sobota 9. 4. 2005
Výlet do Newgrange
Na dnešek jsme měli domluvený další výlet s Liborem. Nemohl jsem ráno dospat (byl jsem už strašně přespalý z uplnynulých dnů 
) a tak jsem si šel udělat snídani a svačinku. Protože to měl být dlouhý den, udělal jsem si hodně jídla abych nezhubl .
Po 20 minutách jsem probudil oba dva ostatní spáče, aby na nás Libor nemusel zase čekat jako posledně. Měl přijet v 9 hodin. Stihli jsme se nasnídat a připravit jen tak tak. Naskákali jsme do auta a už jsme frčeli po výpadovce směrem na Newgrange. To je 5000 let stará hrobka 58km od Dublinu. Vypadá jako hromada hlíny a uvnitř je komora ve tvaru kříže. V den zimního slunovratu, 21. prosince, projdou první ranní sluneční paprsky otvorem nad vchodem a na 15 minut komoru osvětlí. Tento efekt tu po celý rok simulují oranžovým světlem.
Než jsme tam dojeli, stihl jsem si přečíst v Liborově průvodci něco o tomto místě. Když jsme zastavili na parkovišti a ustrojili jsme se (protože byla opět pekelná zima), vydali jsme se po nekrytém chodníčku směrem k návštěvnickému centru. Trošičku jsme zmokli než jsme tam došli, protože začalo pršet. Libor nás cestou instruoval, že vstup stojí €5, ale že lze také koupit speciální permanentku na 1 rok za €20 a pak budeme mít přístup do hodně moc památek v celém Irsku.
Před návštěvnickým centrem jsme minuli několik vodotrysků a vstoupili jsme dovnitř. Hned u dveří se nás zeptali, kam chceme jet, zda do Newgrange nebo do Knowth. Z této turistické centrály totiž odjíždějí autobusy na několik míst z hrobkami. My jsme se rozhodli pro Newgrange, ale Libor, protože to již viděl, jel do Knowth - to je skupina hrobek ještě za Newgrange. Dostali jsme na tričko barevnou samolepku s časem odjezdu autobusu a šli jsme dál ke kase, kde jsme si koupili permanentky na památky.
Už byl čas na odjezd a tak jsme se vydali z centra na autobusové stanoviště, nastoupili jsme do autobusu a už jsme si to frčeli směrem k Newgrange.
Když jsme tam dorazili a vystoupili z autobusu, hned se nás ujala průvodkyně a odvedla nás před vchod do hrobky. Protože je prý uvnitř ještě předchozí skupina, bude nám chvíli povídat venku. Říkala nám o historii, o průběhu stavby, o počtu kamenů, ze kterých je hrobka postavena i odkud byly dovezeny. Všechen materiál byl prý dovezen jen pomocí lidské síly, protože koně v tu dobu ještě nebyli. Průvodkyně mluvila docela dobře a bylo jí pěkně rozumnět, jen strašně foukal vítr a byla nám zima.
Po asi 10 minutách vyšla konečně předchozí skupina a my se začali drát dovnitř. Průvodkyně nás ještě upozornila, že si máme sundat batohy ze zad, protože je vchod velmi úzký, a taky že se uvnitř nesmí fotit. Chvílemi jsme v chodbičce opravdu museli jít bokem a ještě shrbeni. Uvnitř byla komnata ve tvaru kříže. Tato komnata měla zajímavý strop. Byl poskládaný z kamenů, z nichž každá vrstva měla menší a menší průměr a vršek byl přiklopen velkým kamenem. Prý tudy nikdy za celých 5000 let neprotekla voda. Průvodkyně nám tam zase povídala o komnatě, pak nám na chvíli zhasla světla a nasimulovala východ slunce 21. prosince. Slunce už však nesvítilo doprostřed místnosti, ale malinko bokem, protože země se prý za těch 5000 let malinko vychýlila z osy. Potom nám řekla, že když si dáme hlavu v určitém místě až na zem, uvidíme skrz otvor nade dveřmi hory v dáli, nad kterými vychází 21. prosince slunce.
