sobota 16. 4. 2005
Výlet do palírny
Ačkoliv je dneska sobota, čekalo nás brzké probuzení už půl osmé. Rychle jsme se nasnídali a udělali obvyklé svačinky. Na dnešek plánovali výlet do palírny, výlet k jezeru Lough Ree a výlet na rašeliniště ležící uprostřed ostrova. Očekával jsem dlouhou cestu, a proto jsem si udělal 4 dvojchleby. Kluci si udělali jen 2 dvojchleby a pak litovali 
.
Libor měl přijet o půl deváté, ale trošku se zdržel, protože na cestě k nám byl omezen provoz jen do jednoho pruhu. Naskákali jsme do auta a vyrazili na západ. Cesta nám docela ubíhala, protože jsme jeli po dálnici. Asi po hodině a půl jsme dorazili do městečka Kilbeggan, kde se nacházela palírna Locke's whisky (nedaleko je také známější palírna v městečku Tullamore). Tato palírna byla založena roku 1757 a zakládala si na tradičním zpracování, což bylo také důvodem jejího zavření v roce 1957. Nedokázala konkurovat levnější skotské whisky.
Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti za palírnou a vydali jsme se hledat vchod. Kupodivu byl směrem od hlavní silnice. Vešli jsme tedy dovnitř a na recepci jsme zaplatili vstupné, které bylo pro studenty (nás) za €4,50 a pro dospělé (Libora) za €5. Dostali jsme papírového průvodce, protože na živého jsme byli malá skupinka. Alespoň jsme měli čas si všechno důkladně prohlédnout.
Trasa palírnou byla očíslovaná a tak jsme vždy našli číslo, přečetli jsme si o tomto "stanovišti" v průvodci a prohlédli jsme si to. Takto jsme prošli celou palírnu a poznali celý výrobní postup zdejší whisky. Viděli jsme, kde se drtilo zrní mezi kameny, kde se míchalo s vodou na slad, kde pálenka kvasila i kde se 3x pálila. Specialita Irské whisky je, že je 3x destilovaná, a proto by měla být nejkvalitnější.
Nejlepší byl pohled na obrovské mlýnské kolo. Celá palírna získávala energii buď z tohoto mlýnského kola, nebo z později instalovaného parního stroje. Dlouho nám trvalo, než jsme vymysleli, jakým způsobem přepínali tyto pohony. Byla tam totiž jen jedna hřídel, která vše poháněla a na jedné straně měla vodní kolo, na druhé byl parní stroj.
Nakonec jsme skončili ve skladišti, kde byly pro ukázku vystaveno několik sudů. Byla to obrovská hala a takových sudů se tam museli vejít tisíce, protože se tu whisky prý skladovala 15 let.
Protože jsme dokončili prohlídku (trvala nám asi 2 hodiny - zkoumali jsme vše opravdu podrobně), šli jsme ještě ofotit průvodce na nádvoří. Potom jsme šli zpět na recepci, kde jsme průvodce vrátili a šli jsme i recepčním do ochutnávkového sklípku. Tam před nás postavil čtyři skleničky s whiskou (bylo to v ceně) a my jsme se tedy přemohli a ochutnali jsme.
Potom už jsme definitivně odešli. U auta jsme ještě dali svačinku a jeli jsme dále. Cílem bylo jezero Lough Ree. Já jsem cestu prospal a probudili mě až u malého jezera, kde jsme se šli kousíček projít. Byla tam nádherná krajina. Za chvíli jsme ještě popojeli k velkému jezeru, kde jsme se rozhodli pro výlet na poloostrov.
Poloostrov byl zarostlý stromy, takže jsme jezero téměř neviděli. Jen sem tam byla prošlapaná cestička ke břehu, ale tam nebylo většinou stejně nic vidět. Zajímavý byl ten les. Všechny stromy byly porostlé nějakým břečťanem. Na konci poloostrova jsme našli zříceniny nějaké stavby, ale nebyla moc stará (nanejvíš 100 let), takže jsme jí nevěnovali přílišnou pozornost a vydali jsme se jinou cestou zpět. Okolo pěšinky rostly nádherné kytičky a sněženky, tak jsem si to musel hned vyfotografovat.
