středa 18. 5. 2005
Pohovor v Compassu
Na dnešní den jsem měl domluven pohovor ve společnosti Compass Informatics. Je to společnost zabývající se geografickými informačními systémy a já jsem se tam ucházel o pozici .NET vývojáře. Protože jsem se chtěl na pohovor připravit, vstával jsem již v 8 hodin a začal jsem studovat jejich internetovou prezentaci, inzerát, na který jsem odpovídal atd. Pohovor jsem měl domluven na 11. hodinu.
Před 10. hodinou jsem se tedy ustrojil a vyrazil jsem do města. Firma sídlí kousek od ústí Grand kanálu a tak jsem počítal s tím, že tam z centra tak 20 minut půjdu pěšky. Je to totiž kousek od místa, kam chodím na aikido. Dům, ve kterém firma sídlí, jsem našel asi o 5 minut dříve. Byl to obyčejný dům, v řadě jiných, jen na dveřích měl napsáno Compass Informatics. Zazvonil jsem tedy na zvonek a přišla mi otevřít jakási paní. Představil jsem se, řekl jsem, že jdu na pohovor, ona mě vpustila dovnitř a vedla mě po schodech nahoru do patra. Tam byla kancelář se zasedací místností. Za stolem u okna již seděl mladě vyhlížející člověk, Gearóid, který mě pozval na pohovor.
Hned mě pozdravil, řekl, ať se posadím a začal hledat na stole moje CV. Omlouval se mi, že prý ho před chvílí četl, ale zřejmě ho prý někam odnesl, jak je jeho zvykem. Pak se šel podívat dolů a za chvíli se vrátil se životopisem. Posadil se naproti mě a začal se vyptávat. Nejprve se mě ptal, jak jsem našel jejich kancelář a jak se mi líbí v Irsku. Pak mi řekl něco o jejich společnosti, já jsem se hned pochlubil, že jsem četl jejich stránky a že tedy tuším, co dělají. Také jsem říkal, že jsem s GIS systémy nikdy nedělal, ale on říkal, že to není zase takový problém. Potom se začal ptát na školu, práci atd. Dokonce prošel podrobně celý můj životopis a vyptával se na každý detail, který jsem tam napsal. Pak se mě ptal, jak dlouho tu chci zůstat, na peníze, které si představuji a také na angličtinu. Tam jsme se zakecali a já jsem mu vyprávěl, jak jsem téměř nerozumněl, když jsme sem přiletěli. Taky jsme diskutovali o americké a irské angličtině. Prostě docela príma pokec. Ten chlápek pořád dělal nějaké vtípky, takže bylo veselo. Takhle nějak jsem si představoval ideální pohovor.
Nakonec se mě ptal, jestli někde pracuji a tak jsem mu vyprávěl o své kariéře servírky a také o dalším interview, které mám zítra. On mi pak řekl, že má ještě nějaké lidi na pohovor a že se mi tedy do dvou dnů ozve, až budu vědět výsledek dalšího pohovoru. Taky mi předal svoji vizitku, takže to vypadalo, že se chce opravdu ozvat. Pak mi poděkoval za to, že jsem přišel a vyprovodil mě dolů ke dveřím.
Měl jsem z pohovoru docela radost a tak jsem hned volal Ondrovi. Jen tak narychlo jsem mu všechno pověděl a že možná budu mít práci. Pak jsem se vydal do centra. Musel jsem tady zajít do krámu s koly, protože Ondra chtěl koupit gumy na připevnění batohu na nosič. Byl to ten samý krám, kde Ondra v sobotu nakupoval. Vybral jsem tedy dvě gumy a šel jsem je zaplatit k pokladně. Zrovna ve chvíli, když jsem platil mi někdo poklepal na rameno. Ohlédl jsem se a vedle mě stál Peter z Polska, kterého jsem potkal na svém prvním pohovoru v Dunshauglinu.
