pondělí 18. 4. 2005
Letynův pohovor v Droghedě
Dnes jsem si jako jediný pospal. Letyn vstával ještě před Ondrou a Laurence taky. Letyn měl totiž dneska pohovor o půl desáté v Droghedě a tak musel vyrazit hodně brzy. Laurence sehnala dočasnou práci jako účetní a tak šla pracovat. Když jsem se probudil, zastihl jsem pouze Simonu na odchodu, prý jde shánět práci jako učitelka Italštiny.
Nasnídal jsem se tedy a šel jsem na počítač odesílat nějaké inzeráty a potom dopisovat deník. Když mě to přestalo bavit, šel jsem nahoru douklízet náš pokoj a vyluxovat. Okolo poledne jsem dostal hlad, tak jsem dojedl zbytek číny ze včerejška. Asi v jednu hodinu dorazil Letyn a říkal mi jeho zážitky z pohovoru. Jsou přiloženy níže.
Pustil jsem ho potom na počítač a učil jsem se slovíčka nebo jsem povídal s Emilií, která mezitím přišla. Někdy odpoledne mi přišel email z firmy, kam jsem ráno psal, že mám zkušebně naprogramovat aplikaci pro zadávání údajů o klientech a použít při tom webové služby. Rozhodl jsem se, že to večer naprogramuju. Má to být v Delphi, takže to nebude problém.
Asi v 6 hodin přišla Simona a říkala, že prý jako učitelka nemá šanci sehnat práci, protože prý na škole, kde byla, mají 400 kandidátů na učitelku Italštiny. Pak prý šla do call-centra, kde jí nabídli minimální mzdu (€1300 za měsíc) a pak ještě obcházela bary a restaurace a ptala se na místo číšnice. Bylo by to lepší, protože by mluvila anglicky a byla mezi lidmi, a prý je to dokonce i lépe placené.
Letyn pak odešel asi o půl sedmé na šachy, takže jsem konečně mohl zasednout k počítači a dokončit psaní deníčku. O půl osmé přišel Ondra, navečeřel se a začal psát přání Lídě k narozeninám. Se Simonou jsme mu nejdříve radili, ale nechtěl nás poslouchat a nakonec si to napsal podle svého
. Pak mi zasedl počítač, kde začal hledat bydlení blízko práce. Koukal jsem na něj a snažil jsem se mu vysvětlit, že je to blbost a že se od nás stejně nikdy sám neodstěhuje a že potřebuji programovat. Nenechal si to vysvětlit a blokoval počítač až do půlnoci. Já jsem zatím tedy rozmýšlel, jak ten program bude vypadat, debatil se Simonou a Emilií a koukal na filmek v televizi.
Okolo 12té přišel Letyn, říkal, že byl opět skoro nejlepší a že ho šachisti pozvali ve středu na šachový turnaj s jiným oddílem. Pak šli i s Ondrou konečně spát a já mohl začít programovat. Až do 4 hodin jsem studoval webové služby a pokoušel se rozchodit alespoň kostru mé budoucí aplikace.
A nyní Letynovy zážitky z dnešního pohovoru:
Dnes ráno jsem vstával výjimečně brzo. Budík mě probudil už v 6:00. Dal jsem si sprchu, připravil si svačinku s sebou, ustrojil jsem se do slušného oblečení a v 6:30 jsem vyrazil na autobus. Čekám asi 10 minut, než jsem ho zahlédl. Tak jsem spořádaně zamával jako vždy a čekám, že u mě zastaví, ale ono nic. Byl plný a mojí zastávku projel plnou rychlostí. Naštěstí po dalších pěti minutách jel další, který mě dovezl až do města.
Na autobusovém nádraží jsem si koupil lístek a zjistil jsem, že můj autobus odjíždí z nástupiště 16. Jenomže byly vidět pouze nástupiště 1 - 15. Tak jsme se zeptal a zjistil jsem, že musím obejít celou budovu. Tam bylo stanoviště pro autobusy, ale stál tam pouze nějaký jiný a po tom mém ani vidu ani slechu. Měl odjíždět v 7:30 a když se pět minut po plánovaném odjezdu nic nedělo, zeptal jsem se jedné ženy, která tam stála se svým synem. Ta mě ujistila, že stojím správně a že to jistě už brzo pojede. Nakonec přece jenom po deseti minutách přijel a za 75 minut mě dovezl do Droghedy.
V Droghedě na autobusovém nádraží jsem se při vystupování zeptal řidiče, kde je WestCourt hotel. Nebylo to moc jednoduché, protože mi moc nerozumněl. Tak jsem to musel asi 4 zopakovat a potom jsem z něj dostal, že je to přes most a doleva. A já se vydal na cestu po neznámém městě. Šel jsem podle návodu, ale narazil jsem na hlavní silnici, kterou jsem neměl přecházet. Otočil jsem se, vydal se nazpět a na kýžený hotel jsem narazil. Měl jsem ještě asi 15 minut čas, tak jsem si došel v blízkém obchodním centru na záchod a vešel do hotelu.
