Kuře se Smejkim naplánovali na tento víkend výlet do Atherton Tableland, což je taková náhorní plošina asi 100km jihozápadně od Cairns. Prý tam nejsou klokani, ale jsou tam nádherné vodopády, sopečná jezera a vůbec pěkná krajina. Budeme si půjčovat na víkend auto, které Kuře zamluvila.

V noci jsem opět nemohl moc spát, ale bylo to lepší než včera. Ráno jsem byl probuzen psem Baruškou, která mě začala chvíli po šesté oblizovat. Jsem zvyklý od našeho Šňupáka, takže mě to nějak nepřekvapilo 😉 . Vstal jsem tedy a šel si ke stolu psát deníček. Jen se všichni v sedm probudili, dohodli jsme se při snídani, že budeme odteď mluvit anglicky a za česká slova bude 5 kliků. Já ještě napsal nějaké mailíky a po osmé hodině jsme s Kuřínem vyrazili pro auto. Kuře jelo na kole, protože nemůže běhat a já běžel. Bylo to pár kilometrů, ale mě to nevadilo. Navíc jsme chtěli pak kolo naložit do auta a odvézt a dvě by se nám nevešli.

Běžel jsem statečně, ale celou cestu jsem nevydržel. Hloupě jsem si nevzal ani žádnou vodu, takže jsem byl docela žíznivý. Cestou mi Kuře na jednom stromě ukazovala létající lišky, což je něco mezi liškou a netopýrem. Prý tam přes den spí.

Přesně v 9 hodin jsme dorazili před školu, kam Kuře, Smejki a Kukin chodí. Tam nás měli vyzvednout a dovézt do půjčovny pro auto. S Kuřetem jsme se tedy posadili na schody, čekali a kecali anglicky. Po půl hodině už nám to začalo být divné a tak jsme začali zkoumat, co budeme dělat. Kuře neměla bohužel žádný telefon na tu půjčovnu a tak jsme čekali dál. Po další chvilce jsme se rozhodli, že se zajdeme někam zeptat na zlaté stránky a z budky zavoláme.

Naproti byla společnost půjčující auta a Kuře říkala, že bude dobré se zeptat tam. Já si to nemyslel, ale šel jsem. Hned jak jsem chlápkovi vysvětlil náš problém, zamračil se a říkal, že v tomhle nám nepomůže (prostě konkurenční boj). Tak jsme šli do jakéhosi obchodu se sportem hned vedle školy. Odchytil jsem tam sympatického chlápka a vyložil mu naši situaci. On nás hned ochotně odvedl ke stolu, kde nám dal zlaté stránky a dokonce nám dovolil i použít telefon. Prostě super!

Našli jsme tedy číslo, já jsem zavolal do půjčovny a bylo mi řečeno, že v sobotu lidi nevyzvedávají a že na nás auto čeká někde u letiště. Koukli jsme tedy do mapy, kde to je a zjistili jsme, že to nebude daleko (jen pár kilometrů 🙁 ). Chtěli jsme ještě poděkovat tomu pánovi, ale nikde jsme ho neviděli, takže jsme se vydali k letišti. Já opět celou cestu běžel, Kuře jela na kole. Když jsme dorazili k půjčovně, měl jsem už v nohách tak 6km, ale unaven jsem pořád ještě nebyl 🙂 . Přece jen, když už mám to koleno v pořádku, co bych si nezaběhal, že 😀 .

Vyřídili jsme tam formuláře, které Kuře podepsala, postěžovali jsme si na čekání a bylo nám předáno auto Nissan Micra. Bylo opravdu malé a pěkně staré, odřené, kde se dalo. Chlápek si zapsal stav benzínu (3/8 nádrže) a říkal, že to máme dovézt se stejným stavem. Také říkal, že oděrky nějak moc nezkoumá, a pokud se nevrátíme bez dveří, tak že to neřeší. Kuře tedy nechala kolo u půjčovny, nasedla do auta a vyjeli jsme. Kuře řídila suprově, jen občas vymetala levou stranu, ale to je normální, také jsem tak jezdíval, protože člověk ze začátku nemá odhad.

Domů jsme dorazili téměř v 10 hodin a kluci už na nás čekali. Nakoupili mi zatím vše potřebné a tak jsme se naložili a vyrazili. Jen mobil prý nekoupili, protože tarif, který jsme s Kukinem vybrali prý neměli. Cesta do Tablelandu vedla do kopce po hrozných serpentýnách a v autě bylo šílené vedro. Já při tom ještě nahlas předčítal průvodce, ale po chvíli se mi začalo dělat blivno a tak jsem toho nechal. Začal jsem tedy raději pít a kochal jsem se krajinou.

