Velké výletování

Poslední den v březnu jsme jeli vyzvednout Pájovy rodiče na letiště. Naštěstí jsme již měli autíčko v pořádku. Pár dní před jejich příletem jsme totiž zjistili nemilou skutečnost, že máme baterku kaput. Naštěstí kousíček od našeho baráčku (ve stejné ulici) máme autoservis, kde nám baterku vyměnili. Pája to zařídil s obdivuhodnou rychlostí a my jsme tak měli na chvíli po problému s autem. O půlnoci jsme již čekali na letišti, ale bohužel obě komunikační techniky zklamaly, a my jsme museli hodinu strávit na letišti kvůli zpožděnému letu z Prahy. Dívali jsme se totiž na odlety z pražského letiště ještě doma na internetu a tam bylo zpoždění pouze 15 minut, což se ale nezakládalo na pravdě. Dále nám informaci o zpoždění posílala Pájova maminka, ale smsky bohužel nedorazily. Při čekání na letišti nás oslovil místní policista. Ani se nedivím, Pája vždy čerstvě po ostříhání vypadá poněkud nebezpečně, a tak nás raději prověřili, zda jsme pro Irsko neškodní. Policista chtěl po nás doklady a ptal se, co tam děláme. Já samozřejmě žádný doklad u sebe neměla, neboť jsem byla od Páji ujištěna, že v Irsku po mě nikdo nebude chtít, abych se legitimovala. Naštěstí mu stačil doklad od Páji a my mohli nabrat rodiče a jet domů okružní jízdou po Dublinu, protože Pája popletl cestu. Ale nebyla to jeho vina, letiště je totiž v rekonstrukci a velmi špatně značené.

Ve čtvrtek a v pátek Pája chodil do práce, já do školy a Pájovi rodiče byli navštívit Phoenix park a Sandymount. V sobotu jsme vyrazili na třídenní putování po jihovýchodním pobřeží Irska. Trošku nás zdržela ranní nepříjemnost ve formě poloprázdné pneumatiky zadního kola. Naštěstí měli již v servisu otevřeno, tam jsme kolo dofoukli a doufali, že to není nic vážného, co by nám znemožnilo cestování. Nakonec vše proběhlo bez problému, jen jsme raději ještě jednou dofoukávali během cesty.

První zastávka za krásného slunečného dne byla na pláži v Greystones, kde jsme sice neměli být, ale Áďa poněkud popletla cestu a skončili u moře, což nám ale vůbec nevadilo. Byl tu nádherný výhled na pláž. Áďa dostala první přednášku o tom, jak se má navigovat a skoro to vypadalo, že vzadu budeme sedět tři a Pája si bude dělat navigátora sám. Navigovat Páju je totiž velice nevděčná funkce a nikdo se do toho zrovna nehrne. Naštěstí jsme navigační krizi překonali a mohli neohroženě pokračovat dále, protože jak se ukázalo, další cesta byla na dodržení směru čím dál tím složitější. Z Greystones jsme jeli do města Wicklow a po krátkém tápání jsme našli věznici. Vřele všem doporučuji, neboť prohlídka je zde obzvláštněna o dva průvodce oblečené do dobových obleků a výklad je osobního charakteru. Jednotlivé cely už procházíte sami. Mnohem lepší než věznice v Dublinu, neboť tady vidíte figuríny v životních velikostech a zažijete plno překvapení a zážitků z praxe, třeba vázání v poutech, vážení a měření ve starých irských mírách apod.

Z věznice jsme zamířili ke krásám poloostrova Wicklow Head. Pro návštěvníky tu byl připraven neobvyklý průvodce – urousaný psík. S každým běhal k pláži plné kamínků, tam si zaštěkal a popovídal nám o místním golfovém klubu, a už pospíchal přivítat další zájemce o výhled na úžasnou přírodu a golfové hřiště. Pokračovali jsme po krásném pobřeží na východě Irska k Brittas Bay, kde byla nádherná písčitá pláž s barevnými kamínky. Většina byla plochá a mohli jsme si zasoutěžit o nejhezčí žabky.  Další cesta nás zavedla do města Arklow, které se pyšní unikátním mostem s 19-ti mostními oblouky. V Irsku je mnoho mostů hezčích i ošklivějších, ale tento je prý unikát. No nevím, já viděla jen 17 oblouků a Pája tvrdil, že další jsou schované a nejsou od řeky vidět 🙂 . V Arklow jsme byli celkem třikrát a z toho jednou neplánovaně. Všichni již určitě víte o tom, že Pája neví, kde je levá a pravá strana, to není žádné tajemství, ale v Arklow jsme zjistili další slabinu v jeho orientačním smyslu. Na kruhovém objezdu se nám snažil namluvit, že šipka ukazující doprava znamená, že máme jet rovně. Po pár kilometrech svůj omyl konečně uznal a navigátor dostal vynadáno, že mu měl říct již dávno, že jede špatně. No těžký život navigátorů!!! Irské kozí stezky jsou velmi špatně značené a orientaci v mapě tudíž velmi stěžuje. Takže pokud se sjede ze správné cesty 4. třídy, já jako navigátor přestávám trochu fungovat, protože je to jako věštit z koule. Naštěstí Pájův šestý smysl nás vždycky dokázal v pořádku dovézt na správné místo, když já a moje mapa jsme zklamaly.

