pátek 8. 4. 2005
Pavlovo druhé interview
Dnes ráno jsem poprvé vstal s Ondrou před sedmou. Tak nějak jsem se po 10 hodinách spánku probudil a už jsem nemohl spát. Pokecali jsme při snídani s Ondrou a když pak Ondra vyběhl do práce (vždycky má dost času a pak musí běžet - jako v Praze 
), šel jsem si na počítač hledat, kde mám mít své inteview v 10 hodin. Ještě jsem chvíli mluvil s Emilií, která pak odešla do jazykové školy (kam chodí, protože tu chtěla být jen 2 měsíce a na takovou krátkou dobu by práci nesehnala). Místo, kde agentura sídlila jsem našel rychle, protože bylo hned při cestě autobusu číslo 39 v centru města.
Asi v půl deváté se probudila Laurence a tak mi povídala, že má dnes okolo poledne také pohovor někde v centru. Já jsem se šel připravit, ještě jsem stihl zahlédnout probuzeného Letyna a už jsem upaloval na autobus.
Z autobusu jsem vystoupil ve správné ulici a chvíli jsem podle popisu hledal agenturu. Našel jsem ji něco málo po půl desáté. Protože bylo ještě brzy a venku mi byla opět zima i v zimní bundě, rozhodl jsem se jít na nábřeží do internetové kavárny, kde jsem chvíli počkal a přečetl jsem si, co je nového v Čechách. Za 10 minut 10 jsem se vydal zpět k agentruře.
Zazvonil jsem na zvonek, bzučák mě pustil dovnitř a já jsem se vyšplhal do třetího patra, kde jsem rozrazil dveře agentury. Zrovna okolo mě procházela nějaká mladá slečna a tak jsem jí vysvětlil, že jdu na pohovor s chlápkem jménem Adrian Harley. Řekla mi, že teď telefonuje, ať se na chvíli posadím na blízký gaučík a ptala se mě, zda si dám něco k pití. Dal jsem si jen vodu.
Při sezení a čekání jsem přemýšlel, co budu na interview povídat. Byl to pohovor na pozici .NET programátora. Asi po 5 minutách čekání se nějaký chlápek zvedl, přišel za mnou a představil se jako Adrian. Byl asi stejně starý jako já, možná o malinko starší. Odvedl mě do vedlejší místnosti, řekl ať se posadím a že si skočí ještě pro papíry. V mžiku byl zpět s mým životopisem, kde již měl zvýrazněno mnoho věcí a postupně se mě na ně začal vyptávat.
Odpovídal jsem mu tedy a vždy jsem přidal nějaký další poznatek, aby poznal, jak jsem dobrý
. Říkal jsem mu, že praxi sice nemám tak velkou, jak požadují, ale že jsem .NET studoval již na vysoké škole, navštěvoval jsem kurzy od Microsoftu a ve firmě TXS (kde jsem pracoval) jsem řídil realizaci posledního projektu 
. Vcelku vypadal spokojeně a všechno si psal do volných míst mého životopisu. Nakonec měl papír celý popsaný svými poznámkami. Ještě se mě nakonec zeptal na moji představu platu, řekl jsem tedy že €25000+ a taky jak tu chci být dlouho. Potom mi poděkoval za to, že jsem přišel a řekl, že můj životopis předá dál firmě, která jim hledání člověka zadala a až bude něco vědět, že mi zavolá. Ještě mi předal vizitku a rozloučili jsme se.
Šel jsem do internetové kavárny, abych zavolal novinky domů a zrovna když jsem telefonoval s mamkou, začal mi zvonit mobil. Byl to Niall. Přerušil jsem hovor domů a vyprávěl jsem Niallovi, jak probíhalo včerejší interview. Řekl, že mě bude informovat, až se něco dozví. Pak jsem zase zavolal domů mamce a vyptával jsem se na recept na šunkafleky, protože jsem zase chtěl uvařit nějakou mňamku.
