Včerejší noční psaní deníčku bylo znát a tak jsem se probudil až v půl jedné odpoledne. Letyn už dávno programoval na počítači do práce. Já jsem se jen jemně nasnídal, protože jsem si chtěl dát za chvíli oběd a vrhl jsem se zase do studia gramatiky. Asi ve dvě hodiny jsem si udělal k obědu omeletku, přesně podle receptu od sestřičky, a byla to opět super bašta.
Jen co jsem dojedl, volali mi z banky kvůli internetovému bankovnictví. Chtěl jsem ho totiž zařídit, ale mě ani Ondrovi nikdo před 14 dny nezavolal. Mě jen přišel předevčírem dopis, že se jim nepodařilo mě kontaktovat a že mám vyplnit přiložený formulář a poslat ho na pobočku, kde jsem si zakládal účet. Objednal jsem si proto znovu volání a registraci, stejně jako Ondra. No a bylo to tu.
Řekl jsem jim tedy, že bych si chtěl zařídit přístup k účtu přes Internet, ale ta ženská, co mi volala, říkala, že prý mi chybějí nějaké informace a že mám kontaktovat svou pobočku a doplnit je. Které, to neřekla. Poprosil jsem tedy Letyna, aby mi našel na Internetu číslo a zavolal jsem na pobočku. Tam si mě chvíli přehazovali, až jsem se dostal k nějakému chlápkovi a říkal jsem mu, že jsem volal na internetové bankovnictví, a že mi říkali, že jim chybějí nějaké informace. On mi ale odvětil, že jim tam rozhodně nic nechybí a jestli chci něco změnit, musím vědět co. To mě zaskočilo. Zavolal jsem tedy znovu na internetové bankovnictví a ozval se mi nějaký chlápek. Vysvětlil jsem mu celý problém a on se mě ptal na číslo účtu, číslo pobočky, adresu a datum narození. Tam mi sdělil, že datum narození nesedí a že si ho mám nechat změnit na pobočce.
Kontaktoval jsem tedy znovu pobočku s tím, že chci změnit datum narození a kupodivu mi to pohodlně provedli po telefonu. Ještě jsem se zeptal, co jsem tam měl napsáno a prý to bylo 14. místo 19.. Zkusil jsem si pak vedle na papír, že se to opravdu dá poplést . Myslel jsem si, že tím celé mé trápení skončilo. Chyba.
Volal jsem znovu na internetové bankovnictví a zase se mi ozval úplně jiný chlápek. Znovu jsem mu vysvětlil celý problém a čekal jsem, že se mě zase bude na všechno vyptávat. Tento chlápek se dostal ale jen k adrese a potom mi sdělil, že prý mi chybí zadané telefonní číslo domů a že bez toho nemůže internetové bankovnictví zavést. Marně jsem mu vysvětloval, že telefon domů nemám a že mám jen mobil. Byl neústupný. Jen mi poradil, ať kontaktuji svou pobočku .
Znovu jsem tedy volal na pobočku a chtěl jsem změnit telefonní číslo domů (spíše zadat). Tam mi ale řekli, že toto po telefonu provést nelze a že musím přijít na pobočku osobně. To už mě vážně dostalo. Šel jsem se na to zeptat Letyna a on říkal, že nejspíše svůj mobil napsal do kolonky telefon domů, a proto už má bankovnictví 14 dní zřízené. Říkal jsem si, že Ondru toto asi nepotěší, protože má pravděpodobně stejný problém .
Protože už bylo po 16té hodině, šel jsem koukat na telku na obvyklou sadu seriálů. Letyn ukončil svou práci něco po 17té hodině s tím, že skoro celý den prokecal po ICQ s někým z práce. Zařizoval si totiž počítač a pořád opravoval nějaké drobnosti. Stáhl jsem si tedy mailíky, bylo jich mraky, ale kupodivu žádné s nabídkou práce . Jen mi psala Jana z angličtiny, že je ve Venezuele na dovolené a ještě nám poslala odkaz na nějaké stránky. Koukali jsme na ně s Letynem a hned bychom tam taky jeli. Karibik, jéje. Lepší než ta zima tady .
