Konečně jsem nainstaloval a vytvořil design pro můj nový dvojjazyčný! blog and právě přemýšlím, co napsat na začátek. Pravděpodobně ‘Ahoj světe’ je standardní 😉 . Jen si dělám srandu. Tento blog částečně nahrazuje můj (náš) starý blog ‘Naše cesta do Irska‘ a já sem budu psát některé mé důležité myšlenky, kousky textů co jsem napsal k různým příležitostem, zajímavé (a dost bláznivé 😛 ) výlety, na které jsme se vydali, a také nějaké kulturní události. Zkrátka budu psát o všem o čem budu chtít.

Mnoho lidí se mě ptalo, proč jsem přestal psát náš deníček a poté občasníček z Irska, a také mě trošku chybělo psaní. Rozhodl jsem se proto vytvořit tenhle blog a doufám, že se časem zase neumlčí jako ten předchozí. Takže, jdeme na to …

Psáno 25. září 2006

Ahojky,

titulek by spíše měl být "Jak jsme jezdili na kolech po Novém Zélandě", ale nechci už měnit zaběhnutý název 🙂 .

Takže jak jsem psal posledně, vyrazili jsme na 22 denní cestu na kolech okolo severního ostrova Nového Zélandu. Plán jsme neměli žádný a tak nebylo kam spěchat. Já jsem vždy plánoval den dopředu cestu na následující den zatímco Kukin vařil večeři (mimochodem vaří docela dobře 😛 ). Nový Zéland je překrásná země, jen jsem si dříve neuvědomil, jak kopcovitá. Celý severní ostrov je totiž na zlomu dvou pevninských ker, a proto tu mají hodně aktivních sopek, horkých pramenů a také kupu "jen tak" kopců. Pozdě, po několika dnech cesty, jsme zjistili tento neblahý fakt. Prý jižní ostrov je placka s jediným (sice vysokým) pohořím a pro kolo vhodnější 🙂 .

Ale toto nás neodradilo. Po počátečních problémech s fyzičkou, kdy já jsem jel jako ďábel, Kukin se za mnou "plazil" a já na něho musel pořád čekat, se naše síly vyrovnaly. Já jsem se po pár dnech unavil a Kukin zlepšil a poslední dny jsme už občas překračovali průměrnou rychlost 20km/h kopce nekopce i s přestávkami na sušenky 🙂 . Počasí nám celkem přálo, z celých 22 dnů pršelo jen asi 5 dní, z čehož jsme 4x ne moc vážně zmokli (nepromokla ani moje promokavá bunda = pětiminutový deštík – ale několikrát za den) a jeden, kdy pršelo celé odpoledne docela hustě jsme byli schováni v teple hostelu a hráli "člověče nezlob se" 🙂 .

Jízdu jsme si opravdu užívali, protože krajina je tu nádherná a člověk si jí může vychutnat. Byly ale chvíle, kdy jsme (alespoň já) chtěli kolo zahodit a jít raději na autobus. To bylo zrovna minulé pondělí a úterý, kdy jsme se z nejjižnějšího bodu naší výpravy, města Wanganui, vydali směrem na západ. Bohužel zrovna v té době (a asi celý rok) foukal silný západní vítr. V telce jsme se večer dozvěděli, že byl 75km/h. Celkem jsme za den místo plánovaných 90km ujeli 60km po 8 hodinách v sedle a vzdali jsme to. Nožky bolely. Přece jen, když je průměrná rychlost pod 10km/h a navíc musíte šlapat i z 12ti stupňového kopce, protože jinak by nás snad vítr vytlačil i zpět, je to docela deprimující.

Vše se ale spravilo ve středu, kdy se nám naskytl výhled na dřímající sopku Mt. Taranaki. Představte si vcelku rovnou krajinu a najednou z ní ční 2500m vysoký kužel se sněhem na vršku. Úžasný pohled. Samozřejmě jsme tuto sopku objeli kolem dokola (trvalo nám to 3 dny) abychom si ji důkladne prohlédli a také jsme tam vyjeli do 900m výšky podívat se na vodopády. Počasí nám ovšem nepřálo a po prvním dni bez mráčku jsme měli další dva dny zachmuřené, neviděli jsme už z Mt. Taranaki ani kamínek a navíc jsme trošku zmokli. Ne nadarmo tu místní lidé říkají, že pokud můžete vidět Mt. Taranaki, bude brzo pršet, a pokud ne, už prší 🙂 . Také tu mají srážky 7000mm za rok.

Naše kola nebyly zrovna touringové 🙂 . Bohužel jsme dostali horská kola a moje mi bylo ještě trošku malé. Jaké to jsou plečky jsme zjistili až za jízdy. Poté, co se olej začal vytrácet začalo vše vrzat, mě praskaly dráty a také mi praskla jednou osa u zadního kola (ale dojel jsem na tom 50km – bylo to náročné) a Kukinovi dnes v Aucklandu 300m od hostelu upadl nosič 🙂 . Ale náklad nám odvezly a všude nás dovezly. Sice jsme se nadřeli, ale šlo to. Já jsem na kole vezl asi 20kg bagáže (stan a veškeré kempingové vybavení včetně vařiče), Kukin byl o něco lehčí.

Ale teď zpět na začátek. Z Aucklandu jsme se vlakem přesunuli přes nezajímavou krajinu a vyrazili podél pobřeží do Mirandy, kde jsme navštívili naše první horké prameny. Musím říci, že pro moje svaly to byla vítaná lázeň a zopákl jsem si ji i následující den hned po ránu. Poté jsme zamířili objet poloostrov Coromandel, což nám zabralo asi 4 dny. Zpočátku byla cesta rovná, ale pak začali kopce a třetí den ráno nás čekal krvavý kopec u města Coromandel. Na 3km cesta vystoupá z 0 až do 400m. Jistě si každý umí představit, jak se nám jelo. Cesta nahoru trvala přes hodinu, ale o to hezčí byl výhled a odpočinek. Také hodně lidí s auty na vršku obdivovalo, že jsme to vyšlapali 🙂 . O pár dní déle jsme se stali dokonce slavnými na jednu noc v jedné vesničce, protože když jsme šli na večeři do hospody, všichni lidé nás dříve předjížděli na nedalekém kopci. Takže jsme potom bavili celou hospodu, já svým vyprávěním dobrodružství a Kukin svými výrazy (jeden chlápek trefně poznamenal, že mají všichni pozorovat můj výraz a potom Kukinův, mé nadšení a Kukinovu skepsi (ale líbilo se mu to 😉 ).

