sobota 2. 4. 2005
První praní
Ráno jsme časně v 9 hodin vstali a psychicky jsme se připravili na náš největší úkol, praní. Než jsme se ale nasnídali, Laurence s Tamarou nám odešli do města a zůstala tu pouze Emily. Rozhodli jsme se tedy, že jako inženýři na to musíme přijít. Umí to přece každá ženská 
. Šli jsme si nahoru přebrat prádlo. První plán byl prát ponožky dohromady a tak jsme si každý vysypal své prádlo z pytle na hromadu a začali jsme třídit ponožky, abychom věděli, že si každý pozná ty svoje. Pokojem se roznesl odporný zápach až jsme museli otevřít okna dokořán. Zjistili jsme, že si ponožky kupodivu nepoznáme a rozhodli jsme se tedy prát každý zvlášť.
Ondra chtěl být první, protože prý už nemá žádné ponožky a ty co má na nohách již přesluhují (fuj
). Roztřídili jsme si tedy věci na bílé a barevné a šli jsme se podívat na tu ošklivou bílou věc. Ondra naházel barevné prádlo dovnitř - to bylo lehké - a začali jsme bádat, jak se to ovládá. Maminky nám říkali, že máme prát na 40°C a tím jsme vyřešili nastavení prvního kolečka. Druhé kolečko bylo těžší. Četli jsme návod a hádali se, která volba je ta pravá. Nakonec jsme zvolili nějakou, kterou jsme vydedukovali z posledního stavu kolečka (ono se totiž otáčí a pak se někde zastaví - poslední prala Tamara a té jsme věřili ). Teď přišel hlavní problém. "Do které ze tří komor se sype prášek?", říkali jsme si. Požádali jsme tedy o radu Emilii. Říkala, že levá je určitě na aviváž, prostřední největší že neví (já jsem říkal, že je na prášek 
) a pravá, že bude určitě ona. Ondra dal její radu a naplnil tedy pravou komoru přesně podle oka práškem (v návodu stálo 2 šálky pracího prášku). Pak zapnul pračku a šel pryč.
Já jsem Emilii přeci jen nevěřil a tak jsem se za 5 minut šel podívat na pračku. Slyšel jsem, jak se vyplachují komory s práškem, ale v pračce jsem viděl jen mokré ponožky, jak matlají špínu po skle. Zavolal jsem tedy Ondru, vypnuli jsme pračku a podívali se do komor. Prášek tam byl pořád. Ondra si tedy vzal kávovou lžičku a začal prášek přesypávat do prostřední komory, jak jsem kdysi říkal.
Pak jsme pračku znovu zapnuli a už opravdu prala. Kluci se pak přetahovali o počítač, kdo napíše víc mailů. Já jsem chtěl totiž jít odpoledne na další aikido a tak jsem chtěl vzít notebook s sebou. Naobědvali jsme se a já jsem vyrazil.
Dneska jsem měl naplánované dvě aikida, jedno v půl jedné a druhé od 18 hodin. Ani jedno dojo jsem neznal a abych pravdu řekl, po včerejšku se mi tam ani moc nechtělo. Dojel jsem tedy do centra a vydal jsem se ulicí podél Trinity College. Jediné co jsem znal, bylo ulice a číslo domu. Protože ale ulice vede téměř až k přístavu, doufal jsem, že to nebude až na konci. Omyl. Vyhradil jsem si na hledání půlhodinu a téměř celou jsem ji spotřeboval. Celý den dneska bylo nádherně teplo, já jsem byl v obvyklé zimní bundě a tak mi bylo pořádné teplo. Sundal jsem nejprve mikinu, potom i bundu. Byl jsem prostě jak vánoční stromeček. Na zádech batoh s kimonem, okolo pasu ovázanou mikinu, v jedné ruce notebook a v druhé bundu.
