neděle 3. 7. 2005
Výlet do Galway
V neděli 3. července jsme ve složení Ondra a Ondra (Letyn), Petra a Lída vyrazili na průzkum západního pobřeží. Kluci, kteří všechno předem připravili a hezky naplánovali, došli ráno vyzvednout auto z půjčovny a pak jsme mohli jet. Nejdřív bylo teda trochu divné jezdit vlevo a myslím, že jsme všichni nějakou chvíli dávali pozor, kudy to vlastně máme jet a odkud se na nás vyřítí zákeřná cizí auta. Když jsme vyjeli z Dublinu, všechno už bylo v naprostém pořádku. Z Ondry byl správný irský řidič a z Letyna spolehlivý irský navigátor.
Cesta z východu na západ je docela dlouhá, jeli jsme jí asi 3,5 hodiny. Ale vůbec jsme se nenudili, dálnice je tu jen kousek a zbytek je taková hlavnější silnice, takže se projíždí vesnicemi a městečky. Jak jsme se blížili do západní části ostrova, ubývalo dřevěných ohrad pro krávy a koně a pořád víc se objevovaly kamenné zídky. A taky ovce. Ty zídky jsou docela zvláštní, jsou jen z kamenů. I když nejsou ničím spojené, drží pevně a nedají se vyndat.
Naše první zastávka byl malý hrad Dunguaire z 16. století. Byla to vlastně taková opevněná širší věž s několika patry a úplně nahoře byl ochoz pro stráže, tak úzký, že jsme měli co dělat, abychom prošli.
Pak nás Letyn dovedl k Aillwee cave, docela velké jeskyni s krápníky, vodopádem a kostmi medvědů, kteří sem dřív chodili spát.
Další zastávka na cestě byla u dolmenu v Poulnabrone, v oblasti se jménem Burren. Byl uprostřed pole plochých kamenů, které v sobě měly seshora hluboké díry, skoro jako v Ementálu.
Kolem byly ještě další krásné staré věci, ale bylo už zavřeno, tak jsme se po úzkých silničkách mezi kamennými zídkami vydali na Cliffs of Moher. Napřed jsme tohle místo o kousek přejeli, protože nás zmátl bagr, co tam pod kopcem těžil rašelinu. Když jsme zjistili, že to je opravdu ono, byli jsme trochu zklamaní. Ale jen co jsme došli nahoru na kopec a podívali se dolů, všichni změnili názor. Byla to nádhera.
Dokonce nám po chvíli začalo svítit sluníčko, které se nám celý den víceméně úspěšně schovávalo a občas nás nechávalo moknout. Moře hezky šumělo, rackové řvali a vítr foukal pořádně, jak se na útesy sluší. Pak malinko sprchlo a na obloze se objevila úplně jasná dvojitá duha.
Asi po hodině nám už bylo ale celkem zima, takže jsme vyjeli směrem na město Galway, kde jsme měli spát.
Tam jsme dojeli až po desáté hodině a bez mapy. Když jsme hlavní náměstí objížděli potřetí, někteří lidi na zastávce autobusu koukali trochu zmateně, že nás vidí. Abychom je nemátli ještě víc, našli jsme radši správný hostel. Měli jsme pokoj jen pro čtyři, i s koupelnou, prostě luxus.
Chtěli jsme ještě něco okolo vidět, tak jsme šli do centra a dali si jedno pivo. To abychom zjistili, jestli v Dublinu nemají lepší. Letyn s Petrou šli pak spát a my jsme ještě podnikli procházku k řece a do doku. Tam byly velké rybářské lodě a veliký tanker, hned vedle nádrží firmy Shell. Trochu zvláštní uprostřed města.
Druhý den ráno jsme s Ondrou kvůli pozdnímu příchodu byli nepoužitelní a zdržovali jsme u snídaně, i když to byl jen chleba s marmeládou. Naštěstí jsme ale všechno dobře stihli. Měli jsme totiž naplánovaný výlet na Aranské ostrovy, konkrétně na Inishmore. Bylo krásně, teplo a výlet byl přeložený z předchozího dne, o to víc jsme se těšili. To nás ale s Petrou přešlo, když jsme chvilku předtím zjistily, že nepojedeme trajektem, ale poletíme. Obě lítání z duše nesnášíme. Doteď se divím, že nám nic nedošlo, když nás personál nutil, abychom se všichni zvážili i s věcmi. Let nám sice nepřipadal moc příjemný, ale aspoň kluci si ho pořádně užili. Asi udělali dobře, že nám nic neřekli dopředu. Naštěstí cesta trvala jen pár minut a pilot vypadal zkušeně a tvářil se optimisticky.
Na ostrově si Petra s Letynem půjčili kolo, aby toho víc viděli a my jsme se vydali pěšky po pěšinkách mezi zídkami, které nechyběly ani tady. Možná jich tu bylo dokonce ještě víc než všude kolem. Objevili jsme příjemnou pláž a tak jsme se natáhli a užívali si sluníčka, které nám v Dublinu tak nepřálo.
Po jednom pivu, které do mě Ondra takticky nalil, mi zpáteční let nepřipadal tak hrozný. Asi nám s Petrou pomohlo i to, že za námi seděla paní, která se bála daleko víc než my a chtěla si s námi povídat.
Když jsme se ocitli zpátky v autě, sedl si za volant Letyn. Po nějakých počátečních peripetiích mu to taky dobře šlo a dovezl nás bezpečně až do Dublinu.