Když jsme se vrátili zpět k parkovišti, objevili jsme cestu do zátoky, kde nebyly žádné stromy. Šli jsme se tam podívat, ale tráva tam byla docela podmáčená a začali jsme se propadat. Proto jsme až k vodě nedošli. Dali jsme další sváču a vydali jsme se na poslední zastávku naší dnešní cesty, rašeliniště.
Cestou jsme jeli velmi uzkou silnicí, tak pro jedno auto, a proto jel Libor velice pomalu. Silnice tu jsou obvykle obklopeny mantinely z hlíny a zarostlé travou, takže není do zatáčky téměř vidět. Z jedné takové zatáčky se na nás vyřítilo auto s ženskou za volantem. Jela ďábelsky rychle. Libor začal brzdit a stáli jsme téměř na místě. Ona žena taky brzdila, ale nestihla by to. Proto raději přidala na plyn a mistrovsky strhla auto směrem do toho mantinelu, který jednou stranou auta vyjela a otřela se o nás pouze zrcátkem. Auto bylo nakloněné asi v úhlu 45°, byla skoro jako kaskadér. Zastavila potom hned za námi zase na silnici. Vylezli jsme a okoukli auto. Nic mu nebylo. Ta žena taky vylezla a byla docela vyšokovaná, asi si to pro příště bude pamatovat, že nemá jezdit jako blázen. Ale musím uznat, že reakce měla výborné. Tak jsme se ujistili, že je vše v pořádku a pokračovali jsme dále.
Když už jsme se blížili k muzeu, viděli jsme, že krajina, kde se těží rašelina, si nezadá s naší krajinou u Mostu. Bylo to tu jak měsíční krajina. Jen hnědá zem. Nakonec jsme asi v 16 hod dorazili do cíle, do muzea uprostřed rašelinišť. Vstup byl na naši heritage kartu, takže zdarma. Zřejmě tu moc návštěvníků nemívají, protože se nás ujala jedna paní a povídala nám o rašeliništích, o dřevěné cestě 3000 let staré, kterou nalezli neporušenou v rašelině a o celé historii lidí v této oblasti. Pak nám také pustila instruktážní video, kde bylo vidět, jak prováděli archeologové vyzvednutí prastaré dřevěné cesty, její namoření a uskladnění v muzeu.
Tuto cestu jsme pak také viděli na vlastní oči na původním místě v muzeu (cestu vykopali, postavili tam muzeum a zase jí tam vrátili). Paní nám pořád povídala, jaké jsou teorie pro její stavbu a vůbec pořád povídala. My jsme ji střídavě vnímali a nevnímali, protože jela jako mlýn a nedala se zastavit. Byl to pěkný nápor na naše mozky vstřebávat tolik informací a ještě v angličtině.
Když jsme si cestu prohlédli a paní nám to vše vysvětlila, vedla nás ještě okolo muzea, kde nám ukazovala různé rostliny, zvířata, která tu žila (měla s sebou tlustý atlas) a prošli jsme se po nové dřevěné cestě až k těžebnímu místu. Protože už bylo po 18té hodině a muzeum zavíralo, paní nás konečně propustila a my jsme se mohli vydat zpět na parkoviště k autu. Tam jsem rychle posvačil (kluci už neměli co 
a vydali jsme se na zpáteční cestu do Dublinu.
Cesta nás stála nakonec 5 euro každého, což je za babku. Domů jsme dorazili téměř v 8 hodin. Rychle jsme se najedli, protože holky chtěly jít do hospody.
Okolo 9té jsme tedy společně - tentokrát všichni - vyrazili do hospody. Tahle byla blíž, téměř naproti naší obytné čtvrti. Tam jsme poseděli asi hodinu a půl a dali jedno pivko. V hospodě jsme byli všichni z nejmladších, protože typické osazenstvo bylo někde mezi 50kou a smrtí.
Po příchodu domů jsme s Letynem a Simonou začali pouštět písničky na počítači a zpívat. Občas se přidala i Emilie. Jen Ondra to nemohl vydržet a šel spát. Pak jsme jim s Letynem ukazovali naše fotky z Prahy, z lezení, ale i z plážového volejbalu. Emilie s Laurence šli spát před půlnocí, my se Simonou jsme se bavili o aikidu. Ukazoval jsem jim totiž i svého monokla a Simona pořád říkala, že by chtěla chodit na nějakou sebeobranu. Navrhl jsem jí tedy, ať se jde podívat na aikido, že je tam v pondělí nábor. Byla taková děsně nabuzená, tak jsem řekl, že jestli bude chtít jít, že tam půjdu s ní, nebo se může přijít ve čtvrtek podívat na pokročilé.