V 18 hodin k našemu překvapení přišel Ondra a že se jde jen najíst a musí jít na firemní chlastačku. Chvíli jsme povídali v obýváku, Ondra si šel pak vařit a já už jsem se šel také připravovat, protože jsem měl být v 8 hodin v práci. Vzal jsem si slušné věci, košili a kravatu a dokonce jsem se i oholil. Pak jsem si ještě udělal chleba s paštikou, jeden jsem snědl hned, druhý jsem si vzal s sebou, abych neumřel hlady . Ondra říkal, že půjde se mnou, protože jemu to začínalo o půl deváté kdesi v centru. Letyn se přidal, protože musel do Sparu pro chleba.

Chvilku před osmou jsme tedy vyrazili. Ondra od nás utekl hned, protože mu jel autobus. Letyn mi ještě vyfotil hospodu, ve které pracuji a šel vedle do Sparu. Já jsem šel do své první práce v Irsku. Trošku jsem byl nervózní, protože jsem nevěděl, co mě čeká.

Uvnitř hospody byly dvě místnosti, bar, menší místnost s několika stoly, a lokál, větší místnost se stoly a pohodlnými křesílky. Zajímavé je, že bar je v obou místnostech . Protože v místnosti zvané lokál nikdo nebyl, přešel jsem do druhé místnosti, kde jsem za barem viděl Morrise. Řekl jsem mu tedy, že jsem tady a ptal jsem se, co mám tedy dělat. Musel jsem chvíli počkat, než Morris obslouží lidi na baru. Pak mě odvedl dozadu, kde jsem si nechal bundu a batůžek, a řekl mi, že mám chodit po obou místnostech, odnášet ze stolů prázdné sklenice a udržovat stoly čisté. Když mi někdo řekne, co chce objednat, mám to přijít říct na bar, on to natočí, já to donesu ke stolu a vyinkasuji peníze, které pak předám zase Morrisovi. Znělo to jednoduše.
Tak jsem tam tak odnášel sklenice, Morris mi ještě ukázal kam je mám dávat a jak se zapíná myčka. Tak jsem tam pobíhal i za barem. Po chvíli mi ale řekl, ať ty sklenice dávám jen na bar a zůstávám mimo, protože tu bude brzo pěkný šrumec a za barem bych se pletl. Zůstal jsem tedy jen v sálech. Když jsem bral jednomu staršímu pánovi sklenici, zeptal jsem se ho, jestli chce další. On se na mě zhusta obořil, že kdyby chtěl, tak že si řekne. Asi to znamenalo, že se nemám vnucovat, říkal jsem si, vzal jsem sklenici a šel jsem pryč . Sklenice jsem sbíral asi 20 minut, občas mi Morris něco dal, ať to zanesu k nějakému stolu a vezmu peníze. Pak to přišlo.
První člověk na mě zamával, že si chce objednat. Šel jsem tedy ke stolu, poslechl si objednávku a kupodivu jsem i rozumněl, co chtěli. Byla to pinta Guinnesse a vodka s ledem. Pro jistotu jsem jim to ještě zopakoval a šel jsem to říci na bar. To už tam byl s Morrisem další chlápek a tak jsem mu řekl objednávku. On to připravil a dal mi to a chtěl po mě hned peníze. Koukal jsem na něj a nechápal jsem. Pak se mě zeptal, jestli jsem už dostal €20. Řekl jsem, že ne. On mi dal tedy dvacetieurovku a vysvětlil mi celý postup. Převezmu od zákazníků objednávku, řeknu to na baru, oni to připraví, dají mi to a já jim za to zaplatím svojí dvackou. Oni mi přesně vrátí a to tak, abych měl zpět na všechny možné bankovky až do €20. Já pak donesu nápoje zpět zákazníkům a skasíruji je. Oni mi to buď dají přesně, nebo mi dají nějakou bankovku a já bych měl mít vždy přesně nazpět. Až mi skončí směna, budu vracet €20 do pokladny, co mi zbyde, je moje. Docela promyšlený systém .
