), ale vyměnily jsme si čísla a tento týden si půjdeme někam sednout a pokecat a nebo se projít, když počasí vydrží. Vzhledem k jeho velikým změnám raději nic neplánuji dopředu. Máme jednu novou studentku Hafsa (Francouzka s marockými kořeny), chodí se mnou i na konverzaci, ale bude tu jen 2 týdny, přijela za sestrou. Na konverzaci taky přibyli 2 noví studenti a naopak jedna studentka zase skončila. Tak často se to mění, že se začínám ztrácet nejen ve jménech nových lidí, ale především v tom, jak dlouho tu jednotliví lidé jsou či budou, odkud jsou apod. Asi si na to zavedu zvláštní sešit 🙂 . Také jsme dostali novou učitelku, což mě velmi mrzí. Brona byla perfektní, lekce měly spád, spousty nových slovíček a domácích úkolů (opravdu jsem to napsala, neupadla jsem na hlavu, ale jsem ráda za to, když se doma můžu připravovat a přijde mi to důležité), hodně toho namluvila a hráli jsme spousty her. Tahle nová učitelka Sarah vypadá, že učí jen krátce a uděláme s ní za stejný čas tak čtvrtinu věcí, ale třeba se rozjede. Zase je jí mnohem lépe rozumět. Dám jí šanci, ale Brona měla šmrc a byla děsně ukecaná a dozvěděli jsme se spousty věcí.

Zítra jdeme s Pájou na první lekci Salsy, jsem moc zvědavá, jaké to bude a jak nám to půjde. Jako samouci jsme to zkoušeli loni v létě, ale nejvíc nám šla cha-cha. Tak uvidíme.

V neděli se možná sejdu se dvěma spolužačkami u jedné z nich doma a budeme každá vařit typické jídlo pro naší zemi. Dost těžký úkol, protože většina typických českých jídel je dlouhá na přípravu a také tu některé ingredience nejdou sehnat. Tak si to zatím promýšlím a hlavně já těch typických českých jídel moc nenavařím…

V pátek minulý týden se mi podařilo prozkoumat pěšky kus Dublinu a některé kusy dokonce několikrát, protože jsem neměla mapu a chtěla jsem jít do obchodního centra. Nejdřív jsem to chtěla vzdát a poté co jsem našla řeku Liffey jít domů. Ale protože mám pro strach uděláno, šla jsem to zkusit do centra a hledala a hledala, ale nějak jsem se divně motala a motala, až jsem si řekla, že dojdu k té veliké budově naproti a pak zamířím k řece a domů. A úplnou náhodou jsem se ocitla tam, kde jsem chtěla. To bylo radosti 🙂 . Nazpátek už jsem šla najistotu, tedy po cestě, kterou jsem si pamatovala od Páji a dostala jsem se na ulici, kde mám školu a bylo vymalováno. Ale musím si nějak vštípit Dublin do paměti, už je to ostuda, že se tady v Dublinu po měsíci ještě nevyznám.

V sobotu jsme s Pájou vyrazili do Phoenix parku a bylo to opravdu super až na to, že jsme děsně zmrzli a odpoledne pršelo. Ale byla to báječná procházka po čerstvém vzduchu, byli jsme na prohlídce prezidentského sídla (tady od roku 1990 mají na nejvyšším postu ženu), vyslechli si spousty zajímavostí. Trošku jsem rozuměla, ale stejně mi Pája dělal osobního překladatele. Pak jsme šli na prohlídku papežova kříže, který tu byl vztyčen, když Papež přijel do Dublinu a sloužil tady mši pro milion lidí. Nejvíc mě zaujalo, že v celém Phoenix parku je strašně moc daňků a ti tam jen tak pobíhají a můžete jít až k nim a oni se vás nebojí. To já z Čech neznám, tam všechna divoká zvířata jen co uvidí člověka, tak zdrhají. Sice jsem se trochu bála, protože ta stáda byla veliká, ale oni jsou tak na lidi zvyklí, že splynete s divokou přírodou jako jedno tělo a jedna duše.

V neděli jsme pak šli do věznice Kilmainham Gaol, bylo to moc zajímavé, ale tady jsem nerozuměla skoro vůbec, tak se Pája musel snažit vše si zapamatovat, aby mi to mohl převyprávět. Člověk se tak úplně vžil do života za mřížemi a že to bylo hodně kruté, a to je jen 110 let zpátky. Měli tam děsnou zimu, dříve dokonce chlapi, ženské i děti byli zavíráni do jedné místnosti. Některé odváželi do britských kolonií, nejdříve do Ameriky, pak do Austrálie a to na 7 let, 14 let nebo na doživotí a i když je propustili, tak neměli peníze na to, aby se mohli vrátit ke své rodině. A přitom někteří z nich nebyli žádní zločinci, ale jen v době hladomoru ukradli pecen chleba pro sebe a svou rodinu. Na prohlídku navazovala i návštěva muzea, tam bylo strašně moc čtení o všech možných rebeliích a povstáních kvůli nezávislosti pro Irsko. Jelikož bylo Irsko přes 800 let pod britskou nadvládou, dovedete si představit, že se pořád někdo bouřil a chtěl se osamostatnit. Bylo toho tolik, že jsem to už začala shledávat poněkud nezajímavé, ale Pája byl ve svém živlu. Naštěstí dostal hlad stejně jako já a mohli jsme v klidu odejít a venku vytáhnout klasickou svačinku 🙂 .

Odpoledne jsme pak s Pájou hráli deskovou hru Alhambra a musím se pochlubit, že jsem dvakrát vyhrála. Ale Pája to hrál poprvé v životě a byl fakt dobrej. Pak jsme ještě hráli kostky a to zas vyhrál on. Jinak Pája udělal galerii fotek z tohoto roku, co jsme v Dublinu. Pravidelně tam budou přibývat fotky z našich výletů apod., takže kdo má raději fotky než psaný text, tak se jukněte na tento odkaz http://www.jandic.com/galerie.php?dirname=2010, vždy stačí rozkliknout jednotlivé datum a načtou se vám všechny fotky k danému tématu či dni. Ale upozorňuji, že ani tady se textu nezbavíte, protože Pája děsně rád poučuje, takže tam najdete spousty informací o daném místě, historii atd.

Ze sociálky zatím nemám žádnou odpověď, tak ani nevím, jestli někdy vymámím svoji podporu z místního úřadu. Už jim to docela trvá, hlavně, aby mi to pak zpětně doplatili. Přeci jen, když jsme v té unii, tak ať taky něco sypou 🙂 .

Už jsem tu skoro měsíc v kuse a začíná se mi poněkud stýskat. Jinak do Čech přiletíme s Pájou 29. dubna a odletíme 9. května, takže kdo by nás chtěl vidět, tak ať si najde čas a dá nám vědět. Kdo dřív přijde, ten dřív mele 🙂 .