Dnes jsem vstával v 7 hodin a byl jsem kupodivu první z nás třech. Ondru totiž do práce poveze Letynův šéf Rónán a tak si mohl o půl hodiny déle pospat. Kluci ovšem vstávali hned vzápětí. Asi o půl deváté se tu stavil Rónán a kluci odjeli. Ondra do své práce, Letyn k Rónánovi domů, protože dneska bude pracovat tam.
Já jsem se usadil opět u počítače a hledal jsem práci. Znovu a opět jsem nenašel nic zajímavého. Okolo poledne mi ale volala jedna ženská z agentury, kam jsem psal kvůli pozici Junior .NET developera. Tak jsem jí říkal, co všechno umím a ona se pak ptala, jestli tu hodlám být alespoň 3 roky, že prý je to podmínka pro tuto pozici. Odvětil jsem, že ne. Tak mi jen řekla, že na mě budou myslet a kdyby bylo něco jiného, že se ozvou.
Celé mě to nějak unavilo (možná to bylo tím brzkým vstáváním ), že jsem si šel nahoru na chvilku zdřímnout. Probudil mě až budík po 3 hodinách . Měl jsem ve 4 být na pohovoru o své nové místo číšníka, pak jsem byl pozván na návštěvu do nového bytu Simony a ještě jsem měl večer aikido. Potají jsem doufal, že nebudu muset již dneska pracovat, protože bych aikido ani návštěvu nestihl a to by mě mrzelo.
Udělal jsem si tedy v troubě hranolky s párkem k obědu a při tom jsem si prohlédl maily a opsal si z nich do mobilu číslo a adresu Simony. Ještě jsem také chvilku povídal s Emilií. Pak jsem se rychle najedl, ustrojil jsem se do slušnějšího oblečení a vyrazil jsem.
Do hospody jsem dorazil jen o malinko později, ale nevadilo to. Už tam na mě čekal pán, se kterým jsem mluvil včera, a nějaký další, mladší. Ten starší pán mi představil toho mladšího, prý je to Morris a řekl mi, že ten mi všechno vysvětlí. Stejně jako včera jsem mu téměř nerozumněl. Pak odešel a ujal se mě Morris. Začal mi vysvětlovat, že moje práce bude přijímat objednávky od zákazníků, předávat je na bar, vzít z baru pití a donést zpět zákazníkovi. Taky budu hned inkasovat peníze. Pro tyto účely prý dostanu €20 a ty také na konci večera budu muset vrátit. Cokoliv mi zbyde, je prý moje (samozřejmě peníze za nápoje budu odvzdávat hned ). Pracovat prý budu od 8 večer do 2 až 3 ráno, což záleží na dni. Ptal jsem se také na oblečení a mám prý přijít v kalhotách, košili a kravatě. Morris mi říkal, ať se té práce nebojím, že prý jsou zákazníci hodní lidé a ať se klidně ptám několikrát, hlavně abych to pak dokázal říci na baru správně. Odvětil jsem mu, že věty typu "Mluvte pomaleji" nebo "Můžete to zopakovat" mám dokonale zmáklé, čemuž se začal smát . Placen budu minimální mzdou, což je €7,45 za hodinu, ale budu (možná) dostávat dýžka. Výplata bude jednou týdně někdy v úterý nebo ve středu.
Celé to vypadalo docela lákavě. Budu mít peníze na další přežívání tady a hledání práce a nebudu už muset čerpat ze svého domácího konta. Dohodli jsme se, že začnu zítra večer, prý tam bude nějaká číňanka, která mi to ještě všechno ukáže a bude mi pomáhat, kdybych něco nevěděl. Pravděpodobně prý budu pracovat i v sobotu, v neděli a v pondělí, protože tu je státní svátek a hospody budou narvané. Jen doufám, že si alespoň vylepším angličtinu, když už budu pracovat mezi lidmi.
Když jsem přišel domů, skoro v 5 hodin, vyprávěl jsem všechno Emilii. Ta se jen smála. Taky mi pak donesla nějaké papíry, co má z jazykovky, kde bylo hodně slovíček "z branže". Tak jsem chvíli pilně studoval. Jen nevím, jak si zapamatuji jména všech těch nápojů, když jim ani nebudu rozumět. Bude to zítra sranda .
