Výletování v hrabství Cork

O prodlouženém víkendu v říjnu (týden před Halloweenem, který se slaví 31. října) jsme vyrazili do hrabství Cork na tři dny. Soustředili jsme se hlavně na přírodu, protože nám to počasí ještě dovolovalo. Další výletování už budeme muset trochu omezit vzhledem k blížící se zimě a když už někam vyrazíme, tak spíše do měst, budov a hradů.

Jako první jsme zvolili zastávku ve městě Kinsale, kde jsme si prohlédli opravdu pěknou pevnost Charles’s Fort. Bylo nádherné slunečné počasí. Pevnost je opravdu velká, uvnitř je systém kasáren, ochranných hradeb a bašt a byla postavena v 17. století. Dočetli jsme se tam velice smutný příběh a zároveň pověst o bílé paní. Dcera jednoho vysoce postaveného důstojníka se vdávala za jednoho z vojáků. Po svatbě chtěl ženich natrhat pro nevěstu nádherné květy, které byly nedaleko pevnosti. Nechtělo se mu pro ně ale lézt, a tak řekl jednomu vojákovi na stráži, aby mu pro ně zašel. Ten nebyl proti, ale protože měl zrovna službu, tak mu řekl, že musí místo něj na chvíli na stráž. Otec nevěsty se procházel zrovna po kasárnách a uviděl spícího vojáka na stráži (jednalo se o jeho zetě, který byl unavený a na stráži hned usnul). Jakmile ho ale otec nevěsty uviděl (samozřejmě nevěděl, že je to jeho zeť) a zjistil že spí ve službě, zastřelil ho. To byl klasický trest v té době pro takovéto prohřešky. Když pak vyšlo najevo, koho vlastně zastřelil, manželka zastřeleného vojáka, která byla ještě ve svatebních šatech, skočila z hradeb pevnosti a od té doby tam prý straší bílá paní.

Po prohlídce města Kinsale a ochutnávce rybí polévky jsme si zajeli do opatství v Timoleague. Viděli jsme tam dokonce i právě oddaný pár, který tam pořizoval svatební fotky. Přijeli v takové staré rachotině, asi nějaký vzácný veterán a bouchali tam v autě šampaňským a nevěsta se cpala jahodami.

Dále se naše cesta stočila na hledání kamenů v kruhu. Na mapě sice značené byly, ale když jsme je našly, nedalo se k nim nijak dostat, protože byly za plotem a na soukromém pozemku. Zklamaně jsme pokračovali k dalším kamenům v kruhu, ale tentokrát turisticky známých: Dromeg Stone Circle. Tam jsme se dočetli, jak byli naši předkové chytří. Měli tam studánku a blízko ní vybudovali jámu, do které ze studánky nanosili vodu, vhodili do ní rozpálené kameny a voda se tak začala vařit. Poté tam vhodili maso a to se jim uvařilo, protože voda zůstala horká ještě asi 3 hodiny.

Než se setmělo dojeli jsme ještě do vesničky Castletownshend, kde jsme se mohli projet unikátní křižovatkou, kde uprostřed silnice je strom a můžete ho objet kterou stranou chcete. Pak už jsme pospíchali do hostelu. Pája ho vybral záměrně. Před rokem tam totiž byl s jeho rodiči a byl v naprosto hrozném stavu zrovna v rekonstrukci. Na internetu se Pája dozvěděl, že rekonstrukce byla dokončena, tak se tam chtěl podívat, jak se to tam zlepšilo. NEZLEPŠILO SE TO TAM VŮBEC! Bylo to stejné, ale na rozdíl od předchozí návštěvy tam tekla voda (z vodovodu). Pokoj byl hnusný, špinavý, o sprchách se radši ani nezmiňuji. Ještě k tomu tam byla dost početná hlučná skupina, takže jsme měli dost neklidnou noc. Pořád tam někdo chodil kolem našich dveří a hlasitě tam diskutovali. Třikrát nám chtěl někdo vlézt do pokoje, ale pro jistotu jsme měli zamčeno. Ráno jsme našli autíčko celé zmrzlé, ale nijak ho to nezaskočilo, v pohodě nastartovalo a rychle rozmrzlo.

Ráno jsme vyrazili k jezeru Hyne, které je slané. Je totiž spojeno úzkým kanálem s oceánem. Chtěli jsme si tam dát romantickou snídani, protože z hostelu jsme hned po probuzení utekli, ale nebylo nám to dopřáno. Objevili se tam totiž lidé z našeho hostelu a připravovali se na obeplutí jezera na kánoích. Tak jsme pokračovali do města Baltimore, kde jsme se nalodili na trajekt a jeli na ostrov Clear. Na ostrově není sice nic zvláštního, ale je tam krásná příroda a ticho, naprosto odlehlý kraj. Ticho bylo občas přerušeno neuvěřitelně hlučnými auty místních obyvatel, které byly všechny do jednoho v dezolátním stavu. Ostrov vypadal jak domov důchodců pro vysloužilá auta.

Po návratu na pevninu jsme jeli na poloostrov Mizen Head, kde jsme měli zamluvené ubytování v Bed & Breakfast. Zastavili jsme se ještě na hoře Mount Gabriel. Původně jsme ji chtěli vyšlapat pěšky, ale z nedostatku času jsme vyjeli až nahoru autem. Nahoře byly dva přístroje na monitorování letadel a nádherný výhled. Pak už jsme se jen jeli ubytovat. Pokoj jsme měli hezký, paní trochu neochotnou, aby nám udělala brzy snídani, protože jsme chtěli brzy vyrazit, ale jinak to šlo. V pokoji byla děsná zima, tak jsme se tam choulili pod tenkým prostěradlem a dekou a já v noci ještě ze skříně vyhrabala další.

