pondělí 21. 3. 2005
Putování po univerzitách
Dnešní plán byl jasný: jít na Dublinské univerzity a najít tam nástěnky s inzeráty pro studenty. Zní to jasně a jednoduše, ale opak je pravdou. Ještě včera večer jsme hledali univerzity na webu a dělali jsme seznam. Celkem jich bylo 5, z nichž jedna byla pekelně daleko a hned jsme ji zavrhli. Ráno jsme si přivstali, abychom to všechno stihli a už v devět jsme vyrazili do města. Venku nebylo pěkné počasí, bylo zataženo a nepěkně pršelo.
Už při hledání první univerzity (Dublin Institute of Technology - DIT) jsme měli problémy. Ulici jsme nalezli docela snadno, ale univerzitu ne. Mělo to jedno pozitivum, při naší cestě jsme narazili na pěkný kostel (St. Patric church), tak jsme udělali pár obrázků. Asi po půl hodině ptaní a projití celé ulice sem a tam jsme se dostali do vchodu budovy univerzity, kde ale žádné nástěnky nebyly. Ochranka budovy nás hned odchytila a jeden z nich nám poradil, že bude lepší, když půjdeme do jejich hlavní budovy. Napsal nám adresu na kus papíru a řekl, kam máme jít. Bohužel dost mlel a když nám podal papír s adresou, tak jsme zjistili, že i dost škrábal. Po rozluštění jsme se vydali na cestu do jejich hlavního stanu.
Když jsme to opět po dlouhém hledání nalezli, už tam na nás čekali dvě paní (ne přímo na nás, ale čekali
). O žádné nástěnce nic nevěděli, prostě smůla. Poslali nás do nějaké agentury, která zprostředkovává práci do restaurací. Tak jsme vyrazili do druhé univerzity (Trinity College Dublin - TCD), kde jsme navštívili místní prodejnu s upomínkovými předměty, kde si Pavel koupil pěkné docela pohledy. V TCD je uložena jedna z nejstarších knih v Irsku. Pochází ještě z doby po nájezdech Vikingů (rok 806) a jmenuje se "The Book of Kells". Ale protože za ní chtěli vstupné, tak jsme ji ještě neviděli. Možná příště. Na TCD nás nejprve poslala nějaká paní do kanceláře pro ubytování, odkud nás rychle vyhodili. Začali jsme tedy obcházet budovy, až jsme našli i nástěnku a plno novin s nabídkou práce. Byla zde také upoutávka na setkání studentů se zaměstnavateli na příští den. Hned jsme se rozhodli, že tam půjdeme.
Další universita byla National College of Ireland. Znali jsme její umístění na mapě (z Internetu - měla být hned vedle Custom House), ale když jsme tam dorazili, bylo tam jen parkoviště. Zbývala nám už jen poslední univerzita a tak jsme jeli na druhý konec města do poslední univerzity.
Po půl hodině cesty autobusem jsme šli ještě čtvrt hodiny pěšky a byli jsme tam. Byla to celkem velká univerzita, plno budov a žádné nástěnky. V první budově jsme se od jedné holky dozvěděli, že jediná nástěnka je v budově se jménem HUB. Říkala, že musíme přes dvůr a je to prý na opačném konci univerzity. Vyrazili jsme tam. Ve vchodě budovy bylo pár nástěnek, ale žádná s nabídkou brigád či práce. Poradili jsme se a Letyn dostal za úkol jít a zeptat se prodavaček lístků na nějaký ples. Po chvíli se celý rudý vrátil s instrukcemi kam jít. Šli jsme po schodech, zahnuli doprava a byli jsme tam - na záchodě
. Když jsme vykonávali malou potřebu, dostali jsme záchvat smíchu, protože jsme se sem trmáceli přes celé město jen kvůli záchodu. Protože jsme byli celkem unavení rozhodli jsme se jít domů.
Ale byla by nuda jít tou samou cestou, kterou jsme přišli a protože jsem viděl ceduli s nápisem EXIT, vydali jsme se tam (i přes protesty ostatních). Po patnácti minutách obcházení celé university jsme dostali špatné tušení. Po dalších pěti minutách se naplnilo naše tušení a byli jsme na konci jak cesty, tak i sil. Byla to slepá cesta na parkoviště, odkud se nedalo nikam dostat. Úplně zoufalí a vysmátí jsme se šli zeptat na staveniště, jestli to je opravdu tak. Paní, co tam stála nám to nejdříve potvrdila, čímž nás dostala do kolen. Musím podotknout, že celý den pršelo, my byli unaveni a docházelo nám jídlo. Naštěstí se poradila s kolegou, který nás nasměroval přes staveniště, čímž jsme si dost zkrátili cestu a dokončili celou obchůzku komplexu. Domů jsme dorazili zdrcení, promoklí a hlavně bez práce.