Došel jsem až na konec ulice a dojo jsem nenašel. Ke konci tu ale nebyla žádná čísla, takže to muselo být někde tady. Šel jsem se zeptat do jednoho krámu a chlápek, co tam byl, mi říkal, že sice neví kterým směrem je číslo 114, ale že tohle je 110, takže ať se podívám kolem. Poděkoval jsem mu a šel jsem do vedlejšího domu, kde jsem číslo 114 opravdu našel. Vešel jsem tedy dovnitř a narazil jsem na vrátnici, kde seděli 3 staří pánové důchodového věku a živě si povídali. Zeptal jsem se jich, jestli je tu aikido a případně kde. Poslali mě do temné chodbičky, kterou jsem měl projít na dvůr a nalézt tam aikidisty (měli už totiž cvičit zbraně, a pak měl být normální trénink). Chodbičkou jsem prošel, prohlédl jsem si modely města tam vystavené a narazil jsem na dvoje dveře. Jedny černé, druhé bílé. Černé dveře vedly na dvůr a měli takovou podivnou kliku. Zkusil jsem ji, ale bylo zamčeno. Bílé dveře vedly do nějaké učebny španělštiny.
Vrátil jsem se tedy zpět na vrátnici a žádal jsem o novou radu. Vrátný se nakonec zvedl, šel se mnou a vešel do oněch bílých dveří, že prý mám tou učebnou projít a dojdu na dvůr. Oknem jsem již zahlédl několik lidí v bílém, jak mávají nad hlavou klacky (Jo). Vyšel jsem tedy na dvůr, obešel jsem stavení a už jsem koukal na aikidisty. Protože bylo ještě 5 minut do konce zbraní, postavil jsem se do rohu, koukal jsem na ně a čekal na konec. Trenér Lorcan Gogan mě hned zahlédl, přerušil trénink a šel mě s nataženou rukou uvítat. Zeptal jsem se ho tedy, jestli bude trénink pokračovat a jestli bych si mohl zacvičit. Ptal se mě odkud jsem, kde jsem cvičil a jak dlouho a jestli mám kimono. Všechno jsem mu vysvětlil a on pak ukončil zbraně a přesunuli jsme se do učebny španělštiny, kde ostatní začali roztahovat žíněnky.
Mezitím mi Lorcan dal nějaký papír, že prý jestli chci cvičit, tak ho musím podepsat a ptal se mě, jestli dobře čtu. Řekl jsem, že ano a pustil jsem se do čtení. Psalo se tam něco o tom, že aikido je nebezpečný sport, při kterém může dojít k úrazu a případným zlomeninám, vykloubením a jiným odřeninám. Musel jsem se začít smát. Nakonec jsem to tedy podepsal.
Potom mi Lorcan ukázal, kde se mám převléknout. Po převlečení jsem se vrátil do učebny, kde už bylo položené tatami. Posadil jsem se tedy do sejzy a Lorcan mě představil ostatním. Byly tam 3 hakamy s černými pásky vesměs ženy. Nejprve byla rychlá rozcvička a pak se začalo cvičit. Styl tréninku byl úplně jiný, než jak jsem ho znal. Lorcan totiž vůbec nepředváděl techniky, jen vždycky řekl útok a obranu, případně že máme změnit partnera. Celý trénink probíhal v tomto duchu, bez nejmenší přestávky. Neměl jsem občas ani čas, utáhnout si pásek, protože tito lidé (bylo jich tam ten den asi 10) cvičili velice svižně a vypadali, že mají výdrž. Trénink mě doslova nadchnul. Cvičení se hodně podobalo cvičení z Čech, občas jsem dělal malinko jinou variantu než ostatní, ale nikdo mě neopravoval a postupně jsem přecházel i na jejich varianty technik. Prostě paráda. Lorcan chodil od jednoho k druhému a s každým vždy chvíli cvičil.
Se mnou cvičila každou chvíli jedna paní v letech, které se děsně líbilo, jak cvičím. Taky se mě ptala, jak dlouho cvičím atd. Po skončení tréninku jsem za něj zaplatil €5. Není to nejlevnější, je to docela daleko, ale toto dojo jasně vyhrálo mezi všemi ostatními, které jsem tu navštívil. Lidé tu byli nejpřátelštější, jaké jsem tu poznal a povídal jsem s nimi ještě dobu po tréninku i v šatně. Lorcan mi pak dokonce nabídl, že mě sveze domů, že prý bydlí stejným směrem jako já. Odpověděl jsem mu, že bohužel musím ještě do centra do internetové kavárny, ale že příště bych se svezl. S tímto jsem se s ním rozloučil a vydal jsem se pěšky na zpáteční cestu. Bylo asi 14:30.
