středa 27. 4. 2005
Shánění dočasné práce
Dnes měl Letyn pracovat doma, a protože jsem věděl, že na počítač mě za celý den nepustí, v klidu jsem si pospal do 8 hodin. Když jsem se nasnídal, začal jsem studovat gramatiku. Letyn začal pracovat asi až v půl deváté, protože ráno si ještě psal nějaké maily.
Někdy po 11té hodině jsem si řekl, že bych mohl zavolat do Multiflexu (už jsem chtěl včera, jenže jsem na to zapomněl
), jak to vypadá s tou slibovanou prací v IBM. Říkali nám, že budou volat týden před nástupem a ten měl být už příští týden. Nechtěl jsem, aby na mě zapomněli 
. Dovolal jsem se tam hned, ale bohužel jsem té ženské nic nerozumněl. Ani na moji výzvu, aby mluvila pomaleji moc nereagovala, a mluvila pořád stejně. Ještě jsem tedy zkusil zavolat do agentury ADECCO, kde mi řekli, že zrovna teď žádnou práci nemají.
Už jsem začínal být zoufalý, protože mi na moje maily pořád nikdo neodpovídá, a být pořád doma je taky nuda. Rozhodl jsem se tedy, že dneska začnu shánět práci, ať je jakákoliv. Jako první krok jsem zvolil cestu do agentury Multiflex, protože jsem se po telefonu nic nedozvěděl. Práce v továrně není žádné terno, ale lepší než pořád dudat můj účet v Čechách, z něhož jsem už utratil polovinu peněz na Irsko. Udělal jsem si tedy k obídku dva chleby s paštikou, vzal jsem si mapu a abych ušetřil za autobus, vydal jsem se do Blanchardstownu pěšky. Venku bylo dneska opět nádherně. Cestou jsem se opět učil slovíčka.
Do multiflexu jsem dorazil asi za 45 minut. Zeptal jsem se tam tedy znovu, jak to vypadá s prací v IBM a paní mi řekla, že tato práce se trochu zdržela, asi o 14 dní, a že by měli začít obvolávat lidi až příští týden. Poděkoval jsem tedy za info a vydal jsem se zpět domů. Budu asi muset shánět jinou práci, protože jen tak utrácet peníze se mi už nechtělo. Rozhodl jsem se tedy, že obejdu všechny hospody v okolí domu a budu se ptát na práci.
Cestou domů, naneštěstí uprostřed křižovatky, mi začal zvonit telefon. Zvedl jsem ho tedy a ozvala se nějaká ženská z agentury Computer Futures a ptala se mě, jestli bych měl zájem o pozici Delphi developera. V hluku aut jsem jí ale většinu toho co říkala nerozumněl a tak jsem vůbec netušil, proč mi najednou řekla: "Thanks, Bye". Vrtalo mi to hlavou celou cestu. Když jsem se přiblížil k Phoenix parku, viděl jsem v dálce kouř. Pak jsem viděl, že blízko brány do parku hoří budova, jakýsi starý dům. Už měl propadlou střechu a stáli tam dva hasičské vozy. Vypadalo to, že už mají požár pod kontrolou, protože hasil jen jeden hasič ze žebříku a ostatních asi 7 se jich bavilo u jednoho auta.
Domů jsem došel okolo 14té hodiny a domluvil jsem Letynovi, že se potřebuji podívat na maily a taky zjistit, kdo mi to volal. Po chvilce přemlouvání Letyn uznal, že by si mohl jít udělat něco k obědu a pustil mě k počítači. V poště jsem našel mail od té ženské, co mi volala a tak jsem pochopil, že mi poslala tu nabídku, abych se na ní podíval. Volal jsem jí tedy zpět, ale byla někde pryč (asi na obědě), a tak jsem zanechal vzkaz a své číslo. Než jsem se nadál, volala mi znovu. Řekl jsem jí, že bych o to měl zájem, ale říkal jsem jí, že podobný inzerát měla firma Phorest, kde už jsem ovšem na interview byl. Ona mi pověděla, že prý to je ono a že tedy děkuje a kdyby něco bylo jiného, že mi určitě dá vědět. Zase nic, řekl jsem si.
