Dneska jsem chtěl jít na aikido, a proto jsem se musel přemoci a vstával jsem už v 8:30. Moc se mi nechtělo, protože jsem včera šel spát až ve 3, ale stejně jsem vstal. Při tom jsem probudil nechtěně kluky (kupodivu už byl Ondra doma ) a tak jsme na pokoji asi 45 minut kecali, kdy nám Ondra sděloval žážitky z včerejší chlastačky a cesty domů a já jsem mu říkal o mé práci. Při tom povídání jsem si balil kimono a připravoval jsem se na celodenní výlet do města. Odpoledne jsme totiž měli dohodnutou hromadnou hospodu v centru ještě se Simonou a Emilií, protože Emilie nám má zítra ráno v 5 hodin odjet zpět do Francie .
Po deváté hodině jsem už přestal kecat, protože jsem se musel jít nasnídat a už byl nejvyšší čas vyrazit. Navíc Ondra chtěl spát a nedal se ukecat, aby vstával. Nakonec prý spal až do půl druhé . Když jsem snídal, přišla dolů také Laurence. Podivil jsem se, co tu ještě dělá, že přece plánovala jet na víkend do domů do Francie. Ona mi říkala, že prý ji letadlo letí až v poledne a že tam letí jen na jeden den. Během našeho hovoru přišel dolů Letyn, že už nemůže spát, když jsem ho probudil. Protože už jsem dojedl, popřál jsem Laurence pěknou cestu a odešel jsem na autobus.
Když jsem dojel do města, šel jsem do svého nově objeveného call-shopu zavolat domů své zážitky z prvního dne v práci. Vydržel jsem zase kecat skoro 43 minut. To jsem ale ukecanej . Kecal bych ještě dál, jenže už jsem opravdu musel na aikido. Taky jsem pak musel zvolit svižnější tempo, abych zase nepřišel pozdě. Cestou jsem ještě zavolal Simoně a potvrdil jí sraz v 16 hodin na O'Connell street u kovového sloupu.
Na aikido jsem dorazil včas. Lorcan už tam byl. Ve čtvrtek říkal, že prý bude dneska speciální trénink a nic nechtěl prozradit. Obvykle se v sobotu cvičí se zbraněmi hodinu a půl a pak je ještě hodinu aikido. Na zbraních jsem tu ještě nebyl a tak se mě Lorcan ptal, jestli umím zacházet s bokkenem (dřevěný meč). Odvětil jsem mu, že už jsem to párkrát v ruce měl a jestli mi nějaký půjčí, že nemám svůj. Hned jsem dostal nádherný lehký bokken. Na trénink nás přišlo celkem 5 i s Lorcanem. Roztáhli jsme tedy půlku žíněnek a Lorcan říkal, že budeme sekat. Asi suburi pro zahřátí, říkal jsem si. Lorcan zapálil svíčku a nějaké vonné tyčinky. Pak nám řekl, aŤ se rozcvičíme, hlavně ramena. Pořád jsem netušil, co přijde. Postavili jsme se do kruhu a začali jsme sekat bokkenem s tenouči a kyai. Pro neznalé aikida vysvětlím. Meč se drží oběma rukama, zvedá se nad hlavu a seká se tak, abychom člověka rozpůlili od hlavy až k pasu. Při seku se ruce stáčejí, jako kdybyste chtěli přidat plyn na motorce oběma rukama. Je to kvůli pevnějšímu držení meče (to je to tenouči). Zároveň se u toho taky křičí (to je to kyai).
Tak jsme si tak sekali a docela to šlo. Pak už mi to ale začalo připadat dlouhé a divil jsem se, že nikdo nepřestává. Lorcan mě ještě před začátkem upozornil, že když budu chtít, mohu kdykoliv přestat. Moje nejhorší obavy se naplnili. Přišel jsem na Misogi!! Misogi je japonská forma očisty, v Čechách se praktikuje pravidelně poslední trénink v kalendářním roce a to tak, že se hodinu seká mečem výše popsaným způsobem a pak se jde na pivko. Vypít pivko není potom sranda, protože člověk nemůže zvedat ruce a navíc má dlaně docela zničené - samý mozol. Nikdy jsem v Čechách na Misogi nebyl, protože jednak zbraně moc nemusím, jednak sekat do vzduchu mi přijde jako nesmysl a navíc si dobrovolně zlikvidovat dlaně a ruce vůbec tak, že nebudou 2 dny nebo ještě více k použití mi přijde jako nesmysl (omlouvám se všem aikidistům, ale tohle je můj osobní názor a doufám, že jsem široce nepobouřil ). Vím, že tradice je tradice, ale naučil jsem se ze všeho si vybírat to nejlepší a tato část k tomu bohužel nepatří.