O kus dále jsme také navštívili Hot Water Beach, což je kus pláže, na které vyvěrají horké prameny. Člověk si tam může potom za odlivu vyházet svoji vlastní horkou díru (čti lázeň). Samozřejmě to bylo něco pro mě. Půjčil jsem si rýč v nedaleké kavárně (ano nepřepsal jsem se – zajímavá marketingová idea mimochodem) a začal házet. Bohužel jsem dobu nemohl nalézt dobrý pramen. Poté jsem si nechal poradit od lidí v jedné díře a vyházel si díru vedle nich. Bohužel byla z jedné strany teplá, z druhé studená. Po asi hodině lenošení ve vlažné vodě přišla vlna a vše nám spláchla 🙁 .

Také jsme byli navštívit překrásný skalní útvar na pláži zvaný Cathedral Cove, což je jakýsi oblouk vymletý vodou ve skále. Tam jsme také potkali naší první cyklistickou kamarádku Kamilu z Německa. Kamila si půjčila kolo jen na jeden den, ale potkali jsme ji ještě několikrát později a také ona nás o týden déle seznámila s naším pětidenním spolujezdcem Olem z Německa. Ano, Ole s námi jel na kole přes 200km po pět dní. Byl to bezva kluk a děsně rád používal slovo "beautiful" ve všech spojeních – s večeří, krajinou, cestou, prostě pořád. Ole měl pravé kolo na cestování, ale když jsme jednou jeli po štěrkové cestě, bylo sranda sledovat jeho strach v očích a pečlivý výběr cesty. My s Kukinem jsme jeli kámen nekámen, naše pneumatiky se prorazit téměř nedaly 🙂 .

Ale zase zpět, z poloostrova Coromandel jsme si po obhlídce funkčního zlatého dolu vypomohli autobusem do centra severního ostrova do města Rotorua. Tady jsme místo zamýšleného jednoho dne strávili dny 3. Vyzkoušeli jsme zorbing, kdy vás dají do nafouknuté plastové koule a pustí ze svahu. Já jsem zkusil mokrý, kdy mi do té koule dali ještě vodu a já se válel ve vodě, Kukin si zvolil suchý, kdy ho v té kouli přivázali. Když se dokutálel dolů, neměl zrovna zdravou barvu a na fotkách vypadá jak po 3 jointech 🙂 .

Také jsme tu zamíříli na motokáry, nebo spíše káry, protože motor tam nebyl. Zato tam byl velký kopec, ze kterého nás pustili dolů. Byla to úžasná jízda (měli jsme jich 5) i když ji trošku kazil nepřetržitý déšť a mokrý zadek od káry a lanovky zpět na kopec 🙂 . Nejprve jsme museli jet dlouhou scénickou trasu, prý abychom se to naučili ovládat (byla tam jen jedna páka – brzda) a potom jsme si mohli vybrat mezi středně pokročilou a pokročilou. Jeli jsme obě a dokonce jsme se na trati i fotili.

Další dny v Rotorue jsme strávili objížďkou jezera Rotorua a návštěvou bahenních lázní a termální oblasti zvané příznačně Hell’s Gate (brána pekla). Bylo tam plno bublajících jezírek různých barev, všude smrděla síra (jako ostatně v celé centrální oblasti severního ostrova) a také bublající bahno a bahenní sopka. Bylo zajímavé bydlet ve městě, kde celý den smrdí síra, pořád se z něčeho kouří, v parku mají místo kytek ohrádku s bublajícím bahnem a jezero plné páry. Dalo se na to ovšem zvyknout.

Také jsme navštívili Maorskou vesnici, abychom poznali něco o Maorské kultuře. Maoři jsou dřívější obyvatelé, kteří osídlili Nový Zéland asi v roce 1000 našeho letopočtu. Příchod Evropanů, jak je již zvykem, jejich počty a kulturu zdecimoval. Nicméně teď zažívají obrození a my jsme zažili docela pěkné divadelní představení v přírodě s velikánskou večeří. Vše začalo tím, že uvadeč se vyptával, kdo je odkud a vždy prohodil pár vět v daném jazyce. K mému velkému překvapení znal i češtinu. Když jsem se ho později ptal, kde se to naučil, ukazoval mi štus papírů, ze kterých studuje 🙂 . Pak jsme viděli pravou Maorskou vesnici, ukázali nám jejich zvyky, nástroje, které používali a také jsme viděli Poi dance. Poi je takový balónek na šňůrce a točí se s ním. Maorští muži to používali k posilování zápěstí a ženy pro tanec a hudbu. Nezapomenutelný zážitek. Byly opravdu dobré. Náčelník nás potom učil Maorský tanec, kdy jsme poskakovali po jedné noze, klepali rukama a hlavama, vyplazovali jazyky a dívali se jeden po druhém a na konci nám náčelník poblahopřál, že jsme se všichni zbláznili. Dobrý žert 😀 . Všichni se chytli.

Na další cestě jsme se zastavili v místě zvaném Wai-o-tapu, kde mají aktivní gejzír a pravidelně v 10:15 ho "pouští". Přirozený cyklus tohoto gejzíru je mezi 36 a 72 hodinami, ale nějaký chytrý člověk kdysi dávno přišel na to, že gejzír lze řídit mýdlem. Funguje to následovně. Pod zemí je horká voda, nad kterou proudí studená povrchová voda, která je jako zátka. Dokud není dostatek horké vody, nevyprskne to. Pokud ovšem nasypete do díry mýdlový prášek, povrchové napětí se uvolní a horká voda může vyprsknout. U gejzíru jsme potom seděli asi hodinu, dokud prskal.