Zbytek dne jsme měli "depku" z toho že jsme nezaměstnaní. Nakonec to vyústilo to v to, že jsme si z toho začali dělat srandu.
Pavel večer vyrazil raději na aikido, aby se odreagoval a zde jsou jeho zážitky:
(Pavel) Navečer jsem si našel několik dojo a rozhodl jsem se pro dnešek zkusit to nejbližší. Cvičení mělo začínat ve 21 hodin. Vyrazil jsem asi ve 20 (řádně najeden a vyzbrojen mapou, abych měl dostatek času to tam najít. Autobusem to mělo být asi 15 minut. Protože byla tma a ještě se v Dublinu tak dobře neorientuji, spočítal jsem si na mapě kolmé ulice na cestu autobusu a pak jsem je počítal za jízdy. Vystoupil jsem jen o jednu ulici vedle. Tělocvičnu jsem našel nečekaně rychle, ale nic o aikidu jsem tam neviděl. Šel jsem se tedy zeptat sekretářky, jestli je tu aikido. Řekla mi, že ano, a že ho vede plešatý francouz, kterého nemůžu přehlédnout. Za chvíli opravdu přišel, tak jsem se zeptal na cvičení a šel jsem se do šatny převléknout. Na dojo jsem dorazil už po nástupu. Cvičení bylo hodně podobné cvičení v Čechách, dokonce jsem tam nacházel i nějaké Ikedovské prvky (po cvičení mi Cyril - trenér - potvrdil, že Ikedu znal). Jen tam bylo hodně začátečníků. Objevil jsem tam také jednoho člověka z Čech a tak jsme po tréninku zašli na jedno pivko do hospody. Byl tam ještě se svou holkou a tak mi říkali, že už tu jsou 2,5 roku a za 14 dní jedou zpět do Čech. Řekli mi také, že cvičení tu stojí €60 na měsíc při 3 trénincích týdně, a že to není tak moc. Prý jsou od Benešova, a chtějí doma v Čechách také chodit cvičit. Po asi hodině jsme se rozloučili a já jsem jel domů. Když jsem přijel, Ondra už spal a Letyn smolil nějaký mail. Tak jsme pokecali v kuchyni, já dal půlnoční sváču a v tom nám přijela nová spolubydlící z francouzské riviéry Laurence. Seznámili jsme se a šli jsme spát.
Fotky z dnešního dne
Už při hledání první univerzity (Dublin Institute of Technology - DIT) jsme měli problémy. Ulici jsme nalezli docela snadno, ale univerzitu ne. Mělo to jedno pozitivum, při naší cestě jsme narazili na pěkný kostel (St. Patric church), tak jsme udělali pár obrázků. Asi po půl hodině ptaní a projití celé ulice sem a tam jsme se dostali do vchodu budovy univerzity, kde ale žádné nástěnky nebyly. Ochranka budovy nás hned odchytila a jeden z nich nám poradil, že bude lepší, když půjdeme do jejich hlavní budovy. Napsal nám adresu na kus papíru a řekl, kam máme jít. Bohužel dost mlel a když nám podal papír s adresou, tak jsme zjistili, že i dost škrábal. Po rozluštění jsme se vydali na cestu do jejich hlavního stanu.
Když jsme to opět po dlouhém hledání nalezli, už tam na nás čekali dvě paní (ne přímo na nás, ale čekali
). O žádné nástěnce nic nevěděli, prostě smůla. Poslali nás do nějaké agentury, která zprostředkovává práci do restaurací. Tak jsme vyrazili do druhé univerzity (Trinity College Dublin - TCD), kde jsme navštívili místní prodejnu s upomínkovými předměty, kde si Pavel koupil pěkné docela pohledy. V TCD je uložena jedna z nejstarších knih v Irsku. Pochází ještě z doby po nájezdech Vikingů (rok 806) a jmenuje se "The Book of Kells". Ale protože za ní chtěli vstupné, tak jsme ji ještě neviděli. Možná příště. Na TCD nás nejprve poslala nějaká paní do kanceláře pro ubytování, odkud nás rychle vyhodili. Začali jsme tedy obcházet budovy, až jsme našli i nástěnku a plno novin s nabídkou práce. Byla zde také upoutávka na setkání studentů se zaměstnavateli na příští den. Hned jsme se rozhodli, že tam půjdeme.
