Ráno jsem vstal nejpozději ze všech. Asi to bylo způsobeno tím, že jsem psal deníček dlouho do noci. Nasnídal jsem se a začali jsme debatovat o našem plánovaném výletu do Galway. Hledali jsme na internetu nejlevnější dopravu a ubytování v hostelech. Bohužel na Internetu se včechny hostely jevili jako plné. Protože ale Internetu nevěříme, začali jsme je po jedno obvolávat a v tu chvíli jsme narazili na další problém. I když bylo volné místo, pro rezervaci jsme potřebovali kreditní kartu, kterou nemáme. Jet tam naslepo, jak jsem prosazoval, kluci nechtěli. Tak tímto nám náš výlet padl a byl odložen na neurčito. Škoda.
Cílem dneška bylo najít konečně pracovní agenturu ADECCO, což se nám včera nepovedlo. Ještě jsme se ale chvíli zapovídali v obýváku s Loreane a najednou byly dvě hodiny odpoledne. Já už jsem měl hlad a tak jsem vytáhl svou svačinu, kterou jsem si ráno pečlivě připravil, a dal se do jídla. Poté jsme se konečně vydali z domu. Vycházet o půl třetí odpoledne, to je jen luxus nezaměstnaných.
Nastoupili jsme do autobusu a jeli na místo, kde jsme včera skončili (před cestou od IBM. Ráno jsme si ještě na Internetu našli přibližnou polohu agentury, ale bez mapy je to těžké. Rozhodli jsme se tentokrát zahnout směrem k nemocnici, protože podobnou jsme měli ještě z části na mapě. To jsme ovšem netušili, že se jedná o jinou nemocnici.

Šli jsme po pěkném chodníčku, na druhé straně silnice stavěli zedníci nový plot a najednou chodníček skončil a objevila se cedule nevstupovat. To ale nás, zkušené zálesáky, nemohlo odradit. A tak jsme šli dál a ocitli jsme se na stavbě. Bylo tam bláto a kluci se začínali bouřit (nejvíc Letyn), že chtějí jít zpět. Tak jsem vylezl na nejbližší kopeček se rozhlédnout. V dálce jsem viděl nějaké hranaté haly, tipoval jsem to na business centrum a navrhoval jsem jít přes nemocnici a přes pole a luka přímým směrem. Tento můj nápad kupodivu neprošel. Tak jsme se začali vracet zpět.

Nějakých lidí jsme se zeptali kde je ulice, kterou hledáme a oni nás vrátili zpět tam, kde jsme dneska začali, že prý je to někde tam. Byla to silnice, kudy jsme včera jeli do IBM a byli jsme si jisti, že tam žádný business park není. Přesto jsme se tam vydali. Nějakého pána jsem se pro jistotu zeptal a on potvrdil, že jdeme dobře. Minuli jsme všechny domy, aquapark a kolem už byli jen louky. Po chvíli jsme zahlédli skupinu krav, které jsem měl jako orientační bod, když jsem se rozhlížel ze staveniště. Neopomenul jsem připomenout, že jsem říkal ať přímou cestou přes louky, ale je ale pravda, že 2,5 metrový plot s hroty by se zdolával dost těžko. Tvrdil jsem sice, že nindža v japonských filmech to snadno přeskočí, ale kluci mi to nevěřili.

Za další okamžik jsme opravdu v těchto polích uviděli business park, ale jiný a tak jsme se šli na vrátnici zeptat. Pán, který nám radil, byl první, který o našem business parku již slyšel a tak nás navedl docela přesně a sdělil nám, že náš business park leží uvnitř jiného business parku. Došli jsme až na uvedenou křižovatku a ke svému úžasu jsme zjistili, že tudy jsme jeli včera večer autobusem 38A z IBM.
Vydali jsme se tedy do popsaného objektu a spatřili jsme šipku s nápisem ADECCO. Konečně. Po asi 20 minutách svižné chůze mezi skladišti a továrnami jsme opravdu našli Keypoint business park (byla to jedna budova) a tam i nápis ADECCO nad jedněmi dveřmi.

Zrovna z nich vycházela jedna paní a tak jsme jí vysvětlili náš problém. Ona se divila, jak nás sem mohli z centra dneska poslat, když je státní svátek a nikde se nepracuje (ona sama tu byla jen na skok). Vysvětlili jsme jí, že toto místo již dva dny hledáme a ona nám řekla, ať příjdeme ve středu i s životopisy. Tak jsme poděkovali a ještě jsem se zeptal, zda existuje nějaká jiná cesta ven. Řekla, že ne. Museli jsme jít celou cestu mezi halami zpět.
Téměř u východu z business parku jsem uviděl schránku na dopisy a tak jsem tam (jak Letyn vtipně zdokumentoval ) hodil 4 pohledy. Domů jsme jeli prvním autobusem, který přijel na nejbližší zastávku. Protože jsme ale chtěli jít ještě nakupovat, nasedli jsme před domem opět na 39ku a jeli jsme do shopping centra, které jsme objevili včera.
Nejprve jsme zašli do prodejny outdoorového vybavení, podívat se, kolik stojí spacáky a stany (kdybychom náhodou někdy chtěli jet do přírody). Pak jsme vlezli do velikánského obchoďáku Dunnes a začali jsme nakupovat potraviny. Nakonec jsme toho měli plný košík a utratili jsme tam €80. To zas máme jídla alespoň na týden. Byli jsme obloženi igelitkami a vydali jsme se na cestu domů, kam jsme dorazili už skoro o půl deváté.
Večer jsme koukali s Ondrou a Emilie (Emilie měla dnes pracovní pohovor a prý to vypadá slibně) na telku na Notting Hill. Letyn se usadil na celý večer u počítače.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Hledání agentur pro podřadnou práci:-)
Následující: Výlet na útesy