Máme vlastní autíčko

Zdravím všechny a začnu nejnovější novinkou: již několik dní nám říká pane nový člen rodiny Citroen Saxo. Je to náš miláček, včera jsme si ho vyzvedli se zcela novou technickou a dnes vyzkoušeli první celodenní výlet. Jezdí naprosto skvěle, je deset let staré, ale vypadá na svůj věk velmi dobře. Máme dokonce střešní okno, které tady v Irsku určitě často využijeme 🙂 . Máme super nové pneumatiky a superřvací repráky. Jedinou vadu, kterou naše autíčko má, je špatně řaditelná jednička. Uvidíme, zda to rozchodíme. Auto jsme měli koupené už od soboty ale vyzvedli jsme si ho až za 6 dní, protože muselo na technickou. Byli jsme ale rádi, že jsme už v sobotu zaplatili zálohu. Protože za dva dny tam přišel jiný člověk, který se na auto díval den před námi, ale chtěl si to rozmyslet. No a v pondělí tam přišel, že ho chce koupit, ale měl smůlu, protože bylo už naše. V úterý pak prošlo bez problémů technickou a v pátek jsme si autíčko vyzvedli.

Byla to docela fuška najít krásné auto v našem cenovém rozmezí. Většinou jsme nacházeli auta ve zbědovaném stavu, poškrábaná, nabouraná apod. Jedno auto nám nabízeli dokonce s rozbitým předním sklem a totálně sjetými pneumatikami. Nad hledáním vhodného auta jsme strávili 2 dny a viděli celkem 4 autobazary. Dnes jsme byli na dlouhém výletu a zítra jedeme do Kilkenny, takže bude mít tento týden zátěže dost 🙂 .

V sobotu jsme patřičně oslavili nákup autíčka, jak jinak v hospodě Tram. Na stěnách tam všude mají obrázky tramvají, které kdysi jezdily po Dublinu než je vyšouply dvoupatrové autobusy. Původně jsme chtěli jít do centra na irskou hudbu, ale vzhledem k blížícímu se svátku svatého Patricka to bylo nemožné. Všude bylo tolik lidí, že bychom si tak mohli maximálně stoupnout na bar. Tak jsme museli dál od centra a hráli tam bezva hity a skoro nikdo tam nebyl, všichni totiž pařili v centru kromě nás 🙂 .

Minulou neděli jsme výletovali zase po Dublinu. Šli jsme do muzea Leprechaunů (skřítků). Těšili jsme se na to jako malé děti, ale byli jsme dost zklamaní. V muzeu nebyl jediný skřítek 🙁 , a co víc, vlastně v něm nebylo vůbec nic. Na začátku nám vyprávěl pán o legendách o skřítcích, a pak už jsme šli sami do různých pohádkových místností, kde ale byla k vidění vždy jen jedna věc a k tomu naprosto nezajímavá. Jediné, co se nám líbilo, byl obří nábytek.

Zítra nastupuju do intermediate. Docela se těším, protože poslední dobou byla ve škole trochu nuda a já moc potřebuju nové podněty k učení. Zároveň tam jsme ale dobrá parta a tak mě trochu mrzí, že je tak často neuvidím. Ale třeba zítra spolu jedeme do Kilkenny a plánuju také pařbičku v našem bytečku, kde budeme zase vařit jídla typická pro země, ze kterých pocházíme. V neděli jsem pro změnu byla na takové pařbičce u Angely. Jídlo bylo príma, ale měla tam děsné vedro a ještě si tam zapálila, tak mě tam teda nejlíp nebylo. Já jsem za Čechy přinesla perník, který pekl Pája. Děsně moc všem chutnal.

I když už Dublin docela znám a chodím bez mapy, jednou se mi to vymstilo. Zkoušela jsem jednu ze zkratek, kterou mi poradil Pája, ale bohužel jsem odbočila o ulici dál a zamotala jsem se tak, že jsem musela potupně vytáhnout mapu a přišla jsem do školy o čtvrt hodiny později. Dveře zamčené, ale po pěti minutách se mi podařilo dobouchat a vpustili mě dovnitř.