Nikdo se k tomu neměl, bylo tam na zemi kamení, a tak jsem se odhodlal první. Opravdu to bylo tak jak průvodkyně říkala. Viděl jsem hory. Po mě šel Letyn a pak ostatní. Ondra se styděl, že prý se tu nebude válet po zemi, když je tu tolik (8) lidí. Nakonec se ale také podíval.
Když jsme opět vylezli ven, dostali jsme rozchod po okolí, že prý máme do odjezdu autobusu času dost. Šli jsme se tedy podívat okolo celé hrobky a obdivovali jsme panorámata a hrobku. Vpravo od vchodu do hrobky jsme našli takové malé kamenné stavení, které jsme hned také prošmejdili. K čemu sloužilo, nevím.
Okolo druhé poloviny hrobky vedl kamenný kanál. K čemu, to také nevím. Když jsme hrobku obešli, viděli jsme, že nám autobus právě odjíždí. Rozhodli jsme se tedy počkat na další a šli jsme se ještě jednou podívat ke vchodu, kde již byl jiný průvodce s další skupinou. Studovali jsme zeď hrobky. Byla rovná, poskládaná jen z kamenů a čas od času zde vyčuhovali omleté žulové kameny ve tvaru koule. Zajímavé, ale účel je prý neznámý. Okolo hrobky také prý dřív byl kruh z vysokých kamenů, ale dnes jich tam je prý jen asi 12.
Když jsme si prohlédli tyto kameny, šli jsme se podívat také na naučné cedule. Tam jsme se dozvěděli, že prý hrobku v 60tých letech minulého století vědci odkryli a téměř rozebrali a znovu sestavili do původní 5000 let staré podoby. Kameny jsou nyní čistě bílé, jako byly kdysi dávno. Vchod hrobky se totiž asi 500 let po postavení zřítil a zasypal a hrobka byla znovuobjevena až v 16. století.
Protože jsme už byli promrzlí a přijel právě autobus s další výpravou, rozhodli jsme se jít škemrat o vpuštění do teplého autobusu. Řidič nám vyhověl a my jsme si v autobuse prohlíželi letáky, které jsme dostali k naší permanentce na památky. Tolik památek musíme ještě vidět, když je to zadarmo
.
Asi po 20 minutách se přihnali ostatní lidé z další výpravy a autobus se rozjel zpět do návštěvnického centra. Libor tam na nás už čekal. Po návštěvě záchodu jsme se šli podívat do observatoře, kde byly dalekohledy a mohli jsme se znovu podívat na protější kopeček, kde byl Newgrange.
Náhle jsme uslyšeli hlášení, že za chvíli začne promítání naučného videa o hrobkách v této oblasti. Šli jsme tedy do kinosálu, který připomínal spíše planetárium, a shlédli jsme asi 10 minutový film o vzniku a účelu hrobek. Potom k našemu překvapení uvaděčka otevřela blízké dveře a my jsme viděli dokonalou maketu vnitřku Newgrange. Hned jsme se tam šli podívat a tentokrát jsme vyfotografovali ten úžasný strop.
Poté jsme se vydali do muzea, kde jsme se dozvěděli všechno možné o stavbě hrobky, o lidech, kteří tu žili, jaké obydlí stavěli, jak probíhali vykopávky a mnohé další. Strávili jsme tam asi 45 minut. Při odchodu z muzejní sekce jsme ještě vyplnili lístek do loterie, která se koná každý rok a výherce může přijet na 21. prosince do Newgrange podívat se na východ slunce.
Kluci chtěli jít ještě do knihkupectví o patro níž a pak jsme již toto centrum opustili a vydali jsme se zpět k autu. Protože byla asi jedna hodina odpoledne, vybral Libor jako další cíl naší cesty obec Monasterboice, což je místo poblíž Newgrange, a kde jsou nejkrásnější kamenné kříže s nádhernou plastickou výzdobou na téma biblických příběhů. Také tam je jedna z nejvyšších kulatých věží a dva kostely z 13. století.