Cestou jsme zastavili na několika vyhlídkách a po asi hodině jízdy jsme dorazili k jezeru Lake Barrine. Tam byla procházka okolo jezera deštným pralesem a také se tam nechalo koupat. Do pralesa jsme se tedy vydali, okruh měl trvat asi hodinu, ale koupání nás přešlo, protože toto jezero nebylo moc čisté. Smejki s Kukinem pořád něco fotili, jednou jsme dobu pozorovali stromového klokana (Tree Kangaroo) a také krysího klokana (Rat Kangaroo). Asi v půlce cesty jsme si udělali společné foto u jezera a také jsme se rozhodli zůčtovat s českými slovy. Během cesty totiž každý, mimo mě, nasbíral několik sad kliků a tak tam všichni společně klikovali. Nejvíce jich měl Smejki, já se jen smál.

Cestou zpět mi Kuře dalo na prst karabinu, kterou měla u kalhot. Já se rozhodl si ji nechat, což se jí nelíbilo a tak jsem jí nechal hádat, ve které ruce je. Samozřejmě jsem ji měl už dávno v kapse kalhot, ale Kuře vydrželo asi 10 pokusů, než pojala podezření 😉 . Když jsem jí pak karabinu ukázal, chytla mi ruku a kousla mě do ní. Držela mě zubama do té doby, než jsem karabinu pustil. Měl jsem pak velký otisk "Kuřecího zobáku" na levé ruce 🙂 . Úplně jsem si představil, jak se cítil sensej Hruška, když byl Kuřetem pokousán před dvěma roky na vánoce při aikidu 😀 .

Naskákali jsme do auta, ale Kukin musel ještě na záchod. Kuře tedy popojela s autem za roh a když nás Kukin objevil a dobíhal, pomalu popojížděla. Po chvíli ho přestala trápit a Kukin doběhl k autu, řekl, že máme na střeše ještě igelitky a nastoupil dovnitř 😀 .

Odtud jsme jeli k dalšímu jezeru Lake Eacham, které bylo nedaleko. V průvodci jsem si přečetl, že tam je křišťálově čistá voda, dá se tam koupat a dají se tam pozorovat i želvy. Já jsem hned popadl plavky a ručník a šel hledat koupání, Smejki se přidal. Voda byla suprově teplá a opravdu čistá, byly vidět i malé rybičky. Cachtal jsem se tam dobu. Pak jsme překecali i Kuře a Smejki jí tam musel hodit, protože se jí už potom moc nechtělo. Kukin se na břehu jen smál a do vody se neodvážil. Já jsem si suprově zaplaval. Jednou jsem zkoušel motýlka a zapomněl jsem zavřít pusu, takže jsem vdechl vodu a začal jsem brutálně kašlat, čemuž se všichni na břehu smáli.

Když jsme se přestrojili, vydali jsme se o kousek vedle, kde byla pozorovatelna želviček. Bylo jich tam plno a vydrželi jsme na ně koukat dobu. Poté jsme opět naskákali do auta a vydali se do Malandy, což bylo město nedaleko. Tam jsme se vydali do Bottle Shopu, kde jsme kupovali piva a víno. V Austrálii mají na alkohol speciální obchody a dokonce tu mají i speciální hospody, kde se dá pít vlastní alkohol a nic tam netočí. To by jim v Irsku asi neprošlo 😀 .

Poté jsme se vydali kousek za Malandu na Malanda Falls, což jsou vodopády. Tam jsme zaparkovali a vydali se přes silnici na procházku hledat vodopády. Byla to ale jen procházka deštným pralesem a vodopády tam nebyly. Našli jsme tam jen potůček. Proto jsme se potom vydali na cestu na opačné straně silnice, kde jsme našli takový malý vodopádek, asi metrový. Nic moc. Na Niagaru to prostě nemělo 🙂 . Pokračovali jsme procházkou lesem (nebo pralesem?) a obešli jsme další kolečko. Když jsme se vrátili k autu, už se skoro stmívalo a tak jsme popojeli asi 500 metrů do nedalekého kempu, kde jsme rozbalili stany.

Po zabydlení jsme šli vařit večeři, Smejki měl vařič na benzín tak si s Kuřetem dali polévku, my s Kukinem jsme dali fazole s párkem. Prostě bašta. Pak jsme večer ještě kecali v jakési kuchyňce, pozorovali stromové klokany, kterých tam bylo plno a pak ještě hledali Jižní kříž na obloze.

Na dnešek jsem nemohl téměř spát. Asi to bylo tím, že v Irsku byl ještě bílý den, a tak jsem vstával s rozbřeskem chvíli po šesté. Psal jsem si u stolu deníček, dokud nevstali ostatní a pak jsme šli nahoru společně posnídat.

Po snídani všichni odjeli a já se rozhodl jít si zaplavat do bazénu. Voda byla docela studená a tak jsem se musel chvíli přemlouvat, ale nakonec jsem tam stejně skočil. Bylo to super. Pak jsem si zabalil batůžek a vyrazil do botanické zahrady.

