Nejvyšší hora v Irsku

Tento příspěvek se bude týkat především našeho vyčerpávajícího výletu do hrabství Kerry a výstupu na tři nejvyšší vrcholy v Irsku. Plánů jsme měli hodně, ale jelikož jsme si v sobotu trochu přispali a cesta z Dublinu do Killarney byla mnohem delší než jsme předpokládali, dorazili jsme do cílového města až později odpoledne. Proto jsme museli plány hodně zredukovat a jako obvykle si slíbit, že to není naše poslední cesta do těchto končin. Cesta byla dlouhá rovnou ze tří důvodů. Za prvé jsme si konečně pořídili novou mapu. Podle staré se nám špatně jezdilo, protože tam nebyly zakresleny nové dálnice, a když jsme se náhodou ztratili (přiznávám, v Irsku to není tak těžké se ztratit), tak jsme netušili, kde zrovna jsme. Nová mapa super, dokonce tam byla i čísla sjezdů, ale při cestě z Dublinu do Limericku jsme zjistili menší technickou závadu. Vybrali jsme si tuto cestu, protože měla být nejrychlejší, ale to jsme netušili, že jsou tam zakreslené i dálnice, které se teprve staví. Takže jsme každých pár kilometrů sjížděli a objížděli vesnicemi nedostavěné úseky dálnic. Paráda. Ale to nejlepší nás ještě mělo čekat. Skoro v každé vesnici jsme zůstávali viset v dopravních zácpách. Byla sobota a červen, takže období svateb. No a jelikož jsou tady všichni pobožní a musí se brát v kostelech, které stojí uprostřed města, svatebčani vždy ucpali hlavní tahy do Kerry, opravdu vyhlídková cesta. No a překvapení na závěr nás čekalo, když už jsme konečně dorazili do Killarney. Motorkáři tam měli víkendový koncert a byli ubytování v jednom hotelu a dopravu tam řídili policisté. Přes tyto těžkosti jsme se rozhodli, že už přes centrum Killarney o víkendu určitě nepojedeme a cestu zpáteční zvolíme jinou.

Po únavné cestě jsme ještě stačili navštívit hrad Ross Castle, klášter a prošli se nezáživnou cestou přírodou, kde jsme obdivovali jedinou perlu – krásné vodopády. Poprvé jsme s Pájou v Irsku spolu stanovali. Přijeli jsme večer do kempu strašně hladoví a vydali se proto do nejbližší hospody. Čím větší hlad, tím delší cesta. Nakonec jsme se museli spokojit s hotelovou restaurací, protože nikde jinde nám jídlo nedali. Jídlo bylo dobré, ale tak pomalou obsluhu byste nenašli ani v Čechách.

Další den jsme měli jet autíčkem na okruh Ring of Kerry kolem jednoho poloostrova. Pája ale řekl, že je nádherné počasí a výborná viditelnost, tak bychom mohli jít dle původního plánu na nejvyšší horu Irska. A tak bylo zaděláno na průšvih. V průvodci jsme se dočetli, že cesta trvá tak 6 až 7 hodin a my ji absolvovali téměř za 10 hodin. Samozřejmě to bylo kvůli mně, protože nejsem trénovaná jako Pája a šla jsem poněkud pomaleji, ale bylo to náročné i pro Páju a to už je co říct. Cesta vedla po hřebenech přes 7 vrcholů. Opravdu pěkné cvičení pro sportovce, ale ne pro Adélku. Pája už jednou na Carrauntoohil (jméno nejvyšší hory v Irsku) vylezl, ale šel jinou cestou, prý kratší a tvrdil, že je náročnější. Ta naše cesta měla být delší a méně náročná. Ale ukázalo se, že je to sice delší, ale horší cesta. super kombinace, na kterou jsme nebyli psychicky připraveni.  Už první výstup od auta stál za to. Naivně jsem si myslela, že budeme postupně stoupat a po hřebenech to nebude tak zlé. Dva první vrcholy jsme ještě trochu obešli, takže jsme se nemuseli drápat až na kamenitý vrcholek. Ale ostatní jsme si užili v celé parádě. Pajíkovi jsme cestou museli vytahovat klíště, ale přežil to ve zdraví (myslím Páju). Pak jsme další vytahovali večer a poslední doma. Zřejmě nám vlezli do stanu, ale mě se vyhnuli, poznají, kde jim krev nepoteče 🙂 . Pája teda tvrdil, že strašně trpěl, a že skoro umřel, ale znáte chlapi, nic nevydrží.