Když jsme dojeli na místo a zaparkovali, rozhodli jsme se dát pauzu na oběd. Snědli jsme tedy svačinku a asi po půl hodině jsme se šli podívat na starý hřbitov a obdivovat staré kamenné kříže a věž. Z kostelů zbyly bohužel jen trosky.
Dalším cílem naší cesty bylo městečko Termonfeckin, kde byl starý věžový hrad a také další kamenný kříž na kostelním hřbitově. Po lehkém bloudění jsme zaparkovali u hospody a vydali jsme se pěšky k hradu, který byl již z dálky vidět. Když jsme tam však došli, byla brána zamčená. Udělali jsme několik fotek a už už jsme chtěli odejít, když v tom na nás zakřičel pán, kterému chyběla jedna ruka, že jestli chceme dovnitř tak nám za 5 euro půjčí klíč.
Půjčili jsme si ho tedy a věšli jsme do hradu. Byla to opravdu jen jedna věž se třemi podlažími a schody až na střechu. Vylezli jsme postupně až na střechu, odkud byl nádherný výhled až na moře a na celou vesnici. Nesnesitelně tam ale foukal vítr a tak jsme šli po chvíli zase dolů. Ten výhled za to však stál. Konečně jsme po dvou nezdařených pokusech (minulý a předcházející týden) viděli moře. A to ještě neměl být konec
.
Když jsme hrad zase zamkli a šli jsme vracet klíče, chlápek se náz ptal odkud jsme. Asi mu sem moc místních turistů nechodí.
Potom jsme se vydali na kostelní hřbitov, kde jsme si ještě prohlédli kamenný kříž a už jsme se zase vraceli k autu. Vydali jsme se přímou cestou k pobřeží, protože Libor říkal, že odtud jsou vidět až hory v severním Irsku. V jedné vesničce jsme však špatně zatočili (Letyn navigoval) a dojeli jsme k pláži. Nejprve jsem zkoušel kluky, kolik piv vsadí, když se půjdu vykoupat, ale když jsem vystoupil z auta, rychle jsem si to rozmyslel. Nasadili jsme zimní bundy a šli jsme se projít po pláži. No a protože na písečné pláži s nádherným mořem za sebou nejsme každý den, požádali jsme Libora, aby nás vyfotil. Shodili jsme na chvíli zimní bundy a zapózovali jsme .
Letyn si opět šel šáhnout na moře. Šel jsem tedy s ním a cestou jsem sbíral mušličky. Nasbíral jsem jich plnou hrst. Už jsme byli vymrzlí dost, naskákali jsme zase do auta a vydali se hledat správnou cestu na kopec. Našli jsme ji za chvíli a konečně jsme si prohlédli hory v Severním Irsku.
Bylo teprve 16:30 a docela hezky a tak jsme se rozhodli při zpáteční cestě stavit ještě na poloostrově Howth, což je na severu Dublinu, kde jsme byli s klukama asi před 14 dny. Protože však během naší cesty začalo dost hustě pršet. Libor nás tedy dovezl domů a rozloučili jsme se.
Už bylo skoro 18 hodin a my měli hlad. Rozhodli jsme se proto udělat si k večeři s Letynem kuře, které jsme tu měli již od minulého týdne (trošku už bylo cítit) a Ondra si dělal svoje obvyklé jídlo párečky s vajíčkem, které měl už k snídani. Během naší večeře se nám do domu nastěhovala další nájemnice, Simona ze Sardínie. Hned dostala přezdívku polka, protože jsme čekali polskou dívku. Říkala, že tu chce být asi 3 měsíce a shání také práci jako my všichni.
Večer jsme si chvíli povídali, kluci pak hráli s Emilií karty a já jsem psal deníček. Asi ve 12 hodin šla spát nejdříve Emilie, potom Letyn a Ondra usnul v obýváku na gauči. Já jsem skončil se psaním asi v jednu hodinu v noci, vzbudil jsem Ondru a šli jsme spát.