Dalším naším zážitkem byl přechod přez sopku Tongariro o kousek jižněji. Skoro uprostřed severního ostrova jsou totiž tři velké sopky Mt. Tongariro (nejmenší), Mt. Ngauruhoe a Mt.Ruapehu. Na Mt. Ruapehu se nechá lyžovat, což jsme původně chtěli, ale odradil mě popis jednoho místního domorodce, kterého jsem se ptal na lyžařské podmínky. Odpověděl: "Pokud jsi z Austrálie, ráj na zemi, pokud z NZ, jde to, pokud z Evropy, ztráta peněz.". A tak jsem za ušetřený peníz vymyslel přechod přes Mt. Tongariro. Byl to přechod s průvodcem, protože vršek je stále ještě ve sněhu a ledu. Průvodce jsme dostali dva, mladé kluky, každý jsme dostali boty (kdo neměl), mačky, kdo chtěl dostal hůl a vyrazili jsme z výšky 1100 metrů do 1900 metrů. Přechod trval celý den. Ráno jsem začal v kraťasech a třičku, nahoře jsem byl rád, že mám svou zimní bundu (mimojiné použil jsem ji poprvé po 3 měsících tahání se s ní), kulicha a rukavice. Mačky jsme nasazovat nakonec nemuseli, protože na nejstrmějším místě, kde to klouzalo průvodce vykopával stopy a stačilo pak jen zakopnout botu. Nahoře byl nádherný výhled, a zajímavé bylo, že občas byly místa (i vršek) bez sněhu a zem byla teplá. Přeci jen to vyhaslé není, ne každý den se člověk prochází po aktivní (nebo spící) sopce. Cesta dolů byla lepší. Jeden z průvodců totiž vyndal lopatu a sjel asi 200 výškových metrů na lopatě. Já jsem ho později následoval na své bundě. Byl to opravdu zážitek, spolu s pozdější hromadnou koulovačkou a sušením se uprostřed sněhu na horkých kamenech.

Z národního parku Tongariro jsme zamířili podél řeky Whanganui do města Wanganui, nejjižnějšího místa naší výpravy jak už jsem psal dříve a poté k Mt. Taranaki. Poslední 3 dny jsme strávili jízdou po silnici příznačně nazvané Forgotten World Highway (světem zapomenutá dálnice), kde jsme opravdu potkávali jen několik aut denně. Krajina byla nádherná, tak rozdílná od zbytku ostrova. Celá cesta byla plná historických míst, jedním z nich byla jediná vesnice na 150km Whangamomona, která se v roce 1989 prohlásila za republiku, mají vlastní hranice i s hraniční budkou, prezidentské volby a také vlastní pasy, které jsme si mohli zakoupit v místním "Hotelu". Dokonce jsme tam mluvili s první dámou, značně nalitou musím poznamenat. Vůbec každý tam byl pěkně opilý, pravděpodobně slavili nějaký státní svátek 🙂 .

Já jsem tam také podnikl tříhodinovou procházku buší, kde jsem měl poznat, jak krajina vypadala před příchodem lidí. Bylo to opravdu drsné, cesta sestávala jen ze značek na stromech o pěšině se mluvit nedalo. Chvílemi jsem litoval, že nemám mačetu, protože jsem se prodíral kapradinami, pichlavým křovím, lezl bahnem po čtyřech do kopce a z kopce, chodil po hranách skal bez zábradlí a přelézal rokle a potoky po stromech. Prostě super pro někoho jako jsem já 🙂 .

Poslední den naší cesty v neděli jsme museli ujet 90km bez civilizace kopcovatou krajinou a musím říct, že jsme byli na štíru s vodou. Také už nám docházely síly, přeci jen kopce byly docela strmé a Kukin se smál mému nadšení, když jsem u každé zatáčky prohlásil, že tam už musí to město být. Nakonec jsme ale dosáhli Taumarunui, pořídili povinné vítězné společné foto a následující den v pondělí jsme se autobusem přesunuli zpět do Aucklandu.

Také se nám stalo pár legračních příhod, které se nedají nenapsat (promiň Kukine 🙂 ). Jednou v Rotoruře jsem poslal Kukina dopředu (jinak jsem jezdil vždy první já) s tím, že na mě má počkat na odbočce k modrému a zelenému jezeru, kterou jsme míjeli den předtím. Samozřejmě, když jsem na odbočku dojel, Kukin tam nebyl a tak jsem usoudil, že pokračoval. Cestou do kopce jsem ale Kukina nedojel a tak mi došlo, že přehlédl 2m vysokou ceduli a pokračoval dál po hlavní. Bohužel jsem ale v tento den také píchl kolo a majíce náhradní duši ale nemajíce pumpičku, jsem byl tak trochu nahraný. Naštěstí mě zachránil chlápek jménem Jack z nedalekého Holiday Parku, který mi zapůjčil kompresor a umožnil mi pokračovat ve výletu. Kukina jsem potkal asi o 10km dále, když jsem se vracel z "pohřbené vesnice". Jednou tu totiž vybuchla sopka a zasypala několik vesnic několika metry bahna. Já se byl podívat na vykopávky.

Další příhoda je opět Kukinova a stala se ve Whangamomonské republice. Jel jsem první a zastavil jsem u cedule ohlašující republiku a jako vždy křičím na Kukina (který jel ještě donedávna za mnou), ať to vyfotí. Protože jsem odezvu nedostal, otočím hlavu a vidím Kukina, jak se řítí přímo na mě s helmou v ruce a držíce ji před obličejem a koukajíce do ní. Srážka byla dílem několika sekund, kdy Kukin trefil mou zadní brašnu a svalil se na zem. Mé brašně se nic nestalo, zato Kukin si odřel koleno a ohnul přední kolo. Já se pak téměř hodinu smál pozorujíce Kukina jak hopsá po kole a rovná ho 😀 .

