Psáno 1. srpna 2006

Ahojky,

tak jsem ve zdraví přežil cestu po Severním teritoriu a žádný krokodýl mě nesežral 🙂 . Krokodýlů bylo ovšem kolem plno a občas jsme se mezi nimi i koupali (jen mezi sladkovodními).

S Kuřetem, Smejkim a Kukinem jsme odletěli do Darwinu, půčili jsme terénní auto Toyota LandCruiser za šílené peníze a vyrazili na 12ti denní výlet po národních parcích Severního Teritoria. Bylo tu dost horko (na to, že je tu zima 🙂 ), sluníčko pálilo celý den, nebe bez mraků a teplota přes 30 stupňů ve stínu. Jen byl trošku problém ten stín najít 🙂 . Hodně jsem vzpomínal na nádherné deštivé počasí v Irsku 😉 .

Vyrazili jsme nejprve do národního parku Litchfield, kde je spousta vodopádů a jezírek na koupání, také kupa tras na chození a žádní krokodýli. Koupali jsme se tedy celé dny a mezitím se procházeli. Bylo to super. Také jsme projeli autem přes několik potoků, nejhlubší byl asi 1m, ale naše auto bylo 100% ponorkové, dokonce jsme měli i šnorchl. Prostě se s ním dalo jezdit i ve vodě. Silnice tam moc nejsou, spíše jen štěrkové, což pěkně vířilo prach za autem.

Jednou jsme se také vydali na cestu mimo silnici za pokladem (geocaching.com) a ujet 9km nám zabralo skoro 2 hodiny, protože jsme museli přejet 5 potoků, jet přes kameny a skály, pískem a také občas odhodit nějakou tu větev z cesty. Ovšem na cestě zpět se nám podařilo naše super auto utopit v potoce, když jsme zapadli jedním kolem do díry v písku. Byl to potok z písčitým dnem a my zůstali se zahrabanými koly mimo silnice asi metr ve vodě. Takže jsme se Smejkim vyskočili okénkem, vyrovnali celé auto a po dvou hodinách cpaní šutrů pod kola a potápění se ve vodě (naštěstí bez krokodýlů) jsme auto dostali ven. Měli jsme trošku nahnáno, protože nikde nikdo, mobil nefunguje a auto ve vodě.

Také jsem na cestě oslavil své 26. narozeniny. Oslava byla na skalnatém vršku pod vysílačem a slavili jsme rozteklou čokoládou, kterou jsem dostal od Kuřete a Smejkiho a také teplým pivem. Prostě taková správná zimní australská oslava 🙂 .

Po parku Litchfield jsme viděli spoustu malých parků s horkými prameny, různými procházkami s pozorováním ptáků a také další, kde jsme mohli vidět Aboriginské malby (Aboriginci jsou původní obyvatelé Austrálie a také vlastní většinu země v Severním Teritoriu. Australská vláda si musí zemi pronajímat. Je dobré vědět, že alespoň tito lidé měli lepší osud než indiáni v Americe).

Další zajímavostí jsou ohně. Každý den někde něco hořelo a nikoho to nezajímalo. Je to totiž ochrana proti větším požárům v pozdějších měsících suché sezóny. Zato východ a západ slunce vypadá suprově zahalen dýmem.

Poslední velký park byl park Kakadu, který byl plný slanovodních krokodýlů, kteří jsou velice agresivní a nebezpeční lidem. Proto jsme se nemohli nikde koupat, můj průvodce doporučoval pouze plavecký bazén ve městě Jabiru 🙂 . Ve skutečnosti to ale nebylo tak špatné. Jednou jsme jeli po terénní cestě k vodopádům JimJim Falls, nádherné vodopády s jezírkem a studenou vodou. Voda byla asi tak teplá jako Středozemní moře v Barceloně začátkem prosince 🙂 , asi 15 stupňů, pořád teplejší než Irské moře. Strávili jsme celý den ležením na nádherné písečné pláži a plaváním mezi skalami pod vodopádem vysokým přes 150 metrů. Také jsme se jednou vydali pozorovat západ slunce na skálu Ubirr. Je to velká turistická atrakce a tak tam bylo asi dalších 200 lidí, ale i tak to bylo super.