Dali jsme se tedy do řeči. Peter říkal, že dělá na O'Connell street v MacDonaldu a že shánění práce programátora vzdal. Teď prý jde hledat levný call-shop, aby mohl zavolat domů do Polska. Dostal tip od nějakého kamaráda na volání za 6 centů. Šel jsem tedy s ním, protože jsem neměl stejně co dělat a vyprávěl jsem mu o své kariéře servírky a také o svých pohovorech a pokusech shánět práci. Cestou jsme našli kousek od severního konce O'Connell street zmíněný call-shop. Peter si tam šel zavolat, já jsem zatím čekal venku. Během čekání jsem si všiml, že volání odtud do Čech stojí jen 7 centíků, což je nový rekord a tak jsem si řekl, že to musím jít někdy zkusit. Dneska to nešlo, protože mamka byla právě u doktora.
Když Peter dotelefonoval, vydali jsme se zpět k nábřeží a před MacDonaldem jsem se s ním rozloučil. Peter říkal, že bychom zase někdy mohli zajít na pivo. Měl dneska směnu od 13. hodiny a tak šel do práce. Já jsem se vydal na autobus. Cestou jsem si koupil v jednom obchodu bagetu a nechal jsem si ji obložit šunkou, sýrem, okurkou a hlávkovým salátem. Byla to opět dobrota, ale ne už zase tak velká. Přeci jen bylo znát, že jsem ji měl včera.
Autobusem jsem se svezl do Tesca, kde jsem potřeboval nakoupit. Neměl jsem už totiž téměř žádné maso k jídlu a tak jsem udělal masový nákup. Koupil jsem si 3 obrovské hovězí steaky, kuřecí maso na čínu, rybí prsty a jiné dobroty. Pak jsem se vydal konečně k domovu. Tam jsem dorazil asi ve 2 odpoledne.
Měl jsem takovou dobrou náladu a tak jsem si tu chvíli zpíval, protože tu nikdo nebyl. Od té doby, co jsme opustili pražský byt, to bylo poprvé, co jsem si zase zazpíval (v Praze jsem zpíval pořád a Ondra šílel
). Pak jsem koukal na telku na obvyklé seriály a přitom jsem se chtěl připravit na zítřejší pohovor ve firmě BlueFace. Začal jsem tedy studovat jejich webové stránky. Jedná se o firmu, která se zabývá telefonováním přes Internet. Člověk může volat buď z počítače, nebo lze koupit speciální IP telefon a lze volat na normální pevnou linku nebo mobil kdekoliv ve světě. Telefonování do České republiky stojí jen neuvěřitelných 2,79 centů!!!, což je asi absolutní minimum, kterého lze dosáhnout.
Hned mě to začalo zajímat a začal jsem zkoumat, jak to zprovoznit. Mezitím přišel Alberto s Laurou z města a tak jsem se s Albertem bavil a povídal jsem mu o dnešním pohovoru a také o volání přes Internet. Po chvíli přišel ještě Letyn z práce a tak jsme to tam zkoumali všichni tři. Přišel jsem na to, že je možné se zaregistrovat pro zkušební volání a člověk pak dostane €1 kredit a může volat. Stáhl jsem si tedy program, který je potřebný a začal jsem zkoumat, jak ho nakonfigurovat. Letyn s Albertem mi pomáhali.
Před 19. hodinou mi volala mamka a tak jsem šel telefonovat do kuchyně a líčil jsem jí žážitky dnešního dne. Pak jsem se zase vrátil do obýváku, kde jsem pokračoval ve zprovozňování telefonu. Po chvíli se mi to opravdu podařilo a tak jsme to chtěli s Letynem vyzkoušet. Zavolal jsem mu tedy na mobil a zkoušeli jsme sílu signálu a také zpoždění. To bylo asi půl vteřiny. Pak jsem zkusil zavolat domů a opravdu to fungovalo. Škoda jen, že jsem si nemohl navýšit kredit, protože dobití je možné provést jen přes kreditní kartu a tu tady nikdo nemáme. Hned po mě to začal zkoušet i Letyn, prohlásil, že za tyhle peníze už by třeba taky mohl zavolat do Pardubic.
