středa 6. 4. 2005
Velké vaření
Ráno jsem si trošičku pospal, protože jsem neměl nic na práci. Když jsem se o půl desáté probudil, Letyn už okupoval počítač a odepisoval na inzeráty na práci. Já jsem se po snídani rozhodl, že se pojedu vyvětrat. Neměl jsem jiný nápad, než se vydat do Blanchardstownu hledat budovu firmy Ocuco, kde doufám, že třeba jednou seženu práci (až mi odepíší konečně na mé maily 
). Vyšel jsem tedy z domu a šel jsem na zastávku, kde jsem nasedl do prvního autobusu, který jel okolo, v domnění, že už je máme všechny projeté. Omyl. Autobus 37, ve kterém jsem seděl, zahnul hned za naším barákem směrem k Phoenix parku a já jsem si uvědomil, že tímto autobusem jedu poprvé. Autobus jel samými rezidenčními čtvrtěmi a už se nikdy nevrátil na hlavní silnici. Protože Blanchardstown je mimo naši mapu Dublinu, byl jsem takzvaně v troubě. Ani jsem nevěděl, jestli tento autobus pojede stejnou cestou zpátky a tak jsem raději nevystupoval.
Lidí postupně v autobuse ubývalo a najednou na jedné zastávce mezi domy řidič ohlásil konečnou zastávku. Vystoupil jsem tedy z autobusu, ale přeci jen jsem se ještě otočil a zeptal jsem se ho, jestli náhodou neví, kde je Coolmine business park (tam měla být firma Ocuco). Byl to jen zoufalý pokus, protože jsem vůbec netušil, kam mě tento autobus zavezl. Kupodivu autobusák věděl, kde ten park je a dokonce se nabídl, že mě tam zaveze. Nastoupil jsem tedy a jeli jsme zase dál někudy rezidenční čtvrtí. Po chvíli si mě zavolal k sobě a za jízdy mi na papír, který měl položen na volantu, nakreslil mapu. Pak mi zastavil na kruhovém objezdu a odfrčel pryč. Byl to docela ďábel, s tím dvoupatrovým autobusem řezal zatáčky tak, že jsem se několikrát bál, aby se autobus nepřeklopil.
Rozhlédl jsem se po okolí a vydal jsem se naznačeným směrem. Přešel jsem jakýsi most a hned za ním jsem již podle značky viděl čtvrť Coolmine. Jen jsem netušil, jak se odtud dostanu domů, protože jsem vůbec netušil, kde jsem a kde je nějaká autobusová zastávka. Šel jsem tedy ulicí dále a najednou jsem v dálce uviděl projíždět autobus. Jsem zachráněn, pomyslel jsem si. Dostanu se domů. Došel jsem na křižovatku a zahlédl jsem zastávku. Zjistil jsem, že tam jezdí autobus číslo 39, který jede i k nám a který jsme projeli až na konečnou. Museli jsme tudy tedy zákonitě již někdy jet.
Vydal jsem se dál podle plánku, který mi řidič nakreslil a postupně jsem začal poznávat i místa, kolem kterých jsem šel. Najednou se strhl ohromný liják a já jsem se neměl kam schovat. Utíkal jsem tedy kupředu a doufal jsem, že brzy narazím na nějakou autobusovou zastávku, kde se schovám. Déšť byl velice studený a ještě foukal boční vítr. Myslel jsem, že mi upadne tvář mrazem, když jsem dorazil k zastávce. Zrovna přestalo pršet
.
Chvíli jsem ještě počkal a při tom jsem koukal, že jsem přímo před business parkem. Budovu Ocuco jsem nalezl již velice rychle, byla hned první u vchodu. Spokojen s výletem a značně promohlý jsem se vydal zpět na zastávku. Potkal jsem tam nějakého člověka v tričku. Blázen. A asi Ir. Po chvíli přijel autobus číslo 39 a já jsem se vydal na cestu domů.
Když jsem se blížil k domovu, zavolal jsem Letynovi, ať nastoupí do autobusu, že pojedeme směrem do centra do TESCA na nákup. To už bylo po poledni. V Tescu mě napadlo, že když nemám co dělat, že bych mohl zkusit uvařit něco složitějšího, než jen standardní kuře s bramborem. Rozhodl jsem se pro zapékané brambory. Zavolal jsem tedy mamce do Čech a vyzvídal jsem, jaké suroviny potřebujeme. Všechno až na uzené maso nebo salám jsme našli. S masem byl problém. Jediné maso, které tu mají je syrové (včetně párků - i ty se musí před použitím osmažit). Nakonec jsme s Letynem našli tlusté plátky šunky a rozhodli jsme se je zkusit.