Nejprve jsem zašel do internetové kavárny, odkud jsem včera zkoušel neúspěšně volat domů, ale opět jsem se nedovolal. Bylo pěkně tak jsem si říkal, že jsou rodiče asi na zahrádce venku. Vydal jsem se tedy na nábřeží, kde jsem stáhl maily, a pak jsem se rozhodl jít hledat další dojo, již poslední na seznamu. Trénink tam měl být v 18 hodin. Vydal jsem se tedy podle mapy ke St. Stephen's Green, což je park v jižní části centra Dublinu. Tam jsem chtěl zkusit internet a posedět za pěkného dne chvíli v parku. Cestou tam jsem šel po Dawson street, což je jedna z nejznámějších ulic tady v Dublinu. Je tam pěší zóna, kupa nákupních středisek a obchůdků a dnes, protože bylo pěkně, tam bylo i hodně lidí. Po krajích ulice postávalo kupa hudebníků, hráli na kytary, trumpety, harmoniku a občas i nějaký zpěvák. Prostě tam byla suprová atmosféra.
Když jsem dorazil do parku a prošel branou, zůstal jsem chvíli stát a jen jsem s otevřenou pusou koukal. Tolik lidí jsem ještě v parku neviděl. Nikde nebyla vidět tráva, všude jen lidé. Hlava na hlavě. Tak jsem se otočil na podpadku a vydal jsem se pryč, protože jsem usoudil, že tady bych si nesedl. Šel jsem tedy hledat ulici s dalším dojo.
Ulici jsem našel po chvíli, nebyla moc daleko a našel jsem dokonce i udávaný barák Whitefriar community center. Viděl jsem nějaké upoutávky na Tae-kwon-do a karate, ale žádnou na aikido. Zeptal jsem se proto vrátného, který ale vypadal jak bezdomovec. Moc velkou důvěru jsem k němu nepojal. Ale ukázal se jako velice ochotný člověk a řekl mi, že aikido už tady není, že se dojo přestěhovalo a snažil se mi vysvětlit kam. Moc jsem mu ale nerozuměl. Popisoval mi přesně cestu, řekl mi, že tam najdu nějakou budovu (prý pro vojáky (soldier), teprve večer mi došlo, že mluvil o chirurgách (surgeon) - výslovnost se moc neliší, kde se mám zeptat na vrátnici a naproti že prý je budova s nápisem BASE.
Šel jsem tedy hledat jinam. Podle popisu jsem našel budovu, ale bylo na ní napsáno, Surgeon College - chirurgická fakulta. Říkal jsem si, že je to nějaké podivné, proč by na chirurgické fakultě mělo být aikido a raději jsem jednou obešel celý blok. Zjistil jsem, že nic jiného tu není a tak jsem vešel a ptal jsem se na vrátnici. Kupodivu člověk, který tam byl (mimochodem uměl mluvit i rusky - asi rus) o aikidu věděl a poslal mě složitou spleticí chodeb do tělocvičny, kde se prý právě cvičí. Samozřejmě jsem několikrát zabloudil, ale nakonec jsem popsaný basketbalový kurt nalezl. Bohužel se tam ale cvičilo tae-kwon-do. Vrátil jsem se proto k vrátnici a říkal jsem to vrátnému. Ten byl očividně zmaten tolika cizími názvy a nemohl pochopit rozdíl. Začal proto po vysílačce mluvit s kolegou z centrály a vyptávat se na to.
Pro jistotu jsem mu řekl, co mi říkal člověk z community centra. Mezitím volal člověk z centrály, že tady je pouze aikido pro děti každou středu a pro dospělé, že neví. Ptal jsem se tedy člověka z vrátnice, jestli neví, kde je něco jako BASE a on řekl, že to je ta budova naproti. The base. Poděkoval jsem a vydal se hledat vchod do protější budovy. Už při pohledu na budovu jsem k ní pocítil odpor. Byla to velice stará cihlová budova s vytlučenými okny a vypadala značně opuštěně. Našel jsem i modré dveře, kde byla nalepena malinká cedulka The base, zazvonil jsem, ale protože bylo ještě brzy, nikdo mi neotevřel. V duchu jsem si pomyslel, že tady stejně asi žádné aikido nebude a rozhodl jsem se sem už nevracet.
