Dnes jsem se ráno probudil až v 9 hodin. Mám mít dnes v 11 hodin pohovor ve společnosti BlueFace. Byl jsem na něj již připraven ze včerejška, takže jsem se jen nasnídal a chystal jsem se vyrazit do města. Těsně před mým odchodem přišly dolů Tabletky a říkali, že dneska jdou do svého nového bytu malovat. Prý si ho chtějí trošku vylepšit, protože je celý vymalovaný jednou barvou.
Popřáli mi hodně štěstí a já jsem vyrazil do města. Firma BlueFace má sídlo jen jednu ulici od místa, kam chodím na aikido a zároveň jednu ulici od místa, kde jsem byl včera. Vyrazil jsem tedy z centra opět pěšky a podle mapy jsem nalezl sídlo firmy asi o 10 minut dříve. Poflakoval jsem se tedy chvíli okolo a pak jsem zazvonit u vchodu. Přišla mi otevřít sekretářka, zavedla mě do jediné velké místnosti rozdělené přepážkami. Bylo tam vyhrazené místo pro dvě kanceláře a jednu konferenční místnost. Právě tam bylo několik lidí. Sekretářka mi řekla, ať se posadím na židli blízko dveří a vlezla do konferenční místnosti, která neměla dveře, a ohlásila mě. Pak mi řekla, ať chvíli počkám. Tak jsem tam tak seděl a prohlížel si kancelář. Asi po 5 minutách jsem zaslechl z konferenční místnosti své jméno a cosi o tom, že už tam čekám. Za chvíli se odtamtud vyřítil jakýsi chlápek, představil se mi jako Feargal a vzal mě do své kanceláře. Ta byla pěkně malinká, jen stůl a dvě židle. Trochu jsem se tam tísnil.
On začal pohovor tím, že se mě zeptal, jestli náhodou nemám kopii svého CV, což jsem náhodou měl a tak jsem mu ho dal. Začal ho přede mnou pročítat a první na co se mě zeptal bylo, jestli prý mám titul a jestli na něj mám diplom. Znovu jsem zašmátral ve svém batohu a vytáhl anglickou kopii svého diplomu. On si ho prohlédl a zeptal se, jestli může zavolat rektorovi a ověřit si to. Trochu mě to zaskočilo, ale říkal jsem, že klidně může, jen že neznám číslo. Ale určitě ho najde na webu CTU. To ho uspokojilo a začal mi vyprávět o tom, co dělají a také se ptal, jestli jsem koukal na jejich web. Hned jsem se pochlubil, že jsem koukal a dokonce jsem to i zkoušel a on byl rád, když jsem mu řekl, že to funguje.
Pak mi začal povídat, že bych měl nastoupit v pondělí a už se mě vůbec na nic neptal. Celou dobu se mnou mluvil jako kdybych už dostal práci. Také mě pochválil řešení úloh, které mi poslali minulý týden. Když mi sdělil časové a peněžní podmínky, došlo mi, že tady asi práci už mám jistou. Ještě jsem se stihl akorát zeptat, kolik lidí má firma (prý osm) a hned potom mi Feargal řekl, že tu mají jednání a že musí zase odběhnout a ať počkám, že sem pošle druhého čičmundu, který je technický ředitel.
Tak jsem si tam tak čekal, když za chvíli přiběhl znovu Feargal a začal si na stole přehrabovat CDčka. Při tom se mě zeptal, jestli někam nespěchám. Odvětil jsem, že ne a on zase odběhl. Za chvíli byl opět zpět a začal tam přede mnou něco dělat na počítači. Když opět odbíhal, zeptal se mě znovu, zda nespěchám. Znovu jsem odvětil, že mám celý den a on vypadal spokojeně. Já jsem se začínal nudit a přestávalo se mi v té firmě líbit. Za další chvíli znovu přiběhl Feargal a tentokrát tam začal celý svůj počítač rozebírat a kamsi po částech odnášet. Takto to trvalo více než 20 minut.