Po návratu jsme dali rychlý oběd, Letyn se vrátil k počítači a já si šel číst. S jídlem jsme se rozhodli počkat na večer, aby z toho i Ondra něco měl. Asi ve 3 hodiny jsem Letyna konečně vyhodil od počítače a zasedl jsem k Internetu, že si také naleznu práci. Stihl jsem odpovědět jen na jeden inzerát, protože nečekaně přišel Standa ze Celtic Halls, že jde spravit náš neodtékající kuchyňový dřez. Pustil jsem tedy na Internet Tamaru.
Standa se odpad pokoušel čistit pružinou a my s Letynem jsme mu asistovali. Bohužel se závada odstranit nepodařila. Nakonec to skončilo tak, že prý Standa zavolá instalatérskou firmu. Zároveň Standa oznámil Tamaře (kuřačce), že se jim konečně uvolnilo místo v centru města, jestli se prý chce stále přestěhovat (chtěla se prý stěhovat do centra už od samého začátku - nebylo to kvůli nám). Šance je prý buď dnes večer, nebo nikdy. Tamara se rozhodla a okamžitě se šla balit. Byla radostí celá bez sebe. Standa nám ještě oznámil, že pozítří by se nám sem měla přistěhovat nějaká Polka, sebral televizi, že jí vezme do opravny a rozloučil se s námi. Večer měl ještě přijít pro nájem.
Zbytek odpoledne tu Tamara poletovala celá vysmátá, že prý bude mít v novém bytě televizi, odtékající dřez a bude v centru. Protože už se blížila pátá hodina, pustil jsem se do vaření. Nejprve jsem vybral brambory přibližně stejné velikosti a dal jsem je ve slupce vařit. Při tom jsem si četl, Letyn se zatím nahoře učil gramatiku.
Znenadání mi začal zvonit telefon. Divil jsem se, kdo by mi mohl volat a běžel jsem nahoru pro telefon. Neznámé číslo. Zvedl jsem to tedy a ohlásil se. Ozval se mi chlápek jménem Niall a řekl, že volá z agentury, kam jsem posílal svůj životopis. Bylo to na programování v Delphi, chvíli mě vyslýchal a pak řekl, že by pro mne měl nabídku a jestli budu mít zítra odpoledne čas jet na interview. Řekl mi, že to ale není přímo v Dublinu, ale ve městě zvaném Dunshaughlin v county Meath. Poděkoval jsem mu a šel jsem hledat město na mapě. Tamara mi ho pomáhala najít na internetových mapách Irska. Bylo to nakonec asi 15 km severozápadně od Dublinu, ale naštěstí naším směrem. V tom volal Niall podruhé, že interview tedy platí a že se tam mám zítra dostavit a také se mě ptal, jestli mám auto. Řekl jsem, že ne, ale že se tam snad dostanu autobusem.
Potom jsem ještě chvíli hledal spoje na Irských autobusových linkách a zjistil jsem, že autobus do tohoto města jezdí každých 15 minut, což nebylo tak hrozné. Na víc už jsem neměl čas, protože brambory už byly uvařené a bylo už dávno po šesté hodině. Vrátil jsem se tedy k vaření. Letyn zabral počítač a šel tam chatovat.
Já jsem loupal uvařené brambory, když mi znovu zazvonil telefon. Tentokrát to byl ale Ondra, že prý se již blíží k domovu, ať chystám večeři. Vymazal jsem tedy plech lžící, protože tu nebyla žádná metla. Byla to docela sranda
. Český člověk si vždycky poradí.
Pak jsem zavolal na pomoc Letyna, aby nakrájel cibuli a já jsem krájel šunku. Rozhodli jsme se šunku s cibulkou nesmažit, ale rovnou dát do brambor. Mezitím jsem ještě rozbil 5 vajec (už jsem se to docela naučil a dostávám ten správný grif
) a promíchal jsem je s mlékem. Pak jsem začal krájet brambory na plátky a mezi jednotlivé vrstvy jsme s Letynem od oka házeli šunku a cibuli a zalévali jsme to vajíčkem. Když bylo dílo hotovo, šoupli jsme to celé do trouby.