Cestou jsme se ale ještě stavili na oběd v rybí restauraci blízko Galwaye. Ochutnali jsme olihně, mušle, lososa, tresku a kraba. Krab sice nedorazil na stůl celý, jak jsme čekali, dostali jsme z něj jen klepítka. Ale jinak to byla bašta a najedli jsme se všichni. Myslím, že se nám zpátky do Dublinu ani moc nechtělo. Domů jsme dorazili docela vyčerpání, ale šťastní.
Fotky z výletu do Galway
Cesta z východu na západ je docela dlouhá, jeli jsme jí asi 3,5 hodiny. Ale vůbec jsme se nenudili, dálnice je tu jen kousek a zbytek je taková hlavnější silnice, takže se projíždí vesnicemi a městečky. Jak jsme se blížili do západní části ostrova, ubývalo dřevěných ohrad pro krávy a koně a pořád víc se objevovaly kamenné zídky. A taky ovce. Ty zídky jsou docela zvláštní, jsou jen z kamenů. I když nejsou ničím spojené, drží pevně a nedají se vyndat.
Naše první zastávka byl malý hrad Dunguaire z 16. století. Byla to vlastně taková opevněná širší věž s několika patry a úplně nahoře byl ochoz pro stráže, tak úzký, že jsme měli co dělat, abychom prošli.
Pak nás Letyn dovedl k Aillwee cave, docela velké jeskyni s krápníky, vodopádem a kostmi medvědů, kteří sem dřív chodili spát.
Další zastávka na cestě byla u dolmenu v Poulnabrone, v oblasti se jménem Burren. Byl uprostřed pole plochých kamenů, které v sobě měly seshora hluboké díry, skoro jako v Ementálu.
Kolem byly ještě další krásné staré věci, ale bylo už zavřeno, tak jsme se po úzkých silničkách mezi kamennými zídkami vydali na Cliffs of Moher. Napřed jsme tohle místo o kousek přejeli, protože nás zmátl bagr, co tam pod kopcem těžil rašelinu. Když jsme zjistili, že to je opravdu ono, byli jsme trochu zklamaní. Ale jen co jsme došli nahoru na kopec a podívali se dolů, všichni změnili názor. Byla to nádhera.
Dokonce nám po chvíli začalo svítit sluníčko, které se nám celý den víceméně úspěšně schovávalo a občas nás nechávalo moknout. Moře hezky šumělo, rackové řvali a vítr foukal pořádně, jak se na útesy sluší. Pak malinko sprchlo a na obloze se objevila úplně jasná dvojitá duha.
Asi po hodině nám už bylo ale celkem zima, takže jsme vyjeli směrem na město Galway, kde jsme měli spát.
Tam jsme dojeli až po desáté hodině a bez mapy. Když jsme hlavní náměstí objížděli potřetí, někteří lidi na zastávce autobusu koukali trochu zmateně, že nás vidí. Abychom je nemátli ještě víc, našli jsme radši správný hostel. Měli jsme pokoj jen pro čtyři, i s koupelnou, prostě luxus.
Chtěli jsme ještě něco okolo vidět, tak jsme šli do centra a dali si jedno pivo. To abychom zjistili, jestli v Dublinu nemají lepší. Letyn s Petrou šli pak spát a my jsme ještě podnikli procházku k řece a do doku. Tam byly velké rybářské lodě a veliký tanker, hned vedle nádrží firmy Shell. Trochu zvláštní uprostřed města.
Druhý den ráno jsme s Ondrou kvůli pozdnímu příchodu byli nepoužitelní a zdržovali jsme u snídaně, i když to byl jen chleba s marmeládou. Naštěstí jsme ale všechno dobře stihli. Měli jsme totiž naplánovaný výlet na Aranské ostrovy, konkrétně na Inishmore. Bylo krásně, teplo a výlet byl přeložený z předchozího dne, o to víc jsme se těšili. To nás ale s Petrou přešlo, když jsme chvilku předtím zjistily, že nepojedeme trajektem, ale poletíme. Obě lítání z duše nesnášíme. Doteď se divím, že nám nic nedošlo, když nás personál nutil, abychom se všichni zvážili i s věcmi. Let nám sice nepřipadal moc příjemný, ale aspoň kluci si ho pořádně užili. Asi udělali dobře, že nám nic neřekli dopředu. Naštěstí cesta trvala jen pár minut a pilot vypadal zkušeně a tvářil se optimisticky.
Na ostrově si Petra s Letynem půjčili kolo, aby toho víc viděli a my jsme se vydali pěšky po pěšinkách mezi zídkami, které nechyběly ani tady. Možná jich tu bylo dokonce ještě víc než všude kolem. Objevili jsme příjemnou pláž a tak jsme se natáhli a užívali si sluníčka, které nám v Dublinu tak nepřálo.
Po jednom pivu, které do mě Ondra takticky nalil, mi zpáteční let nepřipadal tak hrozný. Asi nám s Petrou pomohlo i to, že za námi seděla paní, která se bála daleko víc než my a chtěla si s námi povídat.
Když jsme se ocitli zpátky v autě, sedl si za volant Letyn. Po nějakých počátečních peripetiích mu to taky dobře šlo a dovezl nás bezpečně až do Dublinu.
Cestou jsme se ale ještě stavili na oběd v rybí restauraci blízko Galwaye. Ochutnali jsme olihně, mušle, lososa, tresku a kraba. Krab sice nedorazil na stůl celý, jak jsme čekali, dostali jsme z něj jen klepítka. Ale jinak to byla bašta a najedli jsme se všichni. Myslím, že se nám zpátky do Dublinu ani moc nechtělo. Domů jsme dorazili docela vyčerpání, ale šťastní.
Fotky z výletu do Galway
Předchozí: Občasníček poskočil
Následující: Další velké zhodnocení naší výpravy