Okolo půl deváté se přivalili další lidé na obsluhování. Do baru jeden číňan a do lokálu číňanka a jiný číňan. Číňan z baru se na mě obořil, že tam má být jen on a protože jsem na něj tak divně koukal, vedl mě do lokálu, kde byl rozpis služeb. Tam mi ukázal, že jsem napsaný v lokále a že tedy do baru nemám chodit. Zrovna šel ale okolo Morris a tak ho uzemnil, že jsem tu nový a že to on mi říkal, že mám běhat všude. Číňan byl trošku naprdlý a odešel zpět do baru, ale zavřel za sebou spojovací dveře. Asi abych tam nechodil.
Zůstal jsem tedy v lokále. Už tam taky bylo dost lidí. Ptal jsem se ještě té čínské holčiny - jmenovala se Sandy - jestli tu mají nějaké rozdělení prostoru, abych jim nelezl do jejich, ale nerozumněla mi. Asi anglicky moc dobře neumí. Pak jsem to zkoušel u toho druhého číňana Henryho, který byl stejně starý jako já, ale tam jsem neuspěl, protože ten tu byl také první den. Říkal ale, že asi nic takového tu není. A tak jsem tam tak pobíhal po lokále, sbíral sklenice, občas si i někdo něco objednal. Ti lidé tam byli suproví, hned poznali, že jim nerozumím a tak mi to opakovali, ptali se mě také odkud jsem, jak se jmenuji, představovali se mi (to jsem samozřejmě hned zapomněl ) a také mi dávali spropitné. Byli tam většinou starší lidé a měli se mnou trpělivost.
Jednou tam přišli takové dvě ženské a něco na mě mumlali. Bohužel jsem jména těch nápojů neznal a tak jsem jim ani nerozumněl. Když mi to říkali už asi popáté, zakřičeli to raději na bar. Tam mi to teprve Luisa (dcera majitele, která tam dělá za barem) vysvětlila a ukázala mi, co to bylo. Takhle jsem se postupně učil celý večer jména nápojů a piv.
Tyto dvě ženy si pak také celý večer objednávali u mě, protože už jsem příště profícky přišel a ptal se jich, jestli chtějí to samé , za chvíli jim přišlo dalších asi 5 lidí, takže už jsem měl dobrou klientelu . Také tam byly dvě skupinky mladých lidí. Jedni, bylo jich asi 7, byli docela správní. Měli se mnou trpělivost a dokonce mi i vysvětlovali, co to vlastně chtějí. Taky mi nechávali největší dýžka . Druhá skupinka byli čtyři kluci, kteří se přivalili už značně opilí a pořád si poroučeli piva, ani je nedopíjeli. Bylo mi to jedno, tak jsem jim je nosil a odnášel nedopité. Jednou jsem tam takhle přivalil, chvíli po tom, co jsem jim donesl další rundu a oni na mě spustili strašně rychle. Rozumněl jsem jen občas a to že povídali něco o tom, jestli tu máme také žabí stehýnka a že by je chtěli donést v batohu. Nechápavě jsem na ně civěl a oni pořád něco plácali. Pak jsem zakroutil hlavou a zeptal jsem se jich, jestli chtějí něco k pití. Řekli, že ne a tak jsem odešel. Po chvíli, když jsem se podíval směrem k nim, viděl jsem Henryho, jak tam u nich stojí a stejně nechápavě na ně kouká . Chudák, taky naletěl, říkal jsem si. A hned jsem si vzpomněl, jak jsme jednou byli na Smíchově na bowlingu a pak nahoře v restauraci a pořád jsme si dělali s chlápka co tam roznášel pití srandu, že chcem objednat jen samotné hranolky. On nám pořád říkal, že si máme jít do KFC a my ho pořád zkoušeli, jestli když si objednáme jedno maso, jestli nám k tomu donese osmery hranolky. Kdo tam byl, ví, že to byla sranda . Teď jsem to měl zpět, ale také jsem se tomu smál.