Zrovna v té chvíli přišel Ondra z práce a ptal se po jídle. Řekli jsme mu, že ještě není a tak nám vyprávěl zážitky z práce. Měl se prý naučit ve vývojovém prostředí pro Javu NetBeans a měl validovat nějaký kód. Prostě si za peníze hrál
Po chvíli nás vyrušil chlápek ze Celtic Halls (nebyl to Standa), který přišel odstěhovat Tamaru a taky po nás chtěl peníze za týdenní nájem. Ještě jsme rychle rozdělali Letynovu flašku ferneta, abychom si všichni připili na Tamařin odchod. Nikomu ten fernet nechutnal. Tamara nám bude scházet, protože už tu nebude nikdo, kdo by nás učil angličtinu a psal nám mailíky do práce .
Pak přišel dlouho očekávaný okamžik. Naše jídlo bylo hotovo. Vytáhl jsem jej tedy z trouby a začal jsem nabírat. Bohužel uprostřed ještě nebylo vajíčko dopečené, a proto jsme tam pekáč ještě na chvíli strčili. Asi po 10 minutách jsme konečně začali nabírat. Dali jsme ochutnat i Laurence, protože pořád chodila okolo a divila se, že jsme se dali do vaření a taky pořád říkala, že to vypadá dobře (posledně se nám s Tamarou smáli, když jsme jedli špagety s párkem). Pustili jsme se do bašty.
Vzpomněl jsem si, že jsem to zapomněl osolit a opepřit, ale nebylo to tak hrozné, protože šunka byla slaná dost. Ondra prohlásil, že od maminky jsou lepší, ale na to, že jsem vařil poprvé v životě to prý vůbec není špatné. Hned jsem si začal věřit a řekl jsem si, že asi budu vařit častěji.
Po večeři jsme s klukama šli na chvíli na Internet hledat byty k pronájmu, protože platba nájmu nás docela dostala a začali jsme hledat něco levnějšího. Našli jsme jeden byt v centru pro tři lidi za €900. Dohodli jsme se, že tam Letyn zítra zavolá. Ondra se potom rozhodl jít spát, protože prý musí zítra ráno brzo vstávat. Neodpustil jsem si poznámku, že už spadl do pracujícího stereotypu. Do práce, z práce a spát.
Letyn si ještě chvíli četl a pak šel také spát. Bylo už asi půl dvanácté. Já jsem ještě hledal jízdní řády autobusů a psal jsem si adresu místa, kam mám zítra jet. Pak jsem ještě asi do dvou v noci odepisoval na inzeráty na práci.
Fotky z vaření
). Vyšel jsem tedy z domu a šel jsem na zastávku, kde jsem nasedl do prvního autobusu, který jel okolo, v domnění, že už je máme všechny projeté. Omyl. Autobus 37, ve kterém jsem seděl, zahnul hned za naším barákem směrem k Phoenix parku a já jsem si uvědomil, že tímto autobusem jedu poprvé. Autobus jel samými rezidenčními čtvrtěmi a už se nikdy nevrátil na hlavní silnici. Protože Blanchardstown je mimo naši mapu Dublinu, byl jsem takzvaně v troubě. Ani jsem nevěděl, jestli tento autobus pojede stejnou cestou zpátky a tak jsem raději nevystupoval.
Lidí postupně v autobuse ubývalo a najednou na jedné zastávce mezi domy řidič ohlásil konečnou zastávku. Vystoupil jsem tedy z autobusu, ale přeci jen jsem se ještě otočil a zeptal jsem se ho, jestli náhodou neví, kde je Coolmine business park (tam měla být firma Ocuco). Byl to jen zoufalý pokus, protože jsem vůbec netušil, kam mě tento autobus zavezl. Kupodivu autobusák věděl, kde ten park je a dokonce se nabídl, že mě tam zaveze. Nastoupil jsem tedy a jeli jsme zase dál někudy rezidenční čtvrtí. Po chvíli si mě zavolal k sobě a za jízdy mi na papír, který měl položen na volantu, nakreslil mapu. Pak mi zastavil na kruhovém objezdu a odfrčel pryč. Byl to docela ďábel, s tím dvoupatrovým autobusem řezal zatáčky tak, že jsem se několikrát bál, aby se autobus nepřeklopil.