Z toho telefonování mi ďábelsky vyhládlo a tak jsem se dal do vaření. Dneska jsem se rozhodl pro žemlovku, protože po 3 dnech šunkafleků jsem měl chuť na něco sladkého
. Vyndal jsem si tedy na stůl všechny potřebné suroviny a začal jsem s vařením. Nejdříve jsem vytřel hrnec olejem a do misky si nalil hodně mléka. Pak jsem postupně pokládal do hrnka vrstvy chleba, namočeného v mléce, a jablek. Muselo se to také prosypávat skořicí a cukrem. Když jsem udělal čtyři vrstvy, šoupnul jsem to zapéct do trouby a šel se učit zase na chvíli gramatiku. Asi za půl hodiny jsem koukal, že chleba na vršku zhnědl a tak jsem to vyndal a nabral si porci na talíř. Bohužel jsem zjistil, že to chutná jako chleba namočený v mléce a s jablky. Chtělo to ještě chvíli dopéct a také přicukrovat . Dal jsem to tedy znovu do trouby a nechal jsem to tam další asi třičtvrtě hodiny. Teprve pak byla žemlovka perfektní.
Po jídle jsem se asi ve 4 hodiny vydal na nákup do Sparu (byl jsem na řadě s chlebem) a cestou jsem se zastavil ve dvou hospodách zeptat se na práci. Nejdříve jsem byl v hospodě tady na rohu, kde jsme jednou byli s holkama. Tam jsem se ptal jedné servírky a ona mi podala papír, který mám vyplnit. Osobní údaje byly bez problémů, ale pak přišlo velké místo pro předchozí zkušenosti. Protože psát tam programování ve všem možném mi přišlo blbé, napsal jsem tam velké NONE (žádné . Pak jsem zavolal tu paní a řekl jsem, že jsem hotov. Ona si prohlédla ten papír a řekla, že to dá manažerovi. Ještě jsem jí chvíli vysvětloval, že hledám nějakou dočasnou nekvalifikovanou práci, něco jako uklízeče a ona se mě zeptala, jestli jsem náhodou z Polska . Asi tam už několik takových lidí bylo. Řekl jsem, že jsem z Čech a šel jsem pryč. Třeba mi zavolají, říkal jsem si. Pak jsem se vydal ke Sparu a tam jsem se stavil v hospodě, která je hned vedle.
Tam už jsem byl minulý týden, ale nikoho jsem tam neviděl, tak mi to sebralo odvahu. Ale teď jsem neustoupil. Vyhledal jsem chlápka za barem a ptal se ho na práci. Ten mě poslal do druhé místnosti, kde byla místnost na sezení a kde byl jiný starší chlápek s knírem. Ptal jsem se tedy jeho. On se na mě tak podíval a ptal se, jestli mám nějaké zkušenosti. Řekl jsem že ne, ale že hledám spíš nějakou nekvalifikovanou práci, něco jako uklízeče. Na to se mě zeptal, jestli bych zvládl roznášet nápoje lidem. Bohužel děsně mumlal a já jsem mu moc nerozumněl. Znovu jsem zopakoval, že bych raději uklízeče a on se mě znovu zeptal, jestli bych zvládl roznášet pití. Podruhé jsem mu už rozumněl a tak jsem říkal, že bych to asi zvládl, ale nikdy jsem to nedělal. Říkal, že je to jednoduché, jen vezmu pití a dám ho lidem. Teprve pak mi došlo, že mě asi chce zaměstnat jako číšníka a tak jsem řekl, že to určitě zvládnu. Pak mi ten chlápek řekl, ať tedy přijdu zítra ve 4 odpoledne, bohužel jsem mu zase nerozumněl proč, ale bylo jasné že buď na pohovor, nebo rovnou pracovat. Byl jsem šťastný jako blecha. Moje první práce v Irsku, budou první Irské peníze a konečně to tu přestane být tak drahé .
Po této radostné zprávě jsem šel konečně do Sparu, kde jsem koupil obvyklé dva chleby. Když jsem šel okolo regálu s pivem, řekl jsem, že bychom to mohli zapít a vzal jsem tedy pro sebe a pro Ondru piva. Letynovi jsem záměrně nekoupil, protože posledně ho tu sušil v lednici měsíc. Stává se z něj skoro abstinent, doma pivo skoro nepije a na hospodu nemá prachy.