Asi o půl šesté jsem se vydal do města na setkání se Simonou. Už předtím jsem jí psal SMSku, že do práce nemusím a mohu se tedy stavit. Když jsem jel autobusem, seděl jsem na předposledním sedadle, protože autobus byl hrozně narvaný. Po chvíli jsem ucítil podivný smrad a když se lidé okolo mě otáčeli dozadu, pochopil jsem, že si v autobuse zase někdo zapálil cigaretu. Byl to člověk sedící vlevo za mnou. Protože je v autobuse zakázáno kouřit, upozornil jsem ho na to a ještě jsem mu ukázal, že má nad hlavou obrázek. On mi odvětil jedním slovem: "So" ("A?"). Tak jsem ho požádal dostatečně hlasitě, jestli by toho mohl nechat a on mi opět odvětil jedním slovem: "No" ("Ne"). To mě dostalo a už jsem nevěděl, co mu anglicky říct. Tak jsem se otočil zpět a říkal jsem si, že stejně za chvíli vystupuji. Moje hlasitá žádost ale vyvolala vlnu zvědavosti v autobuse a tak kuřák raději ještě jednou popotáhl a vyhodil cigaretu z okna. Koukala na něj totiž asi půlka autobusu a možná se bál, aby na něj nepřišel řidič. Chtěl jsem mu pak ještě sarkasticky poděkovat, ale raději jsem nic neříkal, abych nedostal přes hubu - musel být asi pěkně naprdlý . Dobře mu tak, kuřákovi jednomu.
Z autobusu jsem vystoupil na nábřeží a šel jsem hledat call-shop, abych zavolal domů. Dříve jsem volával do Čech za 20 centů, ale teď jsem se dozvěděl, že se dá volat už za 12 centů. Call-shop jsem našel rychle, ale všechny 2 budky byly obsazené. Ptal jsem se proto číňana (zajímavé je, že všechny internetové kavárny vlastní číňané nebo arabové), který to tam obsluhoval, za jak dlouho tak bude nějaká budka volná. On mi ale řekl, že kousek cesty směrem k přístavu je ještě jeden call-shop se stejným názvem a tam že prý to mám jít zkusit, že je tam volání již za 10 centů.
Zamířil jsem tedy tam. Bylo to jen asi 50 metrů od konečné autobusů. Vešel jsem dovnitř a viděl jsem 10 nádherně nových kabinek na telefonování. Obsluhující číňan mě poslal do trojky. Když jsem otevřel dveře do budky, byl jsem překvapen, kolik je tam prostoru. Mohl jsem si tam i natáhnout nohy. To se nedalo ani srovnat s kavárnou, kde jsem volával dříve. Tam bylo dostatek místa tak pro číňana, ale já jsem za sebou nemohl nikdy ani zavřít dveře. Ta kabinka měla asi 50x50cm. Hrůza.
Tahle kabinka byla pěkná, nový telefon a pěkná nastavitelná židle. Dokonce se ani nemuselo nic mačkat, když jsem chtěl mluvit. Prostě jako normální telefon. Vytočil jsem tedy číslo domů a vydržel jsem s mamkou povídat přesně celých 60 minut. Když jsem odcházel, zaplatil jsem 6 euro. To je opravdu jen 10 centů za minutu, tzn. 3 koruny za minutu. Je to skoro levnější, než místní volání v české republice od Telecomu!!! A to mám ještě tip na volání za 8,50 centů za minutu, ale na to je potřeba mít doma pevnou linku. To už je ale opravdové dno, pod které už se nedá dostat. Je to lepší, než český Eurotel.
Když jsem se dostatečně vykecal, vyrazil jsem za Simonou. Bydlí téměř naproti místu, kde mám aikido. Bylo už ale dost pozdě a nemohl jsem se kvůli aikidu moc dlouho zdržovat. Blok domů jsem nalezl docela rychle, ale nemohl jsem najít vchod. Všude byly jen ploty a zamčené brány. Když jsem to obešel jednou dokola, nalezl jsem konečně otevřenou bránu, kterou jsem vešel do bloku budov. Správnou budovu jsem pak nalezl již rychle.
Vstoupil jsem vchodovými dveřmi a zastavili mě další, které byly na kód. Zavolal jsem proto Simoně na mobil a ona mi přiběhla otevřít. Byla vysmátá jak beruška . Včera nám totiž psala email, že se jí po nás všech moc stýská a že to bydlení není tak super, jak si myslela. Pozvala mě dovnitř a ukázala mi celý byt. Byl to jednopatrový byt, ale velice malý. Malá kuchyň spojená s obývákem, koupelna a 2 ložnice. Simona mi ukazovala, kde spí se svojí Italskou kamarádkou a bylo to opravdu malé. Jen dvě postele a skříň, která kvůli posteli nejde ani pořádně otevřít. Prostě hrůza.
Pak jsme se usadili v obýváku (jinde to nešlo) a povídali. Simona mi povídala o jejích pohovorech a o tom, jak sháněla místo v restauraci. Prý ji tam pozvali na 3 hodiny na zkušenou a bylo to prý bez mzdy. Říkala, že to byla hrozná práce a hrozná hospoda, ošklivý lidé atd. Prý už tam nepůjde, ani kdyby ji chtěli. Pak jsem jí vyprávěl zase já, co jsem sehnal za nádherné místo. Litovala, že se tam tenkrát nezkusila zeptat, protože se svojí praxí z Itálie by jí určitě také vzali. Taky mi říkala o bytě, jaké mají problémy s číňany, co tam bydlí, s teplou vodou a s topením (prý jim tam je pořád zima). Říkala, že nakonec to bydlení tady v domě od Celtic Halls nebylo tak drahé a tak jsem si uvědomil, že máme vlastně docela luxusní (čti normální ) bydlení, oproti ní. Pověděl jsem jí, že je tu její místo pořád volné a jestli se chce vrátit, že stačí zavolat do kanceláře Celtic Halls. Smála se a říkala, že o tom už uvažovala. Během našeho rozhovoru přišla její kamarádka z Itálie a pak si už povídala s námi.