Už máme za sebou tři lekce Salsy. Už je to docela složité, a proto jsme se rozhodli, že si půjdeme zatančit Salsu nějaký večer do hospody. Vyrazili jsme do jednoho hotelu, ale zdálo se nám to tam moc nóbl a tančilo se jen v takové zvláštní uličce, tak jsme nakonec změnili plán a rozhodli se hledat nějakou irskou hudbu. Po několika neúspěších jsme jednu hospůdku našli a zaposlouchali se. K tomu jsme si připíjeli místní dobrotou jablečným a hruškovým moštem.

Níže přikládám fotku s mojí kamarádkou Hafsou, která sice už odjela zpátky do Francie, ale v dubnu by měla zase přijet na týden do Dublinu a doufám, že se uvidíme. Jediný kontakt, co na ní mám, je email a nějak se mi nedaří jí odeslat zprávu. Vždy se to vrátí jako nedoručené.

V úterý jsme měli ve škole Svatopartickovskou párty. Na ní jsem nemohla chybět. Pilo se dobré pivko, hrála bezva živá muzika s kytarou, dokonce i náš majitel školy zazpíval. Pokecala jsem i trochu česky s Filipem, dalším českým studentem naší školy. Domů jsem se dostala až v půl druhé, kde na mě čekal Pája. Cestou z hospody domů mě Pája po telefonu vysvobodil, protože jsem šla trochu na jinou stranu. Pak jsem na ulici odmítla pozvání na skleničku od jednoho Francouze a v pořádku se dostala domů k Pájovi.

Ve středu byl den svatého Patricka, největší svátek v Irsku. To se všichni lidé zblázní, oblečou se jako zelené příšery a vyrazí do ulic na průvod a poté chlastat. Průvod byl príma, měli jsme dobré místečko. Bylo to takové dětské a šílené, ale příjemná změna ulic Dublinu. Chtěli jsme pak jít na ruské kolo a hrad, ale Irové ti umějí udělat takové fronty, že jsme to vzdali a raději půjdeme na pouťové atrakce zase někdy do Chrudimi. Co je malý, to je hezký. Sváteční den nás nějak zmohl, tak jsme si odpoledne pospali krásné tři hodinky.

Dnes jsme výletovali celý den, bylo to naprosto super, většinu dne sluníčko, ale foukal mrazivý vítr. Navštívili jsme Newgrange, velice zajímavé místo, které je starší než pyramidy. Přímo z něj čiší stáří a mystično. Více fotek pak najdete zase v galerii, až ji Pája doplní. Opět nestíhá, ale určitě se dočkáte. Nebojte, nedopadne to jako s fotkami z Austrálie, kde byl v roce 2006, a ještě doteď tam má napsáno, že bude doplněno později 🙂 . Newgrange je hrobka, kde v neolitické době pohřbívali mrtvé, tedy pouze jejich popel. Dále jsme se vydali do Monasterboice, jeden z mnoha hřbitovů s keltskými kříži, ale tady navíc je největší válcová věž v Irsku. Dále jsme pokračovali na Hill of Slane, kde jsme nalezli další hřbitov a zbytky kostela, které se dali suprově prolízat a vyšplhat i nahoru na věžičku. Nachází se tam také moc hezký hrad, který jsme viděli ze silnice, ale je bohužel nepřístupný. Pouze jednou ročně se tam konají rockové koncerty a v roce 2000 tam zpíval také Bryan Adams (můj oblíbenec). Posledním cílem naší cesty byl Hill of Tara, sídlo dávných králů. Kdo byl králem Tary, tak byl králem Irska. Teď tam už žádné sídla nenajdete, ale je tam božsky zvlněná louka, která ukazuje, jak dříve bránili své pevnosti pomocí příkopů. Takže se pro dnešek loučím a zase někdy nashledanou.