Když jsem přišel domů, sdělil jsem tuto novinu Letynovi a pak také Emilii. Letyn říkal, že prý se přijde podívat, jak mi to jde a já jsem začal plánovat svou kariéru jako číšník.
S Emilií jsme pak začali sledovat naši obvyklou sadu pořadů, Přátelé, Smallville, Stargate a Simpsoni. Letyn zatím pořád programoval, dokonce už přes čas. Asi v 18 hodin teprve uznal, že už by to mohlo stačit a uvolnil počítač pro ostatní. Hned jsem ho zabral a kontroloval jsem maily. Psala mi Simona, že se jí po nás všech velice stýská a že na aikido zítra nepřijde. Slibotechna. Prý se ale mám stavit na návštěvu u ní doma (mám to od doja kousek) buď před aikidem, nebo po něm, aby věděla, co je nového. Napsal jsem jí tedy, že pokud nebudu muset zítra pracovat a půjdu na aikido, že se určitě zastavím.
Pak jsem provedl svoji obvyklou kontrolu inzerátů a napsal jsem několik mailíků. Protože přišla Laurence a já ji už dlouho neviděl, šel jsem s ní pokecat do kuchyně, kde si dělala večeři. Říkal jsem jí o shánění práce a taky jak jsem vařil žemlovku. Chtěla kus ochutnat, tak jsem dal ohřát zbytek žemlovky a kus jsem jí dal na talíř. Laurence mi to pochválila, že prý je to bašta (a Letyn to nechtěl, mlsoun jeden).
Když přišel Ondra, také jsem mu pověděl zážitky a pak jsem mu ukázal pivko. On si tedy udělal večeři a po ní jsme dali pivko a kecali jsme v kuchyni. Letyn mezitím trochu nečekaně obsadil počítač a chatoval. Když nám došlo pivko, přivalili jsme se do obýváku, protože Ondra říkal, že chce pokecat s Emilií. Nakonec jsme asi do 12ti koukali na film v telce a pak jsme šli spát.
Fotky z vaření
Někdy po 11té hodině jsem si řekl, že bych mohl zavolat do Multiflexu (už jsem chtěl včera, jenže jsem na to zapomněl
), jak to vypadá s tou slibovanou prací v IBM. Říkali nám, že budou volat týden před nástupem a ten měl být už příští týden. Nechtěl jsem, aby na mě zapomněli . Dovolal jsem se tam hned, ale bohužel jsem té ženské nic nerozumněl. Ani na moji výzvu, aby mluvila pomaleji moc nereagovala, a mluvila pořád stejně. Ještě jsem tedy zkusil zavolat do agentury ADECCO, kde mi řekli, že zrovna teď žádnou práci nemají.
Už jsem začínal být zoufalý, protože mi na moje maily pořád nikdo neodpovídá, a být pořád doma je taky nuda. Rozhodl jsem se tedy, že dneska začnu shánět práci, ať je jakákoliv. Jako první krok jsem zvolil cestu do agentury Multiflex, protože jsem se po telefonu nic nedozvěděl. Práce v továrně není žádné terno, ale lepší než pořád dudat můj účet v Čechách, z něhož jsem už utratil polovinu peněz na Irsko. Udělal jsem si tedy k obídku dva chleby s paštikou, vzal jsem si mapu a abych ušetřil za autobus, vydal jsem se do Blanchardstownu pěšky. Venku bylo dneska opět nádherně. Cestou jsem se opět učil slovíčka.
Do multiflexu jsem dorazil asi za 45 minut. Zeptal jsem se tam tedy znovu, jak to vypadá s prací v IBM a paní mi řekla, že tato práce se trochu zdržela, asi o 14 dní, a že by měli začít obvolávat lidi až příští týden. Poděkoval jsem tedy za info a vydal jsem se zpět domů. Budu asi muset shánět jinou práci, protože jen tak utrácet peníze se mi už nechtělo. Rozhodl jsem se tedy, že obejdu všechny hospody v okolí domu a budu se ptát na práci.
