Ráno mě již před 10tou hodinou probudil telefon. Volal mi Michael z firmy Phorest, že si prohlédl můj program a byl prý velmi dobrý (very well ). Ptal se mě, kdy bych měl čas přijít na pohovor a tak jsme se domluvili na dnešek na pátou hodinu odpoledne. Šel jsem dolů sdělit tu dobrou novinu Letynovi.
Ten seděl už od rána u počítače a připravoval si programy a svoje projekty, aby je mohl předvést, protože mu měl dneska přijet Rónán z firmy z Droghedy. Nasnídal jsem se, přitom jsem Letynovi poradil pár věcí a protože jsem tu nechtěl rušit, rozhodl jsem se vypravit do knihovny. Zítra nám totiž vyprší termín na vrácení knížek. Posbíral jsem tedy všechny naše knížky a průkazky do knihovny a vydal jsem se asi v 11 hodin do města. Z autobusu jsem vystoupil ještě než dojel na nábřeží a vydal jsem se nejprve najít tu firmu, kam jsem měl jít odpoledne na pohovor. Byla kousek od centra v ulici souběžné s nábřežím.
Po chvíli hledání jsem nalezl ulici a v ní i hledaný dům. Zvenku vypadal jak po bitvě, jen cihlový, z rozsýpajících se cihel, rozbitá okna zadělaná prkny. Když jsem přešel na druhou stranu ulice, viděl jsem, že v patře je cosi jako kanceláře, protože tam svítili zářivky. Každopádně to na mě moc dobrý dojem neudělalo, protože ulice vypadala dost temně a strašidelně. Samé staré domy, které vypadaly neobydleně.
Poté jsem šel do centrální knihovny v Henry street. Vrátil jsem knížky a Ondrovi jsem jednu knížku prodloužil. Pak jsem šel vybírat nové knihy. Chtěli jsme nějakou knížku i s poslechem a pak také nějaké knihy z edice Pinguin - to jsou knížky, které jsou náročností čtení odstupňované podle úrovně angličtiny. Vybíral jsem tedy mezi CDčky s poslechem nějaké zajímavé knihy a psal si názvy do notesu. Občas jsem odběhl na počítač zjistit, zda jsou tyto knížky dostupné i v knižní podobě. Nakonec jsem našel celkem 3 knížky, z nichž jsem vybral jednu o válce o Falklandské ostrovy. Pak jsem ještě vzal jednu detektivní knížku z edice Pinguin pro úroveň středně pokročilý (vyšší úroveň tam nebyla ) a vydal jsem se na nábřeží do internetové kavárny zavolat si domů do Čech.
Když jsem vyšel z kavárny a šel jsem na autobus, potkal jsem na ulici Lorcana z aikida. Tak se mě vyptával, jestli už mám práci a já mu řekl o dnešním pohovoru.
Zpět na byt jsem se vrátil po 14 hodině a chlápek z Droghedy tu ještě byl. Zavřel jsem se tedy do kuchyně a začal jsem si vařit oběd. Po chvíli přišla Emilie, tak se tu zavřela se mnou, obědvali jsme a povídali si. Trošku mě pobolívala hlava už od rána, tak jsem se rozhodl jít si lehnout. Natočil jsem si budík na 4 hodiny a spokojeně jsem usnul.
Těsně před 16. hodinou mě probudil Letyn, který se přihnal do pokoje a začal mě budit a říkat zážitky. Chlápek prý přijel o hodinu a půl později a pak tu prý pořád vyřizoval nějaké pracovní věci. Letyna zasvětil do toho, co dělají, jak bude pracovat a prý mu zapůjčí pracovní notebook a telefon (alespoň se nebudeme přetahovat o počítač ). Prý mu přijede zadat práci v pondělí a v úterý.
Protože už byl čas, šel jsem se osprchovat, slušně jsem se oblékl a vyrazil jsem na pohovor. Před nosem mi ujely 3 autobusy, ale další jely hned za chvíli, takže jsem ke zmíněnému domu dorazil asi o 10 minut dříve. Chvíli jsem se poflakoval okolo a asi 5 minut předem jsem vstoupil dovnitř. Dostal jsem se do chodby, která vypadala dost ponuře. Vyšel jsem po schodech do prvního patra a na stěně jsem nalezl cedulku, že firma Phorest je o patro výše. Bohužel jsem nevyděl žádné schody.
Začal jsem tedy zkoušet přilehlé dveře a jedněmi jsem se dostal k druhému schodišti. Hned jak jsem ho vyšel, stál jsem přede dveřmi firmy Phorest. Vešel jsem dovnitř a viděl jsem nevelkou kancelář s pěkným novým nábytkem. Uvnitř seděli 4 lidé okolo stěn, všichni zády ke dveřím a nikdo z nich se neotáčel. Prohodil jsem tedy do vzduchu, že jsem tu na pohovor a hledám Michaela. Na toto se konečně jeden člověk otočil a řekl mi, že si Michael na chvíli odběhl, ale že on se mnou bude také mluvit. V tu chvíli dveřmi vstoupil Michael.
