Londýn

V předchozích čtrnácti dnech mě Pája seznámil s některými z jeho kamarádů z jazykovky, kterou navštěvoval, když přijel do Irska. Jeden večer jsme se tady v Dublinu sešli s manželským párem ( Italka a Uruguayec) žijícím v Irsku. Musím říct, že to bylo příjemné posezení, i když ke slovu se hlásila především Stefania, italský temperament se opravdu nezapře. Já jsem měla radost, že jí rozumím a Pája, že ji zase po dlouhé době vidí.

Druhou návštěvu Pája domluvil v Kilkenny, kam jsme jeli po mé škole asi hodinu a půl. Byl to opět manželský pár, tentokráte irsko-brazilský, Pája jim svědčil loni na svatbě v Brazílii. Bylo to bezva, pokecali jsme všichni, já jsem měla občas problém porozumět Carmen, protože mluví děsně rychle, ale podstatu jsem zachytila. Mohla jsem více vstupovat do hovoru, takže jsem měla z toho dobrý pocit. Dostali jsme večeři, dárečky a viděli jsme Páju na videu ze svatby tancovat Macarenu. Odjížděli jsme až ve čtvrt na jednu v noci.

Tento týden jsem se tu setkala s jednou Češkou, kterou mi Pája představil, takže tu mám i českou kamarádku. Žije tu již šest let a chodí tady s Irem, ale nemá vůbec žádnou představu o tom, zda tu chce žít napořád či nikoli.

Dneska jsme tu byli poprvé ve slovenském obchodě, takže jsem si nakoupila do zásoby Kofolu, která mi tu dosud moc chyběla a mohla jsem ji pít jen v českých hospodách, které tu občas navštěvujeme. Takto ji mám každý den po ruce. Koupili jsme taky korbáčiky, křupky a další věci, které nám připomínaly domov. Udělali jsme si i zásobičku Pribináčků. Ještě je tady jeden slovenský obchod, který navštívíme jindy, tam prý dokonce prodávají i čerstvě nakrájené salámy. A zítra asi navštívíme český obchod, který je trochu z ruky, ale pojedeme autem k Pájovi do práce a cestou zpět se tam stavíme a okoukneme zboží. Těšíme se na český chleba.

Nejdůležitější událostí týdne byl náš výlet do Londýna. Vlevo na fotce vidíte Áďu poprvé na britských ostrovech na letišti. Výlet se náramně povedl, počasí báječné a každý den jsme padali únavou do postele.

Během třídenního cestování londýnským metrem jsem si uvědomila, že ne vše, co je na západě, je lepší 🙂 . Nejen, že metro je hlučné, ale nedýchatelno a vedro dělalo z cestování metrem opravdový zážitek. První zastávka nás zavedla do Hyde parku, kde mi chtěl Pája ukázat místo, kde se vyskytují různí přednášející lidé na štaflích a návštěvníci v parku jim ochotně naslouchají. Je to taková tradice, kterou tam dnes již dodržují jen blázni. Pája byl notně zklamán, když zjistil, že se tam nikdo takový nenachází. Poté jsme obdivovali Buckinghamský palác. Královna tam sice nebyla, což jsme poznali podle toho, že tam nevisela královská vlajka, ale alespoň jsme si prohlédli stráže pochodující sem a tam jako lvi v kleci.

Prošli jsme ještě dva další parky Green park a Jamesův. V jezírku jsme dokonce viděli černou labuť s červeným zobákem.

Chtěli jsme se podívat na Trafalgarské náměstí. Bohužel bylo celé zavřené kvůli pochodu gayů, tak jsme se rozhodli jít se projít k jednomu mostu, odkud jsme měli nádherný výhled na Londýnské oko. Jedná se o obrovské kolo, ze kterého je vidět až 40 km daleko.

