Výlet do Chillagoe 3

Ráno jsem se opět probudil s úsvitem, stejně jako Smejki. Šel jsem si zaběhat po pláži a zacvičit, zatímco Smejki šel po okolí fotit. Když se probudili ostatní, dali jsme rychlou snídani a protože jsme s Kukinem dlouho a pořádně snídali, šli se Kuře se Smejkim zase projít.

Když přišli, my už měli také zabaleno a oni říkali, že našli nataženou houpačku tak že se houpali a také že se koupali v řece na Adama. Poté jsme se tedy naložili do auta a jeli přímo do Chillagoe. Cesta byla chvílemi asfaltová, chvílemi štěrková, ale byla lepší než ta ke kempu u Davies Creeku, kde jsme spali v pátek.

V Chillagoe jsme hledali nějaké informační centrum a protože to byla opravdu malá vesnička, snadno jsme ji celou hned přejeli. Za vesnicí jsme uviděli ceduli, že příští benzínka je 560km daleko. Chvíli jsme bádali, jestli to není lobby nějakého místního pumpaře, ale Fran nám večer po návratu potvrdila, že prý tam skutečně skoro 600km žádná vesnice není. Protože jsme si nebyli jisti svým stavem nádrže a také ujetými kilometry, řekli jsme si, že tu další blízkou vesnici oželíme 😀 .

Vrátili jsme se tedy zpět do města a hledali pořádně. Hned na hlavní ulici vedle obchodu, kde se dá koupit vše od hřebíku až po chleba, jsme našli informační kancelář. Chvíli jsme oplendovali vevnitř a prohlíželi výstavku o historii města a okolí. Pak jsme si u paní na "recepci" zamluvili prohlídku jeskyně od 11ti. Má to být prohlídka s rangerem, prý se musíme dostavit před jeskyni a on nás pustí dovnitř.

Protože jsme měli skoro hodinu času, paní nám doporučila prohlídku nedalekého balancujícího kamene (Balancing stone). Naskákali jsme tedy opět do auta a rozjeli se tam. Od parkoviště vedla asi 600m dlouhá procházka kolem kamene. Na té jsme potkali (Smejki) jednu paní z Německa, se kterou jsme se poté viděli i v jeskyni. Prý za 8 dní ujela 3000km z Darwinu až sem, je tu už po šesté a jezdí každý rok na 4 týdny. Prý cestuje výhradně sama, alespoň tak pozná nové lidi atd.

Balancující kámen vypadal jako vejce postavené na špičku. Bylo tam docela rušno a museli jsme chvíli čekat na focení. Okruh jsme oběhli, nic nás nekouslo a tak jsme autem popojeli před jeskyni. Tam už jsme zase potkali naši německou paní, která nám cestou k jeskyni vyprávěla. U jeskyně jsme museli chvíli čekat a pak paní rangerka začala instruktáž, co smíme a co nesmíme. Prý nás pustí dovnitř a bude tam čekat, dokud všichni zase nevylezou. Jinak 11 dolarů, které jsme zaplatili, byly jen za vstup, průvodce se nekoná 🙁 .

Do jeskyně jsme tedy lezli jeden za druhým, bylo to místy docela úzké. Měli tu krápníky, stalagtity, stalagmity i stalagnáty, falešné podlahy, vodopády atd. Jen v tuto dobu byla ta jeskyně taková vyschlá. Také tam měli zajímavý krápník vypadající jako okrasný lustr, něco takového jsem ještě neviděl.

Vykocháni jeskyní jsme vylezli zpět před jeskyni a usadili se na poradu na lavičky. Vedle nás seděl takový tlustší chlápek a tak jsme se s ním dali do řeči. Prý je z Kalifornie a přijel na 6 týdnů. Teď už je tu 15 let. Prý absolvoval kurz potápění a to se mu tak zalíbilo, až se stal instruktorem. Jeho manželka mu to prý ale po 12ti letech zatrhla, protože se jí nelíbilo, že se okolo něho motají mladé holky 🙂 . Byl to docela srandista. Taky mi dal kupu dobrých rad na moje zítřejší potápění.