Rozhlédl jsem se po okolí a vydal jsem se naznačeným směrem. Přešel jsem jakýsi most a hned za ním jsem již podle značky viděl čtvrť Coolmine. Jen jsem netušil, jak se odtud dostanu domů, protože jsem vůbec netušil, kde jsem a kde je nějaká autobusová zastávka. Šel jsem tedy ulicí dále a najednou jsem v dálce uviděl projíždět autobus. Jsem zachráněn, pomyslel jsem si. Dostanu se domů. Došel jsem na křižovatku a zahlédl jsem zastávku. Zjistil jsem, že tam jezdí autobus číslo 39, který jede i k nám a který jsme projeli až na konečnou. Museli jsme tudy tedy zákonitě již někdy jet.
Vydal jsem se dál podle plánku, který mi řidič nakreslil a postupně jsem začal poznávat i místa, kolem kterých jsem šel. Najednou se strhl ohromný liják a já jsem se neměl kam schovat. Utíkal jsem tedy kupředu a doufal jsem, že brzy narazím na nějakou autobusovou zastávku, kde se schovám. Déšť byl velice studený a ještě foukal boční vítr. Myslel jsem, že mi upadne tvář mrazem, když jsem dorazil k zastávce. Zrovna přestalo pršet
.
Chvíli jsem ještě počkal a při tom jsem koukal, že jsem přímo před business parkem. Budovu Ocuco jsem nalezl již velice rychle, byla hned první u vchodu. Spokojen s výletem a značně promohlý jsem se vydal zpět na zastávku. Potkal jsem tam nějakého člověka v tričku. Blázen. A asi Ir
. Po chvíli přijel autobus číslo 39 a já jsem se vydal na cestu domů.
Když jsem se blížil k domovu, zavolal jsem Letynovi, ať nastoupí do autobusu, že pojedeme směrem do centra do TESCA na nákup. To už bylo po poledni. V Tescu mě napadlo, že když nemám co dělat, že bych mohl zkusit uvařit něco složitějšího, než jen standardní kuře s bramborem. Rozhodl jsem se pro zapékané brambory. Zavolal jsem tedy mamce do Čech a vyzvídal jsem, jaké suroviny potřebujeme. Všechno až na uzené maso nebo salám jsme našli. S masem byl problém. Jediné maso, které tu mají je syrové (včetně párků
- i ty se musí před použitím osmažit). Nakonec jsme s Letynem našli tlusté plátky šunky a rozhodli jsme se je zkusit.
Po návratu jsme dali rychlý oběd, Letyn se vrátil k počítači a já si šel číst. S jídlem jsme se rozhodli počkat na večer, aby z toho i Ondra něco měl. Asi ve 3 hodiny jsem Letyna konečně vyhodil od počítače a zasedl jsem k Internetu, že si také naleznu práci. Stihl jsem odpovědět jen na jeden inzerát, protože nečekaně přišel Standa ze Celtic Halls, že jde spravit náš neodtékající kuchyňový dřez. Pustil jsem tedy na Internet Tamaru.
Standa se odpad pokoušel čistit pružinou a my s Letynem jsme mu asistovali. Bohužel se závada odstranit nepodařila. Nakonec to skončilo tak, že prý Standa zavolá instalatérskou firmu. Zároveň Standa oznámil Tamaře (kuřačce), že se jim konečně uvolnilo místo v centru města, jestli se prý chce stále přestěhovat (chtěla se prý stěhovat do centra už od samého začátku - nebylo to kvůli nám
). Šance je prý buď dnes večer, nebo nikdy. Tamara se rozhodla a okamžitě se šla balit. Byla radostí celá bez sebe. Standa nám ještě oznámil, že pozítří by se nám sem měla přistěhovat nějaká Polka, sebral televizi, že jí vezme do opravny a rozloučil se s námi. Večer měl ještě přijít pro nájem.
Zbytek odpoledne tu Tamara poletovala celá vysmátá, že prý bude mít v novém bytě televizi, odtékající dřez a bude v centru. Protože už se blížila pátá hodina, pustil jsem se do vaření. Nejprve jsem vybral brambory přibližně stejné velikosti a dal jsem je ve slupce vařit. Při tom jsem si četl, Letyn se zatím nahoře učil gramatiku.
Znenadání mi začal zvonit telefon. Divil jsem se, kdo by mi mohl volat a běžel jsem nahoru pro telefon. Neznámé číslo. Zvedl jsem to tedy a ohlásil se. Ozval se mi chlápek jménem Niall a řekl, že volá z agentury, kam jsem posílal svůj životopis. Bylo to na programování v Delphi, chvíli mě vyslýchal a pak řekl, že by pro mne měl nabídku a jestli budu mít zítra odpoledne čas jet na interview. Řekl mi, že to ale není přímo v Dublinu, ale ve městě zvaném Dunshaughlin v county Meath. Poděkoval jsem mu a šel jsem hledat město na mapě. Tamara mi ho pomáhala najít na internetových mapách Irska. Bylo to nakonec asi 15 km severozápadně od Dublinu, ale naštěstí naším směrem. V tom volal Niall podruhé, že interview tedy platí a že se tam mám zítra dostavit a také se mě ptal, jestli mám auto. Řekl jsem, že ne, ale že se tam snad dostanu autobusem.