Tam jsem se v recepci ptal na jméno toho člověka, se kterým jsem telefonoval, ale bez úspěchu. Tak jsem zkusil jméno firmy a to už bylo lepší. Recepční se tam chvíli s někým dohadovala (nepochytil jsem ani slovo) a pak mě poslala sednout do takové malé komfortní jídelny, kde právě snídaly dvě ženy. Po chvíli na mě zavolala a už na mě čekal chlápek, který se mi hned představil (a já stejně rychle jeho jméno zapomněl) a vedl mě někam do prvního patra. Tak jsem si říkal, že si spolu popovídáme v nějaké konferenční místnosti, ale jaké bylo moje překvapení.
Přišel jsem do místnosti, kde byl jeden stůl, za kterým již seděli dva chlapi a ten co si mě přivedl, si sedl doprostřed mezi ně. Tak už na mě byli tři. Než jsem se stihl rozkoukat, tak mi ti zbylí dva podávají ruku a představují se (jména jsem opět hned zapomněl). Odložil jsem batoh a bundu jsem si přehodil přes židli, která byla postavena přímo proti stolu. Na židli jsem se usadil a cítil se jako u výslechu
.
Začalo to takovými frázemi, jak se mi jelo a tak. To bylo docela v pohodě. Dále začali povídat o tom, jak jsou skvělá firma a jak se u nich suprově pracuje. Potom jsem měl povídat něco o sobě, tak jsem povídal o tom, jak jsem studoval a přitom pracoval a potom jsem popisoval věci, které jsem zatím dělal.
Jak tam proti mě seděli, tak to vypadalo, že ten vlevo je nějaký manažer, ten uprostřed šéf programátorů a člověk vlevo se za celou dobu neprojevil, takže ten nevím, co byl zač.
Nebyla tam ani chvíle ticha, jak třeba popisoval Pavel. Pořád se na něco ptali, nebo mleli něco oni. Dozvěděl jsem se, že je to firma, která má málo stálých pracovníků a na většinu práce si najímají lidi na kontrakty s prací doma. Teď se jim nahrnuly projekty a potřebují dva další lidi na programování v PHP. Taky říkali, že mají asi 30 zájemců. Nějaké Čechy, Slováky, Poláky a taky dva Iry.
Nakonec mi říkali, že zkušenosti na to jistě mám a že se mi někdy ke konci týdne ozvou. Tak jsem se odporoučel z místnosti a odešel z hotelu pryč. Celý pohovor trval asi 20 minut.
Říkal jsem si, že se projdu po městě, tak jsem se vydal k velkému viaduktu na druhém konci města. Ten jsem si vyfotil a pomalu se vydal nazpět k autobusovému nádraží. Když jsem přišel na nádraží, právě nastupovali lidi do autobusu na Dublin, tak jsem naskočil také ...
Fotky z Droghedy
Nasnídal jsem se tedy a šel jsem na počítač odesílat nějaké inzeráty a potom dopisovat deník. Když mě to přestalo bavit, šel jsem nahoru douklízet náš pokoj a vyluxovat. Okolo poledne jsem dostal hlad, tak jsem dojedl zbytek číny ze včerejška. Asi v jednu hodinu dorazil Letyn a říkal mi jeho zážitky z pohovoru. Jsou přiloženy níže.
Pustil jsem ho potom na počítač a učil jsem se slovíčka nebo jsem povídal s Emilií, která mezitím přišla. Někdy odpoledne mi přišel email z firmy, kam jsem ráno psal, že mám zkušebně naprogramovat aplikaci pro zadávání údajů o klientech a použít při tom webové služby. Rozhodl jsem se, že to večer naprogramuju. Má to být v Delphi, takže to nebude problém.
Asi v 6 hodin přišla Simona a říkala, že prý jako učitelka nemá šanci sehnat práci, protože prý na škole, kde byla, mají 400 kandidátů na učitelku Italštiny. Pak prý šla do call-centra, kde jí nabídli minimální mzdu (€1300 za měsíc) a pak ještě obcházela bary a restaurace a ptala se na místo číšnice. Bylo by to lepší, protože by mluvila anglicky a byla mezi lidmi, a prý je to dokonce i lépe placené.
Letyn pak odešel asi o půl sedmé na šachy, takže jsem konečně mohl zasednout k počítači a dokončit psaní deníčku. O půl osmé přišel Ondra, navečeřel se a začal psát přání Lídě k narozeninám. Se Simonou jsme mu nejdříve radili, ale nechtěl nás poslouchat a nakonec si to napsal podle svého
. Pak mi zasedl počítač, kde začal hledat bydlení blízko práce. Koukal jsem na něj a snažil jsem se mu vysvětlit, že je to blbost a že se od nás stejně nikdy sám neodstěhuje a že potřebuji programovat. Nenechal si to vysvětlit a blokoval počítač až do půlnoci. Já jsem zatím tedy rozmýšlel, jak ten program bude vypadat, debatil se Simonou a Emilií a koukal na filmek v televizi.