Jednou jsem se také vydal na projížďku lodí po bažině. Byla to placená 2h projížďka s průvodcem. Bylo to perfektní, protože moje průvodkyně byla napůl Aboriginka a povídala celé dvě hodiny o jejich kultuře, o ptácích, zvířatech a stromech. Také jsem viděl několik slanovodních krokodýlů velice z blízka stejně tak jako hady. Také jsme cestou narazili na stovky komárů, kteří nám nechali pěkné štípance 🙂 .

Také je divné, že tu v Australii nemají vesnice. Všemu říkají alespoň město. Jednou jsme jeli přes "město", které sestávalo z jedné budovy obývané čtyřmi lidmi. Byla to benzínová stanice, obchod a restaurace v jednom. Mluvil jsem chvíli s majitelkou a ona vypadala spokojeně, milá paní. Také jsme viděli několik starých opuštěných měst (měst duchů) zarostlých v buši. Spousta z nich byla založena v době zlaté horečky a opuštěna ve chvíli, kdy byla žíla vytěžena.

Na konci cesty jsme byli špinaví od červeného prachu, který je všude a nemohli jsme nalézt místo se sprchou nebo potokem bez krokodýlů po několik dní. Dokonce ani moje maminka by mě pravděpodobně nepoznala (zarostlý, smrdutý a špinavý – to jsem já 😀 ). Poslední den jsme také zastavili v leteckém muzeu nedaleko Darwinu, kde byl vystavený bombardér B52. Dostali jsme dvouhodinovou přednášku a já jsem teď téměř expert, protože jsem to ještě potom překládal a vysvětloval Kukinovi 🙂 .

Ale ne vše šlo dobře. Kuře se Smejkim se od nás oddělili uprostřed divočiny už po čtyřech dnech poté, co se mezi sebou pohádali a Smejki nechal Kuře téměř celý den samotnou někde čekat (Kuře nás pak hledala s rangerem). Ptal jsem se na důvod, proč se chtějí rozdělit, ale oni bez vysvětlení odešli. Řekli jen, že se necítí dobře. Proč, to nevím. (Ptal jsem se znovu, když jsme je potkali na letišti a opět jsem žádnou rozumnou odpověď nedostal. Třeba se to dozvím někdy později 🙁 ). Každopádně mě jejich chování docela překvapilo (myslel jsem, že je znám) a zároveň zklamalo, protože neměli ani sílu na to, aby mi řekli v čem je problém. Auto jsme půjčovali společně a oni nám ho potom jen tak nechali a bez vysvětlení odešli. S Kukinem jsme se ale rozhodli nekazit si výlet (cestou do Darwinu a vracením auta) a tak jsme si ho platili dále sami. Stálo to za to 🙂 . Kukina jsem tolik před výletem neznal, ale zatím spolu vycházíme dobře 🙂 . Jen bych chtěl poznamenat, že tento odstavec je pouze můj osobní názor a může být ovlivněn nedostatkem informací – ovšem ptal jsem se na vysvětlení už mnohokrát. Jediné co vím, že Kuře z mě neznámého důvodu nemluví (nemluví bych četl spíše jako totálně ignoruje) s Kukinem už téměř od doby, co přijeli do Austrálie a se mnou prý ona problém neměla. Ptal jsem se Smejkiho a ten mi řekl, že ho "sralo" se pořád o něčem dohadovat (pravděpodobně o cestě).

Také jsme strávili dva dny v Darwinu a navštívili věznici, muzea o druhé světové válce, pláže a také se trošku spálili. Poté jsme v neděli přeletěli do Brisbane a v současné době tu procházíme město. Mají tu místo mostů trajekt přes řeku, který jezdí po celé délce řeky. Je to v ceně MHD, tak jsme se s Kukinem trošku "povozili". Plánujeme další cestu do Melbourne. Kukin by chtěl půjčit auto, ale já chci něco více dobrodružnějšího jako jízdu autobusem nebo stopování. Zítra tedy balíme, jdeme stopovat a vyrážíme směrem na sever do města Hervey Bay a na ostrov Frazer Island. Pak dolů na jih přes Sydney do Melbourne s několika dalšími zastávkami.