Jinak moje práce probíhala tak, že ze začátku bylo co dělat, ale asi v půl desáté už lidé přestali přicházet a nebylo co dělat. Tak jsem tam jen tak postával a říkal jsem si, že bude asi dlouhá noc. Byla to děsná nuda. Obsazeno bylo asi 9 stolů a byli jsme tam 3 na obsluhu. Naštěstí Sandy nebylo dobře, takže se někdy po 9té hodině sbalila a šla domů. Zůstali jsme tam s Henrym sami. Takže jsme občas kecali anglicky, on prý studuje jazykovku a tuhle práci sehnal v pondělí stejným způsobem jako já, aby si přivydělal. Bydlí prý také kousek od hospody, takže to nemá daleko. Tak jsme se alespoň zabavili takhle. Občas jsme vždycky obešli lokál, jinak jsme postávali u baru a kecali. Pak také přišel Morris a tak tam s námi kecal a říkal, že dneska je návštěvnost neočekávaně slabá. Ale že zítra tu bude narváno, protože je objednaná hudba a lidé si tu budou moci zpívat. Prý tu ale bude děsný kravál, takže bude blbě slyšet objednávky.
Asi v půl jedné v noci nám Luisa přišla říct, že máme obejít všechny stoly a přijmout poslední objednávky, pokud někdo bude něco chtít, protože se bude za hodinu zavírat. Já jsem jí rozumněl hned, Henrymu to tam vysvětlovala asi 5 minut a já jsem zatím stihl oběhnout všechny stoly. U posledního mě začali vyslýchat nějaké 3 ženské, jak se jmenuji, odkud jsem, co tu dělám atd. Bylo to nadlouho, ale pokecal jsem si.
Protože jsme pak s Henrym už neměli co dělat, sedli jsme si na židle u baru a povídali. Po chvíli se na mě otočila jedna ženská, co seděla u baru, a začala se mě vyptávat na všechno možné. Mluvila ale ďábelsky rychle, tak rychle jsem snad ještě nikoho mluvit neslyšel. Tak se mi představila a postupně mi představila i všechny lidi na baru. Bylo jich asi 6. Stejně jsem si žádné jméno nezapamatoval. Takhle jsem s nima povídal asi čtvrt hodiny.
Pak mě odvolal chlápek z baru, že prý mám jít s ním dozadu a dostal jsem za úkol třídit skleněné flašky. Oni mají totiž u baru jen velké plastikové kontejnery a do nich dávají prázdné lahve. Pak se vzadu musí roztřídit do různých beden a vrací se zpět do obchodů. Kdysi dávno to tak bylo i u nás. Třídění lahví mi zabralo asi 20 minut, pak jsem odvezl kontejnery na místo. Henry zatím utíral stoly v lokále a uklízel tam. Šel jsem mu pak pomoci.
Když jsme měli lokál uklizený, Luisa od nás vzala zpět půjčených 20 euro a řekla nám, že jestli chceme vyměnit dýžka na papírovky, máme si to spočítat. Sedli jsme si tedy s Henrym ke stolu, vysypali jsme kapsy a začali přepočítávat naše hromádky. Já jsem napočítal ty nejdrobnější mince do 10 euro a ve dvou hrstích jsem to přinesl Luise, která mi za to dala papírovku. Celkově jsem na dýžkách vydělal za večer €13,70, což je myslím si docela dobré napoprvé a na to, že tam bylo jen pár lidí.
