pondělí 30. 5. 2005
První den v práci
Protože je dnes pondělí a shodou náhod nastupuji do své nové práce, musel jsem vstávat s klukama v 7 hodin. Musím přiznat, že to nebylo lehké vstávání, protože jsem si nějak odvykl a navíc jsme šli včera spát velice pozdě. Navíc se projevilo další slabé místo společného bydlení - koupelna. Stáli jsme tam s Letynem frontu, protože Ondra se rozhodl sprchovat a holit.
Když jsme se postupně všichni vystřídali, sešli jsme se zase dole v kuchyni, snídali jsme a kecali. Já jsem si při tom také připravoval svačinku, protože jsem nevěděl, kde je u mé práce nějaký obchod nebo zda se dá někam chodit na jídlo. Chvíli po osmé hodině si Ondra připravil kolo a vyrazil do práce, já jsem odešel s ním a šel jsem na autobus. Ten mi jel kupodivu hned, i když jsem přes náš kamenný plůtek viděl 3 autobusy, které zrovna odjížděly.
V centru jsem byl docela brzy, nebyla ani žádná zácpa a tak jsem se pomalu pěšky vydal směrem k práci. Tentokrát jsem ani nebloudil. Když jsem byl před domem, kde moje firma sídlí, šel jsem jako obvykle ke vstupním dveřím a zazvonil jsem. Za okamžik na mě zezdola zavolal Ken a já jsem si všiml, že když se jde po vedlejších schůdkách trochu dolů, jsou tam veliké prosklené dveře a v nich Ken právě stál. Říkal mi, že tohle je služební vchod a řekl, ať jdu dovnitř. Hned jsem se ocitl v programátorské místnosti. Zajímavé bylo, že jsem si těchto dveří nevšiml, když jsem tam byl ve čtvrtek.
Ken mi říkal, že mi právě instaluje počítač. Byl to pěkný model, celý v černém provedení. Displej mám pouze 17", ale zase mám super bezdrátovou klávesnici a také bezdrátovou, kolečkovou, optickou myš. Mašina je to nabušená, má to P4 a 2GB paměti. To se to bude pracovat
. Během instalace Windows jsem s Kenem povídal a on mi také ukazoval, co je všechno v kanclu. Ukázal mi kuchyňku (je to jen linka zavřená ve skříni ), lednici, balíky s vodou, kterou kupuje firma, ale také i kartón firemních piv. To bylo něco pro mě, ale Ken mě hned zarazil tím, když říkal, že tu jsou už docela dlouho. Myslel jsem si, že budeme v práci popíjet pivko, ale asi to není tak žhavé 
. Pak mi ukázal zadní dveře a za nimi malou zahrádku se stolem a lavicí, kde prý se dá za hezkého počasí obědvat.
Když už byl počítač skoro doinstalován (asi po 45 minutách), přišel Gearóid, začal si dělat kafe a tak jsme tam také kecali. Docela jim bylo rozumnět, protože se snažili mluvit pomalu, ale hlavně, nebyl tam žádný hluk. Asi po půl hodině jsem měl počítač připraven. To už tam byla i Vivienne. Gearóid mi dal manuál od programu ArcView, ať si ho začnu studovat a že asi za půl hoďky mi to Vivienne ukáže. Rozešli jsme se tedy každý po své práci.
Já jsem si nastavoval ještě počítač, zkontroloval jsem maily a zjistil jsem, že mám mailíka od Ondry o bytech. Prý obvolával nějaké inzeráty a na dva dohodl prohlídky. Jednu na zítra na 8. hodinu a druhou na někdy v sobotu. Pak jsem se pustil do čtení příručky Getting started (Jak začít).