Toto hledání mi zabralo asi hodinu a půl, a proto jsem se vydal znovu zkusit zavolat domů z internetové kavárny. Rodičům jsem se opět nemohl dovolat (byli ještě na zahrádce, jak jsem se později dozvěděl) a tak jsem zavolal sestřičce Evičce. Té jsem se dovolal a povídal jsem s ní přes 43minut. Stálo mě to stejně jako volání v Čechách, asi €8. Potom jsem se vydal domů.
Doma zatím Letyn také vypral a Ondra sušil na sluníčku prádlo.
Protože bylo opravdu pěkně, rozhodli se kluci jít odpoledne do parku opět kreslit. Přibrali s sebou Emilii (kvůli angličtině) a vyrazili do neprozkoumané oblasti parku, daleko na západě. Po dlouhé cestě, kde viděli kupu soch a zajímavě sestříhaných stromů se usadili v trávě před velikou věží, kterou se rozhodli zvěčnit. Emilie kreslila také.
Asi po čtyřech hodinách se vrátili s více méně povedenými výtvory. Občas bylo i poznat, že jde o věž. Teď jen žertuji, kresby byly docela povedené, jen Emilii se to moc nepovedlo. Na její omluvu musím dodat, že prý kreslila poprvé. Po návratu domů se Ondra pustil do velkého žehlení svých trik. Nenechal si poradit od Emilie, že do žehličky musí nalít vodu a začal žehlit nasucho. Po chvíli žehlička začala šíleně syčet a Ondra už běžel pro vodu. Trička to naštěstí přežili bez poškození.
Když jsem přišel domů, bylo už po žehlení. Najedli jsme se tedy a Ondra navrhl, že bychom si mohli dát piva, která s Letynem koupili. Byly super silné s 6% alkoholu. Rozdělal tedy jedno a chutnalo mu nějak divně. Pak si přeložil etiketu a zjistil, že je to jablečný moštík. Tak jsme se posmáli a načli jsme ho s Letynem také. Byli jsme pak takový veselí.
Ondra nám říkal, že Tamaře umřela kočka a chtěl jí vyjádřit soustrast. Použil při tom jako příklad smrt papeže Jana Pavla II., který umřel také dneska. Bohužel Tamara nerozuměla jeho angličtině. Po chvíli to pochopila a říkala, že je OK. Večer jsme ještě v obýváku kecali chvíli s ostatními a když všichni odešli spát, koukali jsme dlouho do noci na Southpark v televizi. Spát jsme šli asi až ve dvě v noci.
Fotky z dnešního dne
. Šli jsme si nahoru přebrat prádlo. První plán byl prát ponožky dohromady a tak jsme si každý vysypal své prádlo z pytle na hromadu a začali jsme třídit ponožky, abychom věděli, že si každý pozná ty svoje. Pokojem se roznesl odporný zápach až jsme museli otevřít okna dokořán. Zjistili jsme, že si ponožky kupodivu nepoznáme a rozhodli jsme se tedy prát každý zvlášť.
Ondra chtěl být první, protože prý už nemá žádné ponožky a ty co má na nohách již přesluhují (fuj
). Roztřídili jsme si tedy věci na bílé a barevné a šli jsme se podívat na tu ošklivou bílou věc. Ondra naházel barevné prádlo dovnitř - to bylo lehké - a začali jsme bádat, jak se to ovládá. Maminky nám říkali, že máme prát na 40°C a tím jsme vyřešili nastavení prvního kolečka. Druhé kolečko bylo těžší. Četli jsme návod a hádali se, která volba je ta pravá. Nakonec jsme zvolili nějakou, kterou jsme vydedukovali z posledního stavu kolečka (ono se totiž otáčí a pak se někde zastaví - poslední prala Tamara a té jsme věřili ). Teď přišel hlavní problém. "Do které ze tří komor se sype prášek?", říkali jsme si. Požádali jsme tedy o radu Emilii. Říkala, že levá je určitě na aviváž, prostřední největší že neví (já jsem říkal, že je na prášek ) a pravá, že bude určitě ona. Ondra dal její radu a naplnil tedy pravou komoru přesně podle oka práškem (v návodu stálo 2 šálky pracího prášku). Pak zapnul pračku a šel pryč.
Já jsem Emilii přeci jen nevěřil a tak jsem se za 5 minut šel podívat na pračku. Slyšel jsem, jak se vyplachují komory s práškem, ale v pračce jsem viděl jen mokré ponožky, jak matlají špínu po skle. Zavolal jsem tedy Ondru, vypnuli jsme pračku a podívali se do komor. Prášek tam byl pořád. Ondra si tedy vzal kávovou lžičku a začal prášek přesypávat do prostřední komory, jak jsem kdysi říkal
.