Zážitků bylo samozřejmě mnoho a mám už popsaný téměř celý deníček, který jsem dostal od svých spolubydlících Ondry, Lídy a Palka. Kukin také nahrál nějaké fotky na internet, takže se můžete podívat na http://australie.aikidoprosek.cz/ (již nefunguje – fotky se objeví v mé galerii).

Na naší cestě jsme potkali mnoho lidí, měl jsem příležitost se bavit také s mnoha lidmi z Nového Zélandu a Austrálie, ale také jsme potkali 4 Čechy. První dvojice byly dvě holky studentky, cestující autem a vracející se do Aucklandu a poté zpět do Čech. Jedna z nich byla shodou náhod dokonce ze sousední vesnice k mé vesničce a dokonce znala i mou mamku (chodila k ní do školky). Další dvojice byla Kuře a Smejki. Náhodou jsme na ně narazili uprostřed severního ostrova v supermarketu. Pokoušel jsem se opět zavézt konverzaci a dozvěděl jsem se, že se jim jede dobře, jedou na kolech, jednou zmokli. Konverzace nám ale poněkud vázla a po dokončení svého skoro monologu jsem opět popřál dobrou cestu a šel si pokecat do hostelu s jinými lidmi 🙂 .

Celkově jsme za 22 dní ujeli téměř 1300km hornatou krajinou bez předešlé přípravy a považuji to za velký úspěch, že jsme zdraví. Jen Kukina brní malíčky a já mám dočasně poškozené nervy na levé ruce od řidítek, takže jsem ztratil cit 🙂 . Ale to se zlepší.

Zítra jdeme vracet kola a vyrazíme možná na nákup suvenýrů a ve středu brzo ráno opouštíme Nový Zéland a vracíme se zpět do Cairns na tři dny, kde bych se chtěl ještě jednou a nadlouho naposled jít potápět. Poté ještě na tři dny do HongKongu a pak už zpět do Dublinu. Kukin rovnou do Čech, já mířím na dovolenou do Čech v pátek 6.října opět na dva týdny. To už bude definitivní konec mé dovolené.

Jak se vedlo v Cairns a v HongKongu napíši ještě v dalším už posledním mailu.

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Psáno 1. září 2006

Ahojky,

tak se opět hlásíme, tentokráte už ale z Nového Zélandu. Ve středu jsme se totiž přemístili o kousek východně, ale vše po pořádku.

Naposledy jsem psal o Sydney a o Opera House. Další den jsme se vydali vlakem a autobusem na pláž Bondi Beach, kde jsme se i koupali ve studené vodě a v obrovských vlnách. Dokonce se v nich dalo i surfovat bez prkna, jedna vlna mě vyplivla přímo až na břeh a to jsem jel asi 20 metrů. Stačí se jen rozplavat a je to. Potom jsme se vydali podle pobřeží po útesech a zpět domů.

Minulé pondělí jsme se vydali na organizovaný zájezd do Blue Mountains (modrých hor). Modré jsou prý kvůli tomu, že jsou porostlé eukalypty a jejich olej vytváří mlhu, která způsobuje modrý efekt. Je to to samé jako s oblohou. Jeli jsme malým autobusem a řidič nám zastavoval na kdejaké vyhlídce, takže jsme viděli vodopády, Australský Grand Kaňon a také jsme jeli na nejstrmějším vlaku na světě. Sklon byl 51 stupňů. Když jsme do toho nasedali, říkal jsem si, proč tam skoro ležíme, když se to rozjelo, pochopil jsem. Byl to pěkný sešup a také jsme měli klec ze všech stran, abychom nevypadli. Dole jsme měli procházku deštným pralesem, kde nás s Kukinem honil průvodce, protože jsme byli moc pomalí a nebyl čas. Také jsme viděli olympijské městečko. Šílené dílo. Postavili kupu stadionů a dokonce i domy pro ubytování sportovců na jednom místě. Je to obrovské, teď liduprázdné. Domy prý byly prodány, ale stadiony tam stále zejí prázdnotou. Zpět do Sydney jsme potom jeli lodí za tmy a viděli celé noční Sydney z vody.

Poslední den (rozhodli jsme se náš pobyt v Sydney prodloužit na 5 dní) jsme strávili prohlídkou muzea námořnictví, kde jsme se dostali i na vysloužilou bitevní loď a ponorku z druhé světové války. Ponorka byla strašně mrňavá a lidé tam museli spát skrčení. Ptal jsem se tam jednoho vysloužilého námořníka, jak to zvládali a on řekl, že poté, co člověk sloužil na ponorce už usne všude 🙂 . Pravda. Také mi říkal, jak se prý člověk v Austrálii dostane na ponorku. Nejprve musí mít zájem, pak je fyzický trénink a psychotesty a nakonec jde za kapitánem, dostane sklenici vína a když ji vypije, zůstane mu v puse odznak delfína. Ten si připne a je "ponorkář" 🙂 . Tohle je prý oficiální ceremonie. Večer jsme se pak přesunuli autobusem do Canberry.

Původně jsem chtěl nejprve prozkoumat Canberru a druhý den půjčit auto a jet do vesmírného komunikačního střediska (Canberra Deep Space Communication Complex), ale v autobuse jsem dostal šílený nápad (který se Kukinovi už od začátku nelíbil 🙂 ), že můžeme půjčit v hostelu kolo a jet na kole. To jsme také udělali. Mělo to být pouze 40km tam a dalších 40km zpět. Bohužel jsme cestou tam zabloudili (jeli jsme bez mapy 😉 ) a přijeli do vesmírného střediska z druhé strany po ujetí alespoň 50km. Tam jsme si ovšem vyslechli úžasnou přednášku pro malé děti (byla tam škola) o funkci střediska, o Marsu, o vesmíru a také jsme shlédli video o posílání sond na Mars a obrázky z Marsu. Bylo to super a docela sranda, protože děti měli takové dotazy, jako třeba zda byl už ve vesmíru Jamajčan 😀 . Průvodce se je snažil navnadit co to šlo aby se z nich stali kosmonauti (nebo astronauti?), protože prý až přistane první člověk na Marsu, nechce slyšet žádný americký slogan stylu "malý krok pro člověka ale velký skok pro lidstvo" ale pořádné "G’Day Mates!" 🙂 . Také jsme se dozvěděli, že video se snímky Neila Armstronga z Měsíce byli přijmuty tady. Prý v Americe měli jakousi závadu a měli obraz vzhůru nohama a tak Neil musel chvíli čekat na žebříku, než zmobilizovali Australské středisko a než tu vyšel měsíc.