Pozdravil mě a odvedl mě do malinkaté místnůstky, kde byl jeden stůl, jedna židle a 8 barových stoliček zabalených v igelitu s takovými těmi bublinami. Nabídl mi židli a za chvíli se vrátil i s tím druhým maníkem (asi nějakým šéfem - i když byl dost mladý), přitáhli si barové stoličky a posadili se (hned to zalupalo ). Michael mi hned v úvodu řekl, že můj program se mu nepodařilo spustit, což mě trošku dostalo a divil jsem se, proč mi tedy do telefonu říkal, že je very well. Odpovědi jsem se nedočkal, protože nám do toho skočil ten druhý maník a říkal, ať jim o sobě něco povím.
Říkal jsem jim tedy o své práci, o projektech o studiu na vysoké škole atd. Už to mám docela naučené, takže i moje angličtina byla docela dobrá. Oni se občas na něco zeptali a tak jsme strávili asi 20 minut. Potom jsem se zeptal, co tedy jako firma dělají. Jeden z nich mi to vysvětlil, ale já jsem mu moc nerozumněl. Pak mi také říkali, co bude dělat budoucí zaměstnanec.
Nakonec mě chtěli vyzkoušet z databázového modelování. Řekli mi, že mám výrobny a zákazníky a že chtějí vidět datový model. Řekl jsem si, žádný problém a nakreslil jsem jim entitu Výrobna, entitu Zákazník a vztah mezi nimi. Oni na mě chvíli koukali a pak Michael řekl, že prý mezi nimi není žádný vztah. Nechápal jsem a zeptal jsem se, v čem je tedy problém a co mám vlastně modelovat. Odpověděli mi, že problém je s adresami výroben a zákazníků. Přidal jsem tedy další entitu adresa a nakreslil jsem vztahy. Pak jsem jim řekl výhody a nevýhody zvoleného řešení a že vhodnost plně závisí na konkrétní situaci. Vysvětloval jsem jim to na příkladu pošty, abych tam jen neplácal do vzduchu.
Oni se na to nějak netvářili a pak už jen kroutili hlavou. Já jsem se pořád snažil něco vysvětlovat a oni mi potom řekli, že očekávali jiné řešení a že to tedy není dost dobré. Snažil jsem se jim vysvětlit, že jsem neznal jejich konkrétní případ, protože mi nic neřekli, ale nějak už mě ignorovali. Za chvíli se ještě odběhli poradit a pak se vrátili s tím, že mě tedy nechtějí. Chvíli jsem se ještě bránil, ale pak jsem rezignoval. Jen jsem se ještě zeptal na správné řešení, což mi jen tak naznačili a teprve teď mi řekli, pro co to měl být datový model.
Pak se oba dva zvedli a odešli. Zůstal jsem v místnosti sám. Oblékl jsem si tedy bundu a vydal se přes větší místnost ke vstupním dveřím. Ten druhý maník se ještě v půli cesty ke svému stolu zastavil, otočil se a podal mi alespoň ruku, že děkuje za čas, ale Michael se vůbec neobtěžoval. Divné způsoby.
Když jsem vyšel ven, byl jsem doslova zdrcen. Takovýhle konec jsem opravdu nečekal . Dostal jsem strašnou depku a šel jsem do internetové kavárny zavolat výsledek domů. Cestou autobusem domů jsem přemýšlel nad tím, co tu vlastně dělám a začal jsem přemýšlet nad návratem domů do Čech. To bylo poprvé, co se mi chtělo jet domů .
Když jsem se vrátil domů, Ondra s Emilií se mě ptali, jak jsem dopadl. Vyprávěl jsem jim to tedy a pak jsem to ještě probíral s Ondrou v kuchyni. Ondra říkal, že přesně takhle se cítil, když byl na prvním pohovoru a paní mu tam řekla, že jeho angličtina není brilantní. Pak mi říkal, že bych byl bábovka, kdybych to vzdal a taky říkal, že "Toho bohdá nebude, aby český inženýr z Irska utíkal", což nám psala moje mamka hned první týden, když byl zdrcen Ondra. To mi spravilo náladu a zbytek večera jsme kecali v obýváku s Emilií a Simonou a koukali na telku.
Letyn byl od 18 hodin kdesi na šachovém turnaji a samozřejmě jeho družstvo vyhrálo. Byl tam prý nejlepší. Vrátil se asi o půl dvanácté a šel na počítač studovat cosi k jeho nové práci. My s Ondrou jsme šli spát. Já jsem si ještě před spaním vzal bobuli proti bolení hlavy, protože mě zase začala bolet. Nejspíše od páteře, jak jsem včera celý den seděl na gauči s notebookem.

Předchozí: Programovani a chatování
Následující: Aikido a hospoda