Teprve pak přišel druhý chlápek, který se představil jako Aaron a začal mi vyprávět, co jejich firma dělá a co budu dělat já. Zajímavé bylo, že se mě vůbec neptal, co umím. Prostě jen říkal, co budu dělat a na nic se neptal. Trošku mě to zarazilo a tak jsem mu občas skočil do řeči (nebylo to jednoduché, protože mluvil jako mašina, sotva jsem stíhal rozumnět) a řekl jsem něco o sobě, třeba o práci nebo o studiích nebo alespoň o tom, že znám to, o čem právě povídá. Pak mi znovu zopakoval, že bych měl nastoupit v pondělí a že mě budou každý týden prodlužovat kontrakt, aby poznali, zda něco umím a jestli za mě někdo ty ukázkové příklady nenaprogramoval. Pak mi prý dají po čase i permanentní kontrakt. To jsem nějak nepochopil, na nic se mě neptali a pak se kupodivu báli, že bych nemusel být úplně nejvhodnější. V duchu jsem si říkal, že asi někoho zoufale potřebují a je jim jedno koho. Ani ten popis práce mě nějak zvlášť nenadchl, ale bylo to alespoň programování.
Když mi Aaron začal znovu opakovat o nástupu v pondělí, skočil jsem mu do řeči a upozornil jsem ho, že jsem měl tento týden ještě další dvě interview a jedno z nich že bylo docela dobré a že se mi má ten chlápek ozvat. Tím jsem ho očividně trošku zaskočil (asi myslel, že jsem nějaký zoufalec - a měl skoro pravdu ) a pak už začal mluvit ve stylu: "Pokud dostaneš práci, začal bys v pondělí", atd. Pak řekl, že mi do zítra zavolají a prosil mě, abych s rozhodnutím počkal až dokud mi nezavolají. Souhlasil jsem a pak jsme se rozloučili. Moje pocity byly smíšené. Na jednu stranu jsem měl radost, že už mám jistou práci (byla jen malá pravděpodobnost, že by se neozvali), na druhou stranu se mi moc nelíbil způsob provedení pohovoru. Oba ti chlápci mluvili ďábelsky rychle, na nic se neptali a ani se neusmáli. Také se mi moc nelíbila ta nejistota, že mě mohou kdykoliv vyhodit. Ale radost nad prací nakonec převládla . Hned jsem to cestou volal Ondrovi a pak i Letynovi, že se můžeme stěhovat a že je také můžu konečně pozvat na pivko . Pak jsem se vydal na cestu domů.
Po příjezdu domů jsem si zase začal zpívat a pak jsem zkoušel volat domů, abych sdělil tu dobrou novinu, ale nikdo to nebral. Po druhé hodině odpoledne mi zazvonil telefon a ozval se Feargal z BlueFace a říkal, že by mi rád nabídl práci a jestli tedy mohu nastoupit v pondělí. Hned jsem usoudil, že si spolu kluci asi nepromluvili a tak jsem mu vysvětlil, že čekám ještě na výsledek jednoho pohovoru a že bych si rád vzal čas na rozmyšlenou do zítra do 4 odpoledne. Byl to trošku risk, protože mě mohli potom odmítnout, ale z pohovoru jsem měl dojem, že nemají nikoho jiného a má práce tam je více než jistá. Raději bych ovšem pracoval pro tu společnost ze včerejška a tak jsem doufal, že se mi během zítřka ozvou. Feargal byl trošku překvapen, ale já jsem ho ujistil, že jsem se o tom bavil s Aaronem a on souhlasil. Slíbil jsem mu, že mu zítra do 4 odpoledne sdělím své rozhodnutí. Poděkoval jsem ještě jednou za dobrou nabídku a rozloučil se s ním.
O půl třetí jsem se konečně dovolal domů. Volal jsem přes Internet, jak jsme to včera s Letynem zkoušeli. Na mé skoro euro jsem vydržel telefonovat více než 30 minut a sdělil jsem doma vše ohledně mé nové práce. Také jsem mamce sdělil, že pravděpodobně nebudu moci přijet než nastoupím do práce (jak jsem plánoval), protože můj nástup bude pravděpodobně už hned v pondělí. Když jsem dotelefonoval, udělal jsem si něco k jídlu, koukal jsem na Internet a zpíval jsem si při tom. Měl jsem takovou veselou náladu .