Cestu zpět do Canberry jsme našli bez problémů, ale bylo to samý kopec. Kukin téměř každý kopec vycházel, já čekal na vršku. Dělal jsem si z něj srandu, že to je jak na Zélandě, jen že bude víc pršet. To mě nenáviděl 🙂 . Kdybychom jeli stejnou cestou tam, asi bych to také vzdal. Měl jsem toho také plné zuby. Večer jsem si ale vlezl do vířivky v hostelu a kupodivu nás ani po tom nebolely další dny nohy.

Následující den jsme chtěli prozkoumat Canberru a poté jen v noci do Melbourne, ale lilo jako z konve a jak na potvoru řidiči MHD stávkovali. Takže nebyla žádná šance se někam podívat. Nakočili jsme tedy do autobusu, zamávali Canbeře a vydali se do Melboure.

V Melbourne jsme strávili víkend jen průzkumem města, ale další muzea už nás nějak nebrali a tak jsme více lenošili. V sobotu jsme vylezli na nejvyšší budovu ve městě (opět prý nejvyšší na jižní polokouli) a porozhlédli se po městě. Nic výjímečného, žádná význačná budova. V ceně bylo opět video o Melbourne a okolí doplněné velice pěknou a chytlavou písničkou 🙂 . Potom jsme na Federation Square (náměstí) pozorovali jakéhosi herce asi hodinu a pak jsme se vydali na tržnici. Večer jsme ale měli unikátní program. Vydali jsme se na zápas fotbalu Aussie Rules. Byla to akce organizovaná hostelem a také nám nejprve promítli video s vysvětlením pravidel. Je to něco mezi Galským fotbalem a Rugby, těžké vysvětlit pravidla, ale důležité bylo, že náš tým vyhrál na celé čáře 🙂 . Tím ovšem večer neskončil. Poté jsem se s několika lidmi z hostelu vydal do jednoho nočního klubu, kde bylo od jedenácti do jedné pivo a vstup zdarma. Pekně jsem se tam za ty dvě hodiny opil a protože hudba za nic nestála, vydal jsem se jako správný Čech domů, když chtěli za pivo platit 🙂 .

V neděli jsme shlédli starou Melbournskou věznici, ale byla to bída. V Irsku mají mnohem lepší expozice. Tady byly v celách jen vývěsky o konkrétním životě jakýchsi vězňů a hlavně jakéhosi Neda, který byl cosi jako Jessie James. Prý měl bandu a používal speciální železné brnění. Nakonec ho ale dostali střelou do nohy a pak oběsili.

V pondělí jsme s Kukinem půjčili auto a vydali se na dvoudenní cestu po Great Ocean Road. Rozhodovali jsme se mezi touto možností a ostrovem, kde je možné vidět za soumraku tučňáky, ale vyhrála příroda. První den jsme zamířili nejprve na pláž, kde se každé velikonoce konají nevětší surfařské závody v Au, viděli jsme několik vodopádů a vyhlídek a projeli se podle moře. Z této silnice je nádherný výhled na pobřeží a měli jsme i pěkné počasí. Také jsme byli na obhlídce majáku na Cape Otway a celého areálu a potkali tam chlápka, který nám po zavíračce cestou od majáku ukázal plácek s medvídky Koala. Bylo jich tam po stromech plno a tak jsme nějaké nafotili. Také to tu ve vnitrozemí vypadalo jinak, než na co jsme byli zvyklí. Vše tu bylo zelené, plné pastvin a já si připadal jako v Irsku.

Přespali jsme v jednom "hostelu", kde jsme byli s Kukinem sami a mě se podařilo zavřít dveře od koupelny tak, že jsem je už nemohl otevřít a musel jsem vylézat oknem 🙂 . Další den jsme viděli plno skalních útvarů na útesech, jako Londýnský most, 12 apoštolů, větrná díra atd. Těžko popsat, to se musí vidět na fotkách (a že jich máme – asi 300). Kukin je snad někdy nahraje na web. Také jsme zamířili k jednomu velkému vodopádu a potom na vrch vyhaslé sopky na západ slunce, který jsme přes mraky neviděli 🙂 . Já jsem na cestě poklimbával, čemuž se Kukin pořád smál 🙂 .

Následující den (ve středu) jsme se přemístili na Nový Zéland do Aucklandu a čtvrtek jsme strávili jen relaxováním, čtením průvodců (doteď jsem o NZ nic nečetl a vím jen, že tu mají 10x víc ovcí než lidí 🙂 ) a plánováním cesty na kolech a také hledáním půjčovny kol. Původně jsme chtěli v pátek vyrazit, ale v půjčovně potřebovali den na to, aby kola připravili (namontovali držáky na tašky, blatníky, světla, gumy atd.) a tak jsme přesunuli odjezd z Aucklandu na sobotu. Naše první zastávka bude u horkých pramenů, abychom se pěkně ohřáli.

V pátek jsme tedy prozkoumali Auckland a to opět z vrchu. Mají tu zase jednu vysokánskou věž, ale už se nám nechce utrácet a tak jsme se pěšky vydali na nejvyšší sopku (Auckland je postaven na vyhaslých sopkách) v okolí, Mount Eden. Byl to travnatý vršek s 50 metrů hlubokým kráterem a nádherným výhledem na celé město a tak jsme tam proseděli celé odpoledne. Kukinovi ale bohužel došly baterky ve foťáku 🙁 . Večer jsme konečně dostali naše kola i s brašnami, nechali jsme v půjčovně přebytečné věci (plavky, suvenýry atd. 🙂 ) a zítra můžeme konečně vyrazit.