Asi v 11 hodin se zvedl Ken a prý ať s ním jdu nahoru ke Gearóidovi, že se budeme bavit o tom, co tu budu vlastně rok dělat. Byli jsme tam asi půl hodiny a mezitím jsem se opět dozvěděl vesměs to samé, co ve čtvrtek a také jsem se dozvěděl, že vlastně nikdo nic přesného o tom projektu zatím neví. Prý ale musím nastudovat všechny technologie, abychom mohli co nejdříve navrhnout řešení. Také jsem dostal rozšířený seznam svých úkolů na další rok. Gearóid s Kenem tam pak začali vybírat na Internetu server pro ten můj projekt. Trošku jsem jim u toho "přicmrdoval" a musím říci, že penězi vůbec nešetřili.
Když dovybírali server, řekl mi ještě Gearóid, že by potřeboval nejprve upravit jedny webové stránky, které jsou k projektu NS SHARE. To je projekt zabývající se řekami na severu Irska a studuje všechno možné. Řekl mi kde to najdu a já jsem potom odešel dolů a pustil jsem se do toho. Po chvíli přišel i Ken a já jsem ho hned prosil, zda by mi nemohl objednat nejlepší program všech dob - Total Commander, protože bez toho se pracovat nedá. Říkal, že by to neměl být problém.
Ty webové stránky jsem se snažil chvíli upravovat, ale byly napsané hrozně a tak jsem navrhl, zda bych je nemohl předělat do kaskádových stylů. Ken souhlasil a tak jsem se do toho pustil. Chvíli po poledni se mě Vivienne ptala, jestli se můžeme pustit do toho školení v GIS asi tak za půl hodiny. Řekl jsem že ano.
Asi po další čtvrthodince přišla Paula (sekretářka) a ptala se mě, jak to jde. Bohužel použila frázi, kterou jsem jí jednak nerozumněl a jednak jsem ji neznal. Tak jsem na ni jen tak zmateně koukal a ptal jsem se, co to říkala. Napotřetí už to řekla konečně tak, že jsem pochopil a odpověděl jsem "fajn". Pak mi říkala, že mi nese klíče a že mi půjde ukázat, jak se zamyká a odemyká. Nejprve začala zadními dveřmi. Prý se mají zamknout, pozavírat všechna okna a také stáhnout plechová roleta. V předu se udělá to samé, ale zvenku. Pak je ještě nutné vstoupit hlavními dveřmi do vstupní haly, za dveřmi nastavit alarm a zamknout dveře (na to mám prý jen 30 vteřin ). Ráno při vstupu je postup prý opačný. Ještě mě vyzkoušela z kódu, jestli jsem si ho dobře zapamatoval, dala mi klíče a odešla.
Já jsem se vrátil zase ke své práci. Po chvíli už na mě mávala Vivienne, ať jdu k ní, že začneme se školením. Začala mi tedy ukazovat program ArcView, který na mě zapůsobil dost jednoduchým dojmem. Vypadalo to jak obyčejná databáze souřadnic polygonů a rozhraním pro jejich vykreslování. Vivienne mluvila docela rychle a moc jsem jí nerozumněl. Abych ale nevypadal jako úplné pako, občas jsem se zeptal na něco inteligentního a jako pako jsem vypadal až potom, co mi Vivienne řekla, že to před chvílí říkala. Vcelku mi jen ukazovala, jak se to zobrazuje a tak jsem se jí ptal, zda tam jde také editovat. To mi tedy také ukázala, ale říkala, že to už je složitější. Na mě to ale působilo dost jednoduchým dojmem .
Když jsme skončili, byly už skoro 2 hodiny odpoledne a já jsem měl hlad. Společný oběd, jako měli vždy první den v práci kluci, se nekonal a tak jsem se rozhodl posvačit ze své železné zásoby. Vivienne se také rozhodla pro oběd a tak jsme seděli u stolu spolu a povídali. Spíše jsem povídal já, protože její témata vždy rychle skončila na tom, že jsem nevěděl o čem to mluví. Byl to docela trapas, vždy jsem se na něco zeptal a protože jsem po chvíli nevěděl, co to povídá, začal jsem o něčem jiném. Takto jsem vyčerpal všechna možná témata a vůbec nevím, o čem si s ní budu povídat zítra .
