Na dnešek jsme si naplánovali prohlídku útesů na severovýchodě Dublinu. Je tam takový poloostrov a jezdí tam autobus. Proto jsme vstávali relativně brzo, kluci v 8 hod, já v skoro v 9. Nasnídali jsme se, udělali jsme jako obvykle svačinky a už před 10tou jsme se vydali na cestu. Po chvíli čekání jsme nastoupili do autobusu a jeli jsme do centra abychom pak přestoupili do autobusu jedoucího na poloostrov zvaný Howth. V centru města jsme podle mapy nemohli najít stanoviště autobusu 31, který nás tam měl odvézt, a teprve po zeptání se jednoho z řidičů jsme se dozvěděli, že staví ve vedlejší ulici.
Protože jsme měli chvíli času do odjezdu, Letyn začal fotit sochy.

Po chvíli jsme nastoupili do autobusu. Při nastupování ještě Letyn přeložil několika Slovákům řidičova slova, že tenhle autobus nejede tam kam chtějí. Zkrátka už jsme skoro jako rodilí Dubliňané. Je to zajímavé co je tu Slováků, Poláků, Čechů ale i Rusů.
Cestou autobusem jsme viděli konečnou stanici tramvají, zvaných LUAS, a tak jsme si ji samozřejmě vyfotografovali. Ještě tu mají nadzemku a ta se jmenuje DART.

Když jsme se přiblížili k moři viděli jsme, že nevidíme vůbec nic. Všude byla jen mlha a to skoro tak hustá, že by se dala krájet Neviděli jsme ani moře a skoro ani domy podle silnice. V tu chvíli jsem si v duchu řekl, že z výletu nebude nic a že se asi svezeme autobusem zpět do centra a půjdem si lehnout do postele.

Bohužel (bohudík) autobus zastavil a řidič prohlásil, že je tu konečná a musíme si vystoupit. I přes mé malé protesty jsme se vydali do mlhy (vidět bylo asi na 50m) a za okamžik jsme spatřili jméno nějaké ulice. Lokalizovali jsme se v mapě a zjistili jsme, že jsme na jihu poloostrova s výhledem na Dublinský přístav. Ondra prohlásil, že chce jít na útesy a že chce vidět maják. Tak jsme se vydali nejdříve po asfaltce, později po pěšině směrem k moři. Mě se šlo docela dobře, protože jsem měl tenisky (speciálně zakoupené k těmto účelům - cestování), ale Letyn šel v polobotkách a Ondra ve svých "Krokodýlech".
Ondra držel mapu a vedl výpravu. Po chvíli jsme se ocitli v trnitých keřích a museli jsme se vracet (prý to měla být zkratka. Někdy po 11té hodině jsme poprvé dnešní den viděli moře. Bylo sice v mlze, ale bylo tam.

Při cestě po útesech jsme si všimli malé zátoky a cesty (se schody), která vedla dolů. Rozhodli jsme se ji, jako správní průzkumníci, prozkoumat. Letyn si chtěl šáhnout na moře. Když jsme došli dolů, dostal jsem hlad a tak jsme se rozhodli lehce poobědvat naše svačinky.

Sedli jsme si na kameny a pozorovali moře a vlny. Přitom jsme je fotili. Zátoka to byla malá a při plném přílivu jistě zalitá vodou. Teď tam však bylo celkem sucho a dalo se tam pobíhat. Jen byli všude vyplaveny odpadky. Letyn se vydal na průzkum a já s ním. Ondra se zatím vyhříval na kameni (v mlze), protože neměl na cestu po kamenné pláži boty.
Když jsme se dost vynadívali na sílu vln, rozhodli jsme se sbírat kameny. Nejhezčí kamínky byly až ve vodě. Tak jsme vždycky počkali, až voda ustoupí, nasbírali kamínky a utíkali před blížící se vlnou. Byla to docela sranda, protože do těch kamenů se to nechutně bořilo. Rozdíl hladin byl občas i metr.

Kamínky jsme nasbírali a přemýšleli jsme co dál. Postavíme přehradu, napadlo mě. A tak jsme s Letynem sbírali kameny a házeli je mezi dva obrovské, pevně usazené šutry. Docela se nám to dařilo a přehrada rostla. Pak ale moře ukázalo svou sílu. Přišla vlna, jakou jsme za celou dobu neviděli a přehradu nám odnesla do moře. Zůstal po ní jen jeden kámen a to ještě 4m od původního posazení.

To už jsme byli dost vyblbnutí a rozhodli jsme se pro cestu zpět nahoru na útesy. Pokračovali jsme dál k majáku, ale za chvíli jsme zjistili, že je tam zeď. Jen jsme ho v mlze viděli několikrát bliknout. Otočili jsme se a vydali jsme se po pobřeží na sever. Šli jsme po vysokých útesech a koukali na moře. Asi po hodině chůze jsme zahlédli starý přístav, cíl naší dnešní cesty. Před ním byla pláž, část kamenitá, část písčitá. Rozhodně jsem ji chtěl vidět a tak jsme zase po schodech (na kterých to strašně smrdělo nevím čím) sešli dolů. Jen jsem došlápl do písku, přihnal se ke mě nějaký pejsek a chodil tam s námi. Pořád tak smutně koukal, až jsme mu s Letynem začali házet kameny. Běhal pro ně a za chvíli se nechal i hladit po hlavě. Když viděl, že jsme se otočili a šli zpět nahoru, šel si hledat nové kamarády.

Došli jsme do přístaviště a vydali jsme se po přístavní hrázi na obhlídku. Mlha už začala pomalu ustupovat a chvílemi i prosvítávalo sluníčko. Na konci přístavní hráze byla nějaká sláva a hráli tam na dudy. Když dohráli a rozešli se, šli jsme se tam podívat a viděli tam ceduli oznamující, že na tomto místě 26. července 1914 přistála loď "Asgard" se zbraněmi a municí pro irské dobrovolníky bojující za svobodu Irska.
Poté jsme se vrátili zpět na pevninu a začali jsme hledat autobusovou zastávku, protože nás po celodenním výletu bolely nohy. Také jsme ji zanedlouho našli, nasedli do autobusu a jeli zpět do centra. Autobusem jsme jeli stejnou cestou jako dopoledne a tak jsme si konečně mohli prohlédnout moře. Byl bohužel odliv a tak jsme viděli pouze bahno, protože je v těch místech moře hodně mělké.

V centru jsme s Ondrou ještě hledali nějaký obchod, kde bychom mohli koupit pivko. Měli jsme už absťák (dva dny jsme ho nepili). Našli jsme dokonce pivo za 88 centů a tak jsme si koupili každý hned dvě. Přidal se dokonce i Letyn.
Pak už jsme jeli domů a šli jsme vařit večeři. Měli jsme kuřecí nugetky s bramborem (okrajování brambor vyšlo bohužel na mě) a byla to "šuntička". Teď tady koukáme v televizi na Mlčení jehňátek a já píši deník a popíjíme pivko.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Hledání agentury ADECCO
Následující: Nedělní válení