Poslední den výletování jsme objeli celý poloostrov a podívali se na nejjižnější (Brow Head) a nejjihozápadnější bod Irska. Cestou na další poloostrov Sheep’s Head jsem si i zařídila. Na tomto poloostrově jsme si vyšli na delší procházku. Počasí se nám toho dne poněkud zhoršilo, a tak jsme nasadili plnou polní: čepice, rukavice, šály a zimní bundy. Cestou k majáku jsme potkali stádo krav a protože jsme se trochu báli, raději jsme je obešli. Zpátky jsme zvolili cestu delší a méně schůdnou, takže jsme za chvíli odhazovali postupně různé kusy šatstva, jak jsme se zahřáli. Šli jsme stále po šipkách a v jednom úseku, z mě neznámého důvodu, se Pája rozhodl, že cesta vede nahoru po miniaturní pešině. Nepomohly mé argumenty, že tu není žádný ukazatel, a tak jsme se brodili vysokou travou, až jsme po chvíli narazili opět na naší cestu a Pája tak mohl snadno vidět, kde původní cesta vedla a ne jeho slavná verze. Samozřejmě to chtěl zachránit tím, že to byla zkratka, typická jeho výmluva, ale všem, tedy mně, bylo jasné, kde je pravda.

Posledním bodem naší výpravy byl Bantry House. Jednalo se o podobnou budovu jako jsou v Čechách zámky. Byly tam nádherné zahrady s prapodivnou výzdobou moderního umění v jedné části, ale s nádherným výhledem na oceán a klasickými zahradami na straně druhé. I vevnitř se nám moc líbilo. Dali nám spousty čtení, ale my jsme to nečetli, protože to byl jen popis jednotlivých předmětů. My jsme raději okukovali a bylo to krásné. Dokonce tam měli nádherný domeček ve zmenšené velikosti pro holčičky.

Cestou do Dublinu jsme se ještě zastavili u jezera Guagane Barra, kde jsme si prohlédli kostelík.

O týden později jsme vyrazili pouze na jednodenní výlet do města Mullingar a jeho okolí. Bylo krásné počasí a naprosto skvělá organizace výletu (vše jsem naplánovala já).

Mullingar jsme si pamatovali z jednoho našeho bloudění, tak jsme si ho chtěli pořádně prohlédnout. Kromě jedné moderní katedrály v něm ale nic k vidění nebylo, tak jsme vyjeli směrem k Belvedere House s nádhernými zahradami. Nejdříve jsme vyrazili na prohlídku  zahrad. Byly opravdu veliké a rozhodně zajímavé. Na každém kroku jste mohli potkat různé potvůrky vytesané z kamene, nádhernou pohádkovou zahrádku s mořskou vílou, světýlky a houpačkou, bylinkovou zahrádku, domeček ve větvích (kam jsme samozřejmě vylezli) a tři kamenné stavby. Jedna z nich byla zeď žárlivosti, kterou nechal postavit majitel Belvedere House Robert Rochfort, aby se nemusel dívat na hezčí a luxusnější sídlo svého bratra. Mimochodem svého dalšího bratra nechal zavřít do vězení kvůli údajnému poměru s jeho ženou a vlastní ženu za to uvěznil na 30 let v jednom ze svých domů. Byla osvobozena až po jeho smrti. Další dvě stavby byly gotický oblouk a místo, kam majitel zámku chodil na piknik. Belvedere House se nacházel u jezera, čímž celé zahrady ještě více zkrásněly. Také jsme tam objevili ledový sklep, kde skladovali v minulosti led. V zimě ho nasekali v blízkém jezeru a uskladnili v této díře a v létě pak využívali ke chlazení potravin. Jo to ještě byly časy, kdy v Irsku mrzlo.

Obrázek vlevo jsem vkládám účelově, protože je to nádherná ukázka, jaký je Pája skvělý fotograf. Fotka se nám moc líbí a připadá nám kouzelná. Vznikla vlastně náhodou, protože po stažení fotek do počítače jsem fotky procházela a obracela správným směrem a tuto jsem intuitivně obrátila opačným směrem než všechny ostatní. Zdálo se mi na ní něco zvláštního, ale zároveň mi připadala hodně povedená. Při bližším pohledu jsem zjistila, že je vzhůru nohama, ale tak se nám s Pájou zalíbila, že si našla místo v našem albu. Originál je ve fotogalerii, takže je můžete porovnat. Nahoře je vidět odlesk ve vodě a v dolní části je zahrada.

Z Belevedere House jsme pokračovali do distilerie Kilbeggan, kde jsme si prohlédli veškeré prostory i vybavení výrobny whiskey. Byli jsme tam naprosto sami, takže se nám tam nikdo nepletl a všechno jsme si mohli v klidu prohlédnout. Dostali jsme k tomu podrobně napsaného průvodce, takže jsme teď úplní odborníci.

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: Jelikož se náš život v Irsku pomalu ale jistě ustálil a stal se z toho už běžný život, končím s psaním tohoto blogu o životě v Irsku. Fotogalerie samozřejmě zůstává, takže nezůstanete ochuzeni o naše výlety a zážitky v nich spolu s fotografiemi, ke kterým budeme dávat delší popisky. Doufám, že se vám blog líbil a že zůstanete věrní čtenáři naší fotogalerie. Zdraví z Irska Áďa a Pája……