Ondrovi jsem včera slíbil, že mu koupím obálku na dopis, který chtěl poslat na TAX office, a proto jsem se vydal na poštu v O'Connell street. Potom jsem se vydal hledat potřebné suroviny do blízkého obchodu Dunnes Stores. Nudle tam bohužel neměli a tak jsem se rozhodl koupit super levné špagety za 27 centíků. Další problém byl s masem. Neměli tam ani šunku, ani párky jen syrové maso. Po dlouhém bloumání a rozhodování jsem se rozhodl koupit plátky syrového vepřového s tím, že je nejprve budu muset osmažit.
Pak jsem se vydal na cestu domů. Před domem jsem z dostatečné vzdálenosti zase slyšel hučet alarm, ale doma naštěstí slyšet nebyl. Potkal jsem Laurence, která mi vyprávěla, že její "intervijuk" (člověk, se kterým si měla povídat) je nemocný a tak nikam nešla. Já jsem se najedl, vyhodil jsem Letyna na chvíli od počítače, u kterého seděl celé dopoledne a opsal jsem si čísla na Jennifer a do Ocuca.
První jsem se rozhodl volat Jenifer z agentury. Tentokrát jsem se jí již dovolal a ona mě důkladně po telefonu vyzpovídala. Pak mi řekla, že naneštěstí přesně pro mě v tuto chvíli nic nemají, ale že kdyby něco bylo, určitě se ozve. Pak jsem znovu volal do Ocuca a sháněl jsem se po Josephine. Ani dnes jsem ji nezastihl a stejný chlápek, jako včera, se mě ptal, jestli chci nechat vzkaz. Řekl jsem mu, že vzkaz jsem nechával již včera, a že mi nikdo neodpovídá na mé maily. On mi odpověděl, že mám tedy zkusit znovu poslat maila.
Letyn s Laurence mezitím začali koukat na DVD pána prstenů, já jsem se posadil k notebooku a začal jsem smolit mail do Ocuca. Odeslal jsem ho s požadavkem na potvrzení o přečtení a za okamžik mi potvrzení opravdu přišlo. Stálo v něm: "Vaše zpráva byla smazána bez přečtení.". To mě zdrtilo. Vůbec jsem nechápal, jak se tohle může někomu podařit odeslat.
Byl jsem z toho takový unavený a tak jsem si šel nahoru lehnout. Asi v 17 hodin mi volal Peter ze včerejška, jestli nechci zajít na pivo. Řekl jsem mu, že dnes ne, ale možná v neděli. Pak jsem šel spát dál. Probudil jsem se asi 18 hodin. Letyn říkal, že u filmu usnul a Laurence si šla prý taky lehnout.
Už bylo hodně hodin a tak jsem se pustil do vaření večeře. Nejprve jsem na pánvičku dal vepřové maso, aby se osmažilo a při tom jsem začal vařit vodu na špagety. Když se masíčko pěkně osmažilo vypadalo docela vábně, přišel Letyn a chtěl hned ochutnávat. Vyhodil jsem ho z kuchyně a začal jsem lámat do vroucí osolené vody špagety. Říkal jsem si, že jsme velcí, hladoví kluci a že by nám mohlo 750g špaget stačit. Masa bylo 340g.
Pak jsem rozbil 8 vajíček a rozmíchal jsem je s mlékem. Letyn zatím krájel maso na kostičky a neustále ochutnával. Když se dovařili špagety, zcedili jsme je, promíchali s masem v míse a celé jsme to vyklopili na vymaštěný pekáč. Potom jsem to zalil vajíčkem s mlékem a šoupl do trouby. Po celou dobu vaření tam chodila pořád Laurence koukat, co to dělám a chválila to, že prý to vypadá báječně.
Mezitím co se nám večeře dělala v troubě, přišel Ondra domů. Dneska byl šťastný, protože prý již konečně začal dělat JSP stránky a pracovní doba mu prý ďábelsky rychle utekla. Domů se dostal už za 50 minut, což byl jeho osobní rekord. Nastal čas vyndat naši dobrotu z trouby.