Pak jsme pračku znovu zapnuli a už opravdu prala. Kluci se pak přetahovali o počítač, kdo napíše víc mailů. Já jsem chtěl totiž jít odpoledne na další aikido a tak jsem chtěl vzít notebook s sebou. Naobědvali jsme se a já jsem vyrazil.
Dneska jsem měl naplánované dvě aikida, jedno v půl jedné a druhé od 18 hodin. Ani jedno dojo jsem neznal a abych pravdu řekl, po včerejšku se mi tam ani moc nechtělo. Dojel jsem tedy do centra a vydal jsem se ulicí podél Trinity College. Jediné co jsem znal, bylo ulice a číslo domu. Protože ale ulice vede téměř až k přístavu, doufal jsem, že to nebude až na konci. Omyl. Vyhradil jsem si na hledání půlhodinu a téměř celou jsem ji spotřeboval. Celý den dneska bylo nádherně teplo, já jsem byl v obvyklé zimní bundě a tak mi bylo pořádné teplo. Sundal jsem nejprve mikinu, potom i bundu. Byl jsem prostě jak vánoční stromeček. Na zádech batoh s kimonem, okolo pasu ovázanou mikinu, v jedné ruce notebook a v druhé bundu
.
Došel jsem až na konec ulice a dojo jsem nenašel. Ke konci tu ale nebyla žádná čísla, takže to muselo být někde tady. Šel jsem se zeptat do jednoho krámu a chlápek, co tam byl, mi říkal, že sice neví kterým směrem je číslo 114, ale že tohle je 110, takže ať se podívám kolem. Poděkoval jsem mu a šel jsem do vedlejšího domu, kde jsem číslo 114 opravdu našel. Vešel jsem tedy dovnitř a narazil jsem na vrátnici, kde seděli 3 staří pánové důchodového věku a živě si povídali. Zeptal jsem se jich, jestli je tu aikido a případně kde. Poslali mě do temné chodbičky, kterou jsem měl projít na dvůr a nalézt tam aikidisty (měli už totiž cvičit zbraně, a pak měl být normální trénink). Chodbičkou jsem prošel, prohlédl jsem si modely města tam vystavené a narazil jsem na dvoje dveře. Jedny černé, druhé bílé. Černé dveře vedly na dvůr a měli takovou podivnou kliku. Zkusil jsem ji, ale bylo zamčeno. Bílé dveře vedly do nějaké učebny španělštiny.
Vrátil jsem se tedy zpět na vrátnici a žádal jsem o novou radu. Vrátný se nakonec zvedl, šel se mnou a vešel do oněch bílých dveří, že prý mám tou učebnou projít a dojdu na dvůr. Oknem jsem již zahlédl několik lidí v bílém, jak mávají nad hlavou klacky (Jo). Vyšel jsem tedy na dvůr, obešel jsem stavení a už jsem koukal na aikidisty. Protože bylo ještě 5 minut do konce zbraní, postavil jsem se do rohu, koukal jsem na ně a čekal na konec. Trenér Lorcan Gogan mě hned zahlédl, přerušil trénink a šel mě s nataženou rukou uvítat. Zeptal jsem se ho tedy, jestli bude trénink pokračovat a jestli bych si mohl zacvičit. Ptal se mě odkud jsem, kde jsem cvičil a jak dlouho a jestli mám kimono. Všechno jsem mu vysvětlil a on pak ukončil zbraně a přesunuli jsme se do učebny španělštiny, kde ostatní začali roztahovat žíněnky.
Mezitím mi Lorcan dal nějaký papír, že prý jestli chci cvičit, tak ho musím podepsat a ptal se mě, jestli dobře čtu. Řekl jsem, že ano a pustil jsem se do čtení. Psalo se tam něco o tom, že aikido je nebezpečný sport, při kterém může dojít k úrazu a případným zlomeninám, vykloubením a jiným odřeninám. Musel jsem se začít smát
. Nakonec jsem to tedy podepsal.