Tam jsme měli v plánu jít na večerní jízdu. Pak jsme se šli projít po nábřeží, kde může člověk vidět různé kousky místních rádoby umělců a můžete zde dostat zdarma obejmutí 🙂 . Samozřejmě jsme nemohli zapomenout na Big Ben,  Westminster Abbey a Parlament. Pak už jsme se jeli ubytovat do hostelu. Jako obvykle jsme se nemohli dostat do pokoje, to už je snad tradice. Pokoj jsme měli hned u recepce, takže jsme měli všechno dění v hostelu pěkně po ruce. Lidé kolem našeho pokoje chodili ven, na snídani, když se někdo vrátil až pozdě večer a nemohl se dozvonit na 24 hodinovou recepci, tak jsme si mohli poslechnout několik desítek minut trvající bušení na dveře, ale v jádru nám to moc nevadilo. Pájovi vůbec ne a mě jen na moment, než jsem zase usnula, protože jsme byli vždy pěkně utahaní.

K večeru jsme si prohlédli katedrálu a šli k vytouženému Londýnskému oku, odkud byl opravdu mimořádný výhled. Jedno otočení kola trvalo 30 minut. Londýn je opravdu nádherné město, jen kdyby tam nebylo tak moc turistů.

Druhý den jsme jeli lodí po řece Temži, odkud jsme si mohli prohlédnout tu nejzajímavější část města. Dojeli jsme až k Londýnské bariéře, která chrání město již několik desítek let proti povodním. Pokračovali jsme do Greenwich, kde jsme se dozvěděli spousty věcí o vesmíru, o problému minulosti, kdy lidé nedokázali na moři dostatečně určit zeměpisnou délku a hlavně jsme se vyfotili u nultého poledníku. Také jsme tam objevili muzeum s modýlky lodiček a převlékli se za námořníky a bojovníka s pancéřovou helmou. Něco pro nás dva jak stvořené.

Poté už jsme šli na Tower Bridge, jeden z nejkrásnějších mostů, co jsem kdy viděla. Uvnitř byla výstava mostů a zajímavostí o nich, a to z celého světa. Dokonce tam byl i Karlův most. Viděli jsme i strojovnu, protože most je zvedací kvůli možnosti proplutí lodí. Zvedá se asi 1000 krát do roka. Poté už jsme měli schůzku s Mončou a Honzou (kamarádi z Čech), kteří nás přijeli navštívit. Tedy ne tak docela. Přijeli na pětidenní túru s českou průvodkyní a my jsme si podle nich vybrali stejný termín i hostel, abychom se mohli vidět. Šli jsme na véču a ochutnali anglické pivo. Pája nás od toho odrazoval, ale bylo docela dobré.

Pak jsme šli ještě na noční procházku, ale Monča s Honzou to vzdali a šli raději spát, protože měli velice náročný den. Ráno jsme pozměnili plán a šli na procházku s českou výpravou. Těšili jsme se na střídání stráží u Buckinghamského paláce a i střídání koňské pěchoty. Trochu nás to ale unudilo

protože nebylo nic moc vidět, lidí jako máku a trvalo to děsně dlouho. Pak už jsme se s výpravou rozloučili a šli na 3,5 hodinovou prohlídku hradu Tower of London. Je tam strašně moc zajímavých věcí, ale bohužel až moc. Po pár hodinách totiž člověk ztrácí koncentraci. Ale vydrželi jsme až do konce, jen jsme neměli sílu stát šíleně dlouhou frontu na korunovační klenoty.

Pak jsme si ještě prohlédli již zmíněné Trafalgerské náměstí a Piccadilly circus (také náměstí) a šupajdili na letadlo, které jsme měli jen tak o fous. Pája krásně všechno naplánoval, takže jsme toho viděli opravdu hodně, jediné co nedomyslel, bylo to, že nevěděl, v kolik odlétáme. Nejdřív jsme zkoušeli internetovou kavárnu, ale měla zavřeno. Tak jsme zkusili zavolat Pájově mamince, ale taky jsme nepochodili. Nakonec, když se nám nepodařilo najít jinou internetovou kavárnu, vrátili jsme se k té původní a naštěstí měla otevřeno.

Jinak já teď chodím do školy odpoledne, protože v ranní škole intermediate jsem už byla asi 12  týdnů a dobrali jsme knížku, co jsme dělali a začali ji od znova. Je to tak zvykem. Takže jsem musela někam jinam, brát to samé znovu nemá smysl. Zvolila jsme si tedy stejný level odpoledne, kde mají jinou knihu. Doufám, že než školu skončím počátkem srpna, že se ještě podívám do vyššího levelu, ale zatím se s ředitelem trošku neshodneme, tak uvidíme za týden. Dobrou noc.