Samozřejmě jsem se jako správný šéfkuchař ujal nabírání a protože Laurence se taky přišla podívat, jak to vypadá, dostala taky trošku na ochutnání. Emilie nechtěla. Kluci dostali nabranou velkou porci a pustili se do jídla, až se jim dělaly boule za ušima.
Jídlo mělo jen jedinou malinkou vadu. Bylo málo slané, protože jsem ho opět zapomněl osolit. Se stejným poznatkem za chvíli přišla Laurence, ale to jsme doladili až na talířích. Prostě pošušňáníčko.
Po večeři jsme se s Ondrou rozhodli jít nakoupit do Sparu piva. Ve Sparu jsme vybírali správnou značku, když v tom nás odstrčil podivný pán, něco zadrmolil, vzal basu piva Guinness, políbil ji a dal si ji do košíku. Jen jsme s Ondrou zírali. Pak mu někdo zavolal, tak tam vyřizoval mobil a my zatím vybírali piva. Konečně jsme se rozhodli a když jsme pro jedno šahali, pán nás chytil za ruku a ať prý to nekupujem. Rychle típnul mobil a říkal nám, ať koupíme Guinnesse, že prý to je nejlepší. Ptal se nás odkud jsme a pak říkal, že prý pracuje s kupou Čechů a všichni popíjejí Guinnesse. On sám má tu basu 6ti piv prý na dnešní večer. Pak se s námi rozloučil a odešel. My jsme tedy vzali každý jednoho Guinnesse a ještě jedno světlé pivo, zaplatili jsme také a vydali jsme se domů.
Popíjeli jsme si doma s Ondrou pivko a Letyn jen záviděl (prý ale doma pivo pít nebude). Já jsem při tom psal deníček. Pak jsme se všichni přesunuli do obýváku, kde kluci chvíli koukali na telku, Letyn si pak šel číst a Ondra tu usnul.
Po 12té jsem osiřel a zůstal jsem tu sám s počítačem, protože všichni šli spát. Žádná Polka dnes nepřijela, možná letěla také se SmartWings a let se jí malinko zpozdil.
Fotky z dnešního dne
), šel jsem si na počítač hledat, kde mám mít své inteview v 10 hodin. Ještě jsem chvíli mluvil s Emilií, která pak odešla do jazykové školy (kam chodí, protože tu chtěla být jen 2 měsíce a na takovou krátkou dobu by práci nesehnala). Místo, kde agentura sídlila jsem našel rychle, protože bylo hned při cestě autobusu číslo 39 v centru města.
Asi v půl deváté se probudila Laurence a tak mi povídala, že má dnes okolo poledne také pohovor někde v centru. Já jsem se šel připravit, ještě jsem stihl zahlédnout probuzeného Letyna a už jsem upaloval na autobus.
Z autobusu jsem vystoupil ve správné ulici a chvíli jsem podle popisu hledal agenturu. Našel jsem ji něco málo po půl desáté. Protože bylo ještě brzy a venku mi byla opět zima i v zimní bundě, rozhodl jsem se jít na nábřeží do internetové kavárny, kde jsem chvíli počkal a přečetl jsem si, co je nového v Čechách. Za 10 minut 10 jsem se vydal zpět k agentruře.
Zazvonil jsem na zvonek, bzučák mě pustil dovnitř a já jsem se vyšplhal do třetího patra, kde jsem rozrazil dveře agentury. Zrovna okolo mě procházela nějaká mladá slečna a tak jsem jí vysvětlil, že jdu na pohovor s chlápkem jménem Adrian Harley. Řekla mi, že teď telefonuje, ať se na chvíli posadím na blízký gaučík a ptala se mě, zda si dám něco k pití. Dal jsem si jen vodu.