Musel jsem se ještě 3x vrátit, protože jsem pokaždé něco zapomněl, nejprve klíče, pak foťák a nakonec ještě sluneční brýle. Nejprve jsem se vydal do nedalekého obchoďáku, kde jsem koukal na mobilní telefony. Chci si totiž pořídit australskou SIM kartu a tak jsem hledal vhodného operátora. Když jsem posbíral kupu letáků a prostudoval je, vydal jsem se ještě do obchodu se sportovním zbožím koukat na karimatky. Potřebuju jednu na cesty a také stan.

Zjistil jsem tedy ceny a vydal jsem se konečně do botanické zahrady. Rozhodl jsem se jít pěšky a prohlédnout si alespoň město, ale po půlhodině chůze jsem si přece jen řekl, že autobusem tam budu dříve. Podle jízdního řádu od Fran měl autobus jet každou chvíli a tak jsem se postavil na zastávku. Opravdu, za chvíli byl tam 🙂 .

Nastoupil jsem do autobusu, řekl, že chci do botanické zahrady a řidič mi naúčtoval 2,65 dolarů. Poprosil jsem ho tedy, aby mi ještě také zastavil, až tam budeme, protože jsem vůbec netušil, kde to je. Cestou jsem se snažil sledovat mapu, ale za chvíli jsem se ztratil. Asi po 10 minutách řidič zastavil, zavolal na mě a řekl mi, kudy do zahrady a také kde a v kolik mi jede autobus do centra. Poděkoval jsem tedy a vydal jsem se na prohlídku.

Protože už bylo dost hodin a nejdéle v jednu hodinu jsem musel ze zahrady odcházet, rozhodl jsem se jít jen na procházku, o které mi říkali včera Kuře se Smejkim. Prý je to někam do hor a je odtud vidět Cairns i letiště. Botanickou zahradu jsem si chtěl schovat na jindy. Bohužel jsem špatně zahnul a ocitl jsem se v deštném pralese, což je část botanické zahrady. Když už jsem tam byl, nechtělo se mi vracet a tak jsem pokračoval v obchůzce.

Deštný prales je super, nedá se to ale moc popsat ani vyfotit, to se musí zkrátka vidět. Vypadal přesně jako v těch filmech z Vietnamu atd., samé skácené stromy, liány, palmy atd. Jednou jsem odbočil z cestičky a skončil jsem v nějakém bahně, což mým sandálkům zrovna dobře nedělalo a tak jsem se pro příště držel už jen cestiček 🙂 . Také jsem si tu uvědomil, že už nejsem v Irsku, protože okolo mě bylo hejno komárů a docela dobře hryzali.

Tak jsem procházel deštným pralesem až jsem narazil na plácek pro barbecue a taky dětské hřiště. Šel jsem se tam tedy zhoupnout na houpačku (byla to taková ta guma na řetěze) a poté jsem se vydal zpět na silnici. Cestou jsem míjel jezírko a všiml jsem si cedule, že tu byl nedávno spatřen krokodýl a nemám se přibližovat ke břehu. Tak jsem se tedy nepřibližoval, ale měl jsem prst na spoušti, kdybych náhodou nějakého krokouše zahlédl 😉 .

Když jsem se vrátil zpět k botanické zahradě, začalo pršet a tak jsem se schoval na zastávce. Tam jsem zjistil, že autobusy nejezdí jak mi říkal řidič a tak jsem se po deštíku vydal do centra pěšky. Nešel jsem přímo do centra, ale rovnou zkratkou do budovy, kde jsem měl dojednaného doktora na čtvrt na tři.

Dorazil jsem tam asi ve dvě hodiny a ohlásil jsem se na recepci. Tam mi řekli, ať se posadím a čekám na zavolání. Asi za 40 minut si mě doktor opravdu zavolal a ptal se mě, co mi je. Tak jsem mu vyložil celý příběh včetně vyšetření v Irsku a on začal něco říkat. Teď pro mě nastal opravdový šok, protože po 15 měsících v Irsku jsem mu nerozumněl téměř nic! Po chvíli ptaní jsem pochopil, že mě chce někam poslat na výtah vody. Napsal mi papír a řekl, kam mám jít. Vyšel jsem tedy z ordinace, na recepci zaplatil 51,25 dolarů za prohlídku a šel hledat druhé dveře.