Potom mi Lorcan ukázal, kde se mám převléknout. Po převlečení jsem se vrátil do učebny, kde už bylo položené tatami. Posadil jsem se tedy do sejzy a Lorcan mě představil ostatním. Byly tam 3 hakamy s černými pásky vesměs ženy. Nejprve byla rychlá rozcvička a pak se začalo cvičit. Styl tréninku byl úplně jiný, než jak jsem ho znal. Lorcan totiž vůbec nepředváděl techniky, jen vždycky řekl útok a obranu, případně že máme změnit partnera. Celý trénink probíhal v tomto duchu, bez nejmenší přestávky. Neměl jsem občas ani čas, utáhnout si pásek, protože tito lidé (bylo jich tam ten den asi 10) cvičili velice svižně a vypadali, že mají výdrž. Trénink mě doslova nadchnul. Cvičení se hodně podobalo cvičení z Čech, občas jsem dělal malinko jinou variantu než ostatní, ale nikdo mě neopravoval a postupně jsem přecházel i na jejich varianty technik. Prostě paráda. Lorcan chodil od jednoho k druhému a s každým vždy chvíli cvičil.
Se mnou cvičila každou chvíli jedna paní v letech, které se děsně líbilo, jak cvičím
. Taky se mě ptala, jak dlouho cvičím atd. Po skončení tréninku jsem za něj zaplatil €5. Není to nejlevnější, je to docela daleko, ale toto dojo jasně vyhrálo mezi všemi ostatními, které jsem tu navštívil. Lidé tu byli nejpřátelštější, jaké jsem tu poznal a povídal jsem s nimi ještě dobu po tréninku i v šatně. Lorcan mi pak dokonce nabídl, že mě sveze domů, že prý bydlí stejným směrem jako já. Odpověděl jsem mu, že bohužel musím ještě do centra do internetové kavárny, ale že příště bych se svezl. S tímto jsem se s ním rozloučil a vydal jsem se pěšky na zpáteční cestu. Bylo asi 14:30.
Nejprve jsem zašel do internetové kavárny, odkud jsem včera zkoušel neúspěšně volat domů, ale opět jsem se nedovolal. Bylo pěkně tak jsem si říkal, že jsou rodiče asi na zahrádce venku. Vydal jsem se tedy na nábřeží, kde jsem stáhl maily, a pak jsem se rozhodl jít hledat další dojo, již poslední na seznamu. Trénink tam měl být v 18 hodin. Vydal jsem se tedy podle mapy ke St. Stephen's Green, což je park v jižní části centra Dublinu. Tam jsem chtěl zkusit internet a posedět za pěkného dne chvíli v parku. Cestou tam jsem šel po Dawson street, což je jedna z nejznámějších ulic tady v Dublinu. Je tam pěší zóna, kupa nákupních středisek a obchůdků a dnes, protože bylo pěkně, tam bylo i hodně lidí. Po krajích ulice postávalo kupa hudebníků, hráli na kytary, trumpety, harmoniku a občas i nějaký zpěvák. Prostě tam byla suprová atmosféra.
Když jsem dorazil do parku a prošel branou, zůstal jsem chvíli stát a jen jsem s otevřenou pusou koukal. Tolik lidí jsem ještě v parku neviděl. Nikde nebyla vidět tráva, všude jen lidé. Hlava na hlavě. Tak jsem se otočil na podpadku a vydal jsem se pryč, protože jsem usoudil, že tady bych si nesedl. Šel jsem tedy hledat ulici s dalším dojo.
Ulici jsem našel po chvíli, nebyla moc daleko a našel jsem dokonce i udávaný barák Whitefriar community center. Viděl jsem nějaké upoutávky na Tae-kwon-do a karate, ale žádnou na aikido. Zeptal jsem se proto vrátného, který ale vypadal jak bezdomovec. Moc velkou důvěru jsem k němu nepojal. Ale ukázal se jako velice ochotný člověk a řekl mi, že aikido už tady není, že se dojo přestěhovalo a snažil se mi vysvětlit kam. Moc jsem mu ale nerozuměl. Popisoval mi přesně cestu, řekl mi, že tam najdu nějakou budovu (prý pro vojáky (soldier), teprve večer mi došlo, že mluvil o chirurgách (surgeon) - výslovnost se moc neliší
, kde se mám zeptat na vrátnici a naproti že prý je budova s nápisem BASE.