Při sezení a čekání jsem přemýšlel, co budu na interview povídat. Byl to pohovor na pozici .NET programátora. Asi po 5 minutách čekání se nějaký chlápek zvedl, přišel za mnou a představil se jako Adrian. Byl asi stejně starý jako já, možná o malinko starší. Odvedl mě do vedlejší místnosti, řekl ať se posadím a že si skočí ještě pro papíry. V mžiku byl zpět s mým životopisem, kde již měl zvýrazněno mnoho věcí a postupně se mě na ně začal vyptávat.
Odpovídal jsem mu tedy a vždy jsem přidal nějaký další poznatek, aby poznal, jak jsem dobrý
. Říkal jsem mu, že praxi sice nemám tak velkou, jak požadují, ale že jsem .NET studoval již na vysoké škole, navštěvoval jsem kurzy od Microsoftu a ve firmě TXS (kde jsem pracoval) jsem řídil realizaci posledního projektu . Vcelku vypadal spokojeně a všechno si psal do volných míst mého životopisu. Nakonec měl papír celý popsaný svými poznámkami. Ještě se mě nakonec zeptal na moji představu platu, řekl jsem tedy že €25000+ a taky jak tu chci být dlouho. Potom mi poděkoval za to, že jsem přišel a řekl, že můj životopis předá dál firmě, která jim hledání člověka zadala a až bude něco vědět, že mi zavolá. Ještě mi předal vizitku a rozloučili jsme se.
Šel jsem do internetové kavárny, abych zavolal novinky domů a zrovna když jsem telefonoval s mamkou, začal mi zvonit mobil. Byl to Niall. Přerušil jsem hovor domů a vyprávěl jsem Niallovi, jak probíhalo včerejší interview. Řekl, že mě bude informovat, až se něco dozví. Pak jsem zase zavolal domů mamce a vyptával jsem se na recept na šunkafleky, protože jsem zase chtěl uvařit nějakou mňamku
.
Ondrovi jsem včera slíbil, že mu koupím obálku na dopis, který chtěl poslat na TAX office, a proto jsem se vydal na poštu v O'Connell street. Potom jsem se vydal hledat potřebné suroviny do blízkého obchodu Dunnes Stores. Nudle tam bohužel neměli a tak jsem se rozhodl koupit super levné špagety za 27 centíků. Další problém byl s masem. Neměli tam ani šunku, ani párky jen syrové maso. Po dlouhém bloumání a rozhodování jsem se rozhodl koupit plátky syrového vepřového s tím, že je nejprve budu muset osmažit.
Pak jsem se vydal na cestu domů. Před domem jsem z dostatečné vzdálenosti zase slyšel hučet alarm, ale doma naštěstí slyšet nebyl. Potkal jsem Laurence, která mi vyprávěla, že její "intervijuk" (člověk, se kterým si měla povídat) je nemocný a tak nikam nešla. Já jsem se najedl, vyhodil jsem Letyna na chvíli od počítače, u kterého seděl celé dopoledne a opsal jsem si čísla na Jennifer a do Ocuca.
První jsem se rozhodl volat Jenifer z agentury. Tentokrát jsem se jí již dovolal a ona mě důkladně po telefonu vyzpovídala. Pak mi řekla, že naneštěstí přesně pro mě v tuto chvíli nic nemají, ale že kdyby něco bylo, určitě se ozve. Pak jsem znovu volal do Ocuca a sháněl jsem se po Josephine. Ani dnes jsem ji nezastihl a stejný chlápek, jako včera, se mě ptal, jestli chci nechat vzkaz. Řekl jsem mu, že vzkaz jsem nechával již včera, a že mi nikdo neodpovídá na mé maily. On mi odpověděl, že mám tedy zkusit znovu poslat maila.
Letyn s Laurence mezitím začali koukat na DVD pána prstenů, já jsem se posadil k notebooku a začal jsem smolit mail do Ocuca. Odeslal jsem ho s požadavkem na potvrzení o přečtení a za okamžik mi potvrzení opravdu přišlo. Stálo v něm: "Vaše zpráva byla smazána bez přečtení.". To mě zdrtilo. Vůbec jsem nechápal, jak se tohle může někomu podařit odeslat.