Potom jsme ještě chvíli seděli u baru a povídali jsme s Jimem, co vlastní tuhle hospodu. Já jsem se s ním bavil již dřív, takže teď vyslýchal Henryho. Dělal různé vtípky, ale Henry mu moc nerozumněl. Pak se ho ptal, kolik platí za jazykovku a že za ty samý prachy mu bude dávat odpolední soukromé lekce taky. Říkal, ať přivede kamarády z Číny a že je bude učit, protože anglicky prý umí dobře. Henry nechápal, já jsem se smál. Pak nám napsal odchod a řekl, že už můžeme jít domů.
To už byly skoro 2 hodiny v noci. S Henrym jsem se rozloučil na křižovatce a vydal jsem se k domovu. K mému překvapení se doma ještě svítilo. V obýváku jsem našel Letyna, který dělal ještě něco do práce. Řekl jsem mu, že je blázen, když dělá přesčas a ještě v pátek v noci a on říkal, že prý čeká na Ondru. Prý mu Ondra volal asi před půlhodinou a ptal se, jestli mě prý půjdou navštívit do hospody. Byl také značně opilý. Vzal jsem si tedy něco k jídlu, sedl jsem si také do obýváku a popisoval jsem Letynovi svoje zážitky. Ondra stále nepřicházel a já jsem říkal, že určitě zase usnul někde v autobuse a je teď kdovíkde. To jsem ještě nevěděl, že jsem měl pravdu .
Ve tři hodiny jsem se rozhodl, že jdu spát, protože musím ráno vstávat už v půl deváté a jít na aikido. Letyn ještě chvíli něco dělal na počítači a pak šel spát také. Ondry jsme se nedočkali.
Moje dojmy z nové práce byly takové smíšené, protože na angličtinu to bylo super, pokecal jsem si a tak, ale práce byla taková jednoduchá manuální a občas nebylo co dělat, takže jsem se nudil. Nevím, co si o tom mám myslet a moc se mi tam příště nechce. Docela jsem rád, že mám další směnu až v pondělí. Ale to se pak ukáže jaké to bude. Tento můj první zážitek je totiž dost ovlivněn tím, že jsem to ještě nikdy nedělal a tak jsem jen vykuleně na všechno čučel . Celkově je to ale dobrá zkušenost.

A nyní Ondrovy zážitky z chlastačky:

Před večírkem jsem byl takový celý rozpolcený, tak na půl jsem těšil (na pití zadarmo) a napůl netěšil (přeci jen popíjet s lidmi, které vůbec neznám a moc jim nerozumím, není zas takové vzrůšo). Setkání celé firmy bylo naplánované na 8:30 v centru Dublinu v nějaké hospodě. Já jsem tam dorazil přesně (jak je mým "častým" zvykem). Hospoda to byla pořádně velká a já tam hledal naši pracovní skupinku. Lidí tam bylo požehnaně, ale nikdo z naší firmy. Začal jsem pochybovat, jestli jsem ve správné hospodě ve správný čas. Ale asi po 10 min. přišel můj polský spolupracovník, se kterým jsem si dal první pivko. Asi o půl hodiny déle dorazily další posily a začalo se to pomalu rozjíždět. Irové na mě byli celkem hodní, opakovali věty, slovíčka a jen občas si dělali legraci z mého nerozumnění. K jejich nesporným kladům patří jejich štědrost. Když jsem měl tak něco málo přes půlku piva, hned se objevil někdo, že mi koupí další. Když jsem odporoval, že zatím nechci, tak říkali, že se neptali, jestli chci, ale co to mám za pivo, aby mi ho mohli koupit. Moc pěkná vlastnost. Občas jsem jim to musel oplatit. Do této doby nepřišel nejvyšší šéfik, takže jsme si to museli platit ze své kapsy.
Po 4 pivech jsem se cítil celkem příjemně, začínal jsem jim rozumět lépe a lépe, a řekl bych, že jsem začal i mluvit plynule (ale možná to je jen můj subjektivní pocit).