Když jsem je našel, všiml jsem si nápisu "rentgen a patologie". Bylo mi to divné, ale předal jsem dopis na další recepci, kde mi řekli, že si mám sednout a počkat a že mě to bude stát dalších asi 25 dolarů (taky jsem pěkně blbě rozumněl). Po chvíli přišel jeden chlapík, odvedl mě stranou pod rentgen a dvakrát mi koleno zrentgenoval (jednou ze strany a podruhé svrchu). Pak mi řekl, že snímky budou do 10 minut. Čekal jsem tedy zase v čekárně a přemýšlel, kdy mi asi vytáhnou tu vodu. Pak přišla nějaká ženská a vedla mě do té samé místnosti, kde už jsem byl. Nasadila si plastové rukavice a ptala se, které koleno. Teď to přijde, říkal jsem si. Omyl. Začala opět štelovat rentgen a tak jsem jí oznámil, že už mě kolega osvítil. Omluvila se a poslala mě zpět do čekárny.

Po chvíli mi dali rentgenové snímky a já zaplatil 25 dolarů. Prý to mám donést zpět doktorovi. Vrátil jsem se tedy zpět na recepci a bylo mi řečeno, že se mám posadit. Po dalších asi 10 minutách si mě doktor zavolal, zkontroloval snímky a říkal, že koleno je v naprostém pořádku a že by mi to tahání vody nedoporučoval. Říkal totiž, že by se mi tam ta voda stejně znovu vytvořila a že bych akorát riskoval infekci. Napsal mi tedy zase prášky proti infekci a říkal, že to mám nechat. Také mi napsal adresu kliniky, kde mi tu vodu vytáhnou, kdybych na tom přece jen trval. Já se ptal, co se snímkama a on říkal, že si je mám nechat, kdyby něco.

Šel jsem si poté do lékárny vyzvednou prášky. Dal jsem jim předpis, oni sebrali léky z poličky a dali je jinému chlápkovi, který cosi bušil do počítače. Trvalo 10 minut, než jsem mohl léky dostat a zaplatit. Divný systém. Takže shrnuto a podtrženo, utratil jsem asi 115 dolarů za zjištění, že mi vlastně nic není a otok zmizí snad sám. A ten řezník v Čechách by mě málem operoval obě kolena i bez rengenu!!!

Když jsem se pěšky vracel domů, potkal jsem Kuře a Smejkiho, jak na kolech razí na nákup. Zítra jedeme na výlet do Atherton Tablelandu a tak jsme potřebovali nějaké jídlo. Oni si prý nakoupí a pak mi půjčí kolo, abych mohl jet s Kukinem. Než se vrátili, koukali jsme s Kukinem na mobilní operátory a vybírali jsme, které koupíme.

S Kukinem jsme pak vyrazili na nákup potravin a já si chtěl ještě koupit stan a karimatku, bohužel jsme ale dorazili po šesté a už měli zavřeno. Nakoupili jsme tedy alespoň jídlo a jeli zpět domů. Já jsem pak kecal s Kuřetem o zítřku, protože jsme se dohodli, že spolu půjdeme vyzvednout auto. Kuře bude řídit a já jí budu kontrolovat správnou stranu, protože jsem už přeci jen něco vlevo nařídil 🙂 . Kukin mezitím připravoval večeři, grilované maso. Nabácli jsme se a já šel připravovat elektronickou verzi deníčku nahoru na počítač.

Večer jsem si ještě konečně vybalil své věci, které jsem dovezl a zabalil jsem si na víkend. Kukin se Smejkim dostali bojový úkol zajít ráno do obchodu a koupit mi karimatku, stan a ešus, než já s Kuřetem vyzvednem auto. Také jsme večer začali mluvit anglicky mezi sebou a dohodli se, že od teď mluvíme už jen anglicky.

Včera večer jsem nastoupil do letadla Boeing 767-338, které letí do Cairns, ale přes Darwin. Letadlo je to docela velké, ale 747 se to nevyrovná. Vedle mě seděl australský pár starších lidí, kteří prý byli z jakéhosi města na jich od Cairns.

Dostal jsem obvyklou večeři, kterou jsem málem prospal a potom jsem sledoval film. Tentokrát bylo jen jedno plátno uprostřed letadla a tak jsem moc dobře neviděl.

Někdy ve 4:15 jsme přistáli v Darwinu a celé letadlo muselo vystoupit. Hned nás nahnali k detektorům kovů a potom do čekací haly, kde jsme strávili hodinu. Poté jsme se znovu nalodili a já četl průvodce. Let měl trvat 2,5 hodiny. Když už jsem skoro usínal nad průvodcem, donesli mi snídani a potom jsem až téměř do přistání sledoval Mr. Beana. Výsledkem bylo, že jsem se téměř nevyspal.

Po přistání jsme vylezli z letadla a byli nahnáni na imigrační kontrolu. Ještě předtím jsem musel vyplnit speciální papír, kde jsem přiznal co všechno vezu do Austrálie. Léky na koleno a různé bolístky jsem se rozhodl zamlčet, protože jsem je měl zahrabané hluboko v batohu a navíc mi chyběly originální krabičky. Zaškrtl jsem tedy jen, že mám v batohu boty 🙂 .