Naším dalším cílem byla tavírna mědi na protějším kopci a tak jsme se po asi 15ti minutách povídání rozloučili, naskákali do auta a vydali se tam. Pán nám ještě říkal, že tavírna je super a že cestou si můžeme nasbírat úlomky zdejšího mramoru, protože je tam důl a vyhazují tam nepovedené kusy.

Tavírna byla ve značném stádiu rozkladu, téměř nic už tam nebylo. Informační cedule všude varovaly, že se nemá vstupovat moc blízko k ruinám objektu, protože je to tam plné olova a azbestu. Jinak tam tavili nejen měď ale i olovo. Pracovníci také měli vysokou nemocnost, hlavně kvůli výparům, popáleninám a kvůli olovu v krvi. Rudu dopravovali z okolních dolů po železnici. Tavírna fungovala asi 50 let, pak se ukázala jako neefektivní a byla prodána na dražbě, demontována a nechána přírodě. Komíny od pecí už byly rozděravěné od blesků a také zbytky budov už nějaký ten blesk chytly.

Nejzajímavější tu ale byla hromada strusky, kterou za těch 50 let tavírna vyprodukovala. Ještě roztavené zbytky rudy tu totiž po železnici tlačili a vylévali ze srázu. Postupem času tu vznikla strusková hrouda vysoká asi 20m o rozloze několika hektarů. Nová část tavírny už stála na struskovém podkladu.

Cestou zpět do Chillagoe jsme se zastavili ještě nasbírat kousky mramoru. Opravdu tam byla hromada vyleštěného mramoru, ale dlaždice byly různě popraskané. To ovšem nevadilo několika lidem, kteří tam největší kusy nakládali. My si sebrali jen pár malých kousků a jeli jsme zpět do informační kanceláře. Tam jsme dali na zahrádce sváču a poté jsme pročítali o historii města.

Asi za hodinu jsme se vydali stejnou cestou zpět směrem na Cairns. Protože byla cesta dlouhá, zastavili jsme se znovu u potoka Emu Creek, kde jsme spali minulou noc a vykoupali se. Kuřeti se opět do vody nechtělo, ale se Smejkim jsme k ní zákeřně připlavali pod vodou a pocákali ji 🙂 . Ječela, jako vždy 😀 . Pak jsme zamířili k parku Granite George, kde měl být poklad. Cestou jsem se s Kuřetem pustil do politických debat, což ji hrozně rozčílilo a pak s námi s nikým nemluvila. Kluci mi pak říkali, že s Kuřetem se o politice bavit nemám, je na to háklivá.

Park Granite George leží 7km jižně od Mareeby a jsou tam vodopády a procházka po obrovských kamenech, mezi kterými teče voda. Kuře nám hned u začátku utekla a šla napřed. Cestou jsme potkali skalní klokany (rock wallabi), kteří byli krmeni několika dětmi. Byli nádherně ochočení. Pak jsme pokračovali podle bílých teček značících cestu. Občas tu byly šipky ukazující na určitý kámen i s nápisy říkajícími jako co ten kámen vypadá. Asi v půlce cesty jsem se oddělil od Kukina a Smejkiho, kteří odbočili z cesty a šli za hlasem GPSky, já pokračoval po cestě. Park byl nádherný, nejvíce se mi líbil kámen zvaný velryba a laguna pod ním.

Cestou zpět jsem našel Kuřína a tak jsme šli k autu spolu. Samozřejmě jsme několikrát zabloudili a museli se vracet. Už bylo skoro tma a tak jsme vlezli do auta a vydali se zpět k domovu.

Doma nám Fran připravila výbornou večeři, u které jsme s ní probírali zážitky z výletu. Potom jsme ještě dlouho do noci se Smejkim koukali na auta v Darwinu a snažili se nějaké sehnat. Pak už jsme šli spát, protože jsme všichni museli ráno brzo vstávat, já na potápěčský kurz, Kuře se Smejkim museli vracet auto.