Šel jsem tedy hledat jinam. Podle popisu jsem našel budovu, ale bylo na ní napsáno, Surgeon College - chirurgická fakulta. Říkal jsem si, že je to nějaké podivné, proč by na chirurgické fakultě mělo být aikido a raději jsem jednou obešel celý blok. Zjistil jsem, že nic jiného tu není a tak jsem vešel a ptal jsem se na vrátnici. Kupodivu člověk, který tam byl (mimochodem uměl mluvit i rusky - asi rus
) o aikidu věděl a poslal mě složitou spleticí chodeb do tělocvičny, kde se prý právě cvičí. Samozřejmě jsem několikrát zabloudil, ale nakonec jsem popsaný basketbalový kurt nalezl. Bohužel se tam ale cvičilo tae-kwon-do. Vrátil jsem se proto k vrátnici a říkal jsem to vrátnému. Ten byl očividně zmaten tolika cizími názvy a nemohl pochopit rozdíl. Začal proto po vysílačce mluvit s kolegou z centrály a vyptávat se na to.
Pro jistotu jsem mu řekl, co mi říkal člověk z community centra. Mezitím volal člověk z centrály, že tady je pouze aikido pro děti každou středu a pro dospělé, že neví. Ptal jsem se tedy člověka z vrátnice, jestli neví, kde je něco jako BASE a on řekl, že to je ta budova naproti. The base. Poděkoval jsem a vydal se hledat vchod do protější budovy. Už při pohledu na budovu jsem k ní pocítil odpor. Byla to velice stará cihlová budova s vytlučenými okny a vypadala značně opuštěně. Našel jsem i modré dveře, kde byla nalepena malinká cedulka The base, zazvonil jsem, ale protože bylo ještě brzy, nikdo mi neotevřel. V duchu jsem si pomyslel, že tady stejně asi žádné aikido nebude a rozhodl jsem se sem už nevracet.
Toto hledání mi zabralo asi hodinu a půl, a proto jsem se vydal znovu zkusit zavolat domů z internetové kavárny. Rodičům jsem se opět nemohl dovolat (byli ještě na zahrádce, jak jsem se později dozvěděl) a tak jsem zavolal sestřičce Evičce. Té jsem se dovolal a povídal jsem s ní přes 43minut. Stálo mě to stejně jako volání v Čechách, asi €8. Potom jsem se vydal domů.
Doma zatím Letyn také vypral a Ondra sušil na sluníčku prádlo.
Protože bylo opravdu pěkně, rozhodli se kluci jít odpoledne do parku opět kreslit. Přibrali s sebou Emilii (kvůli angličtině) a vyrazili do neprozkoumané oblasti parku, daleko na západě. Po dlouhé cestě, kde viděli kupu soch a zajímavě sestříhaných stromů se usadili v trávě před velikou věží, kterou se rozhodli zvěčnit. Emilie kreslila také.
Asi po čtyřech hodinách se vrátili s více méně povedenými výtvory. Občas bylo i poznat, že jde o věž
. Teď jen žertuji, kresby byly docela povedené, jen Emilii se to moc nepovedlo. Na její omluvu musím dodat, že prý kreslila poprvé. Po návratu domů se Ondra pustil do velkého žehlení svých trik. Nenechal si poradit od Emilie, že do žehličky musí nalít vodu a začal žehlit nasucho. Po chvíli žehlička začala šíleně syčet a Ondra už běžel pro vodu. Trička to naštěstí přežili bez poškození.
Když jsem přišel domů, bylo už po žehlení. Najedli jsme se tedy a Ondra navrhl, že bychom si mohli dát piva, která s Letynem koupili. Byly super silné s 6% alkoholu. Rozdělal tedy jedno a chutnalo mu nějak divně. Pak si přeložil etiketu a zjistil, že je to jablečný moštík. Tak jsme se posmáli a načli jsme ho s Letynem také. Byli jsme pak takový veselí
.
Ondra nám říkal, že Tamaře umřela kočka a chtěl jí vyjádřit soustrast. Použil při tom jako příklad smrt papeže Jana Pavla II., který umřel také dneska. Bohužel Tamara nerozuměla jeho angličtině
. Po chvíli to pochopila a říkala, že je OK. Večer jsme ještě v obýváku kecali chvíli s ostatními a když všichni odešli spát, koukali jsme dlouho do noci na Southpark v televizi. Spát jsme šli asi až ve dvě v noci.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Druhé Pavlovo aikido
Následující: Výlet do přístavu Dun Laoghaire