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Psáno 15. července 2006

Ahojky,

tak se znovu ozývám ze země klokanů. Minulý víkend jsme vyrazili na výlet do Chillagoe, což je malé důlní městečko asi 200km od Cairns. Teď už jeho sláva pohasla a žije tam asi 20 lidí, ale dříve tam bylo až 1500 lidí. Je to poslední město na západ od Cairns, kde se nechá natankovat, protože jsme tam našli ceduli, že další město je 560km daleko 🙂 . Výlet to byl super, spali jsme jen tak v divočině u potoků, kde jsme se také koupali. Krokodýly jsme naštěstí nepotkali 🙂 .

Já jsem byl v týdnu na čtyřdenním kurzu potápění, který byl také super. Strašně moc se mi to líbilo a mohl bych se potápět pořád. Měli jsme dva dny trénink v bazénu a dva dny na otevřeném moři u korálových útesů Great Barrier Reef. V bazéně to bylo bez problémů, i teorie byla jednoduchá, ovšem na moři to bylo horší. Je tu totiž celý týden šílené počasí a tak byly obrovské vlny a mě se ve středu udělalo cestou k útesům blbě. Tak jsem se sice potápěl, ale soustředil jsem se víc na to, abych přežil, než abych si to užil 🙂 . Čtvrtek byl super, to už mi bylo fajn a měli jsme 3 ponory, dva s instruktorkou, která nás vodila kolem korálu až dokud nám nedocházel vzduch a poslední samostatný. Ten byl nejlepší, koupil jsem si i jednorázový podvodní foťák a snažil se něco nafotit.

Včera večer jsme byli na párty ve městě, kde se ostatní loučili s kamarády z jazykovky. Bylo to super, pili jsme, tancovali na stole atd. 🙂 . Své fotky jsem zatím neměl čas dát na Internet, ale Kuře pilně udržuje jejich fotogalerii. Já jsem také doplnil deníček za posledních 14 dní (www.jandic.com/australie/ – přesunuto sem).

V neděli odlétáme do Darwinu kde půjčujeme terénní auto a mizíme na 10 dní do divočiny. Pokud nás nic nesežere, ozveme se zase z Darwinu 🙂 .

Mějte se všichni moc fajn, ze země protinožců zdraví Pavlík – Inža

Psáno 7. července 2006

Ahojky,

tak se ozývám po týdnu z Austrálie. Je to tu super, počasí je nádherné jen toho slunce by mohlo být trošku míň. Už jsem se tu stihl spálit, prolezl jsem celé Cairns a taky jsem byl včera v Port Douglasu v ZOO. Tam byla snídaně s ptáky, kdy dostanete jídlo formou švédského stolu a nad hlavou vám létají ptáci, občas vám i přistanou u talíře a jedí z něj. Taky jsem tam viděl medvídky Koala, krokodýly a krmil jsem klokany. Byly ale nějací přežraní a moc jim ty granule nejely 🙂 . Minulý víkend jsem byl s Kuřetem, Smejkim a Kukinem na výletě v Tablelandu, což je vyvýšenina asi 100km od Cairns a je tam nádherná krajina. Příští týden jdu na čtyřdenní kurz potápění, který probíhá nejdříve v bazénu a pak na moři u Great Barrier Reef, což jsou korálové útesy. Zážitků je prostě plno a tak taky píšu deníček. Najdete ho na http://jandic.com/australie (přesunuto do tohoto blogu), ale zatím není plně dopsaný, protože nemám čas přepisovat do počítače. Design vylepším také později 🙂 . Také mám australský mobil +61413448379, české ani irské číslo tu nepoužívám.

Taky máme fotky a jsou na http://australie.aikidoprosek.cz/ (již nefunguje – fotky budou v mé galerii). O fotky se stará Kuře a Smejki. Já někdy příležitostně své fotky přidám k sobě do galerie.

Mějte se všichni moc fajn, ze země klokanů zdraví Pavlík – Inža

Bohužel nemám čas na cestování (čti chození do hospod 😀 ) a psaní internetového deníčku současně a navíc bez počítače je to dost problém. Kavárny stojí moc peněz a tak jsem se rozhodl internetový deníček pozastavit do doby, než se vrátím a pak ho dopíši. Dělám si zatím jen podrobné zápisky do papírového notýsku (který jsem dostal od svých Irských spolubydlících Palka, Ondry a Lídy – tužku čtyřbarevku jsem bohužel cestou ztratil 🙁 ) a také posílám občasné emailové zpravodajství. Pokud by někdo chtěl dostávat tento zhruba týdenní souhrn, napište mi email na jandic@gmail.com.