Když přišel Ondra, šel jsem si dělat večeři a kecali jsme v kuchyni o pohovoru a telefonování. K tomu jsme dali pivko, které jsem speciálně zakoupil v Tescu na oslavu mého úspěšného pohovoru. Letyn zatím v obýváku popisoval fotky. Okolo půlnoci jsme pak šli spát.
Před 10. hodinou jsem se tedy ustrojil a vyrazil jsem do města. Firma sídlí kousek od ústí Grand kanálu a tak jsem počítal s tím, že tam z centra tak 20 minut půjdu pěšky. Je to totiž kousek od místa, kam chodím na aikido. Dům, ve kterém firma sídlí, jsem našel asi o 5 minut dříve. Byl to obyčejný dům, v řadě jiných, jen na dveřích měl napsáno Compass Informatics. Zazvonil jsem tedy na zvonek a přišla mi otevřít jakási paní. Představil jsem se, řekl jsem, že jdu na pohovor, ona mě vpustila dovnitř a vedla mě po schodech nahoru do patra. Tam byla kancelář se zasedací místností. Za stolem u okna již seděl mladě vyhlížející člověk, Gearóid, který mě pozval na pohovor.
Hned mě pozdravil, řekl, ať se posadím a začal hledat na stole moje CV. Omlouval se mi, že prý ho před chvílí četl, ale zřejmě ho prý někam odnesl, jak je jeho zvykem. Pak se šel podívat dolů a za chvíli se vrátil se životopisem. Posadil se naproti mě a začal se vyptávat. Nejprve se mě ptal, jak jsem našel jejich kancelář a jak se mi líbí v Irsku. Pak mi řekl něco o jejich společnosti, já jsem se hned pochlubil, že jsem četl jejich stránky a že tedy tuším, co dělají. Také jsem říkal, že jsem s GIS systémy nikdy nedělal, ale on říkal, že to není zase takový problém. Potom se začal ptát na školu, práci atd. Dokonce prošel podrobně celý můj životopis a vyptával se na každý detail, který jsem tam napsal. Pak se mě ptal, jak dlouho tu chci zůstat, na peníze, které si představuji a také na angličtinu. Tam jsme se zakecali a já jsem mu vyprávěl, jak jsem téměř nerozumněl, když jsme sem přiletěli. Taky jsme diskutovali o americké a irské angličtině. Prostě docela príma pokec. Ten chlápek pořád dělal nějaké vtípky, takže bylo veselo. Takhle nějak jsem si představoval ideální pohovor.
Nakonec se mě ptal, jestli někde pracuji a tak jsem mu vyprávěl o své kariéře servírky a také o dalším interview, které mám zítra. On mi pak řekl, že má ještě nějaké lidi na pohovor a že se mi tedy do dvou dnů ozve, až budu vědět výsledek dalšího pohovoru. Taky mi předal svoji vizitku, takže to vypadalo, že se chce opravdu ozvat. Pak mi poděkoval za to, že jsem přišel a vyprovodil mě dolů ke dveřím.
Měl jsem z pohovoru docela radost a tak jsem hned volal Ondrovi. Jen tak narychlo jsem mu všechno pověděl a že možná budu mít práci. Pak jsem se vydal do centra. Musel jsem tady zajít do krámu s koly, protože Ondra chtěl koupit gumy na připevnění batohu na nosič. Byl to ten samý krám, kde Ondra v sobotu nakupoval. Vybral jsem tedy dvě gumy a šel jsem je zaplatit k pokladně. Zrovna ve chvíli, když jsem platil mi někdo poklepal na rameno. Ohlédl jsem se a vedle mě stál Peter z Polska, kterého jsem potkal na svém prvním pohovoru v Dunshauglinu.
Dali jsme se tedy do řeči. Peter říkal, že dělá na O'Connell street v MacDonaldu a že shánění práce programátora vzdal. Teď prý jde hledat levný call-shop, aby mohl zavolat domů do Polska. Dostal tip od nějakého kamaráda na volání za 6 centů. Šel jsem tedy s ním, protože jsem neměl stejně co dělat a vyprávěl jsem mu o své kariéře servírky a také o svých pohovorech a pokusech shánět práci. Cestou jsme našli kousek od severního konce O'Connell street zmíněný call-shop. Peter si tam šel zavolat, já jsem zatím čekal venku. Během čekání jsem si všiml, že volání odtud do Čech stojí jen 7 centíků, což je nový rekord a tak jsem si řekl, že to musím jít někdy zkusit. Dneska to nešlo, protože mamka byla právě u doktora.