Posledně jsem slíbil také nějaké novinky od Kuřete a Smejkiho, ale bohužel se s námi moc nechtěli bavit. Ptal jsem se jich na cestu a jen jsem se dozvěděl, že jeli ze severu na jih a že se jim to líbilo 🙂 . Na každou otázku mi odpověděli jen jednou větou, takže jsem to brzy vzdal. Jen Kukin byl sprdnut za to, že jim nedal vědět, že nefungují stránky proseckého aikida. Na jeho obranu ale musím dodat, že strávil (sice neúspěšně) dvě předešlé noci snahou to spravit. Podařilo se mu to až ve středu večer, takže galerie fotek opět funguje. Když bude čas (a Kukin chvíli vzhůru 😮 ), možná se tam objeví i další fotky 😀 .

Jinak s Kukinem se nám cestuje docela dobře, Kukin by pořád spal a nic nedělal, já jsem zase akční a tak ho pořád někam honím po všech čertech. Já vždy vymyslím nějakou blbost, Kukin mi to odkýve a pak z žertu nadává, že to byl zase nápad a že jsem blázen (což mi kupodivu říká mnoho lidí 😀 ). Ale jinak máme pořád srandu, kecáme už od Brisbane až na výjímky pořád anglicky, Kukin si dokonce koupil gramatiku a studuje po večerech (když nespí 😉 ). Pak po večerech plánuju něco akčního na další den a Kukin jde hibernovat na 9-12 hodin. Všichni, které jsme tu potkali si z něho dělali srandu, občas po ránu totiž vypadá jak zombie, chvíli mu trvá než se probudí (jako Palkovi 😉 ). Cestou do Canberry se mě dokonce řidič ptal, jestli Kukin není na drogách, že vypadá jak zfetovaný 😀 .

Ale když náhodou jedeme autem, tak se role otáčí. Kukin řídí a já klimbám u navigace. Kukin se mi potom směje, jak dokážu usnout na 10 minut, pak se probudit, zorientovat a říct, že má zatočit 🙂 . On totiž nikdy neví ani kam vlastně jedeme 😀 . Tak dost pomluv a zážitků ze života.

Teď se momentálně nacházíme v časové zóně UTC+12, což dělá 10ti hodinový časový posun oproti Česku a 11ti hodinový oproti Irsku. Také mám nové telefonní číslo +64210574246. Výběr SIMky byl docela sranda, mají tu jen jednoho operátora a jednu nabídku, takže se mi chlápek smál, že se diví, proč jsem si vybral právě tento tarif (mimochodem pěkně drahý) 😀 .

Jinak mi už také po dvou měsících došly peníze, které jsem naspořil na celý výlet, ale od předčasného návratu mě zachránil můj nejlepší spolubydlící (prý jsem mu to nikdy neřekl, a nebo to prospal 😉 ) Palko, kterému tímto znovu děkuji 🙂 .

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Psáno 20. srpna 2006

Ahojky,

jak jsem psal posledně, vyrazili jsme s Kukinem předminulý čtvrtek na surfování a přidala se k nám Anna (naše švédská kamarádka), Richard z Kanady a Adam z UK. Měli jsme takovou malou skupinku a výborného instruktora, který nám nejprve vše vysvětlil na pláži a potom nás poslal do vody. Byly velké vlny a bylo těžké v nich surfovat, ale když mě instruktor řekl, kdy se rozjet, rozjel jsem se a dokonce jsem se na tom i postavil 🙂 . Po chvíli jsem usoudil, že už jsem profík a zkoušel jsem chytat vlny sám, což se mi málokdy podařilo a většinou se mi špička surfu zapíchla do vody a já upadl takříkajíc "na tlamu", naštěstí jen do vody 🙂 . Bohužel ze surfování nemáme žádné fotky, protože jsme surfovali všichni a nebyl kdo by fotil 🙁 .

Odpoledne jsme potom dostali zdarma kajaky a jezdili jsme po řece. Jeli jsme také na super pláž téměř k moři, kde byl tak silný proud, že jsem proti němu nestíhal ani plavat (a to plavu docela svižně 🙂 ) a měli jsme potom co dělat, abychom se i s kajaky vrátili zpět na výchozí místo. Večer jsme společně zašli do restaurace a potom do Irské hospody. V hospodě jsem si dal pivo Kilkenny a dokonce mi do pěny vytočili i trojlístek a tak jsem musel hned barmanku pochválit 🙂 . Také jsem vyzvídal, jestli náhodou není z Irska. Nebyla 🙁 .

V pátek jsme pak partu opustili a vydali se přes Brisbane do Surfers Paradise. Bylo nám trošku smutno, protože poprvé po 10 dnech jsme opět osiřeli, ale zabavili jsme se chozením po pláži a okukováním tamnějších mrakodrapů. Také jsme si zaplatili 24h pobyt na farmě, kde jsme zkoušeli jezdit na koních, střílet z brokovnice (jsem velký ostrostřelec, protože jsem trefil 7 letících terčů z 10 a starý pan farmář se mě ptal, kde jsem se učil střílet 🙂 ). Také jsme se učili mrskat bičem a házet boomerang. Prostě se z nás stali úplní zálesáci a kovbojové a Kukina také bolel zadek od sedla. Já jsem první den dopoledne dostal starou herku, která se pořád jen pásla, odpoledne potom mladého poníka, který se dokonce nechal i "řídit" 🙂 .