Asi po dvou hodinách povídání jsme šli také spát.
Fotky z dnešního dne
.
Libor měl přijet o půl deváté, ale trošku se zdržel, protože na cestě k nám byl omezen provoz jen do jednoho pruhu. Naskákali jsme do auta a vyrazili na západ. Cesta nám docela ubíhala, protože jsme jeli po dálnici. Asi po hodině a půl jsme dorazili do městečka Kilbeggan, kde se nacházela palírna Locke's whisky (nedaleko je také známější palírna v městečku Tullamore). Tato palírna byla založena roku 1757 a zakládala si na tradičním zpracování, což bylo také důvodem jejího zavření v roce 1957. Nedokázala konkurovat levnější skotské whisky.
Zaparkovali jsme na odstavném parkovišti za palírnou a vydali jsme se hledat vchod. Kupodivu byl směrem od hlavní silnice
. Vešli jsme tedy dovnitř a na recepci jsme zaplatili vstupné, které bylo pro studenty (nás) za €4,50 a pro dospělé (Libora) za €5. Dostali jsme papírového průvodce, protože na živého jsme byli malá skupinka. Alespoň jsme měli čas si všechno důkladně prohlédnout.
Trasa palírnou byla očíslovaná a tak jsme vždy našli číslo, přečetli jsme si o tomto "stanovišti" v průvodci a prohlédli jsme si to. Takto jsme prošli celou palírnu a poznali celý výrobní postup zdejší whisky. Viděli jsme, kde se drtilo zrní mezi kameny, kde se míchalo s vodou na slad, kde pálenka kvasila i kde se 3x pálila. Specialita Irské whisky je, že je 3x destilovaná, a proto by měla být nejkvalitnější.
Nejlepší byl pohled na obrovské mlýnské kolo. Celá palírna získávala energii buď z tohoto mlýnského kola, nebo z později instalovaného parního stroje. Dlouho nám trvalo, než jsme vymysleli, jakým způsobem přepínali tyto pohony. Byla tam totiž jen jedna hřídel, která vše poháněla a na jedné straně měla vodní kolo, na druhé byl parní stroj.
Nakonec jsme skončili ve skladišti, kde byly pro ukázku vystaveno několik sudů. Byla to obrovská hala a takových sudů se tam museli vejít tisíce, protože se tu whisky prý skladovala 15 let.
Protože jsme dokončili prohlídku (trvala nám asi 2 hodiny - zkoumali jsme vše opravdu podrobně
), šli jsme ještě ofotit průvodce na nádvoří. Potom jsme šli zpět na recepci, kde jsme průvodce vrátili a šli jsme i recepčním do ochutnávkového sklípku. Tam před nás postavil čtyři skleničky s whiskou (bylo to v ceně) a my jsme se tedy přemohli a ochutnali jsme.
Potom už jsme definitivně odešli. U auta jsme ještě dali svačinku a jeli jsme dále. Cílem bylo jezero Lough Ree. Já jsem cestu prospal a probudili mě až u malého jezera, kde jsme se šli kousíček projít. Byla tam nádherná krajina. Za chvíli jsme ještě popojeli k velkému jezeru, kde jsme se rozhodli pro výlet na poloostrov.
Poloostrov byl zarostlý stromy, takže jsme jezero téměř neviděli. Jen sem tam byla prošlapaná cestička ke břehu, ale tam nebylo většinou stejně nic vidět. Zajímavý byl ten les. Všechny stromy byly porostlé nějakým břečťanem. Na konci poloostrova jsme našli zříceniny nějaké stavby, ale nebyla moc stará (nanejvíš 100 let), takže jsme jí nevěnovali přílišnou pozornost a vydali jsme se jinou cestou zpět. Okolo pěšinky rostly nádherné kytičky a sněženky, tak jsem si to musel hned vyfotografovat.
Když jsme se vrátili zpět k parkovišti, objevili jsme cestu do zátoky, kde nebyly žádné stromy. Šli jsme se tam podívat, ale tráva tam byla docela podmáčená a začali jsme se propadat. Proto jsme až k vodě nedošli. Dali jsme další sváču a vydali jsme se na poslední zastávku naší dnešní cesty, rašeliniště.