Poslední zastávkou téhož dne byl soutok dvou řek Meeting of the waters, kde se setkávají řeky  Avonmore a Avonbeg (v překladu z irštiny do češtiny je to velká a malá řeka, Irové jsou někdy strašně originální). Noc jsme strávili ve městě Wexford. Do hotelu sice nedorazila naše rezervace, ale naštěstí měli volné pokoje, protože jinak bychom spali asi pod mostem. Dorazili jsme totiž k hotelu už v hodně pozdních večerních hodinách.

Druhý den jsme si šli prohlédnout město, ve kterém jsme přespávali a pokračovali do přírodní ptačí rezervace Wexford Wildfowl Reserve, kde mimo jiné přezimuje jeden druh hus, a to přímo jedna třetina celé světové populace tohoto druhu. Cestou k rezervaci jsme zachránili jednoho popleteného psíka, který nám vběhl pod auto. Díky Pajíkově opatrné jízdě a včasné reakci to přežil ve zdraví a majitel na nás ještě mával a smál se. Asi byl rád, že ten jeho sebevražedný ničema je v pořádku. Ostatně psi nás doprovázeli na našem výletě každý den. V rezervaci jsme tam zažili unikátní vzlet hus a odhadovali jsme, že míří do Grónska. Jelikož jsme tam byli časně z rána, kdy místní obyvatelé ještě spali, mohli jsme si rezervaci v klidu prohlédnout bez jediného turisty kromě nás. Přírodou jsme pokračovali do nádherného rozsáhlého zemědělského muzea. Muzeum sousedilo s hradem Johnstown Castle. Strávili jsme tam několik hodin než nám Pája všechno přeložil. Bylo to poučné a Pája se tak na chvíli mohl stát naším průvodcem a učitelem, což on velmi rád dělá.  Všude se pohybovalo plno pávů, ale žádný nám nechtěl ukázat krásu svého ocasu.

Pláží není nikdy dost, tak jsme zastavili u Carnsore point. Vyhrála jsem závod, kdo se první dotkne moře, což doteď nemůže Pája přenést přes srdce. Sice si trochu napravil reputaci, když vyhrál závod, kdo bude první u auta, ale řekněte sami, co je lepší: Být první u moře nebo u auta 🙂 .

Další hledání ostrova Lady’s island nebylo na první pohled náročné, ale při pokusu najít netradiční moderni kostel se naše teorie trochu rozcházely. Chtěli jsme najít jednu pláž u tohoto ostrova, ale totálně jsme se zamotali na cestách kolem honosných vil. Celá oblast byla poseta nádhernými baráčky, tak jsme se aspoň pokochali a jeli k již zmíněnému ostrovu z té nejznámější strany. Já jsem na tomto ostrově neshledala nic moc zajímavého kromě toho příšerného moderního kostela.

Museli jsme pospíchat, abychom stihli poslední prohlídku majáku na poloostrově Hook Head, tak jsme zredukovali Pajíkovu procházku kolem ostrova na minimum. Na maják jsme dorazili za obrovského větru a měli jsme co dělat, aby nás to nahoře neodfouklo. Byly tam nádherné útesy, po kterých jsme se prošli. Pája tam dělal ostudu s naším autíčkem, protože třikrát spustil alarm u našeho auta, pokaždé když zkoušel nastartovat. Vypadali jsme tam jak čtyři zloději, co neumí na poprvé ukrást auto. Chvíli trvalo než Pája objevil mechanismus alarmu a my mohli v pohodě odjet bez doprovodu policistů. To víte, autíčko teprve postupně objevujeme, protože má spousty skrytých vad a překvapení.

Hrad Slade byl jmenován v průvodci jako něco, co bysme měli vidět, ale jednalo se o naprosto nezajímavou zříceninu. Zato opatství Tintern Abbey bylo excelentní. Sice zavřené, ale viděli jsme toho hodně i tak. Musím pochválit Páju, který našel zapeklitou cestu a mohli jsme si tak užít nádhernou procházku po lese a přes starý most.