S fotkama jsme na tom podobně, máme jich spoustu, ale není čas je dát na internet. Kukin občas nějaké nahraje a můžete je najít na stránkách Proseckého Aikida (již nefunkční), kompletní to bude opět až po návratu.

Ráno jsem se probudil za úsvitu, společně se Smejkim. Probudili jsme i ostatní, posnídali (při tom jsme krmili našeho souseda – koně), zabalili a vydali se zpět do Noonamahu pro naftu a benzín do vařiče. Protože já jsem platil auto, benzín vyšel na Kukina. Kuře se Smejkim budou platit auto v Brisbane.

Já jsem si na pumpě ještě skočil vyčistit zoubky a vydali jsme se směrem k Litchfield parku. Po odbočení z hlavní silnice jsme narazili na park zvaný Berry Springs Nature Park. V průvodci jsem o něm nalezl, že tam mají být horké prameny a jezírka na koupání. Koupání po ránu bylo vítané všemi a tak jsme tam zamířili.

Zaparkovali jsme a hnali se k vodě. Vodopády a vrchní jezírko jsme nalezli rychle, ale byli tam nějací lidé. Rozhodli jsme se tedy jít k dolnímu, většímu jezeru. Voda byla opravdu teploučká, tipnul bych okolo 28 stupňů a tak jsme se tam dobu cachtali. Kuře se Smejkim pak začali na břehu posilovat a tak jsem se k nim přidal. Jen Kukin se cákal ve vodě. Já jsem si pak začal také protahovat nohy, protože jsem si dal za cíl, že si jednou dosáhnu konečně na špičky (kancelářská krysa 😉 ).

Kuře mezitím zjistila, že horní jezírko je už volné a tak tam běžela, já jsem ji hned následoval. Smejki s Kukinem zůstali ještě dole. Horní jezírko bylo mnohem lepší, nebylo sice tak veliké a hluboké, ale byl tam vodopád, který dělal super masáže a o kus dál byla bublinková koupel od vodopádu. Také jsem se ptal Kuřete, co jí včera bylo, že byla večer taková zamlklá. Říkala, že byla jen unavená.

Když přišli i Smejki s Kukinem, dělali jsme společné fotky. Smejki měl co dělat, aby se za 10 vteřin dostal k vodopádu přes kameny ve vodě. Ale nakonec to zvládl 🙂 . Protože se už hnali další lidé na koupání, vylezli jsme ven, přestrojili jsme se a vydali jsme se na asi kilometrovou procházku poblíž pramenů. Byla tam lávka, která vedla přes potůček deštným pralesem. U jednoho stromu jsme objevili pavučinu a na ní velikánského pavouka. Kuře se hned leklo a začalo ječet. Málem infarkt 🙂 .

Poté jsme procházeli suchým lesem, kde byly jakési popisky jednotlivých stromů, byl tam třeba železný strom (iron tree), který prý dokonele zkorodovatí jakoukoliv ocel, pak také mléčný strom (milk tree), který má smůlu připomínající mléko a pokud se to dostane člověku do očí, prý oslepne. A také další stromy, které už si nepamatuji.

Když jsme se vrátili k autu, pokračovali jsme po silnici dále. Cestou jsme minuli další park Territory Wildlife Park, což měla být jakási ZOO. Bohužel tam vstup stál 20 dolarů a tak jsme ho vynechali.

Poté už jsme vstoupili do národního parku Litchfield National park a jeli jsme po štěrkové silnici. Za autem to pěkně čmoudilo, z čehož měla největší radost Kuře 🙂 . Cestou jsme viděli kupu ptáků, Kuře vždy křičela, kam se máme podívat. Já jsem totiž celou cestu četl průvodce, abych také věděl, kam to vlastně jedem. Cestu totiž připravoval Smejki.