Po obědě jsem opět upravoval webové stránky. Ken odešel domů asi ve 4 hodiny, Vivienne se zvedla před 6. hodinou. Také zrovna domů odcházel Gearóid. Zeptal jsem se tedy, zda tu nemůžu zůstat, protože mám o půl osmé aikido o ulici vedle a Gearóid odvětil, že ano, ale ať nezapomenu zamknout. Kdyby něco, mám prý zavolat.
Tak jsem v kanceláři osiřel a začal jsem si surfovat po Internetu. Před půl osmou jsem se zvedl a šel jsem zamykat. Udělal jsem to přesně podle postupu, nastavil jsem alarma a utekl jsem na aikido. Tam jsem dorazil přesně v půl osmé, ale potkal jsem tam zatím jen Lorcana. Hned se mě vyptával, jaké to bylo první den v práci a já jsem mu říkal, že jsem takový plný angličtiny a už mi to moc nemyslí. Moje angličtina na to také vypadala. Dělal jsem chyby, kde se dalo.
Když přišlo více lidí, rozložili jsme tatami a začalo se cvičit. Dneska tu byly naposledy začátečníci (spíše nábor) a tak jsme dělali samé jednoduché věci. Po aikidu jsme zase kecali v šatně o všem možném. Lorcan tu vyjímečně nebyl dneska autem a tak jsme jeli do centra autem s Mary. Lorcan totiž bydlí v Blanchardstownu a proto jezdí stejným autobusem jako já.
V autobuse jsem se opět snažil povídat, ale bylo to horší a horší. Občas jsem si už nemohl ani vzpomenout na minulý tvar nepravidelných sloves, nebo jsem nedokázal za boha určit, který čas vlastně chci říct. Lorcan to nějak přetrpěl a když jsme byli u nás doma, rozloučil jsem se a vystoupil jsem.
Kluci už byli doma a ládovali se v kuchyni bábovkou. Usadil jsem se tedy k nim a povídal jsem jim zážitky z dnešního dne. Ondra pak říkal, jak sháněl byty. Když jsme se nadlábli, přesunuli jsme se do obýváku, kde jsme s Ondrou koukali, které byty to vlastně obvolal a kam to zítra půjdeme. Vydrželi jsme tam kecat až skoro do jedné hodiny, kdy jsme šli spát.
Když jsme se postupně všichni vystřídali, sešli jsme se zase dole v kuchyni, snídali jsme a kecali. Já jsem si při tom také připravoval svačinku, protože jsem nevěděl, kde je u mé práce nějaký obchod nebo zda se dá někam chodit na jídlo. Chvíli po osmé hodině si Ondra připravil kolo a vyrazil do práce, já jsem odešel s ním a šel jsem na autobus. Ten mi jel kupodivu hned, i když jsem přes náš kamenný plůtek viděl 3 autobusy, které zrovna odjížděly.
V centru jsem byl docela brzy, nebyla ani žádná zácpa a tak jsem se pomalu pěšky vydal směrem k práci. Tentokrát jsem ani nebloudil. Když jsem byl před domem, kde moje firma sídlí, šel jsem jako obvykle ke vstupním dveřím a zazvonil jsem. Za okamžik na mě zezdola zavolal Ken a já jsem si všiml, že když se jde po vedlejších schůdkách trochu dolů, jsou tam veliké prosklené dveře a v nich Ken právě stál. Říkal mi, že tohle je služební vchod a řekl, ať jdu dovnitř. Hned jsem se ocitl v programátorské místnosti. Zajímavé bylo, že jsem si těchto dveří nevšiml, když jsem tam byl ve čtvrtek.
Ken mi říkal, že mi právě instaluje počítač. Byl to pěkný model, celý v černém provedení. Displej mám pouze 17", ale zase mám super bezdrátovou klávesnici a také bezdrátovou, kolečkovou, optickou myš. Mašina je to nabušená, má to P4 a 2GB paměti. To se to bude pracovat
. Během instalace Windows jsem s Kenem povídal a on mi také ukazoval, co je všechno v kanclu. Ukázal mi kuchyňku (je to jen linka zavřená ve skříni ), lednici, balíky s vodou, kterou kupuje firma, ale také i kartón firemních piv. To bylo něco pro mě, ale Ken mě hned zarazil tím, když říkal, že tu jsou už docela dlouho. Myslel jsem si, že budeme v práci popíjet pivko, ale asi to není tak žhavé . Pak mi ukázal zadní dveře a za nimi malou zahrádku se stolem a lavicí, kde prý se dá za hezkého počasí obědvat.