Jako první jsme zdolali kopec asi 850 m vysoký. Byla to příšerná cesta po šutrech a nejhorší byl ten výhled. Tedy výhled byl skvělý, ale bohužel bylo vidět široko daleko, což znamenalo, že jsme každým naším krokem mohli sledovat, co máme ještě před sebou. Pája si to opravdu užíval, protože když tu byl poprvé, tak byla taková mlha, že ani neviděl tvar nejvyšší hory, tak teď se mohl kochat. Já jsem ztrácela trochu naději, že vše zvládnu, protože cesta to byla opravdu hodně náročná a hlavně vůbec neubíhala. Připadalo mi, že máme pořád před sebou tolik cesty, že nemůžeme dojít za světla. Vyšplhali jsme na druhou nejvyšší horu v Irsku, a pak nás čekal hřeb dne Carauntoohil. Mezi druhou a první nejvyšší horou jsme objevili docela nebezpečný hřeben, který jsme museli projít. V průvodci psali, že je to adrenalin, když máte z obou stran sráz. Z dálky to vypadalo děsně, ale vrátit jsme se nemohli. Tedy teroreticky ano, ale lepší je jít cestou, kde ještě nevíme co nás čeká, než cestou, kterou jsme už absolvovali a nikdy bychom tudy již nechtěli jít zpátky. Když jsme k hřebenu došli blíže, zjistili jsme, že to tak strašné není, jen se velmi špatně hledala cesta. Ale poradili nám lidé, které jsme viděli dole pod námi. Výstup na Carrauntoohil jsem ani nevnímala, chtěla jsem se tam jen dostat, abych to už měl z krku. Na vrcholu mi došlo, že už nemám z čeho čerpat síly a smála jsem se, jen když mě Pája fotil, abych mu nezkazila fotky. Ptala jsem se Páji, jak se pozná totální vyčerpání a on na to, že když se na to ptám, tak ještě to nenastalo. Moje nožičky přestávaly poslouchat, ale museli jsme jít dál. Nerada bych umrzla někde v irských končinách, začalo se totiž zatahovat a trochu pršet. Cestou na třetí nejvyšší vrchol v Irsku jsem měla menší brečící krizi, ale Pája mě rozveselil a já se dostala do stavu šílenství. To znamenalo, že mi bylo vše jedno, pořád jsem se smála a blábolila vtipné historky, až se Pája popadal za břicho. To mi vydrželo docela dlouho.

Když už nás měla čekat jenom cesta dolů, byla jsem šťastná, ale to nejhorší teprve přišlo. Šli jsme cestou dolů jen po šutrech, rašeliništi a jediný, kdo nás doprovázel, byli ovečky…. Musím říct, že cesta nahoru, nemoci popadnou dech při výstupech či neposlušné nohy bylo nic oproti tomu, že jsem nemohla sejít. Pája mě musel podpírat, jinak bych musela osedlat jednu z ovcí. Cesta dolů nám díky tomu trvala děsně dlouho, ale nakonec jsme dorazili i k autu, i když se to zdálo skoro nemožné. Pája říkal, že jsem teď trénovaná, že nic vyššího už tady není, takže v pohodě vylezu teď na cokoli. Takže se bojím, co vymýšlí na tento víkend, zítra už jedeme, ale tentokrát si dám velký pozor na to, co mu slíbím..

Rozhodli jsme přespat v Bed & Breakfast, protože po takovém výkonu Pája rozhodl, že si zasloužíme spát v posteli a ne ve stanu. Byli jsme strašně hladoví a čas nás tížil, tak jsme šli rychle do města, nepřevlečení, upocení a špinaví a nacházeli jsme jen samé luxusní restaurace. Nakonec jsme se rozhodli navštívit fast food, kde jsme se nadlábli báječnou pizzou. Vyspali jsme se opravdu báječně, jen se ráno Pája málem přizabil při roztahování závěsu, kdy na něj padla železná tyč. Naštěstí má tvrdé kosti.

Jelikož počasí bylo nic moc, váhali jsme, zda vyrazit na odložený Ring of Kerry, ale po pár kilometrech jsme to vzdali, byla strašná mlha a nebylo se čím kochat. Vydali jsme se tedy zpět do Dublinu a že se cestou zastavíme někde, kde nám nebude déšť vadit. Byli jsme v jeskyních v Mitchelstown, mě se tam celkem líbilo, jen v českých jeskyních je toho mnohem víc k vidění. Pak jsme byli na hradě v Cahiru, který je jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších v Irsku. Bohužel jsme již nestihli navštívit Swiss Cottage, nádhernou chatu s doškovou střechou. Otvírací doba již sice byla u konce, ale rozhodli jsme se, že si ji prohlídneme aspoň z venčí. Po 2 kilometrech jsme zjistili, že se k chatce po zavíračce nedá vůbec dostat, protože je tam obrovská zavřená brána. Naivně jsem si myslela, že je možné si ji prohlédnout z dálky. Ale aspoň nám vytrávilo a mohli jsme zajít do jedné z nejlepších restaurací, kde jsem kdy byla. Byla to čínská restaurace a jídlo bylo prvotřídní. Pak už jsme jen spěchali po dálnici domů.

Tři dny jsem nemohla chodit, Salsu jsme museli vynechat a Pája jezdil na kole poněkud pomaleji. Ale jak Pája pořád tvrdí, stálo to za to. Já tvrdím, už nikdy více…