Cestou domů, naneštěstí uprostřed křižovatky, mi začal zvonit telefon. Zvedl jsem ho tedy a ozvala se nějaká ženská z agentury Computer Futures a ptala se mě, jestli bych měl zájem o pozici Delphi developera. V hluku aut jsem jí ale většinu toho co říkala nerozumněl a tak jsem vůbec netušil, proč mi najednou řekla: "Thanks, Bye". Vrtalo mi to hlavou celou cestu. Když jsem se přiblížil k Phoenix parku, viděl jsem v dálce kouř. Pak jsem viděl, že blízko brány do parku hoří budova, jakýsi starý dům. Už měl propadlou střechu a stáli tam dva hasičské vozy. Vypadalo to, že už mají požár pod kontrolou, protože hasil jen jeden hasič ze žebříku a ostatních asi 7 se jich bavilo u jednoho auta.
Domů jsem došel okolo 14té hodiny a domluvil jsem Letynovi, že se potřebuji podívat na maily a taky zjistit, kdo mi to volal. Po chvilce přemlouvání Letyn uznal, že by si mohl jít udělat něco k obědu a pustil mě k počítači. V poště jsem našel mail od té ženské, co mi volala a tak jsem pochopil, že mi poslala tu nabídku, abych se na ní podíval. Volal jsem jí tedy zpět, ale byla někde pryč (asi na obědě), a tak jsem zanechal vzkaz a své číslo. Než jsem se nadál, volala mi znovu. Řekl jsem jí, že bych o to měl zájem, ale říkal jsem jí, že podobný inzerát měla firma Phorest, kde už jsem ovšem na interview byl. Ona mi pověděla, že prý to je ono a že tedy děkuje a kdyby něco bylo jiného, že mi určitě dá vědět. Zase nic, řekl jsem si.
Z toho telefonování mi ďábelsky vyhládlo a tak jsem se dal do vaření. Dneska jsem se rozhodl pro žemlovku, protože po 3 dnech šunkafleků jsem měl chuť na něco sladkého
. Vyndal jsem si tedy na stůl všechny potřebné suroviny a začal jsem s vařením. Nejdříve jsem vytřel hrnec olejem a do misky si nalil hodně mléka. Pak jsem postupně pokládal do hrnka vrstvy chleba, namočeného v mléce, a jablek. Muselo se to také prosypávat skořicí a cukrem. Když jsem udělal čtyři vrstvy, šoupnul jsem to zapéct do trouby a šel se učit zase na chvíli gramatiku. Asi za půl hodiny jsem koukal, že chleba na vršku zhnědl a tak jsem to vyndal a nabral si porci na talíř. Bohužel jsem zjistil, že to chutná jako chleba namočený v mléce a s jablky. Chtělo to ještě chvíli dopéct a také přicukrovat . Dal jsem to tedy znovu do trouby a nechal jsem to tam další asi třičtvrtě hodiny. Teprve pak byla žemlovka perfektní.
Po jídle jsem se asi ve 4 hodiny vydal na nákup do Sparu (byl jsem na řadě s chlebem) a cestou jsem se zastavil ve dvou hospodách zeptat se na práci. Nejdříve jsem byl v hospodě tady na rohu, kde jsme jednou byli s holkama. Tam jsem se ptal jedné servírky a ona mi podala papír, který mám vyplnit. Osobní údaje byly bez problémů, ale pak přišlo velké místo pro předchozí zkušenosti. Protože psát tam programování ve všem možném mi přišlo blbé
, napsal jsem tam velké NONE (žádné . Pak jsem zavolal tu paní a řekl jsem, že jsem hotov. Ona si prohlédla ten papír a řekla, že to dá manažerovi. Ještě jsem jí chvíli vysvětloval, že hledám nějakou dočasnou nekvalifikovanou práci, něco jako uklízeče a ona se mě zeptala, jestli jsem náhodou z Polska . Asi tam už několik takových lidí bylo. Řekl jsem, že jsem z Čech a šel jsem pryč. Třeba mi zavolají, říkal jsem si. Pak jsem se vydal ke Sparu a tam jsem se stavil v hospodě, která je hned vedle.
