Dneska jsme vstávali opět v půl jedenácté, posnídali jsme a já jsem šel psát deníček. Ondra se usadil v kuchyni a dělal, že se učí slovíčka, ale přitom na mě pořád něco křičel. Já jsem objevil, že v televizi běží hvězdná brána a po ní 3 díly Buffy, přemožitelky upírů. Tím jsem skoncoval s deníčkem a až do dvou jsem koukal na televizi a učil jsem se z ní nová slovíčka.
Ondra si šel někdy po poledni nahoru číst. Já jsem se po skončení seriálů pustil konečně do psaní deníčku. Někdy okolo třetí hodiny odpoledne se přivalila Laurence, Ondra sešel dolů a usadili jsme se s ní v kuchyni. Tam nám nabízela bábovku, co dovezla z Francie, byla výborná, skoro jako ty, co jsem jedl v Praze, hodně čokoládová, to já rád . Taky nám dávala ochutnat víno, co mají z domácí vinice. To bylo přímo výtečné. Vůbec nebylo trpké a Laurence sama říkala, že 2002 byl dobrý ročník a že prý to nemáme vypít hned celé (asi nás zná ).
Povídali jsme s Laurence v kuchyni asi hodinu a půl, já jsem jí povídal zážitky z práce, Ondra z večírku a z cesty domů a ona nám povídala o své práci a že je ráda, že už je Emilie pryč. Tak jsme se jí hnedka zeptali, v čem byl problém. Ona nám říkala, že moc Emilii nemusela už před hádkou, že prý se na ni Emilie upnula a pořád chtěla všechno dělat společně. Ale že si prý pořád jen stěžovala, jak nemá peníze, jak je to tady jiné, než si myslela atd. Laurence to prý nechtěla pořád poslouchat a tak se začala od Emilie trošičku stranit. Tamara prý to samé. Zajímavé bylo, že nám si nikdy nestěžovala, ani jsme si toho nikdy nevšimli. Pak Laurence vyzdvihla, jací jsme suproví hoši, že prý jsme pořád veselí, vaříme, dáváme jí ochutnávat a také jí chválíme její jídlo, když nám dá ochutnat.
Emilie prý nikdy nic neochutnala, což jsme si všimli, protože moje šunkafleky taky nechtěla. Místo toho jedla pořád jen jogurt s chlebem a jablko a to měla ke snídani, obědu i večeři. Však jsme si proto z ní dělali srandu. Laurence říkala, že prý jí zdejší maso smrdělo nebo co. Divné. A tenkrát jak se pohádali, že prý Emilie byla docela hustá a používala i pěkně sprostá slova. Škoda jen, že se hádali francouzsky, to jsme z toho nic neměli . Také jsme se bavili, že nevíme, proč vlastně Emilie nevzala práci, kterou jí tu nabízeli a raději bez příjmu dělala jazykovku.
Po tomto rozhovoru jsme byli s Ondrou zmatení a nevěděli jsme, co si o Emilii myslet. Předevčírem jsme slyšeli jeden názor, dneska druhý. Asi byla Emilie opravdu trošku střelená, ale nám se s ní bydlelo dobře.
Když jsme dopovídali, šla Laurence nakoupit do Sparu. Já jsem dal do trouby hranolky a s Ondrou jsme debatili o Emilii v obýváku. Najednou jsme zaslechli prasknutí z kuchyně, tak jsme tam běželi a zjistili jsme, že trouba je jakási špatná. Po otevření se z ní vyvalil bílý kouř. To akorát dorazila Laurence ze Sparu a říkala nám, že tam ty hranolky máme nechat, že se ještě dopečou, když je trouba teplá. Bohužel jsme zjistili, že nejde ani sporák a tak jsme začali hledat jističe. Vzpomínal jsem, že když tu byli Ti kovbojové na internet, hrabali se v krabici přede dveřmi, ale k té jsme něměli speciální klíč, kterým bychom to otevřeli.
Stejně i kdybychom se dostali na jističe, nevěděli jsem, zda to můžeme zase nahodit, protože trouba je zabudovaná v kuchyňské lince a nechtěli jsme, aby tam něco začalo hořet nebo tak. Volal jsem tedy do Celtic Halls, že naše trouba odešla do věčných lovišť a oni mi říkal, že prý ve středu přijedou pro nájem, tak že se na to juknou. Tak jsem jim říkal, že to je docela akutní, protože nám nejdou ani plotýnky a tudíž nemůžeme ani nic vařit. Chlápek mi tedy řekl, že zítra sežene Standu a přijedou zítra.