Po návratu zpět do Surfers Paradise jsme se vydali na mrakodrap Q1, což je nejvyšší rezidenční budova na světě. Má 322 metrů a výtah nahoru jede jen 43 vteřin (jízdu není ani cítit; cestou dolů jsem to stopoval a 77 pater to sfouklo za 30 vteřin, zbytek je zpomalování a dobrždění). Byl odtamtud super výhled na celé město (plné mrakodrapů a kanálů) a prý má být vidět až Brisbane (70km daleko). Prostě bomba. Kukin chtěl fotit město v noci a já chtěl na pláž a tak jsem dostal nápad, že vyčmářu náš podpis do písku a Kukin ho ze shora vyfotí 😀 . Obětoval jsem proto svoji patu a vyryl nápis o rozměrech asi 7x20m do písku. Byla sranda pozorovat lidi chodící okolo a zkoumající, co je to tam napsáno 🙂 . Pak jsem se šel vykoupat do obrovských vln.

Minulé pondělí jsme vyrazili do SeaWorldu a viděli jsme tam kupu delfínu (i show s delfíny, kdy lidé jezdili na delfínech, delfíni skákali z vody několik metrů vysoko, vyhazovali lidi do vzduchu atd.), žraloků (dalo se s nimi za peníze i plavat) a jiných mořských potvůrek. Také tu měli lední medvědy a jeden se cachtal ve vodě a chtěl lézt po skle. Zkusili jsme cosi jako horskou dráhu, ale jelo to na vodě místo na kolejích. Pak jsme celí mokří koukali na show vodního lyžování a také na show s tuleni. Prostě super.

Ještě večer jsme se přesunuli do Byron Bay, kde jsme se opět potkali s Annou (holka z party v Noosa) a další den jsme společně vyrazili na procházku po národním parku a čučeli na delfíny a velryby (prostě super dovča). Také jsme se vyfotili na nejvýchodnějším cípu Austrálie, který je asi 4km od Byron Bay na útesech. Kukin obdivoval zdejší maják 🙂 . Já jsem chtěl vidět z tohoto místa východ slunce a tak jsem si přivstal v 5:30, oblékl se, vyšel ven a ono pršelo. Poprvé po více než měsíci jsem viděl déšť a tak jsem si šel zase lehnout 🙂 .

Také jsme si půjčili auto a vyrazili do národního parku Mount Warning, kde je široko daleko nejvyšší hora a je to první místo z celé Austrálie, kam dopadne paprsek vycházejícího slunce. Výstup nám zabral přes dvě hodiny, protože jsme museli zdolat převýšení asi 700 metrů, poslední úsek bylo dokonce vertikální lezení s využitím řetězů. Výhled ovšem stál za to.

Tím náš pobyt v Byron Bay skončil a také jsme se definitivně rozloučili s Annou. V noci jsme vyrazili do "sousedního města" Port Macquarie, což nám zabralo asi 7 hodin autobusem. Tady jsme si prohlédli místní historické budovy a také pláže, druhý den šel Kukin na pláž a já se pěšky vydal na prohlídku národního parku asi 7km jižně od města. Byl to deštný prales (trošku vyschlý), ale málem jsem tam šlápl na svého prvního hada. Byl takový zelený, možná jedovatý, ale přežil jsem a tak mě všichni ještě uvidíte 😛 .

V pátek v noci jsme potom dorazili konečně do Sydney. Už jsme museli přeskočit kupu zastávek, protože dovolená se krátí a přeci jen Sydney se vynechat nedá. Hned když jsme v centru vystoupili se mi trošku zastesklo po domově, protože jsme se ocitli na místě mezi mrakodrapy, kde byla obloha jen malý obdelníček přesně nad hlavou a strom široko daleko žádný (zlatý Dublin a Praha). Ubytovali jsme se v sedmi patrovém! luxusním hostelu a další den jsme vyrazili na průzkum města.

Vylezli jsme na Sydney Tower, což byla svého času nejvyšší budova jižní polokoule a odkud byl nádherný výhled na celé Sydney. To už se mi toto město zalíbilo 🙂 . Součástí prohlídky bylo cosi zvané OzTrek, což bylo jakési promítání jak se chovat v Austrálii a co tu vše můžeme vidět. Pro nás zcestovalé Australany to bylo slabé, protože rady typu vzít si hodně vody a paliva do vnitrozemí atd. už máme davno prožité 🙂 . Cestou dolů jsme vzpomínali na utopené auto v potoce Severního Teritoria 😉 . Pak jsme vylezli na slavný Harbour Bridge a také se vydali do jednoho z pilířů, abychom se dozvěděli něco o stavbě a historii mostu. Most byl svého času největší na světě a v roce 1932, kdy ho postavili obsahoval 6 pruhů pro auta, 4 pro vlak, 1 pro cyklisty a jeden pro pěší. Zajímavé bylo, že celé toto monstrum postavili dělníci bez použití jakékoliv jistící techniky a bezpečnostních pomůcek (přilby, obleky, boty atd.). Prostě úžasné dílo.

Dnes jsme se konečně po prohlídce různých parků a pomníků a také národní galerie dostali až ke slavné Opera House a šli na prohlídku dovnitř. Stavba byla navržena dánským architektem, který ovšem nevěděl, jak ji realizovat. Proto nějaký inženýr strávil další dva roky přemýšlením o reálné stavbě a po 8mi letech postavili vnější stavbu, která je známá. Bohužel vnitřek (včetně operních sálů) pořád ještě chyběl a trvalo další 4 roky, než byla budova dokončena (jiným architektem).

Jinak Sydney je strašně obrovské a člověk by tu musel strávit týdny aby vše viděl. A my máme jen 4 dny 🙁 . Za 10 dní totiž odlétáme na Nový Zéland a chceme ještě vidět Canberru a Melbourne.

Jinak Kukin se včera snažil a nahrál spoustu fotek, které můžete vidět na http://australie.aikidoprosek.cz/ (již nefunguje – fotky budou přemístěny do mé galerie).

Od Kuřete a Smejkiho nemáme žádné zprávy, takže bohužel nevím, kde jsou a jak se jim daří. Každopádně je uvidíme zase v letadle, takže budu informovat později.