Byl jsem z toho takový unavený a tak jsem si šel nahoru lehnout. Asi v 17 hodin mi volal Peter ze včerejška, jestli nechci zajít na pivo. Řekl jsem mu, že dnes ne, ale možná v neděli. Pak jsem šel spát dál. Probudil jsem se asi 18 hodin. Letyn říkal, že u filmu usnul a Laurence si šla prý taky lehnout.
Už bylo hodně hodin a tak jsem se pustil do vaření večeře. Nejprve jsem na pánvičku dal vepřové maso, aby se osmažilo a při tom jsem začal vařit vodu na špagety. Když se masíčko pěkně osmažilo vypadalo docela vábně, přišel Letyn a chtěl hned ochutnávat. Vyhodil jsem ho z kuchyně a začal jsem lámat do vroucí osolené vody špagety. Říkal jsem si, že jsme velcí, hladoví kluci a že by nám mohlo 750g špaget stačit. Masa bylo 340g.
Pak jsem rozbil 8 vajíček a rozmíchal jsem je s mlékem. Letyn zatím krájel maso na kostičky a neustále ochutnával. Když se dovařili špagety, zcedili jsme je, promíchali s masem v míse a celé jsme to vyklopili na vymaštěný pekáč. Potom jsem to zalil vajíčkem s mlékem a šoupl do trouby. Po celou dobu vaření tam chodila pořád Laurence koukat, co to dělám a chválila to, že prý to vypadá báječně
.
Mezitím co se nám večeře dělala v troubě, přišel Ondra domů. Dneska byl šťastný, protože prý již konečně začal dělat JSP stránky a pracovní doba mu prý ďábelsky rychle utekla. Domů se dostal už za 50 minut, což byl jeho osobní rekord
. Nastal čas vyndat naši dobrotu z trouby.
Samozřejmě jsem se jako správný šéfkuchař ujal nabírání a protože Laurence se taky přišla podívat, jak to vypadá, dostala taky trošku na ochutnání. Emilie nechtěla. Kluci dostali nabranou velkou porci a pustili se do jídla, až se jim dělaly boule za ušima
.
Jídlo mělo jen jedinou malinkou vadu. Bylo málo slané, protože jsem ho opět zapomněl osolit. Se stejným poznatkem za chvíli přišla Laurence, ale to jsme doladili až na talířích. Prostě pošušňáníčko
.
Po večeři jsme se s Ondrou rozhodli jít nakoupit do Sparu piva. Ve Sparu jsme vybírali správnou značku, když v tom nás odstrčil podivný pán, něco zadrmolil, vzal basu piva Guinness, políbil ji a dal si ji do košíku. Jen jsme s Ondrou zírali. Pak mu někdo zavolal, tak tam vyřizoval mobil a my zatím vybírali piva. Konečně jsme se rozhodli a když jsme pro jedno šahali, pán nás chytil za ruku a ať prý to nekupujem. Rychle típnul mobil a říkal nám, ať koupíme Guinnesse, že prý to je nejlepší. Ptal se nás odkud jsme a pak říkal, že prý pracuje s kupou Čechů a všichni popíjejí Guinnesse. On sám má tu basu 6ti piv prý na dnešní večer. Pak se s námi rozloučil a odešel. My jsme tedy vzali každý jednoho Guinnesse a ještě jedno světlé pivo, zaplatili jsme také a vydali jsme se domů.
Popíjeli jsme si doma s Ondrou pivko a Letyn jen záviděl (prý ale doma pivo pít nebude
). Já jsem při tom psal deníček. Pak jsme se všichni přesunuli do obýváku, kde kluci chvíli koukali na telku, Letyn si pak šel číst a Ondra tu usnul.
Po 12té jsem osiřel a zůstal jsem tu sám s počítačem, protože všichni šli spát. Žádná Polka dnes nepřijela, možná letěla také se SmartWings a let se jí malinko zpozdil
.
Fotky z dnešního dne
Předchozí: Pavlovo první interview
Následující: Výlet do Newgrange