Konečně jsem viděla Cliffs of Moher

Jeden víkend jsme se rozhodli, že budeme tábořit. Vyrazili jsme hned v pátek odpoledne a jako první jsme navštívili Clonmacnoise. Přijeli jsme tam docela pozdě, tak jsme si sotva stačili prohlédnout vzácné keltské kříže a už nám začínala videoprojekce. Naštěstí venku jsme si vše mohli prohlédnout v klidu. Je to krásné historické místo, krásné původní kříže, ale najdete tu i repliky, staré kostely. Na člověka tady dýchne kus historie, ostatně jako po celém Irsku. Měli jsme děsný hlad, a tak jsme byli zvědaví, jestli tady v malých městečkách najdeme nějakou hospůdku či něco podobného. Aďa měla po večerní pitce a doléhala na ní trochu k večeru kocovinka, tak si strašně přála hranolky a coca-colu. A hodný Pája objevil fast food a my jsme si mohli dát burgry, hranolky i coca-colu. Bylo to blaho na můj žaludek. V tomto městečku jsme si ještě prohlédli známý most, který měl strašně moc oblouků a začali jsme hledat náš kempík ve městě Corrofin. Byl maličký, my jsme byli docela unavení z cesty a chtěli jsme jen padnout do hajan. Všude tam vřískaly děti a my jsme si jen přáli, aby vedle nás spali zodpovědní rodiče a zahnali je brzy do hajan. Což se nám i vyplnilo, ale jelikož jsme spali pod stromy, ráno nás budil zpěv ptactva, ale ti ptáci v Irsku mají teda hlasivky, to by člověk neřekl.

Ráno jsme se jeli podívat na další podobné místo plné rozbořených kostelů a krásnou kruhovou věž.

Toto místo jsme objevili úplnou náhodou den předtím a chtěli jsme se tam vrátit. Dále jsme jeli na hrad Dunguaire Castle. Byl to příjemný hrádek, kde ještě v minulém století žila jedna stará paní a měla tam dokonce i garáž pro své autíčko. Z nejvyššího bodu hradu byl překrásný výhled do okolí. Všude kolem nás se potulovalo spousty turistů z Dublinu, kteří dorazili s organizovanými zájezdy. Naštěstí byli svými průvodci dostatečně honěni, tím pádem se nikde nemohli moc zdržovat a nám stačilo jen chvíli počkat a měli jsme klid si všechno prohlédnout sami. Adélka kocovinku už vyspala, ale bohužel ji zase začala bolet hlava ze sluníčka. Trochu jsem si ten víkend protrpěla, ale to nebylo nic oproti tomu, co mě čekalo začátkem následujícího týdne. Burren je ale skutečně nádherná část Irska, a tak i přes nepříznivý zdravotní stav, jsem si to patřičně užila.

Po další prohlídce Corcomroe Abbey a jedné polorozpadlé věže jsme usoudili, že rozbořenin již bylo dost a Pája mi ukázal Poulnabrone Dolmen. Je to malá hrobka, která je jedním z nejfotografovanějších monumentů v Irsku. Tak jsme taky pořídili několik desítek fotek 🙂 . Chodil tam jeden důležitý policajt a klepal kladívkem do šutrů, a když se nějaký ulomil, tak ho vzal a odnesl stranou, aby se nikdo nezranil. A o své práci dovedl velmi zaujatě povídat návštěvníkům tohoto místa.

Těšili jsme se na pevnost Caherconnell Stone Fort. Pajík má totiž pevnosti děsně rád. Například na Aranských ostrovech se mu ani na podruhé nepodařilo najít správnou cestu, a tak jsme se škrábali cestou necestou. Tato pevnost naštěstí byla nádherně značená a přímo u silnice. Asi jsme byli z Aranských ostrovů trochu namlsaní, a proto jsme této pevnosti nemohli přijít na chuť. Byla to nic neříkají směs kamenů, napůl pobořených, poskládaných dokola. Překvapila nás také její malá plocha. Dostali jsme návod, kde se co nacházelo za dob největší slávy, a tak jsme postupovali podle čísel. Nebylo to moc složité, po dvou krocích vždy následovaly další a další rozuzlení, co se kde nacházelo. Propadali jsme tam šílenému smíchu, že cestujeme v čase, vždy když někam dorazíme, tak už to tam není a prošvihli jsme to jen o chlup ( kdo není pravidelným divákem Kroku za krokem, nepochopí 🙂 ). Nejvíc se nám líbila videoprojekce, protože jsme se tam mohli schovat před slunečními paprsky a sednout si na židličky, protože v té době už jsme padali únavou. Pája tam dokonce na chvíli usnul a už nechtěl jít dál.

Pak jsme si postavili stan v dalším kempu poblíž Cliffs of Moher a jeli posvačit na pláž. Bylo dost větrno, tak jsme se báli, aby nám stan neulítnul, ale vydržel. Hřeb večera patřil samozřejmě Cliffs of Moher.