Cestou jsme jeli velmi uzkou silnicí, tak pro jedno auto, a proto jel Libor velice pomalu. Silnice tu jsou obvykle obklopeny mantinely z hlíny a zarostlé travou, takže není do zatáčky téměř vidět. Z jedné takové zatáčky se na nás vyřítilo auto s ženskou za volantem. Jela ďábelsky rychle. Libor začal brzdit a stáli jsme téměř na místě. Ona žena taky brzdila, ale nestihla by to. Proto raději přidala na plyn a mistrovsky strhla auto směrem do toho mantinelu, který jednou stranou auta vyjela a otřela se o nás pouze zrcátkem. Auto bylo nakloněné asi v úhlu 45°, byla skoro jako kaskadér. Zastavila potom hned za námi zase na silnici. Vylezli jsme a okoukli auto. Nic mu nebylo. Ta žena taky vylezla a byla docela vyšokovaná, asi si to pro příště bude pamatovat, že nemá jezdit jako blázen. Ale musím uznat, že reakce měla výborné. Tak jsme se ujistili, že je vše v pořádku a pokračovali jsme dále.
Když už jsme se blížili k muzeu, viděli jsme, že krajina, kde se těží rašelina, si nezadá s naší krajinou u Mostu. Bylo to tu jak měsíční krajina. Jen hnědá zem. Nakonec jsme asi v 16 hod dorazili do cíle, do muzea uprostřed rašelinišť. Vstup byl na naši heritage kartu, takže zdarma. Zřejmě tu moc návštěvníků nemívají, protože se nás ujala jedna paní a povídala nám o rašeliništích, o dřevěné cestě 3000 let staré, kterou nalezli neporušenou v rašelině a o celé historii lidí v této oblasti. Pak nám také pustila instruktážní video, kde bylo vidět, jak prováděli archeologové vyzvednutí prastaré dřevěné cesty, její namoření a uskladnění v muzeu.
Tuto cestu jsme pak také viděli na vlastní oči na původním místě v muzeu (cestu vykopali, postavili tam muzeum a zase jí tam vrátili). Paní nám pořád povídala, jaké jsou teorie pro její stavbu a vůbec pořád povídala. My jsme ji střídavě vnímali a nevnímali, protože jela jako mlýn a nedala se zastavit. Byl to pěkný nápor na naše mozky vstřebávat tolik informací a ještě v angličtině.
Když jsme si cestu prohlédli a paní nám to vše vysvětlila, vedla nás ještě okolo muzea, kde nám ukazovala různé rostliny, zvířata, která tu žila (měla s sebou tlustý atlas
) a prošli jsme se po nové dřevěné cestě až k těžebnímu místu. Protože už bylo po 18té hodině a muzeum zavíralo, paní nás konečně propustila a my jsme se mohli vydat zpět na parkoviště k autu. Tam jsem rychle posvačil (kluci už neměli co a vydali jsme se na zpáteční cestu do Dublinu.
Cesta nás stála nakonec 5 euro každého, což je za babku. Domů jsme dorazili téměř v 8 hodin. Rychle jsme se najedli, protože holky chtěly jít do hospody.
Okolo 9té jsme tedy společně - tentokrát všichni - vyrazili do hospody. Tahle byla blíž, téměř naproti naší obytné čtvrti. Tam jsme poseděli asi hodinu a půl a dali jedno pivko. V hospodě jsme byli všichni z nejmladších, protože typické osazenstvo bylo někde mezi 50kou a smrtí
.
Po příchodu domů jsme s Letynem a Simonou začali pouštět písničky na počítači a zpívat. Občas se přidala i Emilie. Jen Ondra to nemohl vydržet a šel spát. Pak jsme jim s Letynem ukazovali naše fotky z Prahy, z lezení, ale i z plážového volejbalu. Emilie s Laurence šli spát před půlnocí, my se Simonou jsme se bavili o aikidu. Ukazoval jsem jim totiž i svého monokla a Simona pořád říkala, že by chtěla chodit na nějakou sebeobranu. Navrhl jsem jí tedy, ať se jde podívat na aikido, že je tam v pondělí nábor. Byla taková děsně nabuzená, tak jsem řekl, že jestli bude chtít jít, že tam půjdu s ní, nebo se může přijít ve čtvrtek podívat na pokročilé.
Asi po dvou hodinách povídání jsme šli také spát.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Hrachová kaše
Následující: Vaření číny