Tam už jsem byl minulý týden, ale nikoho jsem tam neviděl, tak mi to sebralo odvahu. Ale teď jsem neustoupil
. Vyhledal jsem chlápka za barem a ptal se ho na práci. Ten mě poslal do druhé místnosti, kde byla místnost na sezení a kde byl jiný starší chlápek s knírem. Ptal jsem se tedy jeho. On se na mě tak podíval a ptal se, jestli mám nějaké zkušenosti. Řekl jsem že ne, ale že hledám spíš nějakou nekvalifikovanou práci, něco jako uklízeče. Na to se mě zeptal, jestli bych zvládl roznášet nápoje lidem. Bohužel děsně mumlal a já jsem mu moc nerozumněl. Znovu jsem zopakoval, že bych raději uklízeče a on se mě znovu zeptal, jestli bych zvládl roznášet pití. Podruhé jsem mu už rozumněl a tak jsem říkal, že bych to asi zvládl, ale nikdy jsem to nedělal. Říkal, že je to jednoduché, jen vezmu pití a dám ho lidem. Teprve pak mi došlo, že mě asi chce zaměstnat jako číšníka a tak jsem řekl, že to určitě zvládnu. Pak mi ten chlápek řekl, ať tedy přijdu zítra ve 4 odpoledne, bohužel jsem mu zase nerozumněl proč, ale bylo jasné že buď na pohovor, nebo rovnou pracovat. Byl jsem šťastný jako blecha. Moje první práce v Irsku, budou první Irské peníze a konečně to tu přestane být tak drahé .
Po této radostné zprávě jsem šel konečně do Sparu, kde jsem koupil obvyklé dva chleby. Když jsem šel okolo regálu s pivem, řekl jsem, že bychom to mohli zapít a vzal jsem tedy pro sebe a pro Ondru piva. Letynovi jsem záměrně nekoupil, protože posledně ho tu sušil v lednici měsíc. Stává se z něj skoro abstinent, doma pivo skoro nepije a na hospodu nemá prachy
.
Když jsem přišel domů, sdělil jsem tuto novinu Letynovi a pak také Emilii. Letyn říkal, že prý se přijde podívat, jak mi to jde a já jsem začal plánovat svou kariéru jako číšník
.
S Emilií jsme pak začali sledovat naši obvyklou sadu pořadů, Přátelé, Smallville, Stargate a Simpsoni. Letyn zatím pořád programoval, dokonce už přes čas. Asi v 18 hodin teprve uznal, že už by to mohlo stačit a uvolnil počítač pro ostatní. Hned jsem ho zabral a kontroloval jsem maily. Psala mi Simona, že se jí po nás všech velice stýská a že na aikido zítra nepřijde. Slibotechna
. Prý se ale mám stavit na návštěvu u ní doma (mám to od doja kousek) buď před aikidem, nebo po něm, aby věděla, co je nového. Napsal jsem jí tedy, že pokud nebudu muset zítra pracovat a půjdu na aikido, že se určitě zastavím.
Pak jsem provedl svoji obvyklou kontrolu inzerátů a napsal jsem několik mailíků. Protože přišla Laurence a já ji už dlouho neviděl, šel jsem s ní pokecat do kuchyně, kde si dělala večeři. Říkal jsem jí o shánění práce a taky jak jsem vařil žemlovku. Chtěla kus ochutnat, tak jsem dal ohřát zbytek žemlovky a kus jsem jí dal na talíř. Laurence mi to pochválila, že prý je to bašta (a Letyn to nechtěl, mlsoun jeden
).
Když přišel Ondra, také jsem mu pověděl zážitky a pak jsem mu ukázal pivko. On si tedy udělal večeři a po ní jsme dali pivko a kecali jsme v kuchyni. Letyn mezitím trochu nečekaně
obsadil počítač a chatoval. Když nám došlo pivko, přivalili jsme se do obýváku, protože Ondra říkal, že chce pokecat s Emilií. Nakonec jsme asi do 12ti koukali na film v telce a pak jsme šli spát.
Fotky z vaření
Předchozí: Botanická zahrada
Následující: Setkání se Simonou