Fotky z dnešního dne
) a tak jsem si šel udělat snídani a svačinku. Protože to měl být dlouhý den, udělal jsem si hodně jídla abych nezhubl .
Po 20 minutách jsem probudil oba dva ostatní spáče, aby na nás Libor nemusel zase čekat jako posledně. Měl přijet v 9 hodin. Stihli jsme se nasnídat a připravit jen tak tak. Naskákali jsme do auta a už jsme frčeli po výpadovce směrem na Newgrange. To je 5000 let stará hrobka 58km od Dublinu. Vypadá jako hromada hlíny a uvnitř je komora ve tvaru kříže. V den zimního slunovratu, 21. prosince, projdou první ranní sluneční paprsky otvorem nad vchodem a na 15 minut komoru osvětlí. Tento efekt tu po celý rok simulují oranžovým světlem.
Než jsme tam dojeli, stihl jsem si přečíst v Liborově průvodci něco o tomto místě. Když jsme zastavili na parkovišti a ustrojili jsme se (protože byla opět pekelná zima), vydali jsme se po nekrytém chodníčku směrem k návštěvnickému centru. Trošičku jsme zmokli než jsme tam došli, protože začalo pršet. Libor nás cestou instruoval, že vstup stojí €5, ale že lze také koupit speciální permanentku na 1 rok za €20 a pak budeme mít přístup do hodně moc památek v celém Irsku.
Před návštěvnickým centrem jsme minuli několik vodotrysků a vstoupili jsme dovnitř. Hned u dveří se nás zeptali, kam chceme jet, zda do Newgrange nebo do Knowth. Z této turistické centrály totiž odjíždějí autobusy na několik míst z hrobkami. My jsme se rozhodli pro Newgrange, ale Libor, protože to již viděl, jel do Knowth - to je skupina hrobek ještě za Newgrange. Dostali jsme na tričko barevnou samolepku s časem odjezdu autobusu a šli jsme dál ke kase, kde jsme si koupili permanentky na památky.
Už byl čas na odjezd a tak jsme se vydali z centra na autobusové stanoviště, nastoupili jsme do autobusu a už jsme si to frčeli směrem k Newgrange.
Když jsme tam dorazili a vystoupili z autobusu, hned se nás ujala průvodkyně a odvedla nás před vchod do hrobky. Protože je prý uvnitř ještě předchozí skupina, bude nám chvíli povídat venku. Říkala nám o historii, o průběhu stavby, o počtu kamenů, ze kterých je hrobka postavena i odkud byly dovezeny. Všechen materiál byl prý dovezen jen pomocí lidské síly, protože koně v tu dobu ještě nebyli. Průvodkyně mluvila docela dobře a bylo jí pěkně rozumnět, jen strašně foukal vítr a byla nám zima.
Po asi 10 minutách vyšla konečně předchozí skupina a my se začali drát dovnitř. Průvodkyně nás ještě upozornila, že si máme sundat batohy ze zad, protože je vchod velmi úzký, a taky že se uvnitř nesmí fotit. Chvílemi jsme v chodbičce opravdu museli jít bokem a ještě shrbeni. Uvnitř byla komnata ve tvaru kříže. Tato komnata měla zajímavý strop. Byl poskládaný z kamenů, z nichž každá vrstva měla menší a menší průměr a vršek byl přiklopen velkým kamenem. Prý tudy nikdy za celých 5000 let neprotekla voda. Průvodkyně nám tam zase povídala o komnatě, pak nám na chvíli zhasla světla a nasimulovala východ slunce 21. prosince. Slunce už však nesvítilo doprostřed místnosti, ale malinko bokem, protože země se prý za těch 5000 let malinko vychýlila z osy. Potom nám řekla, že když si dáme hlavu v určitém místě až na zem, uvidíme skrz otvor nade dveřmi hory v dáli, nad kterými vychází 21. prosince slunce.