Laurence si pak šla psát na počítač znovu svůj životopis, protože se jí prý ztratil a my s Ondrou jsme tedy vyrazili do Sparu na nákup. Potřebovali jsme nějakou zálohu, kdyby hranolky nebyly úplně super. Když Ondra platil svojí novou kartou k Irskému účtu, na který dostal minulý týden první výplatu, ptal se ho pokladní, jestli chce cash back. Mají tu totiž takovou možnost (a dnes jsem četl na novinkách, že prý v Čechách o tom banky přemýšlejí), že když člověk platí v obchodě, může si při tom zároveň vybrat peníze. Prostě to obchodník naúčtuje a dá peníze v hotovosti. To umožňuje vybírat i malé peníze, např. €2. Ondra nevěděl, o co jde a tak jsem mu to v rychlosti vyložil. Pak tedy řekl, že chce jen platit.
Když jsme přišli domů, dal jsem si ohřát do mikrovlnky karbanátky a snědl jsem ty napůlsyrové hranolky. Ondra si dal jen chleba. Pak jsme spolu kecali skoro 2 hodiny v kuchyni. Protože se už blížila osmá hodina, musel jsem se jít připravit do práce. Dneska jsem měl začínat od půl deváté. Šel jsem se tedy osprchovat, vzal jsem si bílou košili a kalhoty, kravatu jsem si tentokrát nebral, protože tak luxusní podnik to není. V 8:20 jsem vyrazil do práce. Letyn ještě stále nebyl doma.
Před hospodou jsem potkal Jima, jak kouří. Chvíli jsem s ním pokecal a šel jsem si dovnitř dát věci. Tam jsem potkal nového chlápka, kterého jsem ještě neznal. Představil se mi jako Noel a říkal, že dneska dělám baru s Jimem. Šel jsem tedy tam a potkal jsem starého známého číňana, který tam byl posledně. Hnal jsem se tedy k němu a on mi říkal, že mám dělat až od devíti. Říkal jsem mu, že mám napsáno od půl deváté, ale že se zajdu zeptat. V tu chvíli přišel Jim a tak se ho číňan ptal, kdo je tu špatně. Jim mu řekl, že já jsem tu dobře a že on už může jít domů. Hodil po mě takový podivný pohled, když odcházel. Skoro si myslím, že mě nemá rád .
Rozlédl jsem se tedy po místnosti a viděl jsem, že tam u stolů je jen pár lidí, a že ta místnost jde přehlídnout celá z jednoho místa u baru. Tam jsem taky zaujal postavení, nudil jsem se a v duchu jsem si říkal, na co tady potřebují číšníka. Měli tam ale dvě velké televize, jednu s fotbalem, druhou se snookerem a tak jsem koukal na telku. Jen občas jsem přehlédl lidi, jestli něco nechtějí. Okolo 9té hodiny se tam ale nahrnulo strašných lidí a téměř všechny stoly se zaplnili. Pak už jsem nestíhal běhat. Vyřizoval jsem jednu objednávku za druhou.
Suprové bylo, že jsem nemusel nikde pobíhat, ale stál jsem na jednom místě a rozhlížel se kolem. Když někdo zvedl ruku, tak jsem kývnul, že o něm vím, a že taky vím co pije, řekl jsem to Jimovi, ten to natočil a já to odnesl. Prostě super. Mnohem lepší než v pátek. Taky mi kapsa se spropitným pěkně těžkla a asi v 11 jsem musel jít na záchod vymyslet, co s drobnými. Nakonec jsem část z nich přesypal do zadní kapsy.
Taky tam byli nějací stařší lidé, kteří si chtěli povídat, ale já jsem opravdu neměl čas. Jednou se mi stalo, že jsem vyřizoval už několikátou objednávku po sobě a několik lidí mi předtím platilo přesně. Měl jsem tedy v kapse, kde jsem udržoval přesně €20 hodně drobných a nějaké byly spropitné. Chlápek mi dal €20 a chtěl vrátit. Bylo mi blbé mu dávat drobné mince a tak jsem ho poprosil, jestli by nepočkal, že to musím rozměnit. Šel jsem za Jimem a říkal jsem mu, že potřebuji rozměnit. On se ptal proč, když mám mít na dvacku zpátky v kapse. Nemohl jsem si za boha vzpomenout, jak se anglicky řekne mince a tak jsem mu jen něco blekotal. On mi to tedy rozměnil, já jsem vrátil chlápkovi a měl jsem chvíli pauzu. Vytáhl jsem tedy z kapsy minci a ptal jsem se Jima, jak se tomu říká anglicky. On řekl "dvě eura" . Řekl jsem, že to vím, ale jak se tomu říká všeobecně. To říkal zase stříbro. Pak jsem mu tedy ukázal papírovku a říkal jsem, že tohle jsou paper money a jak se teda jmenuje tohle. Konečně mu to došlo a řekl mi, že mince jsou anglicky Coins. Já jsem mu tedy potom vítězoslavně vysvětlil, že jsem chlápkovi nemohl vrátit, protože jsem měl plnou kapsu mincí. On se jen zasmál a řekl mi, ať mu je spočítám, že mi to vymění. Pak už jsem to tak dělal vždy.