Krásné útesy trochu zkazila naprosto komerční atmosféra. Nebylo to tak divoké jako na již zmíněných Aranských ostrovech, vedla tam vydlážděná cestička, bylo tam návštěvnické centrum a předražené parkoviště. Krása to ale samozřejmě byla, jen se za ta léta, co to tam zkulturnili, vytratila trochu ta romantika. My jsme ale nelenili a vydali se i do zakázaných částí, kde jsme chtěli čekat na západ slunce. Ale jelikož se blížil nejdelší den v roce, nevydrželi jsme to a jeli raději do kempu, kde mě Pája ještě překecal, že skočíme na jedno do kilometr vzdálené vesničky. Byla jsem už dost znavená, ale co by člověk pro miláčka neudělal.

Noc byla plná větru, takže tentokrát nás nebudili ptáčci ráno, ale vítr celou noc. Musím přiznat, že jen jednoho z nás. Ráno jsme hned vyrazili do Doolinské jeskyně. Vstupné nebylo nejlevnější, ale když jsme se dočetli, že je tam největší volně visící krápník na světě, zlákalo nás to. Bohužel to bylo opravdu to jediné, co v té jeskyni bylo. Navíc jsme tam měli děsně ukecaného a hlavně rychle mluvícího průvodce, z čehož se to pro mě stalo nejnudnější jeskyní, jakou jsem kdy viděla. Celých 45 minut jsem mohla obdivovat jen jeden jediný krápník a průvodci jsem nerozuměla ani slovo. Za to Pája byl v sedmém nebo a děsně se mu to líbilo. Dokonce měl na průvodce ještě několik otázek, aby mu náhodou nezůstalo něco utajeno. Pak jsme cestovali po pobřeží, kde jsme se opravdu mohli kochat nádhernou vyhlídkou. Potkali jsme tam dokonce český pár, který nás žádal o jeden snímek. Náhoda chtěla, že jsme tento pár potkali ještě jednou cestou na túru, kde jsme šli po silnici a oni zastavili a zeptali se nás, jestli chceme někam svést. Hold Češi tu

drží za jeden provaz. Na již zmíněnou túru jsme měli jít dle průvodce asi čtyři hodiny. A samozřejmě obsahovala hledání další pevnosti, kterou už Pája jednou nenašel a Palko mě varoval, ať mu to vymluvím. Nepodařilo se, ale za to si Pája pořídil lepší mapku (předtím neměl žádnou). Pevnost jsme opravdu našli, jen jsme časově na zpáteční cestě nějak nestíhali, a tak jsme se rozhodli pro zkratku. Nikdy jsme nevěděli, co nás čeká, protože se jedná o krajinu, která je většinou plochá, a pak následuje schodek a pak za se rovinka. Takže jsme se vždy těšili na překvapení, co vše budeme muset slézat. Dostala jsme svoji první lekci v lezení po skalách a to rovnou v praxi. Musím říct, že jsem měla opravdu trochu strach. Pája sice říká, že by mě zachytil, kdyby se cokoli stalo, ale já z toho neměla zrovna dobrý pocit. Vlevo na obrázku uvádím jeden příklad, ten nejsložitější.  Byli to srázy asi 7m dlouhé a strmé.

Jako vždy jsme se dostali v pořádku k autíčku a jeli ještě na pláž, protože Pája dostal chuť se poprvé letos vykoupat v moři. Musím říct, že moře bylo opravdu ledové. Mě mrzli už palce u nohou, jen jsem okusila moře, a tak jsme se ujala alespoň foťáku. Pája hrdina tam asi napotřetí opravdu vlezl a celý se potopil. Jen pro informaci tento týden mělo moře v Dublinu 15 stupňů, my jsme byli u Atlantiku a to ještě k tomu skoro již před měsícem, takže si ještě pár stupínků uberte a vyjde vám teplota vody, do které Pája vlezl. Podle mě BLÁZÍNEK 🙂

Pak už jsme jen pokračovali do Dublinu, kde jsme padli za vlast.

Ráno po návratu z Burrenu mě probudily křeče v bříšku, které trvaly čtyři dny a Pája už mě chtěl hnát k doktorovi. Nemohla jsem jíst, spát, byla jsem z věčně trvající bolesti naprosto vyčerpaná. Ale naštěstí to ustupovalo a ve čtvrtek jsem tak mohla odletět do Čech na plánovanou svatbu. Usoudili jsme, že to bylo zřejmě z vody, kterou jsme tam celý víkend pili. O víkendu nám totiž ve dvou restauracích odmítli naservírovat vodu z kohoutku, jak je to tady zvykem, že prý je to zakázané. V kempech ale o zákaze nic nebylo, tak jsme ji vesele pili. Ale vše se obešlo bez vážnějších následků. Další týden mě ještě přepadla bolest v krku a rýma a tím jsem dovršila svoji neschopnost.

Svatba byla exkluzivní a krásně atypická. Po obřadu a společném focení jsme měli piknik v parku (asi 8 lidí), kde jsme se nadlábli Panini a vínem. Pajík to trochu přehnal a při pokusu vstát upadl zpět na deku. Jelikož jsme pak šli na prohlídku místního zámku, dovedete si představit, jak se tam bavil. Jelikož i za střízliva se chová jako dítě, tentokrát opravdu perlil. Ale byl děsně roztomilý. Pak jsme šli ještě na výstavu kočárů a následně do hospody za ostatními hosty, kde jsme dostali bezva večeři a tancovalo se a popíjelo až do půlnoci.