Před 16tou hodinou mě napadlo, že bych se mohl projet na kole, protože venku byl zase pěkný, slunečný den. Jen jsem nevěděl kam. Pak mě napadlo, že o víkendu je na DCU (Dublin City University) aikido stáž Franka Noela, a že bych tam mohl jet na kole. V sobotu sice pracuji, ale v neděli bych se tam mohl dostat. Řekl jsem si, že tedy zjistím, jak dlouho tam trvá cesta a vyrazil jsem. Vzal jsem si jen mapu. DCU se nachází na severu Dublinu, velký kus za botanickou zahradou. Jel jsem tedy na kole stejnou cestou, jakou jsem šel před několika týdny do botanické zahrady. Občas to bylo docela problematické, protože silnice jsou tu dost široké s hodně jízdními pruhy a na kole jsem byl trochu zmatený. Když se mi nepodařilo prokličkovat do správného pruhu, zastavil jsem raději na přechodu a přešel jsem přes silnici pěšky.
K DCU jsem dorazil asi za 45 minut. Věděl jsem přibližně, kde to je, protože už jsme tam s klukama jednou byli hledat nástěnku s inzeráty na práci . Okoukl jsem to tam, zjistil jsem, že je vše při starém a jel jsem zpět domů. Když jsem jel po silnici N2, což je už skoro dálnice, přejel jsem na kole přes 4 pruhy, abych mohl zabočit doprava. Naštěstí nejelo žádné auto, takže to bylo v pohodě . Domů jsem dorazil v 17:20. Dal jsem si lehkou večeři a koukal jsem na telku.
O půl sedmé se vrátil Letyn z práce a tak jsme kecali o mém pohovoru a o jeho práci. Mezitím přišly také Tabletky a Aleberto nám povídal, jak si maloval. Po 7. hodině jsem se sbalil a odešel jsem na aikido. Docela jsem se těšil, až jim tam řeknu, že už mám práci . Každý týden se mě vytrvale ptali, zda už jsem sehnal práci a já jsem jim vytrvale odpovídal, že zatím ne. Ale dnes to bude jiné .
Na aikido jsem dorazil trošičku později a tak jsem se jen přestrojil a začal trénink. Dnes ho opět vedla Ginger, protože Lorcan přišel pozdě. Po tréninku jsem všem začal vyprávět o svých pohovorech a o tom, že už mám pravděpodobně práci. Sklidil jsem ohromné gratulace . Lorcan si pak ještě dělal srandu, že už si myslel, že to vzdám a odjedu domů. Pak jsem se ptal, zda jde někdo do hospody, abychom to oslavili, ale ukecal jsem jen Briana. Lorcan říkal, že dnes nemůže, ale jestli chci, že mě hodí domů. Poděkoval jsem a říkal jsem, že půjdu ještě do hospody.
Brian mě autem zavezl do hospody, ve které jsem ještě nebyl. Byla docela útulná. Dali jsme pivko a kecali jsme o pracích, pohovorech, angličtině a aikidu. Brian mě pak ještě hodil do centra na autobus.
Když jsem přijel domů, byli kluci s Tabletkama v obýváku a kecali. Tabletky nás totiž zítra opouštějí a tak jsme si s nimi naposledy popovídali. Měl jsem hlad jako vlk a tak jsem si k tomu povídání vzal jídlo. Letyn přišel prý chvíli přede mnou ze šachů a Ondra chvíli před ním z angličtiny. Dnes prý dělali opět něco základního (frázová slovesa to prostě nebyla ). Klukům se pak podařilo Tabletkám konečně rozchodit na jejich počítači Internet, takže Tabletky byly happy, že si mohou "čeknout" maily. Pak se rozloučili a šli spát. My jsme pak ještě chvíli přemýšleli nad stěhováním, protože já jsem měl práci téměř jistou a nastal tedy čas velkých změn .

Předchozí: Pohovor v Compassu
Následující: Velké rozhodování