Když mi tato smutná pravda po asi 15 minutách došla, přemýšlel jsem co dělat. Ramena mě kupodivu nebolela, což mě potěšilo (možná jsem vycvičen ze svého bokkenu, který je asi 3x těžší než ten, který jsem měl dneska ), ale začínal jsem cítit, že se mi na dlaních dělají mozoly. Také jsem začínal cítit předloktí, asi z tenouči. Oleg, jeden architekt z Ruska, který sekal proti mě, už ani meč nezvedal nad hlavu, jen s ním tak podivně mával před obličejem. Ostatní dva na tom nebyli o mnoho lépe. Skoro bych si ještě troufnul říci, že jsem tam byl po Lorcanovi nejlepší. Protože toto sekání a křičení byla automatická činnost, mohl jsem v duchu přemýšlet co dál. Chtěl jsem to vzdát, jenže to by tam pravděpodobně sekal Lorcan brzy sám, mohl jsem to vydržet a zažít alespoň jednou Misogi. Také jsem se strašně potil, jako obvykle a nemohl jsem se ani otřít. Navíc jsem měl žízeň. A hlavně mi to přišlo jako děsná pitomost. Toto vše se mi honilo v hlavě. Po asi 10 minutách váhání (čas je relativní, protože jsem neměl hodinky), jsem se rozhodl, že zůstanu a že vydržím. Po dalších asi 10 minutách jsem toho litoval, protože ruce začínaly bolet čím dál víc a tušil jsem, že dlaně budou pěkně zničené. Ještě, že do práce jdu až v pondělí, to se snad trošku zahojí. Čím déle jsem sekal, tím více jsem litoval svého prvotního rozhodnutí, ale nevzdal jsem to. Pak už jsem jen myslel na to, kdy už bude konec a pod heslem "Český aikidista z Irského doja neodejde" jsem sekal dál .
Pak přišel ten dlouho očekávaný konec. Zpomalilo se, pak následovalo pět dlouhých seků s krokem z pravé nohy, což mi dělalo docela problémy, protože jsem nemohl zvednout meč nad hlavu, a byl konec. Lorcan řekl, že se máme napít a tak jsem si z tašky vyndal flašku s pitím, ale problém byl, že jsem se napít nemohl. Zvednout ruku až k puse byl docela problém a hlavně se mě ty ruce hodně klepaly. Připadal jsem si jak před 2mi měsíci na horách, když jsem havaroval na lyžích a zranil si rameno tak, že jsem nemohl jednu ruku téměř používat a musel jsem si ji zvedat pomocí druhé . Nakonec jsem to s flaškou vyřešil tak, že jsem si ji dal na židli a sám jsem se k ní sehnul.
Když jsem si prohlédl své ruce, vypadaly hrozně. Měl jsem na jedné ruce 4 a na druhé 3 mozoly, ale pěkně velké. Největší byl velký asi jako nehet na palci u ruky a asi půl centimetru vysoký. Naštěstí mi žádný nepraskl, takže to nebolelo. V duchu jsem si řekl, že to by stačilo a na žádné Misogi už příště nepůjdu.

Během našeho Misogi přišli další dva lidé, kteří ale čekali ve vedlejší místnosti a přidali se k nám teprve teď. To nám Lorcan rozdal papíry s nějakými jedno slabičnými splácaninami a řekl, že budeme zpívat. Také mi říkal, že jestli nechci, že se nemusím zúčastňovat. Ale zůstal jsem, to mě zajímalo. Sedli jsme si do sejzy a začali jsme brumlat ty jednoslabičná a občas dvojslabičná slova. Celkově to znělo jako z filmů, když tam mumlají nějací budhističtí mniši. Protože zpívám rád, snažil jsem se přijít na melodii, jakou se ta slova zpívají, ale pořád se mi to nedařilo. Pak mi došlo, že se všechna slova říkají stejně rychle a když je nějaké dvojslabičné, řekne se prostě rychleji, aby se tam člověk vešel. Jinak to zní jako monotónní povídání. Znělo to ale opravdu úžasně a byl jsem rád, že jsem to zkusil. Zase jsem o něco chytřejší .