Když už byl počítač skoro doinstalován (asi po 45 minutách), přišel Gearóid, začal si dělat kafe a tak jsme tam také kecali. Docela jim bylo rozumnět, protože se snažili mluvit pomalu, ale hlavně, nebyl tam žádný hluk. Asi po půl hodině jsem měl počítač připraven. To už tam byla i Vivienne. Gearóid mi dal manuál od programu ArcView, ať si ho začnu studovat a že asi za půl hoďky mi to Vivienne ukáže. Rozešli jsme se tedy každý po své práci.
Já jsem si nastavoval ještě počítač, zkontroloval jsem maily a zjistil jsem, že mám mailíka od Ondry o bytech. Prý obvolával nějaké inzeráty a na dva dohodl prohlídky. Jednu na zítra na 8. hodinu a druhou na někdy v sobotu. Pak jsem se pustil do čtení příručky Getting started (Jak začít).
Asi v 11 hodin se zvedl Ken a prý ať s ním jdu nahoru ke Gearóidovi, že se budeme bavit o tom, co tu budu vlastně rok dělat. Byli jsme tam asi půl hodiny a mezitím jsem se opět dozvěděl vesměs to samé, co ve čtvrtek a také jsem se dozvěděl, že vlastně nikdo nic přesného o tom projektu zatím neví. Prý ale musím nastudovat všechny technologie, abychom mohli co nejdříve navrhnout řešení. Také jsem dostal rozšířený seznam svých úkolů na další rok. Gearóid s Kenem tam pak začali vybírat na Internetu server pro ten můj projekt. Trošku jsem jim u toho "přicmrdoval" a musím říci, že penězi vůbec nešetřili.
Když dovybírali server, řekl mi ještě Gearóid, že by potřeboval nejprve upravit jedny webové stránky, které jsou k projektu NS SHARE. To je projekt zabývající se řekami na severu Irska a studuje všechno možné. Řekl mi kde to najdu a já jsem potom odešel dolů a pustil jsem se do toho. Po chvíli přišel i Ken a já jsem ho hned prosil, zda by mi nemohl objednat nejlepší program všech dob - Total Commander, protože bez toho se pracovat nedá. Říkal, že by to neměl být problém.
Ty webové stránky jsem se snažil chvíli upravovat, ale byly napsané hrozně a tak jsem navrhl, zda bych je nemohl předělat do kaskádových stylů. Ken souhlasil a tak jsem se do toho pustil. Chvíli po poledni se mě Vivienne ptala, jestli se můžeme pustit do toho školení v GIS asi tak za půl hodiny. Řekl jsem že ano.
Asi po další čtvrthodince přišla Paula (sekretářka) a ptala se mě, jak to jde. Bohužel použila frázi, kterou jsem jí jednak nerozumněl a jednak jsem ji neznal. Tak jsem na ni jen tak zmateně koukal a ptal jsem se, co to říkala. Napotřetí už to řekla konečně tak, že jsem pochopil a odpověděl jsem "fajn"
. Pak mi říkala, že mi nese klíče a že mi půjde ukázat, jak se zamyká a odemyká. Nejprve začala zadními dveřmi. Prý se mají zamknout, pozavírat všechna okna a také stáhnout plechová roleta. V předu se udělá to samé, ale zvenku. Pak je ještě nutné vstoupit hlavními dveřmi do vstupní haly, za dveřmi nastavit alarm a zamknout dveře (na to mám prý jen 30 vteřin ). Ráno při vstupu je postup prý opačný. Ještě mě vyzkoušela z kódu, jestli jsem si ho dobře zapamatoval, dala mi klíče a odešla.
