Příjezd do Prahy

Ráno jsem si vstal v 8 hod, abych ještě dobalil zbytek věcí. Po brzkém obědě v 10 hodin jsme s rodiči a sestrou vyrazili na Prahu, abychom stihli odlet letadla, který měl být v 15:00. Letiště jsme našli hned napoprvé.
Na letišti už čekal Letyn s rodiči, za chvíli dorazil Ondra (bez rodičů, které opustil již v Dejvicích).

Na letišti

Před druhou hodinou jsme se šli nechat odbavit. Můj batoh s váhou 20,6kg prošel oproti očekávání bez problémů (povoleno bylo 20kg). Bohužel nám odbavovací chlápek oznámil, že naše super levné letadlo bude mít zpoždění a zatím neví jaké. Předal nám každému poukázky na občerstvení v hodnotě 70Kč a řekl, že máme sledovat monitory. Letynovi rodiče čekání vzdali.
Po 15té hodině jsme se dozvěděli, že další informace k letu budou v 17:00. Tak jsem se taky rozloučil s rodiči a chystali jsme se projít pasovou kontrolou. Šli jsme všichni tři za sebou a já šel první. Kontrolor po mě chtěl palubní lístek a pas. Tak jsem mu předložil všechny tři lístky (byl jsem strážce všech dokumentů potřebných pro cestu. Protože nás chtěl kontrolovat po jednom, tak jsem náhodně vybrané dva lístky poslal dozadu. Samozřejmě jsem poslal špatné dva a tak začala hromadná výměna. Kontrolor už byl dost vysmátý a ptal se nás kam letíme. Ondra řekl, že do Dublinu shánět práci, protože tady (v Čechách) žádnou nemáme a máme dluhy)

Po pasové kontrole jsme se konečně dostali do haly, odkud bylo vidět na letadla. Tak jsme pokoukali (viděli jsme je poprvé), dali jsme batohy a pytle se sakama na hromadu, já jsem zůstal hlídat a Ondra s Letynem šli na obhlídku, kde nám dají za obdržené poukázky piva. Za chvíli se vrátili a říkali, že nic nenašli. Tak zůstal hlídat Ondra a já s Letynem jsme šli obhlédnout druhou polovinu letiště. Cestou jsme našli bar, kde nám nabízeli třetinku Plzeň za 80Kč. Pak jsme našli restauraci (takovou samoobslužnou), kde se nechalo sedět, bylo vidět na televize s informacemi o odletech a taky tam měli třetinku piva za 60Kč. Tak jsme došli pro Ondru a přesunuli jsme se tam. Za naše tři poukázky jsme získali 3 piva a dokonce ještě jednu matonku.

Při popíjení piva jsme se rozhodli zkusit připojení k Internetu přes wi-fi. Sedl k tomu Pat a Mat (Ondra a Letyn) a zkoušeli se připojit asi hodinu k nějakému "hotspotu". Po uplynulé hodině zjistili, že to nebyl hotspot, ale chlápek sedící naproti, který právě odešel
Po 17té hodině jsme se dozvěděli, že letadlo, kterým máme letět přiletí pravděpodobně v 18:30 a že si máme dojít pro další poukázky na občerstvení. Tak jsme je šli s Ondrou vyzvednout a v jídelně jsme si za ně dali každý klobásu s hranolky (ještě jsme museli doplatit). Po jídle se Ondra rozhodl, že půjde zavolat do Irska do agentury, která nás má ubytovávat, protože nás čekali okolo 16:30 irského času (17:30 našeho), že se zpozdíme. Začínali jsme se skoro bát, aby nás ještě ubytovali (neděle večer, kdo by pracoval. Já jsem zůstal hlídat věci. Asi za 20 minut se kluci vrátili děsně vysmátý a říkali mi, že Ondra volal a svou ne moc brilantní angličtinou vysvětloval, že se nám zpozdil let a dorazíme později. Ten člověk pořád dělal jen "hm" a když Ondra domluvil tak řekl: "Takže dorazíte později?". Ano, ten člověk byl Čech a nechal Ondru pěkně vydusit. Ale měli jsme štěstí, protože jinak bychom mu těžko vysvětlovali další události.
V 18:30 se objevil nápis, že další informace budou v 19:20 a my jsme se už těšili na další poukázky a plánovali jsme další pivo s matonkou. Naštěstí (naneštěstí se to hned změnilo na Gate Open a tak jsme sebrali věci a šli jsme hledat odletovou bránu.
Když jsme ji našli tak už tam byla velikananánská fronta. Při čekání jsme přemýšleli, jak se prochází detektorem. První jsem šel já, všechno jsme sundal a poslal tunelem, ale stejně jsem zapípal. Tak mě projížděli detektorem kovu a našli mi v peněžence drobáky. Tak jsem to zakřičel na kluky, aby neudělali stejnou chybu. Ondra prošel kupodivu bez problémů, Letynovi bzučela přezka na opasku. Pak jsme se ještě chvíli kochali pohledem na Letynův batoh přes rentgen, byla tam vidět jeho placatice tak jsme ji museli obhajovat před kontrolorkou. Byla to docela sranda vidět, jakou veteš měl Letyn v batohu. Samý kabel a mezi tím placatka Kontrola z nás asi zase nevěřila.
Pak jsme se postavili do fronty na autobus, který nás měl dovézt k letadlu. Když nám trhali letenky, tak jsem slušně pozdravil a oni na mě koukali a říkali, že je to tady dneska samý Čech. Autobusem jsme se svezli až k letadlu, které kupodivu nepatřilo společnosti, se kterou jsme měli letět, ale někomu úplně jinému (nejspíš to letadlo nedoletělo. Letyn ještě udělal několik fotek letadla zblízka (hlavně motoru) a už jsme se nalodili.

