Dneska jsme si opět trošičku pospali (do 11ti), Ondra byl unavený po včerejších pohovorech a já z odesílání inzerátů do 3 v noci. Protože se blížilo poledne, rozhodli jsme se uvařit si rovnou oběd. Měli jsme kuřecí hamburgery s bramborem. Do vaření se pustil Ondra s Letynem a my zase slyšeli známou historku, že kdyby Ondra nebyl programátorem, stal by se kuchařem, protože ho vaření moc baví.
Po obědě jsme se ještě chvíli prali o počítače (už můžeme využívat i Tamary notebook takže máme dva a ve 14hod jsme se rozhodli vyrazit hledat znovu pracovní agentury a tentokrát zkoušet práci v továrně. Tato cesta měla jediný zádrhel. Agentury sídlili v Blanchardstownu, což už je skoro předměstí Dublinu a bylo to mimo dosah naší mapy. Tak jsme jeli naslepo s tím, že se doptáme.

Problémy začali hned, jak jsme vyšli z domu. Už na zastávce jsme nevěděli, který autobus nám tam jede. Tak jsme nechali 38čku ujet a jeli jsme 39kou. Protože jsme nevěděli kde vystoupit a Letyn si chtěl prohlédnout předměstí, jeli jsme až na konečnou. Shodou náhod tam bylo velikananánské nákupní centrum, o kterém nám včera říkali dva Slováci, kteří si tu byli vyzvednou došlou poštu (bydleli tu před námi). Cestou jsme ještě z autobusu zahlédli agenturu Multiflex, kam jsme také chtěli zajít.
V nákupním centru jsme se prošli a Ondra nedal jinak, než že si musí koupit pivo. Tak si koupil jednoho Guinesse. Po tomto obrovském nákupu jsme se rozhodli jet zpět do agentury Multiflex. Při čekání na autobus jsem na zástávce zkusil jednoho staršího pána, zda neví, kde je tu Bussiness park (byla tam další agentura Adecco). Nevěděl.

Po příchodu do Multiflexu nás recepční pěkně vyslechla a dala nám 4-stránkový formulář na vyplnění. Ptali se tam na úplně všechno. Opsali jsme tam téměř celý životopis, vyplnili jsme, že jsme totálně zdraví a že můžeme zvedat těžké věci. Pak jsme to předali paní společně s našimi životopisy a ona řekla, že se nám do půlky dubna ozvou, protože budou shánět lidi do továrny IBM.
Poté jsme se vydali znovu hledat druhou agenturu Adecco. Měli jsme napsanou přesnou adresu a tak jsme se ptali nějaké paní. Ona něco rychle blekotala a my všichni dělali, že jí rozumíme, abychom nevypadali jako idioti. Pak jsme si sdělovali poznatky a dospěli jsme k závěru, že musíme na další křižovatce zahnout vlevo a že je to asi 15 minut chůze. A protože jel zrovna autobus rozhodli jsme se, že se svezem. Shodou náhod to byla opět 39ka. Tak jsme jeli 2 zastávky a ocitli jsme se ve vilové čtvrti.

Jako správní inženýři jsme shodnotili situaci a rozhodli, že tady asi business centrum nebude. Doběhli jsme pomalejšího důchodce a ukazovali mu tu naši adresu. Pán byl hodně upovídaný a popsal nám cestu (dokonce jsme mu i rozuměli) - prý je to 20 minut chůze. Protože jsme se museli vrátit zpět na hlavní křižovatku, na které jsme nasedali na autobus, nasedli jsme na přijíždějící autobus. Vystoupili jsme přesně na křižovatce a šli přesně podle pánova návodu. Měli jsme radost, že máme konečně správnou cestu. Když jsme došli do ulice, kde měla údajně agentura být, došlo mi, že tato ulice je napsaná v jízdním řádu autobusu číslo 38, který staví u našeho domu. Hned vzápětí tento autobus profrčel kolem nás. Protože se ulice jevila jako dlouhá a my se opět ztratili, rozhodli jsme se zkrátit si cestu jízdou autobusem - opět
Bohužel autobus nečekaně zahnul a vezl nás cestou necestou pryč z města. Ondra řekl, že když už jsme tady, tak že pojedeme až na konec. A tak jsme jeli. Cesta trvala asi 20 minut a projížděli jsme okolo samých velkých fabrik. Pak jsme se najednou ocitli v před branou továrny firmy IBM (ano, do té bude shánět lidi první agentura Multiflex) a řidič vjel i s autobusem dovnitř. Před jednou halou oznámil konečnou a my vystoupili
Samozřejmě jsme se vyfotili, protože tady třeba jednou budeme dělat a čekali jsme na druhé straně na autobus.

Zrovna asi skončila směna ve fabrice, protože se tam valila kupa lidí a kolem projeli 4 autobusy (asi jako posily). Bohužel naším směrem nic nejelo. Teprve asi za půl hodiny konečně přijel autobus. Namáčkli jsme se tam a cestou zpět jsme debatili, zda ještě půjdeme vůbec hledat tu agenturu Adeco, protože už bylo po 17té hodině a bude mít zřejmě zavřeno.
Osud rozhodl za nás, protože tento autobus 38 měl za číslem ještě A, což znamená úplně jinou linku. Jeli jsme úplně jinou trasou - po dálnici - naštěstí směrem domů. Ještě jsme si skočili nakoupit chleba (a já pivo) do blízkého Sparu a šli jsme domů s tím, že agenturu půjdeme hledat zítra znovu.
Když jsme přišli domů, najedli se a zkontrolovali maily, Ondra zjistil, že mu z první (menší) firmy nabízejí práci a z druhé (větší) firmy píší, že se nedokáží tak rychle rozhodnout. S Ondrou jsme nad tím špekulovali, co má udělat a nakonec jsme přizvali k debatě Tamaru (protože jako zkušený člověk pracující v bankovnictví a umějící anglicky nám radí skoro pořád. Ta jen potvrdila to, že má Ondra vzít práci v první firmě. Tak jsme spolu začali plodit mail (Letyn koukal v obýváku na televizi - celý večer) do té firmy a Tamara ho pak skoro celý přepsala). Zrovna jsem se jí zeptal na svůj problém s prací v Ocuco (nabízeli mi tam práci před měsícem a teď na můj mail, který oznamoval, že jsem tady již týden nereagují. Tamara mi poradila, ať ješte počkám do úterý, že jsou přeci jen svátky a pak ať tam zavolám).
Večer jsme s Ondrou dali pivo a Ondra se pak pustil do psaní deníku. Pořád chtěl něco psát, tak jsem ho k tomu pustil, ale neustále jsem mu do toho kybicoval. Hodně jsme se u toho smáli a Tamara z nás nechápala. Občas jsme jí i něco přeložili, tak se smála taky. Už asi poznala, jaký jsme cvoci, protože nad námi občas jen kroutí hlavou.
Teď už šli všichni spát a jsem tu jen já sám a píšu tyhle řádky. Spát asi ještě nepůjdu, protože nemáme dopsány ješte 3 dny. Zítra snad půjdeme konečně najít tu prokletou agenturu a zařizovat náš víkendový výlet do Galway. Tamara jede na víkend do Anglie za svou kamarádkou.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Ondrův další pohovor
Následující: Hledání agentury ADECCO