Když dorazil nejvyšší šéfik, začal platit rundy on. Po chvíli jsme opustili tuto hospodu a šli do další. Během přesunu nás opustil můj šéf Ed. Musím podotknout, že Edík je v pití celkem srabík. Do hospody dorazil autem a vypil jenom jedno pivo. Taky mě naštval, že odmítl moje pozvání na panáka, vymlouval se na to auto.
Po chvíli jsme dorazili do další hospody, kde bylo nepředstavitelně plno. Byl to velký plac, který dříve sloužil jako nějaké tržiště. Byl tam hrozný hluk a na pivo se tam čekali dlouhé fronty. Mě osobně se tam nelíbilo a ostatním asi taky ne, protože jsme odtamtud rychle odešli do nějaké další hospody.
Tady už bylo příjemněji, byly to nějaké podzemní prostory, kde uprostřed byl velký bar a na jedné straně parket. Po obvodě bylo hodně televizí a jedno velké plátno, kde pouštěli klipy k písničkám, které právě hráli. Tam se mě podařilo pozvat na panáka nejvyššího šéfa. Byl to celkem dobrý tah, protože mi řekl, že prý mě Edík chválí. Nabídl mě finanční pomoc od firmy, pomoc při shánění ubytovaní apod. Byl hodně štědrý a vykládal mě, jak ho zajímá blaho zaměstnanců (skoro jsem mu i uvěřil). Pak řekl, že hospoda není super místo na promluvení o budoucnosti a nabídl mi, že by jsme mohli zajít příští pátek na oběd. Jsem zvědavý, kolik si toho bude pamatovat.
Tam jsem toho začal mít dost a asi po hodince jsem šel domů. To bylo něco okolo půl druhé. Vyšel jsem ven a vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Zeptal jsem se proto nějakého Ira na ulici, který se mě ujal a dovedl mě k mému nočnímu autobusu domů. Celou dobu jsem mu něco říkal, chudák neměl to se mnou vůbec lehké, já měl totiž v sobě něco okolo 6 piv (u tak vysokého počtu si už přesně nejsem jistý). Z autobusu jsem ještě zavolal Letynovi, že už jedu domů a že má být připravený, abychom mohli jít navštívit Pájika na jeho noční šichtě. Autobus čekal na odjezd hroznou dobu a já jsem v něm spokojeně usnul.
Probudil jsem se a potřeboval jsem hrozně na záchod. Byli asi 4 hodiny a autobus si to pálil po nějaké dvouproudé silnici někam do neznáma. Pak někde zastavil, několik lidí vystoupilo a já s nimi. Při mé úlevě kolem profrčel autobus z opačné strany. Tak jsem si to namířil směr světla v dáli a vydal se pěšky do míst, kde jsem si myslel, že by mohl být Dublin. Po půl hodině kolem mě provrčel další noční autobus. Celou tu dobu jsem nenarazil na zastávku, ona totiž byla asi 100m předemnou. Byla to jen jednouchá tyč, která nebyla vůbec vidět. Tam jsem začal být trochu nervózní, protože okolo nebylo vůbec nic, jen někde v dálce nějaká továrna. Tam jsem se rozhodl čekat na další noční autobus. Do té doby jezdily asi každou půl hodinu. Od té doby nepřijel žádný víc než hodinu. Okolo 5:30 mě došla trpělivost a stopnul jsem taxíka, který tam okolo náhodou projížděl. Ono to nebylo zas tak opuštěný místo, tak jednou za 5 min. tam profrčelo nějaké nákladní auto. Taxikář na mě tak divně koukal, ale ochotně mě nabral a odvez za moje poslední peníze až před domov (stálo to €12). Po chvíli jízdy jsem začal poznávat že se blížíme domů a už jsem se těšil do postele. Akorát začalo svítat, když jsem v 6 hodin uléhal do postele.
Takže teď už vím, jak se jezdí nočními autobusy. V Praze a s tramvajemi to je lepší .

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Setkání se Simonou
Následující: Loučení s Emilií