Dali jsme si večeři v jedné hospůdce, ale jelikož obsluha byla pomalá, neboť hospoda praskala ve švech, báli jsme se, že nestihneme poslední noční trajekt do Waterfordu. Vše ale dopadlo v pohodě, ještě jsme na něj čekali, a nalodili se. S námi cestovala i spousta opilých Irů. Jeden z nich nám otevřel kufr a Pája záchranář hned vyběhl, aby chránil svůj majetek. Naštěstí se ho výtržníci lekli a ještě se omluvili 🙂 . Měli jsme trochu problém s hledáním hotelu ve Waterfordu, protože nám přejmenovali silnici, a tak jsme si prohlédli celý noční Waterford než jsme hotel konečně objevili.

Jelikož jsme si za tmy trajekt nemohli pořádně prohlédnout, ráno jsme vše napravili a prohlédli si ho zblízka. Bylo to velikonoční pondělí a pán na trajektu si myslel, že konečně bude mít nějaké pasažéry, ale museli jsme ho zklamat, protože jsme se pouze kochali.

Z Waterfordu jsme zakotvili v Dunmore East, kde jsme našli dalšího psího průvodce. Vybral si Páju a musel mu pořád házet míček. Pája jel zaparkovat k majáku a nás nechal napospas nástrahám velkoměsta a dostali jsme bojovku dojít k majáku sami. Ale jelikož jsme šli děsně pomalu, protože někteří z nás stále fotili cokoli, co stálo i nestálo za fotku, raději nám šel Pája naproti. Prošli jsme se po hrázi, viděli další maják a nechyběl celodenní uragán a to doslova. Celý den jsme se ho už nezbavili.

V Tramore byl vítr tak silný, že jsme si ani netroufali pořádně si prohlédnout pláž a šli jsme se raději najíst do jednoho z fast foodů, kterých je tady opravdu hodně. Takové turistické místo, samé hrací automaty, normální restauraci tu nenajdete, nic moc pro nás, tak jsme razili dál a dál.

Dostali jsme se zase k pobřeží Copper Coast, kde jsme obdivovali tavírnu mědi a nádherný výhled na útesy, ze kterých díky větru létala pěna až daleko od pobřeží. Cestou jsme se stali chytřejšími na geologické stezce, která nám ukázala jak šel život na Zemi od počátku věků.

Ve Stradbally Cove (záliv) jsme objevili šíleného psa, který měl více energie než sluneční elektrárny v Rokytně. Pořád běhal sem a tam a majitelé ho nemohli odchytit. Mě se tam nejvíce líbily malinkaté mušličky – nalepené jedna na druhou tvořily úžasnou podívanou. Áďa tam našla hrabičky, a tak zvěčnila naše jména do písku a hrabičky putovaly do kufru a cestovaly až do Čech pro Michalku jako památka z dalekých cest.

Poslední zastávkou našeho výletu byly vodopády Mahon Falls. Slunce již zapadlo, vítr stále sílil a my měli co dělat, abychom proti větru dokázali jít. Všude byla mlha, doporučila bych toto místo na točení hororů nebo na odklizení neposlušných vězňů. Zimní bunda sice bylo O.K. ale nechránila už mé zmrzlé nožky. Po této strastiplné cestě už jsme zamířili domů a tentokráte nejkratší cestou do Dublinu, což je po dálnici.

Další den dost pršelo, tak jsme navštívili dvě nejznámější dublinské památky knihovnu v Trinity College a nejproslulejší knihu Book of Kells a Dublinský hrad.

  Teď o víkendu bylo v Dublinu nádherné počasí, a protože jsme byli vycestovaní z předchozího víkendu, jen jsme relaxovali, byli v parku a Pája se snažil opravit nějaké maličkosti na autě, což se mu ale nepodařilo. Zjistil však jednu důležitou věc, že tyto závady jsou neodstranitelné a nemusíme se tedy již s nimi v budoucnu zabývat. Hold není to nové auto, ale máme ho rádi i s jeho chybami. Stejně jako se máme rádi i já s Pájou a také nejsme dokonalí. I když si to Pája myslí 🙂 . O víkendu se Pája ještě postaral o výměnu našeho ucházejícího kola a koupil novou pneumatiku místo rezervy, která byla píchlá tak moc, že byla na odpis. Postupně se tak Pája postaral o všechny důležité závady na autě a můžeme tak díky němu vyrazit na letní dovolenou do Skotska. V neděli jsem byla ve Phoenix parku na pikniku s některými současnými i bývalými spolužáky, jejich kamarády atd. Bylo nás tam opravdu hodně. Musela jsem si asi dvakrát přesednout, protože ten den měli téměř všichni Španělé tendenci mluvit v jejich rodném jazyce. Tak jsem musela hledat skupinky hovořící anglicky. Tak se mějte všichni moc hezky a už se na vás za tři týdny moc těším.