Imigrační úřednice se mě vyptávala na různé věci jako odkud jsem, co dělám a kde budu bydlet. Když jsem jí vše zodpověděl, pustila mě k výdeji zavazadel. Tady mi po chvíli čekání opravdu vyjel můj batoh a já musel v duchu ocenit schopnost Singapoských úředníků.

Sebral jsem si tedy vozík, dal na něj batoh a rozjel jsem se vstříc další kontrole. Cestou jsem byl ještě pročmuchán psem na jídlo. Mé české bonpary mu zjevně nevoněly, takže jsem je úspěšně propašoval až do Austrálie 🙂 .

Další kontrola se skládala ze skenování všech zavazadel na biologický materiál. Austrálie se totiž bojí zavlečení cizích bakteríí a tímto způsobem si chrání svou unikátní přírodu. Protože mi nebyl přesně jasný princip této prohlídky (toho přístroje) a navíc byly všude cedule, že pokuta za neuvedení čehosi je $1000, rozhodl jsem se přiznat své "vitamíny" obsluze stroje. Paní říkala, že vitamíny nevadí, hodil jsem tedy batohy do stroje vypadajícího jako standardní letištní rentgen a čekal, co bude. Batohy vyjeli téměř okamžitě a já byl propuštěn.

Poté jsem už jen našel východ a vlezl do příletové haly. Mluvit o hale je trošku nadsazené, protože to byla místnost tak pro 100 lidí a hodně namačkaných 🙂 . Ať jsem však koukal jak jsem mohl, Kuře jsem nikde neviděl. Rozhodl jsem se tedy vyčkat. Jen jsem se posadil, zezadu na mě bafli Kuře a Smejki. Pomohli mi s batohy a že prý tu Fran krouží s autem. Za chvíli tu opravdu byla. Byl jsem představen a posazen na přední sedadlo. Kuře se Smejkim měli vzadu na autě kola, Fran je prý vysadí před školou a pak mě odveze domů a ukáže co a jak.

Cestou jsme se bavili anglicky, Fran mi povídala o Cairns, prý tu žije jen 100 000 obyvatel (jak Pardubice). Celé město ale vypadá suprově. Všude je tu spousta palem a zeleně, baráčky jsou tu dřevěné, postavené na betonových pilířích. Každý dům má klimatizaci a na zahradě bazén 🙂 . Ploty tu buď nejsou, nebo jsou jen malé, takové v americkém stylu. Také jsem si později při prohlídce města všiml, že tu nejsou kanály, ale jen takové žlábky podle silnic, kterými teče dešťová voda. Ještě později jsem si všiml, že na hlavních silnicích kanály jsou, ale nemají mřížky. Je to pouze díra pod chodníkem, jako v Americe.

V Cairns bylo asi 20 stupňů a celý den tu nepravidelně pršelo. Cítil jsem se tu skoro jako doma v Irsku 🙂 . David s Fran bydlí na předměstí a mají docela pěkný domeček s bazénem. David má dole v garáží posilovnu a také kupu věcí na trénink bojových umění (což se děsně líbí Smejkimu 🙂 ) a vedle toho je malý koutek ohrazený plůtkem, kde je jedna místnost, kde spí Kuře se Smejkim a pak gauč, kde spí Kukin. Na mě zbyl jen koberec, ale Kuře mi půjčila svou luxusní 5cm karimatku, takže si spím taky pěkně. Také je tu místnost se sprchou a záchodem. David s Fran bydlí v patře, kde je i kuchyň. Také tu mají psa Báru a kočku Miden.

Po příjezdu domů, když mi Fran vše ukázala, jsem si šel schrupnout. Spal jsem od půl desáté do dvou. Pak jsem se s batůžkem vydal na průzkum okolí. Ostatní se měli vrátit v pět hodin. Začal jsem obchůzkou "bloku" a pak jsem zamířil dolů po hlavní silnici. Tam jsem objevil malé obchůdky a po chvíli jsem narazil i na větší silnici s kupou obchodů.

Protože jsem neměl žádnou mapu, mohl jsem jen hádat, kde je asi centrum. Vydal jsem se tedy vlevo. Cestou jsem našel bankomat, vybral si $200 a hned ve vedlejším obchodě jsem si koupil 4 párky v těstíčku. Snědl jsem ale jen jeden, přeci jen jsem moc hlad neměl a zbytek schoval do batohu na horší časy. Večer jsem ovšem zjistil, že můj batoh, neopatrně položený na zemi, napadli mravenci a udělali si z párečků základnu. Putovaly tedy ne do mého žaloudečku, ale do popelnice 🙁 .

Když jsem šel dále ulicí, objevil jsem cosi pojmenované "The Doctors" a hned jsem si vzpomněl na své oteklé koleno. Zamířil jsem tam tedy a ptal se na vytáhnutí vody z kolene. Byl jsem hned objednán na zítra ve 2:15 a bylo mi řečeno, že to bude stát alespoň 52 dolarů, což je částka za otevření dveří. Po utracení 60 euro v Irsku za stejnou věc už mi to tak nějak nepřišlo a souhlasil jsem.