V letadle

Zajímavé bylo, že jsme se celé odpoledne hádali, kdo bude sedět u okénka. Měli jsme lístky 11tá řada A, B, C. Já měl B, tak jsem k okénku nemohl, ale kluci hádali, jestli bude u okénka A nebo C. Nakonec jsme zjistili, že 11tá řada je na naší straně jediné místo bez okénka. Asi se nám ten chlápek z odbavovacího stanoviště chtěl za něco pomstít. Tak jsem si k imaginárnímu okénku sedl já. Letadlo jsme zhodnotili jako trochu větší autobus s křídli. Namačkáni jsme tam byli stejně, jen po třech na sedadlech.
Těsně před odletem, někdy okolo 19:30 se tam přiřítil vlasatý neupravený chlápek v červené bundě a vlezl do pilotní kabiny. Hned jsme se lekli, že je to pilot, který se právě vyspal z opice. Pravdu jsme se nedozvěděli, ale chlápek v kabině zůstal. Pomalu jsme začali rolovat po letišti. Když jsem vyhlédl z okénka za sebou, tak jsem viděl, že nám křídlo kýve. Tak jsem se lekl a hned jsme se začali soustředit na instruktáž o případné nouzové evakuaci. Jen jsme nahlas doufali, že to nebude potřeba. Lidi okolo nás, jestli nám rozuměli, z nás museli být asi na prášky. Já jsem začal cumlat bonbóny od mamky, protože říkala, že při startu letadla se má hodně polykat. Když jsem vycumlal tři bonbóny, tak nám bylo oznámeno, že letadlo se ještě musí nechat kvůli špatnému počasí odmrazit. Dojeli jsme na nějaké místo a nějaký chlápek na nás začal stříkat cosi podivného co vypadalo jako pára s pára to nebyla. Po asi 15 minutách jsme se konečně začali rozjíždět. Trošku nás to zatlačilo do sedadel a pak byl najednou cítit pocit z výtahu, když jede nahoru. Pak jsem sousedovým okénkem viděl Prahu menší a menší. Kluci se přes mě nakláněli, aby taky něco viděli, takže jsme tam dělali docela šou. Za chvíli jsme se mohli odpoutat.
Protože byla tma a my stejně neměli okénko, tak jsme po chvíli usnuli. Já jsem se probudil, když jsme začali sestupovat, protože mi to pořád houpalo se žaludkem. Pak jsme už jen koukali na světla dole pod námi, já jsem zase šmíroval cizím okénkem a viděl jsem nejprve jen světla, pak i ulice, auta na nich, velké parkoviště a pak byl jen malý náraz a už jsme byli na zemi. Pilot nám poděkoval, že jsme to s ním vydrželi, vzal si bundu a šel se opít - ne jen si dělám srandu.

Znovu na letišti

Když jsme vylezli z letadla, tak jsme šli dlouho prázdnými chodbami - bylo už 22:30 Irského času - až jsme narazili na pasovou kontrolu. Chlápek byl docela příjemný a dokonce zkoušel vyslovovat naše místo narození - Pardubice. Bohužel jsme mu nikdo nerozuměli a došlo nám to až po chvíli
Pak jsme se vydali hledat naše zavazadla. Kupodivu jsme měli nejvzdálenější pás. Když jelo moje super igelitově balené zavazadlo, vypadající jako kokón, po pásu, nějací lidé mi ho sebrali a prohlíželi si ho. Asi nic takového ještě neviděli. Po vybalení všech zavazadel z igelitu (nebyla to sranda, protože jsme neměli nůž) šel Ondra znovu zavolat českému chlápkovi do agentury Celtic Halls (CH), že jsme v Irsku a že nás může očekávat. Říkal, že nám to bude trvat z letiště 45 minut a že tam v tu dobu bude čekat. To nás ještě neznal).

Cesta autobusem

Vylezli jsme před letiště a chtěli jsme si koupit lístek na autobus. Bohužel z neznámého důvodu všechny mince propadávali a jiný automat tam nebyl. Tak jsme šli čekat na autobus a doufali jsme, že nám lístek prodá uvnitř. Ondra s Letynem se na to šli zeptat do jednoho autobusu, ale nerozuměli tomu chlápkovi ani slovo. Další autobus, který před námi zastavil zase neznal naši zastávku a ptal se nás jen, jestli s ním jedeme nebo ne. Když jsme neodpovídali, tak zavřel dveře a ujel. Potom se nás ujala nějaká stará paní, vysvětlili jsme jí kam chceme jet a ona říkala, do jaké ulice máme jet. Bohužel to řekla jen Ondrovi a Letynovi, protože já jsem hlídal zavazadla. Najednou přijel autobus, kluci popadli zavazadla a mě řekli ať koupím tři lístky a nastoupili. Tak jsem to na řidiče vybalil a on kam že prý jedem. Říkal jsem mu jméno zastávky a on že ji nezná a cosi anglicky blekotal. Byl jsem bezradný jak Goro před Tokijem. Naštěstí to viděla ta hodná stařenka a křikla na mě jméno té ulice. Stejně jsem jí nerozuměl tak to přišel vyřídit Letyn. Nakonec jsme přeci jen nastoupili.
Pak přišla další část. Zjistili jsme, že zastávky nemají jména a tudíž nevíme kde vystoupit. Tak jsme se s Letynem šli znovu zeptat té staré paní, kde že to máme vystupovat. Teprve teď jsem pochopil systém Dublinské MHD. Neexistují jména zastávek, autobus staví, pokud se mu dá signál a člověk musí vědět kam jede (např. ulici) a pak to musí taky poznat, že už tam je. Paní říkala, že bude vystupovat chvíli před námi a že nám to domluví s řidičem, aby nám zastavil a vykopl nás. Tak jsme konečně vystoupili na rohu Drumcondra Street a Botanic Avenue.

Hledání Celtic Halls

Rozhlédli jsme se a přemýšleli, co dál. Viděli jsme nějakého člověka vycházet z hospody a ptali jsme se ho, kde je tady kancelář CH. On řekl, že to nezná, ale jiný chlápek nás poslal přes řeku a prý je to dvě minuty chůze. Takže jsme s plnou polní (dvacetikilový batoh na zádech, batůžek v ruce a pytel s oblekem v druhé) vyrazili do nočních ulic. Byla už skoro půlnoc. Po 10ti minutách chůze jsme zastavili jiného člověka, který nám řekl, že jdeme úplně špatně a že máme jít zpátky a od řeky na druhou stranu. Tady je prý Drumcondra Street Upper a my máme jít do Drumcondra Street Lower. Tak jsme ještě zavolali do CH, že se trošku zpozdíme, protože jsme zabloudili a vyrazili jsme zpět na křižovatku, kde jsme vystoupili z autobusu. Asi 50 metrů za křižovatkou, naproti hospodě, kde jsme se dotazovali na cestu, jsme našli kancelář Celtic Halls.

Ubytování

Standa, člověk, se kterým jsme mluvili po telefonu, na nás již čekal (kupodivu). Dal nám vyplnit nějaké papíry a řekl nám, že budeme bydlet ve domě v jedné s luxusnějších čtvrtí spolu s dalšími třemi lidmi. Je tam prý jeden 3-lůžkový pokoj (náš), jeden dvoulůžkový a jeden jednolůžkový. Problém je prý v tom, že třílůžkový pokoj ještě obývají dva Slováci, takže dneska se prý vyspíme dva ve dvojlůžáku a třetí se potichu nasune do dvojlůžáku. Zítra prý Slováci večer předají pokoj a my se budeme moci nastěhovat. Mezitím ovšem musíme vyklidit dvojlůžák, protože dopoledne přijede jedna Kanaďanka se ubytovat. Pak jsme ještě dostali malou instruktáž, co se smí a nesmí, jak je to s placením nájmu, s odpadky atd.

Po instruktáži nás i s bagáží naložil do auta menšího než favorit a vyrazili jsme nočním Dublinem ke kýženému domovu. Po příjezdu nám ještě ukázal jak se pracuje s klikou u dveří a že když chce člověk zamknout, musí se klika nadzvednout. Pak se s námi rozloučil a my jsme se šli rozvalit do pokoje. Protože toho bylo na jeden den trochu dost, šli jsme skoro hned spát. Já s Ondrou jsme zůstali spát ve dvojlůžáku a Letyn šel do třílůžáku. Jen jsme doufali, že další dny už budou více klidné.


Fotky z dnešního dne
Fotky z ubytování

Předchozí: Poslední porada
Následující: Seznámení s Dublinem