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Psáno 9. srpna 2006

Ahojky,

jak jsem psal v minulém mailu, vyrazili jsme minulou středu do města Hervey Bay. Rozhodli jsme se stopovat, abychom to zkusili a také ušetřili 57 dolarů za autobus. Celé stopování nedopadlo moc dobře. Po stopnutí pěti aut (kdy jsem se dosyta vykecal a už mě pak ani nebavilo povídat – nestává se moc často :-)) jsme se dostali jen do půlky cesty a zůstali u benzínky uprostřed pustiny vedle dálnice. Poté, co nám nikdo přes hodinu nezastavil, jsem se ptal na benzínce, jestli tam není nějaký autobus. Měli jsme štěstí. Paní zavolala do nějaké společnosti a autobus, který jel náhodou kolem nám zastavil a vzal nás do Hervey Bay. Tam jsme ještě museli taxíkem do hostelu. Celkově jsme tedy ušetřili na cestě celé 4 dolary :-). Opravdu se to vyplatí :-D. Ale zážitky to jsou nezapomenutelné.

Další den jsme vyrazili na třídenní výlet na Frazer Island což byl zatím asi nejlepší výlet tady. Ostrov je totiž celý z písku, má nádherné křišťálově čistá jezera a veliké pláže. Měli jsme tam auto, jezdili po pláži a po písku (docela těžké, párkrát jsme se zahrabali) a přespávali jsme v hotelu!! Stálo nás to sice 260 dolaru za jednoho, ale nelituju toho. Byl to takový zájezd, že nám půjčili auto s plnou nádrží, dali mapu a měli jsme 3 dny s ubytováním a plán, kam se můžeme podívat. Do skupiny jsme dostali ještě dvě holky ze Švýcarska, takže jsme cestovali ve čtyřech a byla sranda :-). Koupal jsem se jako jediný ve všech jezerech, které jsme navštívili (ostatním byla zima) a v moři. Měli jsme zakázáno jezdit slanou vodou, jezdit po pláži v době přílivu a také jezdit v hlubokém písku. Protože jsme se v sobotu trošku zdrželi na jednom super místě zvaném Champagne Pools (kde člověk vlezl do vody plné bublinek od vln, které se tříštili o skálu a kde jsem postavil svůj obrovský písečný hrad :-)), jeli jsme zpět v po pláži v době přílivu slanou vodou a v hlubokém písku :-). Prostě dobrodrůžo. Kukin se pořád bál, že zničíme auto (jeho kreditka totiž hradila škodu a auto jsme si nepřipojistili :-)), holky ječeli a já řídil jako drak :-). Trvalo nám 3 hodiny ujet 60 km, protože jsme párkrát zapadli a párkrát se nám začala kvůli písku pálit spojka :-). Nic akčnějšího jsem už dlouho nezažil. Občas řídili i holky, taky jako draci, díra nedíra, hlavně, když to jede rychle. Chris dokonce dostala smyk v poslední zatáčce před trajektem :-). Kukin neřídil, zato o sto šest radil. Jeho "křičení" na holky "a bit to the right side, please!" a "slowly, please" je nezapomenutelné :-). Když to začalo být těžké, řídil jsem já. Také jsme lezli na písečné duny (na tomhle ostrově je víc písku než na Sahaře) a já válel sudy dolů. Byla to sranda, jen jsem pak byl samý písek. Kukin vše fotí a občas se mu povede něco rychle nahrát na internet. Já jsem z nedostatku času přestal psát internetový deníček, ale píši si papírový (hodně podrobně) a někdy, až budu doma, ho přepíšu. Mám teď alespoň čas chodit do hospod :-D.

Po návratu s Frazer Islandu jsme byli s holkama ještě v hospodě, a také jsme je cestou ještě několikrát potkali (a zřejmě ještě potkáme). V neděli jsme se vydali na další výlet na plachetnici na širé moře pozorovat velryby. Bylo to super, velryb jsme viděli plno a loď přijela vždy docela blízko, jednou se nám jedna vynořila těsně před lodí. Plachtění bylo také super, jen foukal veliký a studený vítr a mě byla zima. Příležitostně jsem tam nastydl, takže mám poprvé v Au rýmu a dnes jsem si dal oddych na zotavenou :-). Také jsem na lodi poznal kupu lidí (kupodivu jen holky :-)) a kecal jsem skoro celou cestu.

V Hervey Bay jsme také bydleli v super novém hostelu, který otevřeli 3 dny před naším příjezdem. Takže jsme měli s Kukinem 12ti lůžák sami pro sebe, a vypadalo to tam jak v hotelu. V návštěvní knize jsme na čtvrtém řádku!!. Také tam byli moc přátelští lidé, asi rodina, která hostel provozuje, takže jsem si vždy dobře pokecal.

V pondělí jsme se přesunuli do města Noosa, kde jsme chtěli zůstat jen jeden den. Teď to vypadá, že už snad v pátek odjedeme :-). Je to tu super, pláže, moře, velké vlny. V pondělí odpoledne jsme jen leželi u moře, já se koupal ve velikých vlnách. Také jsme v autobuse a včera potkali "naše" holky z Frazer Islandu. V hostelu je to super, také jsme tu potkali jednu holku ze Švédka, která s námi byla na velrybách a tak jsme s ní šli v pondělí večer do hospody a včera na prohlídku národního parku nedaleko města. Viděli jsme spoustu ptáků a medvídka Koalu spícího na stromě. Pak jsme si zašli na 3 hodinový oběd do restaurace, kam jsme v hostelu dostali slevové kupóny. Oběd a sklenice vína jen za 7 dolarů!!

Zítra jdeme s Kukinem zkusit surfování, zaplatili jsme si dvouhodinový kurz surfování s instruktorem a pak dostaneme na odpoledne zdarma kajak a můžeme jezdit po moři. Už je to skoro 10 dní, co jsme dorazili do Brisbane, ještě jsme se tam pořád nevrátili a do Melbourne je daleko. Myslím, že nestihneme vše, co jsme si vytyčili, ale to neva, hlavně když je sranda :-). Přeci jen, jsme na dovolené !!.

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža