I když jsem šel včera spát docela pozdě, probudil jsem se docela brzy a rozhodl jsem se tedy pokračovat v odepisování na inzeráty. Asi v půl desáté mi znovu zavolal Niall, jestli jsem prý připraven jít na pohovor a jestli vím, jak se tam dostanu. Řekl jsem mu, že ano. Za chvíli mi ale volal znovu, že prý mi autobus jede z centra a že tam mám být čtvrt hodiny předem. Řekl jsem, že autobusy jsem si už zjistil a že to snad najdu. Popřál mi hodně štěstí v hledání a prý se ještě ozve před pátou odpoledne, jestli jsem to našel. Měl jsem mobila nahoře v pokoji v nabíječce, Letyn si tam četl na posteli a já jsem pokaždé musel vybíhat do schodů pro telefon.
Asi za 20 minut mi znovu zvonil telefon a ohlásila se mi v něm nějaká ženská z nějaké agentury (obojí jsem nestihl zaregistrovat) a vyptávala se mě na všechno možné. Byl to takový pohovor po telefonu. Trvalo to 10 minut a byla to docela makačka na bednu. Ptala se na moji práci, studia, požadavky na práci, prostě na všechno. Nakonec mi řekla, že pro mě v tuto chvíli nemají nic vhodného, ale že na mě budou myslet.
Když jsem s ní domluvil, trošku mě z toho bolela hlava a už jsem nebyl schopen číst další inzeráty. Navíc přišel Letyn, trošku zdrcen, že jemu nikdo nevolá a pravil, že mě asi vyhodí od počítače a půjde odepisovat na inzeráty. Konečně začal něco dělat pro svoji práci. Uplynulé dny spíše prosurfoval a prochatoval . Já jsem se rozhodl, že si půjdu provětrat hlavu do parku. Ustrojil jsem se, vzal jsem si svoje super běžecké boty, mobil (kdyby mi zase někdo volal ) a vyrazil jsem. Cestou do parku jsem zavolal mamce tu radostnou novinu, že mám dneska interview a konečně mi někdo telefonuje. Už jsem se ani moc nebál telefonování v angličtině.
Když jsem dotelefonoval, rozběhl jsem se parkem do neprozkoumaných končin. Po chvíli běhu jsem dorazil až na západní konec parku, skoro do míst, kde byli kluci v sobotu kreslit, a rozhodl jsem se vrátit, protože jsem byl už dost unaven. Když jsem běžel zpět, zvonil mi najednou telefon. Zvedl jsem to tedy a ozval se mi chlápek z další agentury. Naneštěstí jsem v parku měl nějaký špatný signál a tak mi to pořád vypadávalo. Pak jsem našel pozici v předklonu trošku do strany, kdy byl telefon docela dobře slyšet. Musel na mě být super pohled . Chlápek, jmenoval se Adrian, mi říkal, že obdržel můj mail a že by si se mnou rád promluvil, než pošle můj životopis do firmy. Ptal se mě, kdy mám čas, tak jsem mu řekl, že dnes již jedno interview mám, ale zítra, že mám volno. Dohodli jsme se tedy na zítra na 10 hod dopoledne.
Když jsem zavěsil, všiml jsem si, že mám ve hlasové schránce vzkaz. Protože jsem hlasovou schránku ještě nepoužíval, musel jsem si nejprve namluvit svoji oznamovací hlášku a pak jsem si poslechl vzkaz. Volala mi nějaká Jennifer z nějaké agentury a prý jí mám zavolat a nechala mi tam číslo. Uložil jsem si tedy vzkaz a vydal jsem se rychle domů. Byl jsem takový veselý, protože mi volali téměř na všechny mé odpovědi. Jen jsem nechápal, že když jsem rozesílal posledně mezi svátky, neozval se mi ani jeden člověk. Dospěl jsem k teorii, že Irové toto neřeší a prostě na staré maily již nereagují. To by vysvětlovalo, proč Ondrovi se ozvali (stihl to ve 3 pracovních dnech mezi svátky) a nám s Letynem ne (odesílali jsme až v době svátků).
Dorazil jsem domů, sdělil jsem vše Letynovi a tím prohloubil jeho depku. Pak jsme oba poslouchali vzkaz od Jennifer a snažili se zapsat její číslo. Povedlo se nám to asi až na podesáté, protože mlela ďábelsky rychle. Zkoušel jsem tam tedy volat, ale číslo bylo dočasně nedostupné. Čas oběda, řekl jsem si. Začal jsem jíst, právě když se ve vedlejším domě spustil alarm. Vydržel pískat asi do 22 hodin, kdy se konečně vrátil majitel domů a přišel se nám pak omluvit.
Protože se již blížil čas mého odjezdu na interview (autobus mi jel z centra ve 14:23), začal jsem se připravovat na cestu. Najedl jsem se, udělal jsem si svačinky, vytáhl jsem kalhoty od obleku a košili, oholil jsem se (po 14 dnech) a slušně jsem se ustrojil. Letyn mě pak nemohl poznat . Ještě jsem znovu zkusil zavolat Jennifer, ale opět se stejným výsledkem. Také jsem zkusil zavolat do Ocuca, firmy, kam jsem již posílal 2 maily a neobdržel jsem zatím žádnou odpověď (psali mi již do Čech a vypadalo to hodně nadějně), ale Josephine, se kterou jsem si dopisoval, jsem nezastihl. Nechal jsem jí tedy vzkaz a telefonní číslo u nějakého maníka.
Protože jsem chtěl po pohovoru jít do centra na aikido (v pondělí jsem ho kvůli hospodě musel oželet a měl jsem již aikidistický absťák ), nacpal jsem si do batůžku ještě kimono a vydal jsem se autobusem do centra města. Nevzal jsem si ovšem mapu, a proto jsem se ptal nejprve policisty, a poté nějakých paní, kde je tu autobusové nádraží. Paní povídali, že tam jdou taky a že mám tedy jít s nimi.
Po chvíli chůze jsme došli na autobusové nádraží, které se ovšem zrovna přestavovalo. Všude uvnitř byly jen dřevěné zástěny a paní z toho byly zmatené jak Goro před Tokijem. Nedokázali zjistit, z které brány (jako u nás nástupiště) jim autobus odjíždí. Rozloučil jsem se tedy s nimi a šel jsem se zeptat na informace. To byl ovšem problém, protože jméno města Dunshaughlin jsem nedokázal vyslovit. Dával jsem ho všude k přečtení, protože jsem ho měl napsané na papíře. Každý mi ho vždycky řekl, ale nepamatuji si to doteď. Je to irské jméno a vyslovuje se úplně divně. Chlápek na informacích mi řekl, že to odjíždí z brány 7. Hledal jsem ji, ale brána 7 byla zavřena a probíhala tam rekonstrukce. Vylezl jsem tedy z budovy jinou branou (byly to obyčejné prosklenné dveře) a dostal jsem se na dvůr, velký asi jako 2 tenisové kurty, což nazývali autobusovým nádražím. Kuriozitní bylo, že pokud některý autobus zacouval až k určité bráně, zůstala okolo něj díra pouze na těsné projetí jiného autobusu. Pokud ten projíždějící autobus zastavil a vykládal lidi, ostatní autobusy nemohli na nádraží. K couvání tam měli řidiči asi 4 navigátory, chlápky v reflexních vestách s podobnými praporky, jako mají navigátoři na letadlových lodích. V duchu jsem si říkal, že by se měli slavní Irové přijet podívat do Prahy na Florenc, jak vypadá autobusové nádraží .
Vylezl jsem tedy jinou branou a šel jsem hledat frontu od brány 7. Po chvíli jsem ji našel a pro jistotu jsem se zeptal nějakého čekajícího člověka. Ten mi to potvrdil. Čekal jsem asi 10 minut, než přijel autobus a při tom jsem pozoroval ten chaos na autobusovém nádraží. Když přijel autobus, vystál jsem si frontu, a řekl jsem řidiči, že chci zpáteční jízdenku do ... a teď jsem mu ukázal papír. Řidič mě poslal zpět do budovy, že prý mu nejde strojek na lístky. Vylezl jsem tedy znovu z autobusu a zahlédl jsem chlápka z cedulí mého města, který tam vyřvával, že prý autobus jedoucí přímo tam stojí za autobusem, ze kterého jsem právě vylezl. Obešel jsem ho tedy a vlezl jsem do druhého autobusu. Tam jsem si konečně koupil jízdenku a posadil jsem se. Autobus byl stejný jako u nás zájezdový autobus.
Po nastoupení všech cestujících se autobus začal prodírat centrem města, až se ocitl na Navan road, výpadovce, která vede okolo našeho domu. Cestou jsem si všiml, že nastupování a vystupování z autobusu je úplně stejné, jako u městských autobusů. Prostě stojíte na některé zastávce a zamávate na řidiče. To mě docela potěšilo, protože kdybych náhodou měl jezdit tak daleko do práce, mohl bych nastupovat až před domem a vynechat cestu do centra a z centra.
Od této doby asi po 20 minutách jsme dojeli do Dunshaughlinu. Nevěděl jsem, kde mám vystoupit a tak jsem se nechal odvézt až do města. Když řidič ohlásil konečnou, zeptal jsem se ho, jestli neví, kde je tu business park. Řekl, že to jsme míjeli a ať se posadím, že se jen otočí, nabere lidi a jede zpátky tak že mě tam vysadí. Chvíli jsme čekali na zastávce a pak jsme se rozjeli zpět směrem k Dublinu. Business centrum bylo úplně na okraji městečka. Řidič mi tam zastavil a já jsem se vydal do centra hledat budovu číslo 15, kde měla být moje firma vyrábějící mostní váhy (pro vážení nákladních automobilů) a hledající vývojáře v Delphi. Firmu jsem po chvíli nalezl a protože jsem měl ješte hodinu času, rozhodl jsem se jít na průzkum města.
Když jsem tak šel po městě, najednou se zatáhlo a začalo šíleně pršet a foukat studený vítr. Začal jsem běžet a celý promoklý jsem doběhl pod nějakou stříšku, kde jsem se schoval a počkal jsem asi 5 minut, než přestalo pršet. V zápětí vysvitlo sluníčko, tak jsem začal schnout. Tento den se déšť se sluníčkem střídaly asi každých 20 minut a zmokl jsem ještě několikrát. Už bylo dost hodin a já jsem se rozhodl jít zpět do business centra. Cestou jsem si ještě vybral peníze z bankomatu a snědl rychlou sváču .
Zpět do business centra jsem dorazil asi v 16:45, zrovna když mi volal Niall, zda jsem to našel. Řekl jsem, že ano a on mi popřál hodně štěstí a že prý zítra zavolá, jak to dopadlo. Zazvonil jsem na dveře firmy, přišla mi otevřít sekretářka a řekla mi, abych se posadil, že Derek (tak se jmenoval člověk, se kterým jsem měl mít interview) má jednání a bude se mi v mžiku věnovat. Vytáhl jsem tedy knížku a začal jsem si číst. Byl jsem docela nervózní (první interview) a byl jsem pěkně vymrzlý. Asi po 15 minutách z jedněch dveří vylezl člověk, který vypadal na uchazeče o zaměstnání a ptal se mě, jestli jsem Polák. To jsem nepochopil, jak to na mě vykoukal, ale řekl jsem mu, že jsem Čech a on pak odešel. Čekal jsem dalších 10 minut, než konečně vylezl chlápek, představil se mi jako Derek a řekl, že mám jít na interview.
Odvedl mě po schodech nahoru do místnosti, kde mě chtěli ještě s jedním maníkem vyslýchat. Moc profesionálové to nebyli, protože teprve přede mnou začali číst můj životopis, takže jsme tam chvíli seděli mlčky a oni oba četli. Pak občas jeden z nich zvedl oči, na něco se mě zeptali, co jim nebylo jasné a já jsem se to snažil vysvětlit, ale oni mě už za chvíli zase neposlouchali a čučeli do mého životopisu. Nejvíce je zajímalo, co je to řidičský průkaz typu B. Snažil jsem se jim vnutit, co jsem dělal v poslední práci za projekty, ale očividně je to moc nezajímalo a já jsem byl nervózní čím dál víc. Takhle jsem si interview opravdu nepředstavoval. Ve větách jsem dělal čím dál větší gramatické chyby.
Pak jednomu z maníků zazvonil telefon, tak tam chvíli telefonoval a pak ho napadlo, že by mohl jít na chodbu. Druhý už asi nevěděl, na co se má ptát a tak mi začal říkat, koho vlastně hledají. Prý mají dvoučlenný vývojový tým a jeden člověk z něj právě odchází. Hledají proto náhradu, člověka, který by uměl úplně všechno, mluvit se zákazníky, navrhovat, programovat, testovat i dělat podporu na telefonu. Tímto mě moc nenadchl. Nebyl to typ práce, který bych hledal. Pak mi říkal, že prý měli dnes 5 lidí na pohovor a příští týden mají dalších alespoň 5 lidí. Potom prý udělají užší výběr a bude druhé kolo pohovorů. Pak řekl, že je to vše a šel se na chodbu zeptat toho druhého čičmundy, jestli po mě ještě něco chce. Ten típnul telefon, omluvil se jedním slovem "Zákazník" a řekl, že se ozvou. S tímto mě propustili a já jsem se vydal do centra města na autobus domů.
Moje pocity byly smíšené. Práce mě moc nenadchla, byl jsem zhnusen ze svojí angličtiny a ještě mi byla zima. Prostě mě přepadla trošičku depka. Naštěstí jsem na autobusové zastávce potkal onoho člověka, kterého jsem viděl při čekání na pohovor a tak jsem se s ním dal anglicky do řeči. Dozvěděl jsem se, že je to Peter z Polska, že je taky (kupodivu ) programátor atd. Kecali jsme spolu více než hodinu a půl, protože tak dlouho nepřijel žádný z autobusů, které měli v tuto hodinu jezdit každých 20 minut. Mezitím jsme asi 3x zmokli, protože čekárna byla plná lidí a nebylo se kde schovat.
Skoro v 19 hodin konečně přijel autobus. Nastoupili jsme tedy a jeli směrem k Dublinu. Peter vystupoval o něco dřív, protože prý bydlí v přilehlé vesničce za Dublinem. Dohodli jsme se, že někdy zajdeme na pivko. Docela jsem si dobře pokecal a zase jsem začal věřit ve svoji angličtinu . Protože už bylo hodně hodin a aikido už dávno začalo, vystoupil jsem z autobusu přímo na zastávce před naším domem.
Jen jsem se najedl, dozvěděl jsem se, že Letynovi volal nějaký chlápek, že prý mu má poslat mailem nějaké podrobnější informace a že Ondra dělal v práci dneska celý den statické webové stránky, takže něco úplně rozdílného, než proč tam nastoupil. Ale říkal, že ho to docela bavilo a alespoň mu práce rychle utekla. Já jsem si potom vylezl na postýlku, že si půjdu číst, ale v mžiku jsem usnul. To bylo asi půl deváté. Kluci koukali na televizi a když šel Ondra spát, vzbudil mě, abych si alespoň vzal pyžamo. Letyn ještě dlouho do noci psal svůj mail pro chlápka, který mu volal.

Předchozí: Velké vaření
Následující: Pavlovo druhé interview