Já jsem se vrátil zase ke své práci. Po chvíli už na mě mávala Vivienne, ať jdu k ní, že začneme se školením. Začala mi tedy ukazovat program ArcView, který na mě zapůsobil dost jednoduchým dojmem. Vypadalo to jak obyčejná databáze souřadnic polygonů a rozhraním pro jejich vykreslování. Vivienne mluvila docela rychle a moc jsem jí nerozumněl. Abych ale nevypadal jako úplné pako, občas jsem se zeptal na něco inteligentního a jako pako jsem vypadal až potom, co mi Vivienne řekla, že to před chvílí říkala
. Vcelku mi jen ukazovala, jak se to zobrazuje a tak jsem se jí ptal, zda tam jde také editovat. To mi tedy také ukázala, ale říkala, že to už je složitější. Na mě to ale působilo dost jednoduchým dojmem .
Když jsme skončili, byly už skoro 2 hodiny odpoledne a já jsem měl hlad. Společný oběd, jako měli vždy první den v práci kluci, se nekonal a tak jsem se rozhodl posvačit ze své železné zásoby. Vivienne se také rozhodla pro oběd a tak jsme seděli u stolu spolu a povídali. Spíše jsem povídal já, protože její témata vždy rychle skončila na tom, že jsem nevěděl o čem to mluví
. Byl to docela trapas, vždy jsem se na něco zeptal a protože jsem po chvíli nevěděl, co to povídá, začal jsem o něčem jiném. Takto jsem vyčerpal všechna možná témata a vůbec nevím, o čem si s ní budu povídat zítra .
Po obědě jsem opět upravoval webové stránky. Ken odešel domů asi ve 4 hodiny, Vivienne se zvedla před 6. hodinou. Také zrovna domů odcházel Gearóid. Zeptal jsem se tedy, zda tu nemůžu zůstat, protože mám o půl osmé aikido o ulici vedle a Gearóid odvětil, že ano, ale ať nezapomenu zamknout. Kdyby něco, mám prý zavolat.
Tak jsem v kanceláři osiřel a začal jsem si surfovat po Internetu. Před půl osmou jsem se zvedl a šel jsem zamykat. Udělal jsem to přesně podle postupu, nastavil jsem alarma a utekl jsem na aikido. Tam jsem dorazil přesně v půl osmé, ale potkal jsem tam zatím jen Lorcana. Hned se mě vyptával, jaké to bylo první den v práci a já jsem mu říkal, že jsem takový plný angličtiny a už mi to moc nemyslí. Moje angličtina na to také vypadala
. Dělal jsem chyby, kde se dalo.
Když přišlo více lidí, rozložili jsme tatami a začalo se cvičit. Dneska tu byly naposledy začátečníci (spíše nábor) a tak jsme dělali samé jednoduché věci. Po aikidu jsme zase kecali v šatně o všem možném. Lorcan tu vyjímečně nebyl dneska autem a tak jsme jeli do centra autem s Mary. Lorcan totiž bydlí v Blanchardstownu a proto jezdí stejným autobusem jako já.
V autobuse jsem se opět snažil povídat, ale bylo to horší a horší. Občas jsem si už nemohl ani vzpomenout na minulý tvar nepravidelných sloves, nebo jsem nedokázal za boha určit, který čas vlastně chci říct. Lorcan to nějak přetrpěl
a když jsme byli u nás doma, rozloučil jsem se a vystoupil jsem.
Kluci už byli doma a ládovali se v kuchyni bábovkou. Usadil jsem se tedy k nim a povídal jsem jim zážitky z dnešního dne. Ondra pak říkal, jak sháněl byty. Když jsme se nadlábli, přesunuli jsme se do obýváku, kde jsme s Ondrou koukali, které byty to vlastně obvolal a kam to zítra půjdeme. Vydrželi jsme tam kecat až skoro do jedné hodiny, kdy jsme šli spát.
Předchozí: Problém v hospodě
Následující: Jak jsme hledali bydlení