Když Peter dotelefonoval, vydali jsme se zpět k nábřeží a před MacDonaldem jsem se s ním rozloučil. Peter říkal, že bychom zase někdy mohli zajít na pivo. Měl dneska směnu od 13. hodiny a tak šel do práce. Já jsem se vydal na autobus. Cestou jsem si koupil v jednom obchodu bagetu a nechal jsem si ji obložit šunkou, sýrem, okurkou a hlávkovým salátem. Byla to opět dobrota, ale ne už zase tak velká. Přeci jen bylo znát, že jsem ji měl včera.
Autobusem jsem se svezl do Tesca, kde jsem potřeboval nakoupit. Neměl jsem už totiž téměř žádné maso k jídlu a tak jsem udělal masový nákup. Koupil jsem si 3 obrovské hovězí steaky, kuřecí maso na čínu, rybí prsty a jiné dobroty. Pak jsem se vydal konečně k domovu. Tam jsem dorazil asi ve 2 odpoledne.
Měl jsem takovou dobrou náladu a tak jsem si tu chvíli zpíval, protože tu nikdo nebyl. Od té doby, co jsme opustili pražský byt, to bylo poprvé, co jsem si zase zazpíval (v Praze jsem zpíval pořád a Ondra šílel
). Pak jsem koukal na telku na obvyklé seriály a přitom jsem se chtěl připravit na zítřejší pohovor ve firmě BlueFace. Začal jsem tedy studovat jejich webové stránky. Jedná se o firmu, která se zabývá telefonováním přes Internet. Člověk může volat buď z počítače, nebo lze koupit speciální IP telefon a lze volat na normální pevnou linku nebo mobil kdekoliv ve světě. Telefonování do České republiky stojí jen neuvěřitelných 2,79 centů!!!, což je asi absolutní minimum, kterého lze dosáhnout.
Hned mě to začalo zajímat a začal jsem zkoumat, jak to zprovoznit. Mezitím přišel Alberto s Laurou z města a tak jsem se s Albertem bavil a povídal jsem mu o dnešním pohovoru a také o volání přes Internet. Po chvíli přišel ještě Letyn z práce a tak jsme to tam zkoumali všichni tři. Přišel jsem na to, že je možné se zaregistrovat pro zkušební volání a člověk pak dostane €1 kredit a může volat. Stáhl jsem si tedy program, který je potřebný a začal jsem zkoumat, jak ho nakonfigurovat. Letyn s Albertem mi pomáhali.
Před 19. hodinou mi volala mamka a tak jsem šel telefonovat do kuchyně a líčil jsem jí žážitky dnešního dne. Pak jsem se zase vrátil do obýváku, kde jsem pokračoval ve zprovozňování telefonu. Po chvíli se mi to opravdu podařilo a tak jsme to chtěli s Letynem vyzkoušet. Zavolal jsem mu tedy na mobil a zkoušeli jsme sílu signálu a také zpoždění. To bylo asi půl vteřiny. Pak jsem zkusil zavolat domů a opravdu to fungovalo. Škoda jen, že jsem si nemohl navýšit kredit, protože dobití je možné provést jen přes kreditní kartu a tu tady nikdo nemáme. Hned po mě to začal zkoušet i Letyn, prohlásil, že za tyhle peníze už by třeba taky mohl zavolat do Pardubic.
Když přišel Ondra, šel jsem si dělat večeři a kecali jsme v kuchyni o pohovoru a telefonování. K tomu jsme dali pivko, které jsem speciálně zakoupil v Tescu na oslavu mého úspěšného pohovoru. Letyn zatím v obýváku popisoval fotky. Okolo půlnoci jsme pak šli spát.
Předchozí: Plavání
Následující: Pohovor v BlueFace