Nikdo se k tomu neměl, bylo tam na zemi kamení, a tak jsem se odhodlal první. Opravdu to bylo tak jak průvodkyně říkala. Viděl jsem hory. Po mě šel Letyn a pak ostatní. Ondra se styděl, že prý se tu nebude válet po zemi, když je tu tolik (8) lidí
. Nakonec se ale také podíval.
Když jsme opět vylezli ven, dostali jsme rozchod po okolí, že prý máme do odjezdu autobusu času dost. Šli jsme se tedy podívat okolo celé hrobky a obdivovali jsme panorámata a hrobku. Vpravo od vchodu do hrobky jsme našli takové malé kamenné stavení, které jsme hned také prošmejdili. K čemu sloužilo, nevím.
Okolo druhé poloviny hrobky vedl kamenný kanál. K čemu, to také nevím. Když jsme hrobku obešli, viděli jsme, že nám autobus právě odjíždí. Rozhodli jsme se tedy počkat na další a šli jsme se ještě jednou podívat ke vchodu, kde již byl jiný průvodce s další skupinou. Studovali jsme zeď hrobky. Byla rovná, poskládaná jen z kamenů a čas od času zde vyčuhovali omleté žulové kameny ve tvaru koule. Zajímavé, ale účel je prý neznámý. Okolo hrobky také prý dřív byl kruh z vysokých kamenů, ale dnes jich tam je prý jen asi 12.
Když jsme si prohlédli tyto kameny, šli jsme se podívat také na naučné cedule. Tam jsme se dozvěděli, že prý hrobku v 60tých letech minulého století vědci odkryli a téměř rozebrali a znovu sestavili do původní 5000 let staré podoby. Kameny jsou nyní čistě bílé, jako byly kdysi dávno. Vchod hrobky se totiž asi 500 let po postavení zřítil a zasypal a hrobka byla znovuobjevena až v 16. století.
Protože jsme už byli promrzlí a přijel právě autobus s další výpravou, rozhodli jsme se jít škemrat o vpuštění do teplého autobusu. Řidič nám vyhověl a my jsme si v autobuse prohlíželi letáky, které jsme dostali k naší permanentce na památky. Tolik památek musíme ještě vidět, když je to zadarmo
.
Asi po 20 minutách se přihnali ostatní lidé z další výpravy a autobus se rozjel zpět do návštěvnického centra. Libor tam na nás už čekal. Po návštěvě záchodu jsme se šli podívat do observatoře, kde byly dalekohledy a mohli jsme se znovu podívat na protější kopeček, kde byl Newgrange.
Náhle jsme uslyšeli hlášení, že za chvíli začne promítání naučného videa o hrobkách v této oblasti. Šli jsme tedy do kinosálu, který připomínal spíše planetárium, a shlédli jsme asi 10 minutový film o vzniku a účelu hrobek. Potom k našemu překvapení uvaděčka otevřela blízké dveře a my jsme viděli dokonalou maketu vnitřku Newgrange. Hned jsme se tam šli podívat a tentokrát jsme vyfotografovali ten úžasný strop.
Poté jsme se vydali do muzea, kde jsme se dozvěděli všechno možné o stavbě hrobky, o lidech, kteří tu žili, jaké obydlí stavěli, jak probíhali vykopávky a mnohé další. Strávili jsme tam asi 45 minut. Při odchodu z muzejní sekce jsme ještě vyplnili lístek do loterie, která se koná každý rok a výherce může přijet na 21. prosince do Newgrange podívat se na východ slunce.
Kluci chtěli jít ještě do knihkupectví o patro níž a pak jsme již toto centrum opustili a vydali jsme se zpět k autu. Protože byla asi jedna hodina odpoledne, vybral Libor jako další cíl naší cesty obec Monasterboice, což je místo poblíž Newgrange, a kde jsou nejkrásnější kamenné kříže s nádhernou plastickou výzdobou na téma biblických příběhů. Také tam je jedna z nejvyšších kulatých věží a dva kostely z 13. století.