Potom jsem ještě chvíli hledal spoje na Irských autobusových linkách a zjistil jsem, že autobus do tohoto města jezdí každých 15 minut, což nebylo tak hrozné. Na víc už jsem neměl čas, protože brambory už byly uvařené a bylo už dávno po šesté hodině. Vrátil jsem se tedy k vaření. Letyn zabral počítač a šel tam chatovat.
Já jsem loupal uvařené brambory, když mi znovu zazvonil telefon. Tentokrát to byl ale Ondra, že prý se již blíží k domovu, ať chystám večeři. Vymazal jsem tedy plech lžící, protože tu nebyla žádná metla. Byla to docela sranda
. Český člověk si vždycky poradí.
Pak jsem zavolal na pomoc Letyna, aby nakrájel cibuli a já jsem krájel šunku. Rozhodli jsme se šunku s cibulkou nesmažit, ale rovnou dát do brambor. Mezitím jsem ještě rozbil 5 vajec (už jsem se to docela naučil a dostávám ten správný grif
) a promíchal jsem je s mlékem. Pak jsem začal krájet brambory na plátky a mezi jednotlivé vrstvy jsme s Letynem od oka házeli šunku a cibuli a zalévali jsme to vajíčkem. Když bylo dílo hotovo, šoupli jsme to celé do trouby.
Zrovna v té chvíli přišel Ondra z práce a ptal se po jídle. Řekli jsme mu, že ještě není a tak nám vyprávěl zážitky z práce. Měl se prý naučit ve vývojovém prostředí pro Javu NetBeans a měl validovat nějaký kód. Prostě si za peníze hrál
Po chvíli nás vyrušil chlápek ze Celtic Halls (nebyl to Standa), který přišel odstěhovat Tamaru a taky po nás chtěl peníze za týdenní nájem. Ještě jsme rychle rozdělali Letynovu flašku ferneta, abychom si všichni připili na Tamařin odchod. Nikomu ten fernet nechutnal
. Tamara nám bude scházet, protože už tu nebude nikdo, kdo by nás učil angličtinu a psal nám mailíky do práce .
Pak přišel dlouho očekávaný okamžik. Naše jídlo bylo hotovo. Vytáhl jsem jej tedy z trouby a začal jsem nabírat. Bohužel uprostřed ještě nebylo vajíčko dopečené, a proto jsme tam pekáč ještě na chvíli strčili. Asi po 10 minutách jsme konečně začali nabírat. Dali jsme ochutnat i Laurence, protože pořád chodila okolo a divila se, že jsme se dali do vaření a taky pořád říkala, že to vypadá dobře (posledně se nám s Tamarou smáli, když jsme jedli špagety s párkem
). Pustili jsme se do bašty.
Vzpomněl jsem si, že jsem to zapomněl osolit a opepřit, ale nebylo to tak hrozné, protože šunka byla slaná dost. Ondra prohlásil, že od maminky jsou lepší, ale na to, že jsem vařil poprvé v životě to prý vůbec není špatné
. Hned jsem si začal věřit a řekl jsem si, že asi budu vařit častěji.
Po večeři jsme s klukama šli na chvíli na Internet hledat byty k pronájmu, protože platba nájmu nás docela dostala a začali jsme hledat něco levnějšího. Našli jsme jeden byt v centru pro tři lidi za €900. Dohodli jsme se, že tam Letyn zítra zavolá. Ondra se potom rozhodl jít spát, protože prý musí zítra ráno brzo vstávat. Neodpustil jsem si poznámku, že už spadl do pracujícího stereotypu. Do práce, z práce a spát
.
Letyn si ještě chvíli četl a pak šel také spát. Bylo už asi půl dvanácté. Já jsem ještě hledal jízdní řády autobusů a psal jsem si adresu místa, kam mám zítra jet. Pak jsem ještě asi do dvou v noci odepisoval na inzeráty na práci.
Fotky z vaření
Předchozí: Pohovor v ADECCU
Následující: Pavlovo první interview