Dále už jsem nešel, protože už byly téměř 4 hodiny a zamíříl jsem tedy zpět domů. Cestou jsem se ještě stavil v supermarketu a koupil si jablka a banány za 11 dolarů. Na cestě jsem asi 2x zmokl a déšť byl tak silný, že jsem se musel vždy schovat. To byl další důležitý poznatek. Oproti Irsku tu totiž domy mají přečuhující střechy (jako v Čechách) a tak není problém se kdekoliv schovat před deštěm.

Když jsem dorazil domů, Kuře, Smejki a Kukin už tu byli. Ptal jsem se tedy na spoustu věcí a dostal jsem mapu města. Také mi poradili, abych se zítra zašel podívat do botanické zahrady a o víkendu prý pojedeme na výlet do Atherton Tableland, což je náhorní plošina jižně od Cairns.

Také mi vyprávěli o svém potápěčském kurzu a doporučili mi nějakou školu. Kurz prý zabere čtyři plné dny, z čehož dva dny jsou v bazéně a dva na moři. Rozhodl jsem se, že hned jak budu mít koleno v pořádku, musím se tam přihlásit.

Vymýšlel jsem, jak se dopravovat po městě. Chodím sice docela rychle a jsem zvyklý z Dublinu, ale Cairns je rozlehlé město a chtělo by to kolo. Koukal jsem do svého průvodce na půjčovny a za 40 dolarů by se kolo nechalo na týden půjčit. Kuře ale říkala, že se mi podíva ve škole na inzeráty.

Potom jsme se přesunuli nahoru do kuchyně, kde Kuře začala vařit zapékané těstoviny a já ji pomáhal. Při večeři jsme se potom bavili anglicky s Fran. Vyzvídal jsem, jak je to tu s autobusy a Fran mi dokonce později vytiskla jízdní řád k botanické zahradě. Jinak s autobusy je to tu stejné jako v Irsku, zastávky jsou na znamení. Jen tu ale mají jízdní řád!!

Po večeři mi Kukin ještě ukazoval fotky z jejich výletů do Cooktownu a na další místa. Na některé z nich se určitě zajedu podívat 🙂 .

Tak jsem po dvanácti hodinách letu konečně přistál v Singapore. Šel jsem si vyzvednout své zavazadlo, ale imigrační kontrola mi řekla, že prý nemusím chodit ven, ale mám prý zajít na speciální transférní přepážku a tam dostanu svůj palubní lístek a dokonce mi prý přeloží i zavazadlo.

Po nalezení této přepážky jsem opravdu dostal palubní lístek (tentokráte uličku) a po menších komplikacích, kdy se zřízenci bavili mezi sebou mě neznámým jazykem (asi malajštinou), mi bylo řečeno, že i můj batůžek mě bude následovat. Nelíbil se jim totiž můj lístek od batohu, který jsem dostal v Dublinu, a byli trošku zmatení.

Už se tu stmívá. Je zajímavé, jak dny rychle utíkají, když člověk cestuje na východ. Včera měl den jen 23 hodin, dnes jen 18 a zítra 22.

Singaporské letiště je opět obrovské, pravděpodobně větší než to ve Frankfurtu. Mají tu ale opět jezdící pásy takže tu nikdo na kole nejezdí 🙂 . Také jsem zjistil, že je tu také nadzemka spojující terminály, takže za chvíli jdu opět na projížďku. Dokonce jsem po chvíli hledání objevil i křesílka, ne sice tak pohodlná jako ve Frankfurtu, ale na psaní stačí 😉 .

Let Boeingem 747-400 byl opravdu zážitek, skoro takový, jako můj první let letadlem před patnácti měsíci. Letadlo je opravdu obrovské a má velká křídla (protože to není raketa a potřebuje je viď Palko 😀 ), 4 motory a je pěkně vybavené.

Hned když jsem našel své sedadlo, byl tam připraven polštářek a deka. Také v opěrce přede mnou jsem měl svou soukromou televizi a v boční opěrce dálkový ovladač. Hned jsem začal zkoumat co tam dávají, ale nějak to nefungovalo. Později jsem našel manuál a zjistil, že TV funguje až 30 minut po startu. Přečetl jsem si tedy alespoň brožuru o chování v krizových situacích, co dělat, když přistaneme na moři, jak skákat po skluzavkách atd.

Pak začala bezpečnostní instruktáž, ale ta by Palka asi zklamala. Promítali ji totiž na obrazovkách a letušky rukama téměř nemávali (a že to má nouzových východů 😀 ). Potom už jen zaveleli připoutat a letadlo začalo zrychlovat. Nebyl to ale tak svižný start jako u Boeingu 737-400 nebo Airbus A320 a zprvu jsem si myslel, že to zapomněli odbrzdit. Nakonec jsme ale přece jen vzlétli.