Naše první zastávka v parku byl cínový důl Bamboo Creek Tin Mine. K dolu byla silnice zavřená a tak jsme zastavili na hlavní silnici a rozhodli se jít pěšky. Když jsme míjeli potok Bamboo Creek, Kuře si všimla mnoha velikánských pavouků na pavučinách nad vodou a Smejki s Kukinem je začali fotit. Pak si Kuře všimla, že je ve vodě jakási zdechlina a má nádherný zub. Přemlouvala Smejkiho, aby tam skočil a ten zub jí vylomil, ale ten odmítl, že prý si tam má skočit sama, on že na mrtvoly nesahá 🙂 .

Poté jsme pokračovali cestou k cínovému dolu. Já jsem se kousek opozdil, protože jsem obdivoval krvavý strom (bloody tree), který má smůlu barvy krve a o kterém nám vyprávěla paní z Německa, kterou jsme potkali v Chilagoe. Když jsem potom pokračoval v cestě, viděl jsem malého divočáka v lese opodál. Koukal na mě, pak se mě lekl (zas tak hrozně ale nevypadám 🙂 ) a utekl.

Na konci cesty byl opravdu cínový důl, spíše tedy pár chatrčí sloužících horníkům a zatarasená díra ve skále prý obývaná hady, netopýry a létajícími liškami (flying foxes). Chatrče bývaly plechové, dnes už značně rozpadlé a hlavní dům, kde se drtila a čistila ruda byla už také rozpadlá. Jen popisky tam zůstaly a tak jsme si to mohli alespoň představit. Bylo zajímavé se dozvědět způsob dobývání cínu (zlato je na tom podobně). Prý nejprve nadolovali rudu, rozemleli na písek, který potom dali do zvláštního žlabu s kaskádovými síty a pustili do toho vodu. Jemný písek byl odplaven, cín zůstal.

Kolem všech chatrčí vedl malý pěší okruh, který jsme si proběhli. Opodál v trávě (křoví) jsme viděli vrak auta obrácený na střechu. Vůbec netuším, jak se tam mohl dostat 🙂 . Po prohlídce dolu jsme se vraceli stejnou cestou na silnici. Trošku nás (hlavně Kuře, protože si chtěla odskočit 🙂 ) ovšem zaskočil náklaďák, který se hnal proti nám po cestě a po chvíli ho následoval bagr a rovnal radlicí silnici. Asi ji brzo otevřou. Obešli jsme ho, vrátili se na silnici a pokračovali k potoku Walker Creek. Kuře se mi cestou smála, že pořád čtu a nesleduju krajinu 🙂 .

U potoka Walker Creek bylo parkoviště a my (spíše tedy Kuře a Smejki, protože my s Kukinem jsme se vzádu ládovali permanentně) se rozhodli posvačit. Hned vedle auta jsme měli malou tůňku na koupání, mě se ale zdála málo hluboká a tak jsme šli o kus dále, kde byla druhá. Ani tam to nebylo lepší. Pročetli jsme informační cedule a zjistili, že tu je i kemp a jednotlivé stanoviště jsou rozmístěny podél potoka v asi 300m vzdálenostech. To znamená, že člověk bydlící na konci musí ujít pěšky se stanem skoro 3km. Kupodivu tam nikdo nebydlel 😀 .

Po obědě jsme se šli vykoupat. Všichni až na Kuře jsme tam vlezli hned, ona pořád říkala, že je to studené. Tak jsme ji se Smejkim chytli a hodili ji do vody. Kuře hned vyskočila a aby se pomstila, naházela moje a Smejkiho věci do vody. To jsem se zase chytil já a hodil jsem tam i Kukinovy věci, aby se nám nesmál 🙂 .

Důkladně umytí a vypraní jsme se přesunuli k autu a první tůňce. Všiml jsem si, že je tam vybudovaná hráz a ve snaze zdvihnout hladinu jsme s Kukinem začali tahat kameny z vody a zvyšovat hráz. Asi po 15 minutách snažení voda opravdu stoupla – asi o 2cm 🙂 . Pak jsme se tam ještě vykoupali. Mezitím nám uschnuly namočené věci a tak jsme je naházeli zpět do auta a vyrazili dále.