Když jsme dozpívali, pěkně mě bolely nohy, protože jsem si přisedl kalhoty od kimona v podkolení a odkrvila se mi chodidla. Byl jsem proto rád, že si můžu přesednout a vstát. Pak jsme roznesli zbytek žíněnek a mělo začít normální aikido. Ze začátku normálního tréninku měl ještě Lorcan proslov o aikidu a taky o tom, že toto Misogi bylo ku příležitosti výročí smrti Ó senseje, zakladatele aikida, které bylo tento týden. Jinak jsem Lorcanovi moc nerozumněl, protože mluvil děsně rychle.
Potom jsme začali cvičit techniky z úchopu. Problém byl, že jsem nemohl nikoho pořádně chytit kvůli mozolům, které bolely. Vydržel jsem to asi 3 techniky a pak jsem se rozhodl resignovat s tím, že si nenechám přeci prasknout mozoly a zničit si tak ruce. Šel jsem to říci Lorcanovi s tím, že nemohu dále pokračovat v tréninku, ale že se budu dívat. On se mi podíval na ruce, zhrozil se, co tam mám za boule a řekl, že kdybych chtěl, že tam mají náplasti. To se zdálo jako dobrý nápad a tak jsem poprosil jednoho kluka, aby mi je šel ukázat. Přelepil jsem si dva mozoly, které nejvíc bolely když jsem někoho chytil (každý na jedné ruce) a ten kluk si zrovna také přelepil svoje. Měl už ale některé prasklé a říkal, že to děsně pálí.
Po ošetření jsem se vrátil ke cvičení. Už se mi cvičilo dobře, protože mozoly nebolely a tak jsem tam zase s nimi zametal. Bylo to samé kokyunage, takže důvěrně známé techniky. Po skončení jsem v šatně povídal s ostatními a ptal jsem se, jestli půjdou do hospody. K mému překvapení řekli, že ne a že do hospody chodí jen ve všední den. To mě trošku zaskočilo, protože jsem počítal s hospodou a kvůli tomu jsme měli sraz s ostatními spolubydlícími až v 16 hod. Teď bylo 14 a já měl kupu času.
Kousek cesty se mnou šel Oleg a říkal, že má notebook a potřeboval by ho přeinstalovat a říkal mi, že kdybych měl zájem, ať si řeknu cenu a že mi to zaplatí. Říkal jsem mu, ať mi dá číslo na mobil, že nevím, jak budu mít příští týden služby v práci, ale že mu dám v úterý vědět.
S tím jsme se rozloučili a já jsem vyrazil do čtvrti Temple bar, kde mi doporučovali nějakou super levnou hospodu. Bohužel jsem cestou zapomněl její jméno, takže jsem tam jen tak bloudil a pojídal 2 chleby, které jsem měl k obědu. Nakonec jsem skončil na takovém náměstíčku, kde byl chlápek s kytarou a povídal tam něco zábavného. Byla tam okolo něj hromada lidí, úplně zablokovali průchod náměstím, a děsně se mu smáli. Šel jsem si to taky poslechnout, ale téměř jsem mu nerozumněl a navíc asi po 2 minutách skončil. Vydal jsem se tedy přes most do severní části centra s tím, že bych mohl ochutnat Fish 'n' chips, obvyklou pochoutku v těchto končinách.
Přibližně jsem tušil, že jsem to někde viděl prodávat, ale přesně jsem to nalezl až po téměř půlhodině hledání. Zvenku to vypadalo jako jakási jídelna a tak jsem se podíval na ceny. Obrovskou ceduli Fish 'n' chips a pod ní měli large chips za €2,50. Měl jsem pořád trošku hlad a tak jsem říkal, že za €2,50 to nebude velké a že bych to mohl ochutnat. Zašel jsem tedy k pokladně a objednal si toto jídlo. Namarkovala mi €7,50 a donesla mi porci jak pro slona. Bylo to prostě filé s hranosky. Nic speciálního. Tak jsem se posadil k jednomu stolu, co byly podél stěn, na velkou barovou stoličku a pustil jsem se do jídla.