Následovala instruktáž o škodlivosti dlouhého sezení a nehýbání se a teprve potom mi konečně pustili televizi. Hned jsem začal zkoumat trasu letu. Ukazovalo to trasu v různých úrovních detailu, výšku, rychlost, teplotu, vzdálenost od cíle atd. Když jsem se vynadíval, přepnul jsem na komedii s Gerárdem Gepardieu.

Asi hodinu po startu začali podávat večeři. Dal jsem si jehněčí a k tomu jsem dostal ještě salát, čaj, džus a dezertík. Prostě mňamka 🙂 . Během jídla komedie skončila a já se rozhodl si schrupnout. Záhy jsem byl ovšem probuzen a upozorněn, že musím zavřít okénko (začínalo už svítat, bylo půl třetí) a dostal jsem balíček s vodou a sušenkami. Také jsme hned na začátku letu dostali záslepku na oči a ponožky. Všechny tyto krámy, kterých jsem měl plný klín, jsem buď nastrkal do přihrádky před sebou, nebo prostě jen hodil na zem. Pak jsem konečně usnul 🙂 .

Několikrát jsem se v noci probudil s hlavou na okénku a teprve ráno jsem si všiml, že se opěrka hlavy dá na stranách vyhnout a zabránit tak tomuto problému. Mě to ale zase tak nevadilo, protože letadlo nedrncá a navíc jsem si alespoň vždy procvičil nožky.

Ráno asi v 10 SEČ (měl jsem pořád evropský čas, jinak bylo už pozdní odpoledne 😉 ) jsme dostali horké mokré hadry na otření ospalků a chvíli poté začali servírovat snídani. Dal jsem si vajíčka, párek a brambory, k tomu jsem dostal kompot, jogurt a džemíka. Samozřejmě jsem to vše nesnědl. Posléze jsem ve frontě na záchod dostal ještě pěkné jablíčko 🙂 .

Ráno už jsem si nad Indií okénko otevřel, ale byly mraky. Když se náhodou vytratili, koukal jsem z okénka. Malajsie vypadá z letadla úchvatně, nádherné pláže, a domy organizované do všelijakých obrazců (mnohoúhelníky, kříže, kolečka atd.) a dokonce i stromy tu mají sázené do mřížky. Letěli jsme dokonce i přes Kuala Lumpur, ale tohle jsem bohužel prostál ve frontě na záchod kousajíce výborné jablíčko 🙂 .

Během psaní o letu jsem musel urychleně odejít na prohlídku letiště, protože o půl osmé místního času už skoro nebylo vidět. Vláček ale tentokráte nic moc, jel ve speciálním koridoru, takže výhled nebyl žádný. Letiště je hodně moderní, mají tu všude displeje a také volný Internet. V mapě jsem vyčetl, že přejít letiště z jednoho konce na druhý trvá 38 minut.

Když jsem šel na záchod, byl jsem automaticky spláchnut, ačkoliv jsem ještě seděl. Prostě vče je na fotobuňky a automatické. Systém odbavení je tu stejný jako v Praze, každá brána má vlastní detektory kovu, takže mě opět čeká prohlídka.

Poznámky z deníčku:

• Na letišti tu jezdí elektromobily, je moc rozlehlé i na kolo 😉 .

Už je tomu více než rok co jsme vyrazili s Ondrou a Letynem do Irska. Za tu dobu jsem se naučil docela dobře anglicky, sehnal skvělou práci a taky poznal mnoho lidí ze všech koutů světa. To ve mě vzbudilo cestovatelské nadšení, a proto ve chvíli, kdy mi Kuře nabídlo, zda s nimi nechci jet do Austrálie, jsem po pár dnech váhání a přemýšlení souhlasil.

V lednu a únoru jsme začali plánovat cestu a nakonec jsem v Dublinu v březnu zakoupil letenky na cestu dlouhou více než 29 000 mil a čítající 12 letů. V práci jsem si vzal 4 měsíce neplaceného volna a naší cestě už nic nebránilo.

Kuře, Smejki a Kukin se rozhodli letět už začátkem června a studovat 6 týdnů angličtinu v Queenslandském Cairns. Já angličtinu studoval v Irsku a tak jsem se je rozhodl následovat až koncem června, protože jsem navíc musel dokončit nějaké projekty v práci. Hlavně jsem ale chtěl do Irska pozvat své rodiče, protože jen díky nim (a jejich půjčeným penězům 😉 ) jsem se do Irska vlastně dostal.

