Bude doplněno

Bude doplněno

Bude doplněno

Následující text byl napsán noc po paintballu a poté co jsem vypil několik piv 😉 . Také si můžete přečíst, co napsala Ori, ale bohužel jen v angličtině.

Hrdinové ze Žlutého týmu

V neděli 17. června jsme se vydali hrát paintball. Někteří z nás již byli zkušení, protože už někdy paintball hráli, ale ostatní hráli tuto hru poprvé. Nicméně tato akce nebyla zamýšlena jako soutěž, ale jako přátelská akce pořádaná TSC (Taekwon-do Social Clubem). Kromě lidí cvičících Taekwon-do se zůčastnili také naši kamarádi, kolegové z práce a také moji známí z aikida včetně mého senseje Lorcana.

Byli jsme rozděleni do dvou skupin, žlutého a červeného týmu. Já jsem byl členem žlutého týmu a ačkoliv soupeř měl početní převahu, my jsme bojovali statečně a nebáli jsme se umřít za své spolubojovníky. Samozřejmě, nakonec jsme prohráli především proto, že naše plánování nebylo tak dokonalé 🙂 .

Celkem jsme hráli šest her, první dvě byly pouze tréninkové v lese, kde jsme se měli naučit jak střílet a nebýt střelen 🙂 . Velice jasně si pamatuji prvotní instruktáž o tom, že do hlavy by se střílet nemělo. Vzpomněl jsem si na toto pravidlo i poté, co jsem byl už potřetí do hlavy střelen a vyskočila mi boule 😉 .

Třetí a čtvrtá hra se odehrávaly v areálu s pevností, která byla dobře bráněná jedním týmem. Poslání druhého týmu bylo sebrat vlajku umístěnou blízko pevnosti a přenést ji do základního tábora na její opačné straně. Pat, jako velký velitel žlutého týmu, přišel se skvělým plánem, že několik lidí by mělo odložit své zbraně, běžet pro vlajku a ostatní je budou krýt. Plán zněl slibně; jeho jediná chyba bylo, že nefungoval. Vytvořili jsme skupinu pěti lidí (později v hospodě pojmenovanou "Suicide Squad – Sebevražedné komando") zahrnující mě, Pata, Liho, Roryho a Lorcana, a zkusili jsme co jsme mohli. Musím uznat, že jsme byli roztříleni na cucky. Během mého prvního pokusu jsem se dostal asi půl metru od vlajky a byl jsme zasažen. Zvedl jsem proto ruku, otočil se a ustupoval zpět k základní pevnosti. Ovšem v tu chvíli jsem byl zasažen dalšími šesti střelami, které mě označkovali modřinami na další týden. No co, takový je život vojáka. Ostatní měli stejnou smůlu. Druhý pokus pouze kopíroval neúspěch prvního. Po asi 4 minutách bylo celé naše sebevražedné komando uvnitř tzv. mrtvé zóny a postupně se přidávali další členové žlutého týmu.

Ovšem pravým hrdinou byl Li. Posláním posledních dvou her bylo bránit vlastní vlajku umístěnou uvnitř pevnosti a snažit se sebrat vlajku nepřátelskou. Zbývala poslední minuta do konce poslední hry, já jsem byl už mrtev, když jsem zahlédl kohosi jak běží neozbrojen směrem k nepřátelské pevnosti a úspěšně překonává vnější obranou bariéru téměř bez povšimnutí obránců. Byl to Li. Bohužel ve chvíli, kdy dosáhl nepřátelské vlajky a poponesl ji asi 10 cm byl roztřílen z blízka všemi obránci, kteří mezitím stačili otočit své zbraně směrem k němu. Bylo to šílené, statečné a … a pomohlo nám to si zapamatovat, že ačkoliv náš tým prohrál, naší jedinou lítostí je, že jsme nemohli zemřít více než dvakrát jeden pro druhého 🙂 .

Dle mého názoru byla tato akce velice dobrá zábava a každý s kým jsem mluvil se dobře bavil. Rád bych tímto poděkoval Patovi za zorganizování této hry a také Ori za získávání emailů a depozitů od lidí. Bez nich bychom pravděpodobně paintball nehráli. Jen bych chtěl poznamenat, že oba byli ve žlutém týmu!

Blahopřání, které jsem sám vymyslel, napsal a poslal své sestřičce Evičce a Járovi, když se jim 26. října 2005 narodil malý Jája:

Z dalekého domova mi
zacvrlikal vrabeček,
že prý se tam narodil vám
pěkný, velký chlapeček.
 
A to byla velká zpráva,
slunce svítí malinko,
ze všech koutů světa zdraví
to malinké miminko.
 
Přeji proto hodně štěstí
rodičům i miminku,
v zdraví, brzké uzdravení
doufám i pro maminku.
 
Ať vám dělá stále radost
a vůbec vás nezlobí,
přeje strejda ze západu
rodičům i Jájovi
 
Strejda Pavlík