Pak mě zase dostal jeden dědula, kterému jsem nesl pivo za €3,55 a on mi dal desetieurovku a nejaké drobné. Asi spropitné, řekl jsem si a vrátil jsem mu tedy do desetieurovky. Chtěl jsem odejít, ale on mě zastavil, že prý mě dal 55 centů a že chce tedy 2 eura. Tak jsem se podíval na drobné, co jsem měl v ruce a nasypal jsem mu je do ruky a říkal jsem, že to má tedy 2 eura. On mě to vrazil do ruky a říkal, že ho nechápu a že chce 2 eura. Tak jsem si to znovu přepočítal a říkal jsem, že to jsou přesně 2 eura, které chtěl. To poslouchal jiný chlápek a už to nevydržel, vmísil se mezi nás a říkal, že asi ten pán chce dvoueurovou minci. Tak jsem se ho tedy zeptal a on to potvrdil. Tak jsem šel tedy za Jimem a říkal jsem mu, jestli by mi to mohl vyměnit, že nějaký pán chce jednu minci. Pak jsem to zanesl tomu pánovi a ten se zdál být spokojen.
Něco málo před půlnocí Jim vyhlásil poslední objednávky a tak jsem ještě obíhal a roznášel. Seděli tam takový maníci a objednali si Jima Beama, Vodku a kolu, když jsem jim to donesl, chtěli ještě sklenici ledu. Když jsem jim to zase donesl, chtěli ještě koktejlovou lžičku, pak ještě další 2 vodky a pak ještě led. Tak jsem tam mezi nimi pořád lítal a nestíhal jsem ostatní. Jim na ně pak už byl docela naprdlý. Mě to nevadilo, protože mi pak dali €2 dýžko.
Když jsme rozdali poslední pití, Jim šel odnést pokladnu a já jsem tam už v klidu koukal na telku a případně jsem odnesl prázné sklenice, když někdo dopil. Asi po 15 minutách přišel Jim a řekl mi, jak mám pracovat s myčkou a kam mám vyrovnávat umyté sklenice. Tak jsem tam odnášel sklenice, rovnal je do myčky a vyrovnával čisté nádobí. V mezičase jsem utíral již opuštěné stoly a dělal jsem pořádek. Při tom jsem pořád s někým povídal. Buď s těmi borci s vodkou, nebo s těmi starými dědy. Prostě jsem si pak i dobře pokecal. Ti borcové s vodkou mi říkali, že se určitě ještě uvidíme, protože tady jsou hodně často. Také se mě ptali na jméno a když jsem jim ho vyspeloval, hned dodali Nedvěd. Všichni tu znají naše fotbalové hráče a tak jsem se jich ptal také na hokej, ale to říkali, že moc neznají, protože v Irsku jim jen prší (což jsem jim potvrdil a led mají jen ve skleničce, co jsem jim donesl.
Když už všichni odešli, přišel zase Jim, zamknul a řekl mi, ať si spočítám spropitné, že mi ho promění. Tak jsem začal počítat a dělal jsem hromádky po eurech. Měl jsem strašně moc desetníků a pětníků a celkově jsem si na spropitném vydělal €26,85, což je hodně pěkný peníz. Když to celkově rozpočítám na strávený čas 4,5 hodiny a připočtu k tomu svůj čistý plat €6 na hodinu, mám čistou hodinovou mzdu okolo 12 euro, což je o euro víc, než má Ondra jako programátor. Začala se mi ta práce líbit. Člověk si pokecá, prachy má slušné a hlavně žádné starosti po práci, jestli se stihnou projekty nebo tak. Ondra mi odpoledne říkal, že mi tu práci docela závidí, protože je to taková pohoda. On prý za sebou ještě neviděl téměř žádný výsledek, protože Ed vždycky řekně nějaké neurčité zadání.
Když mi Jim vyměnil peníze a dokončil jsem úklid, zeptal jsem se, kdy mám přijít příště. Noel mi řekl, že prý v pátek. Rozloučil jsem se tedy a vydal jsem se domů. To nebyla ještě ani jedna hodina v noci. Jen jsem si cestou vzpomněl, že jsem se nezeptal, kdy se ve středu rozdávají peníze. Asi tam ve středu budu muset zajít se zeptat. Ještě, že to nemám daleko .
Když jsem přišel domů, bylo už zhasnuto, ale slyšel jsem, jak se kluci nahoře ještě baví. Vpadl jsem tam tedy, rozvítil jsem a hned jsem na Letynovi vyzvídal, jak bylo. Také jsem jim říkal, jak suprově bylo dneska v práci a kolik jsem si vydělal. Ondra říkal, že psal celý večer maily.
Asi okolo druhé hodiny jsme šli spát.

Letynovy zážitky z výletu jsou pouze ve fotogalerii, protože přes neustálé chatování nemá čas již psát do deníčku .

Fotky z Letynova výletu

Předchozí: Nedělní válení
Následující: Psaní deníčku