Asi po hodině jsem se rozloučil, protože jsem musel na aikido. To už mělo začít před půl hodinou, ale říkal jsem si, že se stejně začne zase pozdě jako vždy. Ještě jsem se Simonou domluvil hospodu na sobotu odpoledne, protože se musíme rozloučit s Emilií, která nám v neděli brzo ráno odjíždí zpět do Francie. Zítra jí totiž skončí jazykový kurz a tak jede domů. Když jsem chtěl vyjít z toho bloku budov, zjistil jsem, že vchod, kterým jsem přišel je zamčen. Začal jsem tedy hledat nějaký jiný východ a nakonec jsem proběhl nějakou garáží .
Když jsem dorazil na aikido, již se cvičilo. Převlékl jsem se, rozcvičil a přidal jsem se. Cvičilo se kokyunage. Trénink vedl tentokrát Lorcan. Po týdnu nic nedělání to byla trocha příjemného pohybu. Také jsem konečně zjistil jméno oné starší paní, co občas vede tréninky. Je to Ginger.
Po tréninku jsme opět šli do hospody, tentokrát mě svezla Ginger. Bohužel hospoda, kam jsme chtěli jít, byla přecpaná a tak jsme zapadli do blízké vinárny. Naštěstí tu točili pivo, ale pěkně drahé. Stálo €4,50. Ale bylo tam alespoň prázdno a nebyl tam hluk. Mohl jsem tudíž lépe rozumět ostatním a kupodivu jsem občas pochytil i nějaký vtip . Vyprávěl jsem všem, jak jsem sehnal práci číšníka a k mému překvapení všichni tu hospodu znali. Pak jsem se také ptal, kolik ml je pinta, protože jsme tady o to vedli s Letynem spory. Bavil jsem se o tom s Olegem, což je původem Rus, a on říkal, že tu také váhu všichni znají jen v "kamenech" (stones). Nevěřil jsem mu a on se proto obrátil na jiného člověka a zeptal se ho, kolik váží. Ten pohotově odpověděl 5,6 kamene . Musel jsem se tomu smát.
Ginger se tam rozšoupla a objednala jednu porci opečených brambor a dala to doprostřed pro všechny. Nevím kolik to stálo, ale bylo to dobré . Když se brambory snědli, ptal se mě Lorcan, jestli chci zase hodit domů, nebo jestli tam ještě zůstanu. Řekl jsem, že jedu s ním a rozloučil jsem se s ostatními.
Nasedli jsme do auta a Lorcan mi cestou vyprávěl o stážích, které se budou konat příští a další víkend. Příští víkend je stáž Endo senseje v Corku a následující víkend bude v Dublinu na DCU Frank Noel. Stojí to asi 40 euro, takže jestli budu mít do té doby vydělané nějaké penízky, možná tam zajdu. Lorcan mě zase vysadil až před domem. Poděkoval jsem a rozloučil jsem se.
Doma jsem nalezl Ondru s Emilií, jak koukají na telku. Ondra také hledal na počítači ubytování a zase přemýšlel, jak se od nás odstěhuje. Po chvíli ho to zase přešlo. Chvíli po mě přišel Letyn ze šachů, mírně znechucen. Prý tam dneska neměl solidního soupeře a tak si moc nezahrál ani nepokecal. Taky mi říkal, že prý dneska dělal celý den u Rónána doma a dokonce od jeho manželky dostal i oběd. Já jsem jim zase vyprávěl zážitky dnešního dne a nakonec jsme se ptali Ondry, jestli byl na angličtině. On říkal, že prý ne, že jen dal nějakému chlápkovi vyplněný test a ten ho zařadil do skupiny s úrovní pre-intermediate, což je ještě nižší, než co jsme studovali v Praze.
Ondra to sváděl na to, že ten chlápek byl zmatený a blbě tam přiložil šablonu na opravování . Ale něco na tom asi bude, protože jsem test vyplňoval také, nezávisle na Ondrovi, a myslím si, že tak těžký zase nebyl. Ondra měl prý 16 bodů ze 40 a to prvních 10 otázek se nedalo nezodpovědět. Byly jen na základní slovíčka. Ondra si tedy předplatil příští týden za 60 eur a prý se tam půjde podívat.
Asi o půl jedné šli kluci spát, já jsem psal tyto řádky až do půl čtvrté.

Předchozí: Shánění dočasné práce
Následující: Pavlíkův první den v práci číšníka