Okolo 12té přišel Letyn, říkal, že byl opět skoro nejlepší a že ho šachisti pozvali ve středu na šachový turnaj s jiným oddílem. Pak šli i s Ondrou konečně spát a já mohl začít programovat. Až do 4 hodin jsem studoval webové služby a pokoušel se rozchodit alespoň kostru mé budoucí aplikace.
A nyní Letynovy zážitky z dnešního pohovoru:
Dnes ráno jsem vstával výjimečně brzo. Budík mě probudil už v 6:00. Dal jsem si sprchu, připravil si svačinku s sebou, ustrojil jsem se do slušného oblečení a v 6:30 jsem vyrazil na autobus. Čekám asi 10 minut, než jsem ho zahlédl. Tak jsem spořádaně zamával jako vždy a čekám, že u mě zastaví, ale ono nic. Byl plný a mojí zastávku projel plnou rychlostí. Naštěstí po dalších pěti minutách jel další, který mě dovezl až do města.
Na autobusovém nádraží jsem si koupil lístek a zjistil jsem, že můj autobus odjíždí z nástupiště 16. Jenomže byly vidět pouze nástupiště 1 - 15. Tak jsme se zeptal a zjistil jsem, že musím obejít celou budovu. Tam bylo stanoviště pro autobusy, ale stál tam pouze nějaký jiný a po tom mém ani vidu ani slechu. Měl odjíždět v 7:30 a když se pět minut po plánovaném odjezdu nic nedělo, zeptal jsem se jedné ženy, která tam stála se svým synem. Ta mě ujistila, že stojím správně a že to jistě už brzo pojede. Nakonec přece jenom po deseti minutách přijel a za 75 minut mě dovezl do Droghedy.
V Droghedě na autobusovém nádraží jsem se při vystupování zeptal řidiče, kde je WestCourt hotel. Nebylo to moc jednoduché, protože mi moc nerozumněl. Tak jsem to musel asi 4 zopakovat a potom jsem z něj dostal, že je to přes most a doleva. A já se vydal na cestu po neznámém městě. Šel jsem podle návodu, ale narazil jsem na hlavní silnici, kterou jsem neměl přecházet. Otočil jsem se, vydal se nazpět a na kýžený hotel jsem narazil. Měl jsem ještě asi 15 minut čas, tak jsem si došel v blízkém obchodním centru na záchod a vešel do hotelu.
Tam jsem se v recepci ptal na jméno toho člověka, se kterým jsem telefonoval, ale bez úspěchu. Tak jsem zkusil jméno firmy a to už bylo lepší. Recepční se tam chvíli s někým dohadovala (nepochytil jsem ani slovo) a pak mě poslala sednout do takové malé komfortní jídelny, kde právě snídaly dvě ženy. Po chvíli na mě zavolala a už na mě čekal chlápek, který se mi hned představil (a já stejně rychle jeho jméno zapomněl) a vedl mě někam do prvního patra. Tak jsem si říkal, že si spolu popovídáme v nějaké konferenční místnosti, ale jaké bylo moje překvapení.
Přišel jsem do místnosti, kde byl jeden stůl, za kterým již seděli dva chlapi a ten co si mě přivedl, si sedl doprostřed mezi ně. Tak už na mě byli tři. Než jsem se stihl rozkoukat, tak mi ti zbylí dva podávají ruku a představují se (jména jsem opět hned zapomněl). Odložil jsem batoh a bundu jsem si přehodil přes židli, která byla postavena přímo proti stolu. Na židli jsem se usadil a cítil se jako u výslechu
.
Začalo to takovými frázemi, jak se mi jelo a tak. To bylo docela v pohodě. Dále začali povídat o tom, jak jsou skvělá firma a jak se u nich suprově pracuje. Potom jsem měl povídat něco o sobě, tak jsem povídal o tom, jak jsem studoval a přitom pracoval a potom jsem popisoval věci, které jsem zatím dělal.
Jak tam proti mě seděli, tak to vypadalo, že ten vlevo je nějaký manažer, ten uprostřed šéf programátorů a člověk vlevo se za celou dobu neprojevil, takže ten nevím, co byl zač.
Nebyla tam ani chvíle ticha, jak třeba popisoval Pavel. Pořád se na něco ptali, nebo mleli něco oni. Dozvěděl jsem se, že je to firma, která má málo stálých pracovníků a na většinu práce si najímají lidi na kontrakty s prací doma. Teď se jim nahrnuly projekty a potřebují dva další lidi na programování v PHP. Taky říkali, že mají asi 30 zájemců. Nějaké Čechy, Slováky, Poláky a taky dva Iry
.
Nakonec mi říkali, že zkušenosti na to jistě mám a že se mi někdy ke konci týdne ozvou. Tak jsem se odporoučel z místnosti a odešel z hotelu pryč. Celý pohovor trval asi 20 minut.
Říkal jsem si, že se projdu po městě, tak jsem se vydal k velkému viaduktu na druhém konci města. Ten jsem si vyfotil a pomalu se vydal nazpět k autobusovému nádraží. Když jsem přišel na nádraží, právě nastupovali lidi do autobusu na Dublin, tak jsem naskočil také ...
Fotky z Droghedy
Předchozí: Vaření číny
Následující: Programovani a chatování