Další universita byla National College of Ireland. Znali jsme její umístění na mapě (z Internetu - měla být hned vedle Custom House), ale když jsme tam dorazili, bylo tam jen parkoviště. Zbývala nám už jen poslední univerzita a tak jsme jeli na druhý konec města do poslední univerzity.
Po půl hodině cesty autobusem jsme šli ještě čtvrt hodiny pěšky a byli jsme tam. Byla to celkem velká univerzita, plno budov a žádné nástěnky. V první budově jsme se od jedné holky dozvěděli, že jediná nástěnka je v budově se jménem HUB. Říkala, že musíme přes dvůr a je to prý na opačném konci univerzity. Vyrazili jsme tam. Ve vchodě budovy bylo pár nástěnek, ale žádná s nabídkou brigád či práce. Poradili jsme se a Letyn dostal za úkol jít a zeptat se prodavaček lístků na nějaký ples. Po chvíli se celý rudý vrátil s instrukcemi kam jít. Šli jsme po schodech, zahnuli doprava a byli jsme tam - na záchodě
. Když jsme vykonávali malou potřebu, dostali jsme záchvat smíchu, protože jsme se sem trmáceli přes celé město jen kvůli záchodu. Protože jsme byli celkem unavení rozhodli jsme se jít domů.
Ale byla by nuda jít tou samou cestou, kterou jsme přišli a protože jsem viděl ceduli s nápisem EXIT, vydali jsme se tam (i přes protesty ostatních). Po patnácti minutách obcházení celé university jsme dostali špatné tušení. Po dalších pěti minutách se naplnilo naše tušení a byli jsme na konci jak cesty, tak i sil. Byla to slepá cesta na parkoviště, odkud se nedalo nikam dostat. Úplně zoufalí a vysmátí jsme se šli zeptat na staveniště, jestli to je opravdu tak. Paní, co tam stála nám to nejdříve potvrdila, čímž nás dostala do kolen. Musím podotknout, že celý den pršelo, my byli unaveni a docházelo nám jídlo. Naštěstí se poradila s kolegou, který nás nasměroval přes staveniště, čímž jsme si dost zkrátili cestu a dokončili celou obchůzku komplexu. Domů jsme dorazili zdrcení, promoklí a hlavně bez práce.
Zbytek dne jsme měli "depku" z toho že jsme nezaměstnaní. Nakonec to vyústilo to v to, že jsme si z toho začali dělat srandu.
Pavel večer vyrazil raději na aikido, aby se odreagoval a zde jsou jeho zážitky:
(Pavel) Navečer jsem si našel několik dojo a rozhodl jsem se pro dnešek zkusit to nejbližší. Cvičení mělo začínat ve 21 hodin. Vyrazil jsem asi ve 20 (řádně najeden a vyzbrojen mapou
, abych měl dostatek času to tam najít. Autobusem to mělo být asi 15 minut. Protože byla tma a ještě se v Dublinu tak dobře neorientuji, spočítal jsem si na mapě kolmé ulice na cestu autobusu a pak jsem je počítal za jízdy. Vystoupil jsem jen o jednu ulici vedle. Tělocvičnu jsem našel nečekaně rychle, ale nic o aikidu jsem tam neviděl. Šel jsem se tedy zeptat sekretářky, jestli je tu aikido. Řekla mi, že ano, a že ho vede plešatý francouz, kterého nemůžu přehlédnout. Za chvíli opravdu přišel, tak jsem se zeptal na cvičení a šel jsem se do šatny převléknout. Na dojo jsem dorazil už po nástupu. Cvičení bylo hodně podobné cvičení v Čechách, dokonce jsem tam nacházel i nějaké Ikedovské prvky (po cvičení mi Cyril - trenér - potvrdil, že Ikedu znal). Jen tam bylo hodně začátečníků. Objevil jsem tam také jednoho člověka z Čech a tak jsme po tréninku zašli na jedno pivko do hospody. Byl tam ještě se svou holkou a tak mi říkali, že už tu jsou 2,5 roku a za 14 dní jedou zpět do Čech. Řekli mi také, že cvičení tu stojí €60 na měsíc při 3 trénincích týdně, a že to není tak moc. Prý jsou od Benešova, a chtějí doma v Čechách také chodit cvičit. Po asi hodině jsme se rozloučili a já jsem jel domů. Když jsem přijel, Ondra už spal a Letyn smolil nějaký mail. Tak jsme pokecali v kuchyni, já dal půlnoční sváču a v tom nám přijela nová spolubydlící z francouzské riviéry Laurence. Seznámili jsme se a šli jsme spát.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Výlet do Wiclow Moutains
Následující: Hledání podřadné práce