Když jsem byl v půlce, začal jsem pociťovat, že už nemůžu. Ale pod heslem "Ukaž, že jsi jedlík, vraž tam ještě knedlík" jsem jedl dál. Když už to stálo tolik peněz, přece to tu nenechám. A přece jsem nechal. Neměl jsem už sil to dojíst celé . Protože jsem měl ještě žízeň, stavil jsem se v blízkém Sparu a koupil jsem si tam za €1,35 kolu. Pak jsem šel na nábřeží na lavičky odpočívat.
Bohužel mi na lavičkách byla zima a chtělo se mi spát. Měl jsem ještě skoro 45 minut času a tak jsem tam chvíli klimbal. Pak jsem si řekl, že se půjdu někam projít, abych neusnul. Zamířil jsem tedy na zmiňované náměstí s tím, že tam třeba bude ještě ten chlápek, co vyprávěl vtípky. A byl tam. Tak jsem se prodral o něco blíž, abych ho dobře slyšel a tak jsem občas i nějakým vtipům rozumněl. Byla to docela sranda. Dělal vtípky na všechno, hlavně na lidi, kteří se odvážili prodrat se davem a projít skrz náměstí.
Protože se již blížila 16tá hodina, musel jsem se vydat na O'Connell street. Když jsem se blížil, viděl jsem již z dálky Emilii, jak tam čeká. Měla totiž již ve 12 hodin sraz s Tamarou a tak byla také ve městě. Ptal jsem se jí, jak se má Tamara a taky jsem jí vyprávěl, jak bylo včera v práci, jak se měl Ondra na večírku a jak se dostával domů a také jsem jí ukazoval své nádherné ručičky .
Asi o 10 minut později se dovalili dva šmoulové, Ondra a Letyn. Už nám zbývala jen Simona a byli bychom kompletní. Zavolal jsem jí tedy a ona říkala, že stojí u sochy Daniela O'Connella na kraji náměstí. Vydali jsme se tedy tím směrem. Tam jsme opravdu nalezli Simonu a její italskou spolubydlící (kterou jsem už znal). Emilie říkala, že prý zná nějakou hospodu a tak nás vedla tím směrem. Tři baby šli vpředu a debatili, my jsme šli vzadu a já jsem klukům anglicky popisoval aikido.
V průběhu cesty se k nám připojila Simona a tak jsem se jí ptal, jestli přijde na aikido a ukázal jsem jí své ruce. Odvětila, že nikdy a jestli jsem prý blázen. Říkal jsem, že ne, že kdybych to věděl, že by mě tam taky nikdo nedostal ani párem volů. To už jsme dorazili do hospody. Celou jsme ji prošli a vylezli jsme na dvůr, kde byly jako stoly sudy a sedělo se na vysokých barových židličkách. Bylo to takové stylové.

Pak se rozvinula živá debata, hlavně se mi všichni smáli, jak se nemůžu napít. Děsně se mi klepala ruka s pivem . Simona nám říkala, že dostala práci v EBay v Blanchardstownu a že se tedy bude znovu stěhovat. Simona se pak ptala Emilie, co se stalo mezi ní a Laurence, že prý slyšela, že se pohádali. Na to jsme byli také zvědaví. Emilii to nějak rozčílilo, to jsem u ní ještě neviděl, až zatínala pěsti a tak nám vykládala, že jí Laurence osočovala, že to, že se onehdá nesetkali s Tamarou je její chyba a přitom ona pořád chodila a hledala Laurence. Tak jsme si to vyslechli a večer, když jsme to s klukama probírali, jsme usoudili, že je Emilie asi nějaká rychlo nasírací a řekli jsme si, že se na to ještě musíme zeptat Laurence.
Emilie po nás všech chtěla, abychom jí napsali na tácek s pivem nějaký vzkaz. První psala Simona a my jsme zatím vymýšleli, co jí napíšeme. Mě napadla nádherná věta, ale psaní se za nás ujal Ondra, protože já jsem nemohl psát a začal to zase smolit po svém. Nic na mě nedal. Vždycky začal nějaké slovo a pak vymýšlel další. Navíc to psal česky. Nakonec z toho vznikla splácanina, která v češtině ani nedává smysl a Ondra si to obhajoval, že prý stejně ví Emilie houby, co to tam napsal. Tak já jsem jí to ústně přeložil tak, jak jsem to měl vymyšlené původně a všichni jsme se podepsali pod Ondrův blábol .