Když jsme dojeli na místo a zaparkovali, rozhodli jsme se dát pauzu na oběd. Snědli jsme tedy svačinku a asi po půl hodině jsme se šli podívat na starý hřbitov a obdivovat staré kamenné kříže a věž. Z kostelů zbyly bohužel jen trosky.
Dalším cílem naší cesty bylo městečko Termonfeckin, kde byl starý věžový hrad a také další kamenný kříž na kostelním hřbitově. Po lehkém bloudění jsme zaparkovali u hospody a vydali jsme se pěšky k hradu, který byl již z dálky vidět. Když jsme tam však došli, byla brána zamčená. Udělali jsme několik fotek a už už jsme chtěli odejít, když v tom na nás zakřičel pán, kterému chyběla jedna ruka, že jestli chceme dovnitř tak nám za 5 euro půjčí klíč.
Půjčili jsme si ho tedy a věšli jsme do hradu. Byla to opravdu jen jedna věž se třemi podlažími a schody až na střechu. Vylezli jsme postupně až na střechu, odkud byl nádherný výhled až na moře a na celou vesnici. Nesnesitelně tam ale foukal vítr a tak jsme šli po chvíli zase dolů. Ten výhled za to však stál. Konečně jsme po dvou nezdařených pokusech (minulý a předcházející týden) viděli moře. A to ještě neměl být konec
.
Když jsme hrad zase zamkli a šli jsme vracet klíče, chlápek se náz ptal odkud jsme. Asi mu sem moc místních turistů nechodí
.
Potom jsme se vydali na kostelní hřbitov, kde jsme si ještě prohlédli kamenný kříž a už jsme se zase vraceli k autu. Vydali jsme se přímou cestou k pobřeží, protože Libor říkal, že odtud jsou vidět až hory v severním Irsku. V jedné vesničce jsme však špatně zatočili (Letyn navigoval
) a dojeli jsme k pláži. Nejprve jsem zkoušel kluky, kolik piv vsadí, když se půjdu vykoupat, ale když jsem vystoupil z auta, rychle jsem si to rozmyslel. Nasadili jsme zimní bundy a šli jsme se projít po pláži. No a protože na písečné pláži s nádherným mořem za sebou nejsme každý den, požádali jsme Libora, aby nás vyfotil. Shodili jsme na chvíli zimní bundy a zapózovali jsme .
Letyn si opět šel šáhnout na moře. Šel jsem tedy s ním a cestou jsem sbíral mušličky. Nasbíral jsem jich plnou hrst. Už jsme byli vymrzlí dost, naskákali jsme zase do auta a vydali se hledat správnou cestu na kopec. Našli jsme ji za chvíli a konečně jsme si prohlédli hory v Severním Irsku.
Bylo teprve 16:30 a docela hezky a tak jsme se rozhodli při zpáteční cestě stavit ještě na poloostrově Howth, což je na severu Dublinu, kde jsme byli s klukama asi před 14 dny. Protože však během naší cesty začalo dost hustě pršet. Libor nás tedy dovezl domů a rozloučili jsme se.
Už bylo skoro 18 hodin a my měli hlad. Rozhodli jsme se proto udělat si k večeři s Letynem kuře, které jsme tu měli již od minulého týdne (trošku už bylo cítit) a Ondra si dělal svoje obvyklé jídlo párečky s vajíčkem, které měl už k snídani. Během naší večeře se nám do domu nastěhovala další nájemnice, Simona ze Sardínie. Hned dostala přezdívku polka, protože jsme čekali polskou dívku. Říkala, že tu chce být asi 3 měsíce a shání také práci jako my všichni.
Večer jsme si chvíli povídali, kluci pak hráli s Emilií karty a já jsem psal deníček. Asi ve 12 hodin šla spát nejdříve Emilie, potom Letyn a Ondra usnul v obýváku na gauči. Já jsem skončil se psaním asi v jednu hodinu v noci, vzbudil jsem Ondru a šli jsme spát.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Pavlovo druhé interview
Následující: Jak přecházet silnici