Mých posledních 14 dní v práci bylo dost hektických, protože jsem tam seděl občas i 13 hodin denně včetně víkendů a ve 14 dnech jsem dokázal nadělat 10 dní přesčasů. Svůj projekt PRISM (předpověď hydrodynamických parametrů pro Irské moře) jsem ovšem dokončil, i přes nesnáze působené pár lidmi na ministerstvu námořnictva v Irsku, a ačkoliv tomu už nikdo (ani můj šéf) nevěřil 🙂 .

Moji rodiče přiletěli do Dublinu v pátek 16.6. a za 10 dní jsem je stihl pěkně utahat a ukázat jim pořádný kus Irska. Domů odletěli včera odpoledne a já pak zbytek odpoledne strávil opět v práci vyřizováním mailů.

Večer jsem se potom loučil se svými spolubydlícími doma v Dublinu, Ondrou, Lídou a Palkem a dostal jsem od nich pěkný cestovní notýsek-deníček a čtyřbarevnou tužku. Potom jsme šli ještě popít do hospody.

Se zbytkem svých kamarádů jsem se rozloučil už v sobotu, kdy jsem měl u nás doma na střeše "leaving party". Byla to opékačka s kupou pití, na kterou přišlo 23 lidí včetně mých rodičů a spolubydlících. Ondra s Palkem mi hrozně moc pomohli s grilováním, protože jsem nějak nestíhal zároveň běhat otevírat dveře a grilovat 🙂 . Maminka zase připravovala zeleninku 😉 .

Párty se povedla a je trošku zvláštní vědět, že většinu těch lidí už asi nikdy v životě neuvidím. Byli to mí nejlepší kamarádi z jazykovky a téměř všichni během následujících tří měsíců odjíždějí zpět domů, ať je to kdekoliv. Když jsem odjížděl z Čech bylo to jiné, protože jsem věděl, že kdykoliv se vrátím, své kamarády tam najdu.

Dnes ráno jsem si zabalil věci, naposledy uklidil doma (měl jsem zrovna službu), zavolal několika kamarádům a vydal se na letiště. Cestou v autobuse jsem volal ještě Palkovi a instruoval ho, že mají doma plnou lednici a mrazák jídla a ať to snědí (ne že by je to samotné nenapadlo 🙂 ). To náhodou slyšel jiný člověk v autobuse, taky Čech a tak jsme celou cestu na letiště kecali. Dozvěděl jsem se, že on byl v Austrálii také, na devět měsíců, a vrátil se v únoru. Tak jsem z něho vytáhl kupu důležitých informací jako třeba jací jsou tam mobilní operátoři (to nevědělo ani Kuře, když jsem se s ní ráno po telefonu bavil 😉 ).

Na letišti jsem se nechal odbavit a dozvěděl jsem se, že ve Frankfurtu se nemusím o zavazadla vůbec starat a mám si je vyzvednout až v Singapore. Dostal jsem zároveň dvě palubní vstupenky a tak mi ve Frankfurtu stačí jen přeběhnout k jiné bráně.

Po nástupu do letadla společnosti Aerlingus jsem okamžitě usnul a probudil jsem se až nad Frankfurtem. Jakmile jsme přistáli, začal jsem hledat svou bránu, ale protože bylo brzy, usadil jsem se do pohodlných křesílek a dal jsem dva ze svých několika sendvičů, které jsem si ráno připravil na dvoudenní cestu 🙂 .

Když jsem chutně posvačil, rozhodl jsem se prozkoumat letiště. Je opravdu velké a mají tu dokonce plně automatickou nadzemku jezdící mezi terminály 1 a 2. Samozřejmě jsem ji hned vyzkoušel, je to vše totiž až za pasovou kontrolou, takže jsem tam všude mohl. Byl odtamtud pěkný výhled na Frankfurt a také na celé letiště.

Po dokončení svého třiceti minutového výletu po letišti a zjištění, že tu nemají ani jediný bankomat, jsem se vrátil zpět na svoje místečko v křesílku před informační tabuli a rozhodl se si schrupnout. Spát jsem ale nemohl a tak jsem se dal do psaní tohoto deníčku.

Mezitím se můj let objevil na panelech. Letím ve 23:55 SEČ do Singapore se společností Quantas a tam budu čekat opět 5 hodin. Pak už jen jeden let a budu v Cairns. Tam bych měl dorazit ve čtvrtek v 8:05 místního času. Cairns se nachází v časové zóně UTC+10, což znamená osmihodinový časový posun dopředu oproti Česku a devítihodinový oproti Irsku.

V Cairns na mě mají čekat Fran s Kuřetem a odvézt mě na místo ubytování. Takový servis. Připadám si skoro jako Palko, když přijel do Irska 😀 .

Poznámky z deníčku:

• Zaměstnanci na letišti ve Frankfurtu jezdí na kolech (skládačkách).
• Stejně jsem musel ve Frankfurtu na detektor, protože moje brána byla ve speciální sekci a tam byla znovu kontrola.