To už jsme dopili druhé pivko a museli jsme se zvedat, protože Simona říkala, že na ní ještě čeká nějaký italský kamarád někde v Temple baru už asi hodinu a že už tam opravdu musí. Šli jsme tam tedy s ní a po cestě jsme ještě povídali.

V udaném baru už ale nikdo nebyl a Simona se nemohla dovolat. Rozloučili jsme se tedy s ní i s její spolubydlící a chtěli jsme jet domů. Jenže Emilie říkala, že půjde pěšky (protože šetří), tak jsme se rozloučili (dočasně) i s ní a šli jsme na autobus sami.
Během naší jízdy autobusem zazvonil Letynovi telefon a v něm Libor, že prý jestli nechceme jet na dvoudenní výlet. My jsme se ho včera ptali a on říkal, že má v autě dvě místa volná a že by se jelo někdy v sobotu navečer a návrat by byl v pondělí večer. Pro mě to předtím definitivně padlo, protože jsem si myslel, že budu o víkendu pracovat a kluci se rozhodli, že tedy také nepojedou. Teď volal, že se jim nepovedlo zabookovat hostel a že se pojede jinam zítra brzy ráno a jestli jsme si to tedy nerozmysleli.
Došli jsme domů a udělali jsme velkou poradu. Letyn pořád chtěl jet, že se mu nechce doma sedět celé tři dny jako dnes. Já jsem zase říkal, že nemusím vidět každou zříceninu, navíc musím v pondělí večer do práce a po výletě by to nebylo to pravé ořechové a navíc jsem si dneska ani neodpočnul a jsem dost zničený. Ondra byl takový rozpolcený a říkal, že už se těšil na to, jak se bude celý víkend válet, když konečně nemusí do práce. Nakonec se přidal ke mě. Letyn se tedy rozhodl, že pojede sám a myslím si, že doufal, že se Ondra zlomí. Ale Ondra byl moc natěšený na svoje válení, než aby se hnal kdoví kam a spal v hostelu se 16ti dalšími lidmi. Letyn to tedy zavolal Liborovi a ten mu řekl, že v 7 hodin ráno je odjezd. To jsme se už Letynovi začínali smát , že bude muset vstávat v 6 hodin.
Protože už jsme byli značně vyhládlí, začali jsme vařit večeři. Ondra si udělal standardně svoje špagety (už asi po 4té za sebou - nejí nic jiného než spagety carbonara , protože je líný vařit něco složitějšího) a já jsem domluvil Letynovi, aby udělal kuře s bramborem. Kupodivu ani moc neprotestoval a pustil se do díla, protože viděl, že já se svýma rukama opravdu brambory neokrájím a kuře neupeču. Nakonec to uvařil celé sám a bylo to i dobré . Já jsem zatím dopisoval něco do deníčku. Měl jsem totiž už strašný skluz.
Když jsme se najedli, začal Ondra dělat bábovku. Jen slovně jsem mu pomáhal a on ji tedy udělal celou sám a byla také výborná. Dělali jsme ji pro Emilii, protože pořád říkala, že by ji chtěla dovézt ochutnat domů, ale ona si nakonec téměř nic nevzala. Emilie přišla akorát včas na bábovku a tak trošku ochutnala a šla si balit věci.
Večer jsme koukali všichni na telku, já jsem při tom psal deníček. Asi v 11 hodin se Letyn rozhodl, že půjde spát. Rozloučil se tedy s Emilií a šel. Emilie se zvedla vzápětí po něm, že prý musí také brzo vstávat - na 5tou hodinu měla objednaný taxík. Tak jsme jí také popřáli ať se má dobře a dobře doletí a zůstali jsme tu sami. Ondra se tu rozvalil na gauč a za chvíli usnul, já jsem koukal na film Modrý blesk. Byla to prča. Asi v jednu v noci jsem probral Ondru a šli jsme spát.

Fotky z dnešního dne

Předchozí: Pavlíkův první den v práci číšníka
Následující: Nedělní válení