Naší další zastávkou byly vodopády Wangi Falls nedaleko. Zaparkovali jsme, nabalili jídlo a vodu a vydali se k jezírku, kde byly vodopády. Vypadalo to suprově, ale my se rozhodli nejprve vyrazit na procházku, která vedla přes vršek vodopádů. Hned na začátku Kuře se Smejkim fotili opět pavouka (Kukin se přidal 🙂 ) a tak jsem vyrazil napřed. Když jsem se blížil k vrcholu, všiml jsem si skály, ze které by mohl být pěkný výhled. Prodral jsem se tedy křovíčkem a ocitl jsem se na okraji, ze kterého jsem měl nádherný výhled na zalesněnou rovinu pode mnou. Zajímavé je, že v této oblasti není moc kopců a když na nějaký člověk náhodou vyleze, má moc pěkný výhled. To mě zatím všichni předešli a já jsem si je chtěl naběhnout. Bohužel jsem se dostal k jakémusi plotu z ostnatého drátu, který jsem nakonec stejně musel přelézt.

Na vrcholu byly malé, ale hezké potůčky, které o kus dál padaly hodně hluboko do jezírka, kde se nechalo koupat. Cestou dolů jsme šli lesem a dokonce tam po cestě tekla voda. Ještě, že jsem měl svoje super boty do terénu, ve kterých jsem se pařil 🙂 .

Když jsme přišli s Kukinem zpět dolů, Kuře se Smejkim už byli přestrojení a lezli do vody. Hned jsme je následovali a vlezli jsme pod jeden vodopád. Tam jsme se snažili vylézt na skálu a skákat z ní. Bylo to super. Ostatní plavali ke břehu a já se ještě rozhodl prozkoumat druhý vodopád. Tam jsem objevil ve skále malé jezírko, které mělo asi 1,5m v průměru a bylo pravděpodobně hodně hluboké. Ovšem voda v něm měla teplotu přes 30 stupňů, takže se mi odtamtud vůbec nechtělo. Až když ostatní mávali, ať už jdu, jsem vlezl zpět do jezera a plaval k autu.

Odtud už jsme jeli přímo k místu, kde jsme se rozhodli nocovat, což bylo u vodopádů Tjaynera Falls. Cesta tam byl 4WD track (4 Wheel Drive – terénní cesta necesta). Na chvíli jsme zastavili u jednoho jezírka, kde bylo varování, že tam žíjí krokodýli. Marně jsme nějakého vyhlíželi. Po chvíli hledání jsme tedy nastoupili zpět do auta 🙂 .

Když jsme pokračovali dále, narazili jsme na potok, který vedl rovnou přes cestu. Byl to náš první potok. Hned vedle byla cedule varující před krokodýly, ale Kuře potok zkušeně projela. Byl "jen" asi metr hluboký, s kamenitým podložím. Poté jsme pokračovali po písčité cestě až do kempu, který se skládal z 10 stanovacích míst, nebyly tam záchody ani voda. Bylo nám jen řečeno, že prý voda je v potoce, který je momentálně vyschlý. Prý tam bude voda ráno 🙂 . Ještě, že jsme měli zásoby. Kempy se tu platí tak, že člověk vyplní papír a peníze v obálce hodí do schránky. Jednou za čas to ranger vybere a odveze. Docela založené na důvěře.

Postavili jsme tedy stany a začali vařit. Po večeři se Kukin odebral spát, Kuře šla psát deníček do auta a Smejki tam šel luštit, jak se vlastně zapojuje ten náhon na přední kola u auta. Já jsem si tam šel číst. Bylo tam totiž světlo a žádní komáři. Kuře se potom odebrala také spát a my se Smejkim jsme bádali nad autem. Později v noci jsme zkoušeli pohybovat různými pákami a také jsme tlačili auto sem a tam, aby nám zapadly zámky na kolech. Stejně jsme nic nového nevymysleli. Prostě manuál nebyl k tomuto autu, protože to fungovalo úplně jinak 😀 .

Smejki to poté vzdal a šel spát. Já si ještě dobu četl a pak jsem se uhnízdil venku na karimatce a opět pozoroval hvězdy. Nalezl jsem si své souhvězdí stegosaura a při tom jsem usnul. Probudil jsem se pozdě v noci a tak jsem zalezl do stanu a spal dál.